JEDNA
Je mi zima. Teda spíš mrznu. Vlny mi narážej do lejtek a voda, která byla odpoledne ještě horká a tyrkysová, se změnila v ledovou a černou. Šutry, co se jich držím, se mi zarejvaj do bříšek prstů i zespodu do chodidel. Jsou děsně kluzký, ale nesmím se pustit, jinak bych spadla do tý ledárny, ve který se pod hladinou – nekecám – proháněj žraloci. A na sobě nemám nic než miniaturní bílý bikini a stehenní pouzdro na dýku, kterou držím v zubech. Nic, co by mě aspoň trochu ochránilo před jejich ostrejma zubama. Musím se stůj co stůj udržet, jinak mám před sebou vyhlídku na amputaci dolní končetiny – nebo aspoň na příšernou bolest, nejhorší muka, jaký jsem kdy zažila. Musím totiž splnit poslání a doručit balíček do sídla, který se vypíná na útesech nade mnou… Jinak budu poslouchat našeho zatracenýho režiséra Andrého, jak mi v tom celou noc máchá čumák. „Ne, ne, ne!“ zaječel právě z lodičky, odkud velel záběrům. „Viv, přidej tam trochu gelu… Ne, tam ne! Tam!“ Fakt. Měla bych se nejspíš pustit a sletět do vody. Nechat žraloky, aby si na mně pošmákli. Byla jsem si totálně jistá, že přesně na to čekaj, i když ten chlápek Dom z půjčovny, co si od něj produkce Obchodního řetězce Stark přebírala člun, tvrdil štábu něco jinýho. Povídal, že to jsou písečný žraloci, naprosto neškodný stvořeníčka, a bojej se nás víc než my jich. Že prej je k nám láká jasný světlo reflektorů, 7