Johanka Je mi osm let. Je skoro půlnoc, a přestože bych měla, nespím. Nikdo nespí. Celý zámek je na nohou, všichni tu horečnatě pobíhají a pokřikují, vůz na nádvoří se plní nejroztodivnějšími předměty, truhlami a obrazy a každou chvíli do něj někdo přidá nějakou novou věc. Odevšad se ozývají hlasy, lomoz, šoupání a tahání nábytku a občasný výkřik – „Honem, no tak si pospěšte, proboha živého!“ To nahlas pokřikuje Doubek, můj táta, majordomus a správce. Je po válce. Noc je světlá, měsíc v úplňku, odráží se od vody, na střeše zámku rozčileně klape zobákem čáp, kterého ten hluk probudil. Adéla v kuchyni pláče a balí do ubrousků jídlo na dlouhou cestu, Tomáš a Běta pomáhají někde v zámku, stařičký Vaculík laská koně a tiše k nim mluví, to proto, že se ta nervózní noc přenesla i na tyhle jinak klidné tvory, a stará Klára, hausfrau k dětem, konejší v přistaveném kočáře tři potomky paní Sofie. Všechno začalo tím, že odpoledne dorazil spěšný posel s telegramem, který odstartoval celý tenhle shon. Nevím, co v něm stálo, jen jsem viděla, jak paní Sofie po jeho otevření celá zbledla a nařídila uspěchaný odchod. Teď k půlnoci je skoro hotovo. 12
13
j i ř í h o lu b / z á d u š n í m š e z a h r a b ě n k u