Děti jsou v pořádku Když se ve škole Bryce Hamiltona ozvalo poslední zvonění,
posbírali jsme si s Xavierem věci a zamířili ven na trávník na již ní straně. Předpověď počasí slibovala odpoledne bez mráčků, ale slunce zatím prohrávalo bitvu s oblaky, a tak nebe zůstávalo pochmurně kovově šedé. Tu a tam se vodnaté sluneční paprsky přece jen prodraly skrz mraky, sluníčko zabubnovalo světelnými prsty po školních pozemcích a zahřálo mě na zátylku. „Přijdeš k nám dneska na večeři?“ zeptala jsem se Xaviera a zavěsila se do něj. „Gabriel se chystá dělat burritos.“ Xavier se na mě podíval a zasmál se. „Co je tu k smíchu?“ „Jen mě tak něco napadlo,“ prohodil. „Na starých obrazech najdeš anděly, jak střeží trůn na nebesích nebo vítězí nad dé mony… Tak si říkám, proč je nikdo nenamaluje, jak připravu jí v kuchyni burritos.“ „Protože máme určitou pověst, a tu si musíme udržovat,“ odpověděla jsem a šťouchla do něj. „Tak co, přijdeš?“ „Nemůžu,“ vzdychl Xavier. „Slíbil jsem sestřičce, že zůsta nu doma a budu s ní vyřezávat dýně.“ „Safra. Pořád zapomínám, že bude ten Halloween.“ „Měla bys to zkusit a nechat se strhnout atmosférou,“ řekl Xavier. „Všichni to tady berou velice vážně.“ Věděla jsem, že nepřehání: lucerny z vyřezávaných dýní a sádrové náhrobní kameny už na oslavu této příležitosti zdo bily všechny verandy ve městě. 7
„Já vím,“ řekla jsem. „Ale celá ta představa mě děsí. Proč se lidé chtějí přestrojovat za duchy a zombie? Jako by ožily ty nejstrašnější noční můry.“ „Beth.“ Xavier se zastavil a vzal mě za ramena. „Je to jen svátek, neber to zase tak vážně!“ Měl pravdu. Nebyl důvod k obavám. Od té hrůzy s Jakem Thornem už uplynulo šest měsíců a všechno bylo v naprostém pořádku. Do Venus Cove se vrátil klid a já jsem si to tu za milovala ještě víc než dřív. Ospalé městečko v sherbrookském okrese, usazené na pitoreskním pobřeží Georgie, se stalo mým domovem. Hlavní třída s upravenými balkony a vyzdobenými výlohami byla tak malebná, jako by ji někdo vystřihl z po hlednice. Vlastně ze všeho, od kina po starou soudní budovu, vyzařovalo kouzlo a noblesa zašlých časů. Za poslední rok se vliv mé rodiny zvětšil a proměnil Venus Cove ve vzorové městečko. Počet farníků vzrostl trojnásobně, na charitativní aktivity se hlásilo víc dobrovolníků, než bylo potřeba, a nahlášených zločinů bylo tak málo a docházelo k nim s takovým časovým odstupem, že si šerif musel hodně vymýšlet, aby se vůbec nějak zabavil. Navíc docházelo opravdu jenom k drobným sporům, například když se řidiči poháda li o to, kdo to parkovací místo viděl první. Ale taková už je lidská povaha. Nedá se změnit, a to ostatně ani nebylo naším úkolem. Nejlepší však bylo, že my dva s Xavierem jsme k sobě měli ještě blíž. Podívala jsem se na něj. Byl stále tak neskutečně krásný. Kravatu měl povolenou a sako si ležérně přehodil přes rameno. Vnímala jsem, jak se o mě jeho pevné tělo tu a tam otřelo, když jsme kráčeli vedle sebe. Občas jsem měla pocit, že jsme jediná bytost. Od toho divokého střetnutí s Jakem vloni Xavier začal víc posilovat a vrhl se na sport ještě zuřivěji. Věděla jsem, že to dělá proto, aby měl větší fyzičku a mohl mě v případě potřeby lépe ochránit, ale to neznamenalo, že bych se nekochala výsledkem. Xavier měl dokonale vypracované svaly na prsou i na břiše. Po 8
