Issuu on Google+

I. Rodiče Michala Harvana se rozvedli, když mu bylo šest. Matka byla zubní lékařka, otec alkoholik. Michal nikdy neměl pocit, že by mu otec chyběl. Po rozpadu základních rodinných jistot už nepotřeboval nikoho. Nikdy. Samozřejmě potřeboval lidi, kteří by se o něj starali, bavili se s ním nebo si s ním hráli. Ale citově mu to bylo jedno. I když byl jedináček, samotou netrpěl. Naopak, měl ji rád. Pokud někdy pociťoval nějaký nedostatek, byl to nedostatek samoty. Bydleli ve staré bytovce ve čtvrti na kraji města. S ostatními dětmi se kamarádil a hrával si s nimi, ale skutečnou radost zažíval, když mohl být sám. Buď pozoroval něco, co ho zaujalo, nebo jen tak vnímal okolní přírodu a představoval si různé příběhy. Občas míval dojem, že sní, ačkoli věděl, že bdí. Prostředí, nepřítomnost otce a  Michalovy geny se podepsaly na jeho tiché povaze. Moc nemluvil, i když vychovatelky ve školce chválily jeho slovní zásobu. Držel se spíš stranou a málokdy se hádal. Raději se stáhl, aby měl co nejdřív ode všech a ode všeho klid. Míval panický strach ze tmy, vídával v  ní různé příšery. Když se v noci probudil se zvláštním tlakem na prsou, věděl, že přišly. Vynořovaly se z okolní tmy, hned jak otevřel oči. Ohyzdné tváře, záblesky očí, sinalé ruce. Pokaždé se k němu blížily, někdy cítil na tváři jejich studený dech. * * *

15


Nastoupil do osmileté základní školy ve čtvrti Rybárpole. Na první třídy neměl skoro žádné vzpomínky. Pamatoval si jen masové nástupy při oslavách komunistických svátků. A  samozřejmě Denisu. Tu si pamatoval od začátku. Jmenovala se Denisa Filová. Bydlela ve stejné ulici jako on, jen o dva domy dál. Její přítomnost ve třídě ho uklidňovala. V cizím prostředí býval nesmělý. Když nikoho neznal, rozplakal se. I v první třídě se mu to párkrát stalo. Jednoduše nedokázal zadržet nával pláče, který náhle vytryskl odkudsi zpod žaludku. Chtěl jít za maminkou, ale nešlo to. Byl obklopen cizími lidmi. Tehdy na něj učitelky křičely nebo ho tahaly za uši. Nikdy však neplakal, když byla ve třídě Denisa. Před ní se styděl. A  co bylo ještě důležitější, v  její přítomnosti mu v břiše nevybuchoval pláč. Připomínala mu domov, jejich ulici a společné hry. Nepamatoval se přesně, na co si hráli, když spolu chodili do školky, ale věděl, že si hrávali často. Na Denise ho přitahovaly její světlé vlasy a  modré oči. Nikdo jiný neměl takové vlasy ani tak velké modré oči. Rodina Filových se do jejich čtvrti přistěhovala před několika lety. Jozef Filo, Denisin otec, byl známý fotbalový trenér. Své tři dcery brával často na tréninky. Chtěl na ně přenést vlastní zanícení pro sport. Snil o tom, že kdyby měl syna, vedl by ho k fotbalu. Na děvčata zbyla alespoň atletika a běh. Zdálo se, že to baví jen prostřední z nich – Denisu. Na svůj věk se dovedla překvapivě rychle rozběhnout. Jozef Filo s potěšením sledoval, jak se její holčičí tvářička svrašťuje soustředěním. Uvolnila se, teprve když doběhla. Šťastně se smála, běhání ji bavilo. Také Denisa znala ve třídě jenom Michala. Ostatní děti byly cizí. Vycítila jeho slabost a snažila se mu pomoci. Když viděla, jak sedí o přestávce přikrčený a s chvějícím se spodním rtem, přišla za ním. Nic neříkala, jenom se posadila na lavici. To stačilo. Po chvíli se vždycky narovnal a křeč povolila. Všechno se obešlo beze slov. Seskočila z lavice a vyběhla ze třídy. Oba cítili, že se něco stalo. Pokaždé. 16


