Page 1

Kapitola první

Můj hrdina Můj hrdina je můj tatínek. Je skvělý. Hodně pracuje, ke všem se chová hezky a snaží se pomáhat lidem . Jeho oběť by hrozně křičela, kdyby mohla. Ale postaral se o to, aby nemohla otevřít pusu. V očích by se jí zračila hrůza. Dal si záležet, aby je nemohla otevřít. Jeho přičiněním byla slepá a němá, udělal z ní dokonalou ženu. Krásnou. Mohl se na  ni dívat a  nemusel ji poslouchat. Znemožnil jí jakýkoli pohyb, takže s ním nemohla zápasit. Někdy mi pomáhá s domácími úkoly, protože je dobrý v matematice a ostatních přírodovědných předmětech. Někdy si na zahradě házíme míčkem, je to bezva hra a moc mě baví. Ale táta má málo času. Moc pracuje. Neovladatelně se třásla po celém těle, obličej měla zlitý potem. Obojí prozrazovalo, jakou smrtelnou hrůzu prožívá. Uvěznil ji v jejím vlastním těle a duši, ve vězení, z kterého neunikne. Na krku jí vystoupily žíly, zoufale bojovala s pouty. Po malých kulatých ňadrech jí stékaly tenké stružky potu a krve. 13


Táta mi říká, že se mám k lidem vždycky chovat slušně a s úctou. Že se k nim mám chovat tak, jak bych chtěl , aby se oni chovali ke mně. Ona mu v tuto chvíli žádnou úctu neprojevovala. Neměla na vybranou. Byla zcela v jeho moci. V této hře býval vždycky vítězem. Zbavil ji veškeré přetvářky, sňal jí masku krásy a obnažil prostou a syrovou pravdu: že ona neznamená nic a on je bůh. Je důležité, aby to věděla, než ji zabije. Táta je velice významným člověkem v našem městě. Bylo důležité, aby měla čas si tenhle fakt uvědomit. Právě proto ji ještě nezabil. Navíc na to neměl čas. Můj táta. Můj hrdina. Už byly skoro tři. Musel jet vyzvednout své dítě ze školy.

14


Kapitola druhá O pět dní později Úterý 8. října 1985

„S

eš vocas, Crane.“ Tommy Crane vzdychl a díval se upřeně před sebe. Dennis Farman se k  němu nakláněl ze sousední lavice,  ve  tváři výraz, o  kterém se asi domníval, že je drsnost sama. Tommy si v duchu říkal, že se Dennis tváří blbě. Výraz jeho tváře byl oslovský. Tohle slovo si Tommy tento týden oblíbil. Oslovský: vyznačující se neomluvitelnou absencí inteligence nebo zdravého úsudku. Druhý význam: chovající se jako osel, připomínající osla. To byl Dennis, jako vyšitý. Snažil se nemyslet na to, že je Dennis Farman větší než on, o celý rok starší a hlavně moc zlý. „Seš úplně vygumovanej,“ řekl Farman a  pak se tomu zasmál, jako by se domníval, že on sám je snad geniální nebo co. Tommy si znovu vzdychl a podíval se na hodiny nad dveřmi. Ještě dvě minuty. Wendy Morganová se k němu otočila a sjela ho podrážděným pohledem. „Řekni mu něco, Tommy. Řekni mu, že je blbec.“ „Řekni mu něco, Tommy,“ pitvořil se Farman vysokým dívčím hlasem. „Nebo ať za tebe mluví tvoje přítelkyně.“ 15