řád byl štíhlý a dokonale souměrný, ale viděla jsem, jak se mu pod tenkou bavlněnou košilí rýsují svaly na pažích. Pohlédla jsem mu do tváře a vnímala jeho jemné rysy: rovný nos, vysoké lícní kosti, plné rty. Ve slunečním světle byly jeho vlasy barvy vlašských ořechů protkané zlatými prameny a jeho mandlové oči připomínaly roztavené modré topasy. Na prsteníčku teď nosil dárek, který jsem mu dala poté, co mi pomohl vzpamato vat se z Jakeova útoku. Byl to široký stříbrný kroužek, do nějž byly vyryty tři symboly víry: pěticípá hvězda, která představuje hvězdu betlémskou, trojlístek na připomenutí tří osob nejsvě tější Trojice a iniciály IHS, zkratka slova Ihesus, jak se Kristovo jméno psalo ve středověku. Nechala jsem si pro sebe udělat úplně stejný a těšila jsem se představou, že jsou to takové naše zvláštní zásnubní prstýnky. Kdyby se jiný člověk stal svědkem takových událostí, které zažil Xavier, nejspíš by ztratil veškerou víru v nebeského Otce, ale Xavier měl silnou mysl i ducha. Zavázal se nám věrností a já jsem věděla, že ho nikdo na světě nepřesvědčí, aby svůj závazek porušil. Řetěz mých myšlenek se přetrhl, když jsme na parkovišti narazili na skupinu Xavierových kamarádů z týmu vodního póla. Některé jsem znala jménem a zachytila jsem útržek jejich rozhovoru. „Nechápu, že si to Wilson rozdal s Kay Bentleyovou,“ uchechtl se kluk jménem Lawson. Na očích mu bylo vidět, že se ještě nedospal z víkendového dobrodružství. Tušila jsem, že se to patrně neobešlo bez piva a záměrného poškozování cizího majetku. „To bude jeho smrt,“ zamumlal někdo. „Každý ví, že ta toho má najeto víc než veterán, který stojí v garáži mýho táty.“ „To je mi fuk, hlavně jestli se to nedělo na mojí posteli. To bych musel všechno spálit.“ „Neboj, určitě byli venku, vzadu na zahradě.“ „Byl jsem tak ožralej, že mám parádní okno,“ prohlásil Lawson. „Pamatuju si, že ses snažil dostat do postele mě,“ zareago 9
val melodickým hlasem kluk jménem Wesley a udělal k tomu patřičný obličej. „Když to říkáš… byla tma. Mohl jsi dopadnout mnohem hůř.“ „Fakt sranda,“ zasténal Wesley. „Někdo pověsil fotku na Facebook. Jak to proboha vysvětlím Jess?“ „Řekni jí, že Lawsonovu vymakanému tělu jsi prostě nedo kázal odolat.“ Xavier plácl kamaráda do zad, když kolem něj procházel. „Z těch hodin hraní na PlayStation má svaly jako Rambo.“ Zasmála jsem se, zatímco mi Xavier otvíral dveře svého nebesky modrého kabrioletu Chevy Bel Air. Nastoupila jsem, protáhla se a vdechla známou vůni kožených sedadel. Už jsem to auto milovala skoro tak jako Xavier. Bylo s námi od samého začátku, od našeho prvního rande v kavárně U Drahoušků až po střet s Jakem Thornem na hřbitově. Nahlas bych to sice nikdy nepřiznala, ale pomalu jsem si začínala myslet, že Che vy má svou vlastní osobnost. Xavier otočil klíčkem v zapalo vání a motor naskočil. Fungovali synchronizovaně – jako by na sebe byli navzájem vyladěni. „Máš vymyšlený kostým?“ „Na co?“ zeptala jsem se bez zájmu. Xavier zavrtěl hlavou. „Na Halloween. Už to konečně vez mi na vědomí!“ „Ještě ne,“ přiznala jsem. „Pořád si to rozmýšlím. Co ty?“ „Jak by se ti líbil Batman?“ mrknul na mě. „Vždycky jsem chtěl být superhrdina.“ „Jenom abys mohl předstírat, že řídíš Batmobil.“ Xavier se provinile usmál. „Trefa! Máš mě prokouknu tého.“ Když jsme dojeli do Byronovy ulice číslo 15, Xavier se ke mně naklonil a políbil mě. Jeho rty byly měkké a sladké. Cítila jsem, jak vnější svět mizí, zatímco já se vpíjím do Xavie ra. Jeho pleť byla na dotyk hebká a jeho vůně, svěží a čistá jako mořský vzduch, mě zahalila. Mísila se s tóny něčeho silnější 10