II. Michala fascinovala bojová umění. Dospělí se tomu divili. Nešlo jim to dohromady s jeho ustrašenou a uzavřenou povahou. Líbilo se mu, když se ve filmu mlátili, když hrdina dokázal zbít celé hromady protivníků, a zejména když při tom tekla krev. Sám si na rvačky netroufal; věděl, že je slabý a že by dostal nakládačku, ale díval se na ně rád. Akční filmy se daly sledovat pouze na videu, a to měl málokdo. První film s bojovým uměním viděl jako sedmiletý. Byla to nekvalitní nahrávka ze satelitní stanice, doprovázená jednohlasým dabingem českého veksláka. Šikmooký hrdina v ní zvláštními pohyby likvidoval armády nepřátel. Michal byl okouzlen. Od té doby nemluvil o ničem jiném. Taky se chtěl naučit ty zvláštní pohyby. Když nepřestal mamku otravovat ani po několika měsících, vzala ho do místního karate klubu, kde s otevřenou pusou sledoval trénink. Chlapi v bílých kimonech trénovali kopy a údery. Potom je zkoušeli na sobě. Michal zářil radostí. Po tréninku zašli za trenérem Andrejem Marackým. Maminka se s ním trochu znala. Byl taky lékař – internista. Kdysi mu ošetřovala zuby naražené při tréninku. Maracký, chlap jako hora, se v kimonu tyčil nad Michalem, který jako zhypnotizovaný sledoval jeho černý pásek. „To nepůjde, je malý a hubený,“ řekl trenér a zavrtěl hlavou. „Jen ho vezměte, aspoň na zkoušku,“ nedala se maminka. Michal už procitl a vzdorně hleděl nahoru Marackému do očí. Cítil, že tenhle člověk ohrožuje jeho sen. Maracký váhal. „No, máme tu i děti, ale větší.“ „Tak to s ním zkuste.“ „Bereme až od deseti let.“ „Vemte mě aspoň na jeden trénink, soudruhu trenére,“ vymáčkl ze sebe Michal. Maracký se usmál. Díval se na maminku, jeho si nevšímal. 17


„Hm, kluk asi doopravdy chce. Ale jak jsem řekl, je malý a hubený, nejde to. Zkuste to za rok, že jste to vy. Ty zuby jste mi spravila opravdu dobře.“ „Tak jo, asi máte pravdu,“ kapitulovala maminka. Michal se cítil zrazený. Se slzami na krajíčku se Marackému uklonil tak, jak se mu na tréninku klaněli ostatní. Maracký se zasmál. „Přijď za rok, třeba do té doby vyrosteš,“ řekl a rozcuchal mu vlasy. Michal mlčel. Od té chvíle Marackého nenáviděl. Datum si vyznačil do kalendáře. Za rok donutil mámu, aby se s ním šla znovu zeptat. Maracký už netrénoval. Stal se primářem v místní nemocnici a na karate mu nezbýval čas. Klub teď vedl trenér Levko. Počkali na něj před tělocvičnou. „Chceš trénovat?“ zeptal se, když mu Michalova matka vysvětlila, proč přišli. Na rozdíl od Marackého se na Michala díval, dokonce se na něj i usmál. „Ano, moc.“ „Pan Maracký nám před rokem řekl, že je malý a hubený. Kdoví, jestli to vůbec zvládne.“ Levko se znovu usmál. „Japonci jsou taky malí a hubení, a vymysleli karate. Právě ti malí a hubení ho potřebují. Jestli chlapec chce, ať přijde. Uvidíme, jestli vydrží.“ Michal byl štěstím bez sebe. Vydal se hned na nejbližší trénink. Maminka seděla na lavičce a přihlížela. Po chvíli začala trnout hrůzou. Trénink se podobal výcviku bojových jednotek. Chlapci museli dodržovat železnou disciplínu. Když se trénovaly údery a kopy, nikdo se nesměl opozdit. Pokud cvičenec na povel nezareagoval dostatečně rychle, následoval trest. Zdálo se jí neuvěřitelné, že tady skutečně existují tělesné tresty. Kliky na pěstích, nazývané japonsky seiken, dřepy, sklapovačky. Trenér určil počet a potrestaný je musel na místě udělat. Stačilo, aby se někdo při cvičení ohlédl, a trenér si toho všiml. Okamžitě následoval trest za nedostatečné soustředě18


ní. Kliky, dřepy a sklapovačky přicházely na řadu i naprosto nečekaně, mezi nácvikem karate. Po prvním tréninku dostal Michal vysoké horečky a dva dny nemohl chodit. Na další trénink ho matka ani nechtěla pustit. Vymohl si ho teprve dvouhodinovým pláčem. Karate ho nadchlo. Našel se v něm a zdálo se, že mu celkem jde. Po měsíci už tréninky zvládal a po několika dalších šel ke zkouškám na nejnižší technický stupeň. Představa, že může díky svým schopnostem postupovat nahoru v jakési hierarchii, ho fascinovala. Cvičil i doma. Povahově byl stále uzavřený a tichý, ale preciznost jeho technik rostla. První zkoušku udělal bez potíží. Jeho bílý pásek ozdobily žluté konce.