„On žádnou přítelkyni nemá,“ přisadil si Cody Roache, Farmanův oddaný patolízal se zakrnělým mozkem. „Je teplouš. On je teplouš a ona lesba.“ Wendy obrátila oči v sloup. „Sklapni, Kokrháči, vždyť ani nevíš, co to znamená,“ usadila ho zkomoleninou jeho jména a příjmení. „Ale vím.“ „Protože sám jsi teplej.“ Tommy sledoval ručičku hodin, která poskočila o minutu blíž ke svobodě. Slečna Navarrová se vrátila ode dveří ke katedře a v ruce držela žlutý lístek s nějakým vzkazem. Kdyby Tommyho třeba mučili, pálili ho na  chodidlech nebo mu zabodávali špendlíky pod nehty, musel by se přiznat, že je do ní tak trochu zamilovaný. Byla chytrá a milá a taky moc hezká: měla velké hnědé oči a tmavé vlasy, které si odhrnovala za uši. „Kokote,“ řekl Kokrháč natolik hlasitě, že to sprosté slovo doletělo až k uším slečny Navarrové. Trhla sebou a přísně se na ně zadívala. „Pane Roachi,“ řekla tónem ostrým jako břitva. „Nechtěl byste jít k  tabuli a  vysvětlit třídě, proč tu zítra zůstanete po škole?“ Roache se zatvářil vyjeveně a jeho příliš velké brýle ten hloupý pohled jen zvětšily. „Eh… ne.“ Učitelka zvedla obočí. Dokázala tím vyjádřit víc než slovy. Byla milá a hodná, ale žádná měkkota. Cody Roache nasucho polkl a  znovu zablekotal: „Ani ne…, paní učitelko?“ Ozvalo se řinčení zvonku a všichni vystřelili z lavic. Učitelka zvedla prst a žáci se na úprku zarazili, jako kdyby rázem zkameněli. „Pane Roachi,“ řekla. Když někoho titulovala „pane“ nebo „slečno“, nikdy to nevěstilo nic dobrého. „Zítra ráno za mnou přijdete a promluvíme si.“ „Ano, paní učitelko.“ Pak se obrátila na Dennise Farmana a zvedla ruku, ve kte16


ré držela lísteček. „Dennisi, volal tatínek, že pro tebe dnes nemůže přijet. Máš jít domů pěšky.“ Sotva ruku spustila, páťáci vyrazili ke dveřím jako stádo divokých koní. „Proč mu nenamlátíš, Tommy?“ zeptala se Wendy, když zamířili od vrat školy směrem do parku. Tommy si nadhodil batoh na rameni. „Protože by ze mě nadělal sekanou.“ „Vždyť jen kecá.“ „Tobě se to řekne. Jednou mě při vybíjené trefil a  já se nemohl týden nadechnout.“ „Měl by ses bránit,“ trvala na svém Wendy a v modrých očích se jí zablýsklo. Měla dlouhé blond vlasy, vlnily se jí, takže vypadala jako nějaká mořská panna. Nosila účesy podle rockových zpěvaček, o  kterých Tommy nikdy neslyšel. „To seš chlap?“ „Nejsem. Jsem dítě a  ještě nějakou dobu bych jím rád ­zůstal.“ „A co kdyby chtěl něco udělat mně?“ zeptala se. „Co kdyby mě chtěl zmlátit nebo mě unést?“ Tommy se zamračil. „To je něco jiného. Kdyby šlo o tebe, můžeš si být jistá, že bych tě bránil. To se má. Říká se tomu rytířské chování. Být jako rytíři od kulatého stolu nebo jak to je v Hvězdných válkách.“ Wendy se usmála, stočila si jeden plavý cop do tvaru skořicového šneka a  přitiskla si jej k  uchu. „Takže jsem jako princezna Leia?“ zeptala se a zamžikala dlouhými řasami. Tommy jen zvedl oči k nebi. Sešli z chodníku na cestičku, která se klikatila parkem zvaným Oakwoods. Byl to velký park. Vznikl vykácením části lesa, na pečlivě upraveném trávníku stály dřevěné přístřešky, kde se dalo posvačit, byl tam i altán pro kapelu a dětské hřiště. Převážnou část však tvořil les, kde se mezi hustým stromovím klikatily úzké pěšinky. Hodně dětí se bálo parkem chodit, říkalo se, že tam straší a že se tam potulují všelijací bezdomovci. Někdo dokon17