ho – jako vanilka a santalové dřevo dohromady. Schovávala jsem si pod polštářem jedno Xavierovo tričko, navoněné jeho kolínskou, abych si každou noc mohla představovat, že je se mnou. Bylo zvláštní, jak se i to nejpraštěnější chování jeví na prosto přirozeně, když jste zamilovaní. Věděla jsem, že někteří lidé z nás dvou mají legraci, ale my jsme byli příliš zaujatí sami sebou, než abychom si všimli, jak při pohledu na nás obracejí oči v sloup. Když Xavier vyjel od obrubníku, rázem jsem se vrátila zpět do reality, jako když se člověk probudí z hlubokého spánku. „Vyzvednu tě zítra ráno,“ zavolal s božským úsměvem. „V obvyklou dobu.“ Stála jsem v předzahrádce a dívala se za ním, dokud mi Chevy nezmizel z dohledu. Byron byl stále mým útočištěm, kam jsem se ráda vrace la. Všechno tu bylo tak mile povědomé, od vrzajících scho dů vstupní verandy po velké vzdušné místnosti uvnitř. Dům mi připadal jako bezpečný útulek daleko od všech světských zmatků. Pravda byla, že i když jsem lidský život milovala, ně kdy mě děsil. Země měla problémy – problémy tak velké a slo žité, že se jim snad ani nedalo plně porozumět. Z pomyšlení na ně se mi točila hlava. Také jsem si pak připadala neschopná. Ale Ivy a Gabriel mě poučili, že mám přestat plýtvat energií a soustředit se na naše poslání. Měli jsme v plánu navštěvovat další města a městečka v blízkosti Venus Cove a vyhánět všech ny temné síly, které tam sídlily. To jsme ovšem netušili, že ony si nás najdou dřív, než najdeme my je. Když jsem přišla domů, už bylo po večeři. Bratr se sestrou seděli venku na terase. Oba byli zabráni do nějaké činnosti: Ivy měla nos zabořený do knížky a Gabriel se s hlubokým sou středěním věnoval kytaře a hudbě, kterou skládal. Jeho hbité prsty se jemně dotýkaly strun a ty jako by okamžitě reagovaly na jeho tichý pokyn. Přišla jsem k nim a klekla si, abych pohla dila svého psa Fantoma, který hlasitě spal s hlavou položenou na tlapách. Při mém dotyku se jeho štíhlé stříbřité tělo zavrtě 11
lo. Podíval se na mě smutnýma měsíčníma očima a já jsem si představovala, jak říká: Kde jsi byla celý den? Ivy ležela stulená v houpací síti, rozpuštěné vlasy jí sahaly až do pasu. Ve světle zapadajícího slunce vypadaly jako zlatá zápla va. Sestra pořádně nevěděla, jak v houpací síti odpočívat: jako by byla připravená každou chvíli vyskočit. Připomínala mi ně jakou mytickou bytost, kterou někdo bez okolků shodil do svě ta, jemuž pořádně nerozuměla. Měla na sobě pastelově modré mušelínové šaty a dokonce si roztáhla nabíraný slunečník, aby ji chránil před dohasínajícím sluncem. Nejspíš ho našla v něja kém obchodě s vintage oblečením a nedokázala mu odolat. „Kde jsi to sehnala?“ zasmála jsem se. „Myslím, že už je to pěkně dlouho, co vyšly z módy.“ „Ale mně připadá půvabný,“ prohlásila Ivy a odložila ro mán, který četla. Koukla jsem se na obálku. „Jana Eyrová?