III. Přišel listopad 1989. Učitelka Mrvová oznámila žákům, že se změnil politický systém. Nechápali, co to znamená. Nic opravdu důležitého se přece nezměnilo. Pořád museli chodit do školy, psaní a čtení taky zůstalo stejné. I dospělí stále chodili do práce. Tak jakápak velká změna? „Odteď můžeme cestovat na Západ!“ řekla jednou večer matka. Michala vůbec nenapadlo, že na Západě ještě nikdy nebyli. Byli už v Maďarsku, Jugoslávii a v Polsku. Jezdili někam skoro každé léto. Nechápal, proč by zrovna cestování na Západ mělo být tak důležité. Změny však postupně pronikly i  do školy. Hudební výchova jim odpadala, protože komunisticky angažovaná učitelka Jaricová byla dlouhodobě nemocná. V zeměpise se měli přestat učit nazpaměť hranice Sovětského svazu, povodí jeho řek a přesné výšky jeho nejdůležitějších hor. Tak jim to aspoň řekla učitelka Kinesová. „Ale na mě si s  nějakým převratem nepřijdou! Uvidíte, že to jednou budete potřebovat! Budeme se učit o Sovětském svazu dál!“ rozkřičela se vzápětí. 19


Na další hodině už křičela od začátku: „Ruštinu vás chtějí přestat učit! Chtějí vám vzít ruštinu! Děti, vzbuřte se!“ Nevěděli, jestli se mají vzbouřit. Bylo to poprvé, kdy je učitelka Kinesová oslovila jako „děti“. Do té doby byli hlavně „parchanti“ a „hnusný šmejdi“. Ani pro čtvrťáky nebylo těžké pochopit, že je ke vzpouře nabádá jedině kvůli svému úvazku, zkrácenému o hodiny ruštiny. Jejich nenávist k ní se prohloubila. Když se začali učit angličtinu, bylo to poprvé, kdy se do nějakého předmětu pustili s opravdovou chutí. * * * V páté třídě se toho spousta změnila. Ve městě bylo založeno osmileté katolické gymnázium. Michalovi vrstevníci byli právě ve věku, kdy tam mohli přestoupit. Někteří rodiče tuto možnost využili. Studovat na katolickém gymnáziu se stalo otázkou prestiže. První den nového školního roku byl smutný. Ze třídy odešlo šest žáků, zrovna těch nejlepších. Třídu tahle rána demoralizovala, byl to příliš velký zásah do kolektivu. Odrazilo se to už na výsledcích prvního pololetí. Do té doby ­vyni­kající ­třída se prudce zhoršila. Většina učitelek, frustrovaných z tušené ztráty společenského statusu, reagovala, jak uměla. „Jste hrozní a  budete ještě horší! Nedokážete nic! Nic!“ ječela učitelka Bomová. „Jste nevděčný šmejdi! Nevzbouřili jste se proti angličtině,“ s oblibou jim připomínala Kinesová. „Jste ta nejhorší třída, jakou jsem kdy měla!“ oslovovala je na začátku každé hodiny nová třídní učitelka Garačová. Všechen strach, obavy a zlost učitelského sboru se po převratu začaly vybíjet na dětech. V 5.A nezůstalo jen u stupňujících se verbálních útoků. Učitelka Kinesová začala děti fackovat jako první. Po ní se přidala Bomová a další. Postavou drobná Nemejová se bála fyzicky zaútočit na chlapce, proto s oblibou pohlavkovala děvčata v prvních lavicích a křičela na ně, ať si to s chlapci vyřídí ony. Garačová zašla tak daleko, že v záchvatu vzteku dusila Ri20


