zlom smich a plac afriky 6.0
6/12/11
9:22 PM
Str. 5
SÚDÁN
V zajetí písku a slunce
„Súdán je velmi přátelská země. Vítejte,“ řekl ebenový býk. Ahmed byl Súdánec a z moře se vynořující pevnina byla jeho vlast; sluncem prožraná země, nad níž se vznášel inverzní opar prachu. Nebylo těžké si představit, že na světě existují pohostinnější místa. Ahmed a my – jediní pasažéři nákladní lodi, která už věčnost plula ze Saúdské Arábie do Súdánu. Byla to ta nejpomalejší loď ve vodách Rudého moře. Nebudeme se honit, slíbili jsme si. Přesto jsme si teď netrpělivostí hryzali nehty. Afrika... Naše cesta do Afriky začala před pěti lety. Tehdy jsme se skupinou přátel podnikli třítýdenní výlet do Jižní Afriky a sousední Namibie. Jak jinak, slíbili jsme si, že se vrátíme. Jenže čas běžel a my se přistihli, jak každého Silvestra pronášíme tutéž větu: tenhle rok určitě... Nebo: až dostuduju... Popřípadě: až našetříme víc peněz... Až, až, až – pomníčky neutěšených životů. A pak se stalo, že jsme museli prodat dům. Byla to smutná historie o pomalých soudech a jednom rozvodu, nicméně letitý problém byl u konce. Z toho, co nám zbylo, jsme pořídili zelený Landrover Defender 110 Tdi, podobný tomu, na jakém jezdila lvice Elsa. Rozhodli jsme se, že do Afriky pojedeme. „Konečně doma,“ pravil radostně Ahmed a s pýchou se zadíval na bílou toyotu, svou toyotu, která byla s Aničkou zmáčknutá mezi obří náklaďáky, mezi nimiž vypadaly jako dvě ztracené sestřičky. Auta měla přední skla počmáraná arabskými klikyháky, v angličtině byl jen „Export“ a pod tím číslo 300, 645 nebo 720 – vyměřená daň za dovoz. „Moje rodina bude mít velkou radost. Už čeká,“ pokračoval Ahmed a kdo ví, jestli mluvil na nás, nebo k toyotě. Nezbytným krokem při plánování cesty je její cíl. Mys Dobré naděje, symbolicky nejjižnější cíp afrického kontinentu, nebyl sice kdovíjak originální, ale měl zvuk. Tam měla naše cesta končit, landrover měl být dopraven zpátky 5