“ zeptala jsem se pochybovačně. „A víš, že to je milostný příběh, viď?“ „Jsem si toho vědoma,“ odsekla sestra nakvašeně. „Za chvíli budeš jako já!“ dobírala jsem si ji. „To se načekáš, než ze mě bude takový roztoužený blázen, jako je z tebe,“ opáčila Ivy suše, ale v očích jí vesele hrálo. Gabriel přestal brnkat na kytaru a podíval se na nás. „Taky nevěřím, že by v tomto ohledu mohl Bethany někdo předčit,“ přisadil si s úsměvem. Opatrně odložil kytaru, opřel se o zábradlí a zadíval se na moře. Stál jako vždycky zpříma, rovný jako svíčka, světle plavé vlasy stažené do ohonu. Jeho ocelově šedé oči a jemně cizelované rysy v něm prozrazovaly nebeského válečníka, ale byl oblečený do vyšisovaných džínů a volné košile jako obyčejný člověk. Jeho tvář byla upřímná a přátelská. S radostí jsem pozorovala, že je Gabriel poslední dobou takový uvolněný. Měla jsem pocit, jako by oba moji sourozenci ke mně přestali být tak kritičtí a více respektovali moje názory a rozhodnutí. „Jak to, že se vždycky dostaneš domů dřív než já?“ stěžovala jsem si. „Když já jedu autem a ty chodíš pěšky!“ 12
„Mám své způsoby,“ odpověděl bratr s tajnůstkářským úsměvem. „Navíc se nemusím každé dvě minuty zastavovat, abych někomu dal najevo příval citů.“ „Nezastavujeme, abychom si vyjádřili city!“ namítla jsem. Gabriel povytáhl obočí. „Takže to nebylo Xavierovo auto, co parkovalo dva bloky od školy?“ „Možná bylo.“ Lhostejně jsem pohodila hlavou, vadilo mi, že má vždycky pravdu. „Ale každé dvě minuty, to trochu pře háníš!“ Ivy se rozesmála a její srdčitý obličej se rozzářil. „Ale no tak, Bethany, nerozčiluj se. My už jsme si na vaše miliskování zvykli.“ „Kam na ta slova chodíš?“ zeptala jsem se zvědavě. Ni kdy jsem od ní neslyšela podobný hovorový výraz. Její for mální mluva obvykle zněla v moderním světě poněkud nepa třičně. „Trávím dost času s mladými lidmi, víš,“ řekla. „Tak se s nimi snažím držet basu.“ Vyprskli jsme s Gabrielem smíchy. „V takovém případě radši neříkej basu,“ poradila jsem jí. Ivy se naklonila, aby mě láskyplně rozcuchala, a změnila téma. „Doufám, že na víkend nemáš žádné plány.“ „Může přijít Xavier?“ zeptala jsem se dychtivě, než mi vů bec měla možnost vysvětlit, co s Gabem chystají. Xavier už se dávno stal stálou součástí mého života. I když jsme byli každý sám, žádná činnost mě nedokázala rozptýlit natolik, aby mi myšlenky pořád neutíkaly k němu. Gabriel ironicky zvedl oči v sloup. „Jestli je to nutné.“ „Jistěže je to nutné,“ řekla jsem s úsměvem. „Tak jaký máte plán?“ „Třicet kilometrů odsud je městečko zvané Black Ridge,“ vysvětloval bratr. „Bylo nám řečeno, že tam mají nějaké… po tíže.“ „Myslíš potíže s démony?“ „No, jen za minulý měsíc se tam pohřešují tři dívky a navíc 13
se tam na silnici plnou aut zhroutil most, který byl do té doby naprosto v pořádku.“ Zamračila jsem se. „To vypadá, že máme práci. Kdy odjíž díme?“ „V sobotu,“ odpověděla Ivy. „Takže by sis měla pořádně odpočinout.“
14
Spoluzávislá Příštího dne jsme s Molly a holkami seděly na západním dvo