charda Dretka mokrou houbou, protože příklad z matematiky nevypočítal dost rychle. Michal tehdy neznal termíny jako psychický a fyzický teror. Kdyby dokázal pojmenovat to, co se v jejich třídě dělo, bylo by to ještě horší. Dospělí měli dost svých starostí, pohltila je doba. Ani opakované stížnosti dětí nepomáhaly, rodiče je v  tom nechali. Dětské starosti byly přece banalitou proti tomu, s čím museli zápolit oni. Trvalo to tři roky, až do konce školy. V Michalově třídě došlo každý den k nějakému násilí. Sebevědomí většiny dětí bylo na konci zdejšího pedagogického působení v troskách. Ti, kdo se neobrnili hradbou dětského cynismu, skončili naprosto zdeptaní. Některé hodiny byly nebezpečné i fyzicky. Učitelka Kinesová upadala, paralelně s vývojem politické situace, do psychóz,  během nichž po žácích házela velkým dřevěným kružítkem ostrým hrotem dopředu, nebo se je snažila bodnout nůžkami. Ještě horší než hodiny zeměpisu však bývaly hodiny hudební výchovy, které s ní, pro trvalou nepřítomnost Jaricové, mívali také. Radostné prozpěvování písniček se mohlo díky sebemenšímu a náhodnému podnětu změnit v psychický teror a fyzické násilí, kdy Kinesová v prudkém afektu mlátila někoho hlava-nehlava pravítkem, stojanem na noty nebo mu rvala ucho, dokud mu nenatrhla lalůček a nevytryskla krev. To se stávalo běžně. Nikdo z dospělých se o to nestaral. Na hodinách buď zažívali okamžiky hrůzy, seděli ochromení a bledí a popotahovali napětím, nebo se naučili dokonale se přetvařovat. To dělali ti bystřejší. Naučili se tvářit jako oběti, postavením těla i výrazem tváře vyzařovat podřízenost, a přitom si představovali, jaké by to bylo, kdyby Kinesovou svázali, polili benzinem a zapálili. Michal patřil do druhé skupiny a jeho představy bývaly obzvlášť živé. Učitelka Bomová zahájila diskuzi o tom, jaké střední školy by si měli osmáci vybrat. Bomová byla pedagogická poradkyně, jejímž úkolem bylo dětem pomoci správně se rozhodnout. 21


„Na gymnázium ať každý v téhle třídě zapomene,“ zahájila debatu. Byl z ní cítit alkohol. V poslední době dost pila. Nedávno ji dokonce viděli opilou močit uprostřed silnice před hospodou. Michal do té doby o  gymnáziu uvažoval. Neměl zas tak nejhorší známky. Vlastně jen jedničky a dvojky. „I když někteří z vás nemají zas tak špatné známky, v téhle třídě to nic neznamená. Jste blbí. To vám říkám rovnou,“ pokračovala Bomová. Dalším bodem jejího odborného poradenství na cestě životem bylo postupné vyvolávání a krátký pohovor. „Ty chceš jít kam, Harvane?“ zeptala se. „No, myslel jsem, že na gymnázium,“ vylezlo z něj. „Zbláznil ses? Budeš rád, když zvládneš průmyslovku! Vy všichni, co tady chcete jít na gymnázium, budete rádi, když zvládnete průmyslovku. Učím už třicet let, ale říkám vám, že takový pitomce jsem ještě neviděla.“ Rodiče se trochu divili, proč najednou nikdo ze třídy nechce jít na gymnázium. Komunistické výchovné metody stále ještě spolehlivě fungovaly. Děti snadno uvěřily, že učitelé vědí, co dělají. A  oni to věděli. Ve své bezmocné zuřivosti ničili všechno, co se ještě zničit dalo. Nenáviděné nové společnosti posílali časované bomby. Michal s Denisou se nakonec rozhodli pro textilní průmyslovku, obor technické a informatické služby. Zdálo se jim to praktické. Z vedlejší třídy se na gymnázium dostali všichni, co se tam přihlásili. Dokázali to bez problémů, protože učitelka Bomová jim řekla, že na to mají.

IV. Střední průmyslová škola textilní neměla ve městě nejlepší pověst. Hlásili se na ni zejména žáci s  horším prospěchem. Michala a  Denisu vzali bez přijímaček. Společně s  nimi se 22