ce tvrdil, že tam jednou viděl i Yettiho. Ale pro Tommyho a Wendy to byla nejkratší cesta domů, chodili tudy už jako třeťáci. A nikdy se jim tam nic zlého nepřihodilo. „A ty jsi Luke Skywalker,“ dodala Wendy. Tommy jím být nechtěl. Nejlepší je Han Solo. Ten si lítá s Chewbaccou po galaxii, nedbají na žádná pravidla a dělají, co se jim zlíbí. To Tommy nikdy nedělal. Jeho denní režim měl stálý řád a pravidla. V sedm vstávat, ve čtvrt na osm snídaně, v osm už seděl ve škole. Vyučování končilo ve tři deset. Do tři čtvrtě na  čtyři musel být doma. Někdy chodil domů pěšky, jindy ho vyzvedl některý z jeho nebo Wendyiných rodičů. Doma si dal svačinu a vyprávěl přitom mamince, co se ten den přihodilo. Od čtyř do čtvrt na sedm si mohl jít hrát ven – pokud neměl hodinu klavíru – ale přesně o půl sedmé už musel sedět vymydlený u večeře. Kdyby byl Hanem Solo, bylo by to mnohem lepší. Wendy začala mluvit o něčem jiném, s obdivem mu vyprávěla o své momentálně nejoblíbenější zpěvačce Madonně, o které Tommy nikdy neslyšel, protože jeho maminka nedovolila, aby doma poslouchali jinou hudbu než vážnou. Chtěla z  něj mít klavírního virtuóza nebo neurochirurga, nejraději obojí. Tommy se chtěl stát baseballovým hráčem, ale nikdy se jí s tím nesvěřil. O tomhle jeho snu věděl jen táta. Najednou se za nimi ozval válečný pokřik a rámus, jako by se lesem řítilo stádo divoké zvěře. „SEŠ VOCAS, CRANE!!!“ „ZDRHÁME!“ zaječel Tommy. Popadl Wendy za  ruku a  vyrazil, táhl ji za  sebou. Byl rychlejší než Dennis. Párkrát ho už předběhl. Wendy uměla taky dobře utíkat, i  když byla holka. Ale nebyla tak rychlá jako on. Farman a Roache je doháněli, oči měli vyvalené jako nějaké příšery. Pusy dokořán a  pořád něco řvali. Ale Tommy slyšel jen bušení svého srdce a praskot větví, jak se prodírali mezi stromy. 18


„Tudy!“ křikl a prudce odbočil z cestičky. Wendy se ohlédla a zařvala: „PRĎOCHU!“ „SKOČ!“ houkl Tommy. Odrazili se od  okraje jakéhosi břehu a  letěli vzduchem. Farman a Roache letěli za nimi. Všichni spadli na zem a kutáleli se dolů po svahu jako utržené balvany. Barvy lesa se Tomymu míhaly před očima a připomínaly kaleidoskop. Konečně se zastavil na hromadě zkypřené hlíny. Chvilku ležel bez hnutí, tajil dech a  čekal, až se na  něj Dennis Farman vrhne. Ale slyšel ho, jak kdesi vzadu hlasitě skučí. Tommy se pomalu zvedl na všechny čtyři. Místo, na které dopadl, někdo nedávno zkypřil. Vonělo hlínou a mokrým listím a  ještě něčím, co nedokázal pojmenovat. Hlína byla měkká, vlhká a rozdrolená, kdosi to místo čerstvě zryl. Jako by tu něco zakopal… nebo někoho. Zvedl hlavu a srdce mu div nevyskočilo z krku… díval se do tváře smrti.

19


Kapitola třetí

T

ommymu v první chvíli blesklo hlavou, že je to krásná žena. Vypadala jako nějaká spící kráska, jako Šípková Růženka. Pleť měla bledou a  trochu namodralou. Oči za­ vřené. Pak si postupně uvědomil další věci: na  bradě měla zaschlou krev, na tváři řeznou ránu a nosními dírkami jí pochodovali mravenci. Zvedl se mu žaludek. „Ty vole!“ vykřikl Dennis, který mezitím taky dokulhal k hrobu. Cody Roache, špinavý v obličeji a s brýlemi nakřivo, jen zaječel jako nějaká holka a  vzal nohy na  ramena. Vyrazil směrem, odkud přiběhli. Wendy byla bílá jako křída a vytřeštěně hleděla na mrtvou. Ale jako vždy neztratila rozvahu. Obrátila se na Dennise a řekla: „Musíš jít zavolat tvého tátu.“ Dennis ji však neposlouchal. Klekl si a opřel se dlaněmi o zem. Pozorně si ženu prohlížel. „Je fakt mrtvá?“ „Nešahej na  ni!“ zarazil ho Tommy, protože Dennis se chtěl ušmudlaným prstem dotknout ženiny tváře. Tommy v životě viděl jen jednu mrtvolu – babičku z otcovy strany – a ta ležela v rakvi. Ale nějak tušil, že není správné dotýkat se téhle ženy. Asi by ji tím zneuctili nebo tak něco. „A co když jenom spí?“ řekl Dennis. „Co když ji pohřbili zaživa a je jen v kómatu?“ 20


