Dokud nás smrt nerozdělí Všechno se začalo chvět.
Chytila jsem se okraje stolu a dívala se, jak se můj zásnubní prsten kutálí po kostkované podlaze kavárny U Drahoušků. Chvění trvalo jenom pár vteřin, ale jukebox se vypnul a vylekané servírky se zapotácely, jak se snažily udržet s naloženými podnosy rovnováhu. Viděla jsem, jak venku nebe potemnělo jako zhmožděné tělo a koruny stromů se začaly třást, jako kdyby jimi zalomcovala neviditelná ruka. Ten blažený zasněný výraz z Xavierovy tváře zmizel, nahrazený tvrdým bojovným pohledem, který jsem u něj poslední dobou vídala až příliš často. Sevřela jsem mu ruku pevněji, zavřela oči a čekala na oslepující světlo, které určitě přijde, aby mě vrátilo do mého vězení na nebesích. Ale o chvíli později už byl zase klid a kolem nás se rozproudila normální činnost. Každý se chystal na něco horšího a všichni společně vydechli úlevou, když to nepřišlo. Teď se smáli a dělali poznámky o nepředvídatelném chování matky přírody, zatímco servírky spěchaly utřít rozlité nápoje. Nikdo se nepozastavoval nad tím, co se stalo – a zítra už si na to nikdo nejspíš ani nevzpomene. Ale my jsme se nenechali tak snadno ošálit. V nebeském království se schylovalo k potížím, to jsme cítili. Přemítala jsem, jestli mám Xavierovi říct, že to nakonec přece jen není nejlepší nápad, že bychom měli vrátit babiččin prsten a odjet zpátky do Bryce Hamiltonu na závěr absolvent7