Paříž, říjen 1944
L
ež nesnese průměrnost. Ve lhaní buď musíte vynikat, nebo lhát nesmíte. Když měla Xenie Fjodorovna poprvé zalhat své dceři, uchopila ji za ruce, podívala se jí do očí a pevně a konejšivě zároveň jí oznámila, že její otec zemřel na srdeční záchvat. Nataša smrtelně zbledla. Ve velkém salonu, jehož okna vedla do Lucemburské zahrady, pak Xeňa znovu vdechovala pach manželovy krve, která postříkala koberec a stěny a jejíž stopy by se tu ještě našly, zatímco jí dívka vzlykala na rameni. Je to nespravedlivé, pomyslela si, dojatá chvěním, které probíhalo křehkým dceřiným tělem. Po čtyřech dlouhých letech odloučení mělo shledání oběma přinést jen radost. Když do Francie vtrhlo německé vojsko, domnívala se Xeňa, že Nataša bude ve větším bezpečí mimo Paříž, a svěřila ji sestře, která uprchla do svobodné zóny a žila u Nice. Jenomže se všechno protáhlo na dobu delší, než kdo čekal. A teď místo aby slavila dceřin návrat, musí jí oznámit krutou novinu. Nataša zbožňovala Gabriela, něžného a oddaného otce. Jak jí přiznat pravdu? Xeňa si tu strašlivou scénu připomněla: jásající město před dvěma měsíci, všechny zvony pařížských kostelů vyzvánějí, slunce svítí, Paří11