Děti jsou v pořádku Když se ve škole Bryce Hamiltona ozvalo poslední zvonění,
posbírali jsme si s Xavierem věci a zamířili ven na trávník na již ní straně. Předpověď počasí slibovala odpoledne bez mráčků, ale slunce zatím prohrávalo bitvu s oblaky, a tak nebe zůstávalo pochmurně kovově šedé. Tu a tam se vodnaté sluneční paprsky přece jen prodraly skrz mraky, sluníčko zabubnovalo světelnými prsty po školních pozemcích a zahřálo mě na zátylku. „Přijdeš k nám dneska na večeři?“ zeptala jsem se Xaviera a zavěsila se do něj. „Gabriel se chystá dělat burritos.“ Xavier se na mě podíval a zasmál se. „Co je tu k smíchu?“ „Jen mě tak něco napadlo,“ prohodil. „Na starých obrazech najdeš anděly, jak střeží trůn na nebesích nebo vítězí nad dé mony… Tak si říkám, proč je nikdo nenamaluje, jak připravu jí v kuchyni burritos.“ „Protože máme určitou pověst, a tu si musíme udržovat,“ odpověděla jsem a šťouchla do něj. „Tak co, přijdeš?“ „Nemůžu,“ vzdychl Xavier. „Slíbil jsem sestřičce, že zůsta nu doma a budu s ní vyřezávat dýně.“ „Safra. Pořád zapomínám, že bude ten Halloween.“ „Měla bys to zkusit a nechat se strhnout atmosférou,“ řekl Xavier. „Všichni to tady berou velice vážně.“ Věděla jsem, že nepřehání: lucerny z vyřezávaných dýní a sádrové náhrobní kameny už na oslavu této příležitosti zdo bily všechny verandy ve městě. 7