ře, který se stal naším oblíbeným místem. Molly se od ztráty své nejlepší kamarádky v uplynulém školním roce změnila. Taylina smrt rukou Jakea Thorna byla pro mou rodinu jako budíček po telefonu. Netušili jsme, jak veliká je Jakeova moc, až do dne, kdy jí podřízl krk, aby nám o sobě dal vědět. Od té doby se Molly své staré partě kamarádek odcizila, a aby v tom nebyla sama, šla jsem s ní. Ta změna mi nevadila. Věděla jsem, že Bryce Hamilton pro ni teď musí být plný bo lestných vzpomínek, a chtěla jsem jí pomoct všemi možnými způsoby. Navíc byla naše nová skupinka víceméně stejná jako ta předešlá. Byly to holky, s kterými jsme tu a tam něco pod nikly, ale nikdy jsme se s nimi doopravdy nesblížily. Všechny znaly stejné lidi a drbaly o stejných věcech, takže začlenit se do takové party bylo snadné jako facka. Ve skupině, do které kdysi patřila Taylah, byla napjatá at mosféra a já jsem věděla, že s nimi se z toho Molly nikdy ne dostane. V té chvíli se hovor najednou zadrhl a nastalo trapné mlčení. Taková odmlka, kdy bylo jasné, že všichni myslí na to samé: Co by na to řekla Taylah? Ale nikdo neměl odvahu vy slovit její jméno nahlas. Říkala jsem si, že pro tyhle holky už to nikdy nebude jako dřív. Snažily se, aby se všechno vrátilo zpátky do normálu, ale většinou prostě příliš tlačily na pilu. Smály se nahlas a nuceně a jejich vtipy zněly, jako by si je pře dem nazkoušely. Zkrátka se zdálo, že ať udělají nebo řeknou 15
cokoliv, stejně nakonec narazí na to, že s nimi Taylah není. Taylah a Molly tvořily jádro skupiny, byly samozvanými au toritami v mnoha věcech. Teď byla Taylah mrtvá a Molly se úplně stáhla. Ostatní holky přišly o obě své učitelky a byly bez nich naprosto ztracené. Bylo těžké sledovat, jak společně bojují se svým zármut kem. Zármutkem, který nemohly vyjádřit ze strachu, že by tak popustily uzdu citům, jež by nedovedly ovládnout. Tolik jsem jim chtěla říct, aby na smrt nepohlížely jako na konec, ale jako na nový začátek, a vysvětlit jim, že Taylah prostě vykročila do nového rozměru bytí, který není omezen tělesností. Chtěla jsem jim vyprávět o nebi a o klidu, který tam Taylah najde. Ale samozřejmě nebylo možné podělit se s nimi o něco ze svých znalostí a zkušeností. Nejenže bych tím porušila nejposvátnější zákon a prozradila naši přítomnost na Zemi, ale i ony by mě okamžitě vyloučily ze svého středu a označily za blázna. Naše nové kamarádky sedávaly na několika vyřezávaných dřevěných lavičkách pod kamenným obloukem, který si při vlastnily. Jedna věc, která se nezměnila, byla jejich potřeba vy mezit si vlastní území. Pokud se tam náhodou zatoulal někdo cizí, dlouho se tu nezdržel. Jejich hněvivé nesouhlasné pohledy obvykle stačily k tomu, aby ho vyštípaly. Nad hlavou se nám zlověstně valily šedé mraky, ale holky nikdy nešly dovnitř, až když nebylo vyhnutí. Teď jako obvykle seděly s perfektně upra venými vlasy a povytaženými sukněmi a chytaly slabé sluneční paprsky, které se tu a tam prodraly clonou mraků a zasypaly školní dvůr měkkým kropenatým světlem. Holky si nenechaly ujít sebemenší příležitost nachytat trošku bronzu. Pomyšlení na halloweenskou party naplánovanou na pátek každému zvedalo náladu a vyvolávalo nával vzrušení. Večírek se pořádal na opuštěném statku za městem, který patřil rodi ně jednoho kluka z posledního ročníku, Austina Knoxe. Jeho pradědeček Thomas Knox patřil k zakladatelům města a dům postavil v roce 1868, několik let po skončení občanské války. Ačkoliv rodina Knoxových na statek už léta nejezdila, zákony 16