sem z  jejich třídy hlásili ještě Juro Drenko a  David Tabar. I oni byli přijati bez zkoušek. Tamní profesoři se podivili, proč si tihle čtyři vybrali zrovna jejich školu, a  ne gymnázium, které nabízelo lepší možnosti. Neřekli ale nic, v záplavě trojkařů a čtyřkařů přijde pár šikovnějších žáků vhod. Prostředí školy i  většina spolužáků připadaly Michalovi hrubé. Vyučování bylo hned od začátku zaměřeno spíš na praktické věci než na rozvíjení intelektu. Obor, na který se všichni čtyři přihlásili, sice představoval to nejkvalitnější, co škola nabízela, ale polovinu jeho náplně i  tak tvořila praxe na dílnách. Michal nesnášel, když měl strávit čtyři nebo šest hodin kontrolou cívek v  přádelně. Připadalo mu nedůstojné sedět v montérkách u hučícího stroje a dávat pozor, jestli se nějaká nit navíjí správně. Jurajovi ani Davidovi to nevadilo a rychle zapadli do místního prostředí. S ostatními kluky tajně kouřili za stroji, nebo si prohlíželi pornočasopisy a smáli se. Michal cítil, že mezi ně nepatří. Bavily ho knihy a karate. Nikdo ze spolužáků knihy nečetl a  ze sportů se zajímali jen o fotbal, hokej nebo basketbal. To zase neříkalo nic jemu. Ani při tělocviku mu tyhle hry nešly. Když měl házet na koš, ostatní se hned zastavili, dívali se na něj a smáli se. Většinou mu trvalo dlouho, než se trefil. Když se ale cvičila gymnastika, býval nejlepší. Tehdy se mu spolužáci nesmáli, ale pochvalně hvízdali. Všiml si, že se popichují i mezi sebou. Trochu pookřál, protože se mu najednou zdálo, že vlastně nejsou zlí. Až na jednoho. U něj si nebyl jistý. Vojtěch Drachar se nikdy nesmál, když se mu něco nepovedlo. Ani neměl rád, když si ho někdo dobíral. Měl menší, ale urostlou postavu, ve třídě patřil určitě mezi nejsilnější. Chodil, mluvil a gestikuloval s vědomím své síly. Michal mu tu jeho jistotu záviděl. To bylo přesně to, co mu chybělo. Vojtěch byl sebevědomý, což dělalo dojem na děvčata. Na nikoho ve třídě se nové spolužačky tak nedívaly jako na něj. Dokonce i Denisa po něm pokukovala a oči měla přitom potažené jakousi zvláštní blankou. To Michala štvalo. 23


Navíc, Vojtěch se k němu choval, jako kdyby proti němu něco měl. Se všemi vycházel dobře, byl žoviální, uměl vtipkovat, všichni ve třídě ho měli rádi a  uznávali ho. Jen vůči Michalovi byl nepřátelský a nikdy si neodpustil uštěpačnou poznámku, když se mu něco nepovedlo. Při tělocviku, v dílnách i ve třídě. Michal to nechápal, ale podobnou nevraživost cítil i on vůči Vojtěchovi. Namlouval si, že je to proto, že s tím začal Vojtěch, ale uvnitř věděl, že tomu tak není. Cítil to od začátku. Něco jako přirozenou nevraživost, která se zrodila hned, jak se poprvé spatřili. Vojtěch měl jasnou fyzickou převahu a správně vycítil, že se Michal neodváží posměšky mu oplatit. Zároveň však ve vysokém a  hubeném spolužákovi cítil jakýsi vzdor, jakousi vůli a  vnitřní sílu, které ho dráždily. Ostatní spolužáci to v sobě neměli. Brali ho jako vůdce, toho si všiml. Michal se taky choval, jako by ho respektoval, ale Vojtěch nějakým šestým smyslem cítil, že tomu tak není. Michal se jen dokonale přetvařoval. Nešel s ním do přímé konfrontace, na kterou Vojtěch čekal a v níž by rychle zvítězil. Místo toho se tvářil, jako by uznával jeho postavení, ale ve skutečnosti číhal na příležitost. To Vojtěcha znervózňovalo. Ani jeden z nich ještě neznal pojem rivalita. Kroužili kolem sebe a číhali. V něčem si byli podobní, v ostatním na míle vzdálení, protikladní. Michal se jednou bavil s Jurou Drenkem, a ten mu řekl, že Vojtěch nikdy nepoznal svého otce. Prý od rodiny odešel ještě před jeho narozením. Takže i on vyrůstal jen s matkou. Možná měl podobné pocity a obavy jako Michal. Taky si vytvořil hradbu před nepřátelským světem, ale pomocí  jiných prostředků: fyzické síly, odvahy jít do přímých střetů, z pouliční vychytralosti a  schopnosti zastrašit. Michal měl podobnou hradbu. Jeho zbraněmi však byly přetvářka, rychlý úsudek a vypočítavost. Spojovalo je i to, že ani jednoho zatím nenapadlo použít tyto schopnosti k  něčemu jinému než k vlastní obraně. Když se potkali, muselo to mezi nimi zajiskřit. Michal dosud nikdy nepřemýšlel o moci. Považoval se spíš za slabého, 24


0034705