Pokusil se ženě zvednout víčko, ale nešlo to. Nedokázal z ní spustit pohled. Tommymu se zdálo, že hrob už předtím někdo rozhrabal. Jedna ruka trčela z hlíny, jako by se žena natahovala o pomoc. Prsty měla ohlodané až na kost, udělalo to asi nějaké zvíře. Tommy předtím spadl přímo na  ni. Hlava se mu točila. Měl pocit, že ho někdo polil ledovou vodou. Dennis znovu natáhl ruku a chtěl si na mrtvou sáhnout. Vtom se z  křoví na  druhé straně hrobu vynořil nějaký pes a temně zavrčel. Nikdo se ani nepohnul. Pes měl zlý výraz, byl bílý s černou skvrnou na oku, které je ostražitě sledovalo. I jedno malé ucho měl černé. Pokročil vpřed. Děti ucouvly. „On ji chrání,“ řekl Tommy. „Třeba ji zabil on,“ napadlo Dennise. „Zabil ji a zahrabal si ji jako kost. Teď se vrátil a chce se nažrat.“ Řekl to takovým tónem, jako by se nemohl dočkat té hrozné podívané, až se pes do mrtvoly pustí. Pes však náhle zmizel v křoví stejně rychle, jako se z něj vynořil. V tom okamžiku se na náspu, z kterého děti spadly, objevil muž v policejní uniformě. Vypadal jako obr, jak tam na ně shlížel, vlasy měl na temeni ulíznuté a oči zakrývala zrcadlová skla brýlí. Bylo to otec Dennise Farmana. Tommy stál v uctivé vzdálenosti od policistů, kteří dorazili na místo činu a žlutou policejní páskou označili prostor kolem mělkého hrobu. Už měl být dávno doma. Máma se bude hodně zlobit. V pět má hodinu klavíru. Ale nedokázal se přimět k odchodu a usoudil, že by snad ani odejít neměl. V hustém lese se stmívalo. Někde tu pobíhá vzteklý pes a možná i vrah. Už nikdy tudy nechtěl jít pěšky domů. Dospělí na druhé straně pásky nevěnovali jemu ani Wendy nejmenší pozornost. Dennis se potloukal kolem ohrazeného místa, aby dobře viděl, co policisté dělají. 21


Cody Roache předtím uháněl celou cestu z parku až na ulici, kde ho div nepřejel hlídkový vůz, ve kterém seděl Dennisův otec. Tommy slyšel, jak si o tom policisté povídali. Pan Farman hned dorazil na místo, ale Cody se už nevrátil. „Zajímalo by mě, kdo to je,“ řekla Wendy tiše. Seděla na pařezu, v létě tu skáceli strom. „A jak zemřela.“ „Někdo ji zabil,“ řekl Tommy. „Asi už chci jít domů,“ řekla Wendy. „Ty ne?“ Tommy neodpověděl. Měl pocit, že je uvnitř nějaké bubliny, a když se pohne, bublina praskne a on se utopí ve změti pocitů, které ho zaplaví. V parku se zatím shlukla skupina lidí, chtěli vědět, co se děje. Stáli nahoře na břehu – mládež, pošťák, jeden ze školníků. Tommy se tam díval a  z  hloučku se najednou vyloupla slečna Navarrová. Hned je oba zahlédla a  pustila se dolů za nimi. „Jste v pořádku?“ vyptávala se. „Tommy spadl na mrtvolu!“ hlásila Wendy. Tommy neříkal nic. Už notnou dobu se jen třásl. Před očima měl pořád obličej té mrtvé ženy – krev, ránu na tváři a mravence, kteří po ní lezli. „Jeden policista přišel do školy a oznámil, že se tu něco stalo,“ řekla učitelka a  obhlížela místo, kde mrtvá ležela. Pak se otočila, sáhla Tommymu na čelo a smetla mu z vlasů trochu suchého listí. „Jsi hrozně bledý, Tommy. Měl by sis sednout.“ Poslušně si přisedl na pařez k Wendy. Slečna Navarrová byla stejně bledá jako oni, ale na pařezu už nebylo místo. „Povězte mi, co se stalo.“ Wendy překotně spustila. Když líčila, jak Tommy spadl přímo na hrob, učitelka zavřela oči a jen řekla: „Panebože!“ Sklonila se k Tommymu a podívala se mu zpříma do očí. „Jsi v pořádku?“ Tommy sotva znatelně přikývl. „Nic mi není.“ Jeho hlas jako by přicházel z velké dálky. 22

0034756  
Read more
Read more
Similar to
Popular now
Just for you