VZDALENE VRCHOLKY HOR II
12.8.2005
18:24
Stránka 5
32. „Ještě dva dny, pokud nám budou bohové nakloněni, a budeme zase spát ve vlastních postelích,“ řekl Múlrádž. „Dva dny, dva dny – už jenom dva dny,“ prozpěvoval Džhótí. „Od teďka za dva dny vjedu do města – do svého města – a vstoupím do svého paláce, a všichni lidé budou křičet a jásat, až budu projíždět a procházet kolem nich. A potom už budu opravdovým mahárádžou.“ „Tím je Vaše Výsost už ode dne, kdy umřel váš bratr,“ připomněl mu Múlrádž. „Já vím. Jenomže se tak ještě necítím. Ale až budu zase zpátky v našem knížectví, začnu se tak cítit. A chci být velkým králem. Mnohem lepším než Nandu.“ „To by nemělo být ani moc těžké,“ poznamenal suše Múlrádž. „Ještě dva dny…“ pomyslil si Ash a přál si, aby mohl sdílet Múlrádžovu úlevu a Džhótího nadšení. Dlouhá cesta z jihu probíhala až pozoruhodně dobře, bez jakýchkoli incidentů. Vezme-li se v úvahu neúprosné vedro, které jim dovolilo jet jen mezi západem a východem slunce a za horkého dne si urvat kousek odpočinku, postupovali rychleji, než kdokoli očekával; ale byla to tvrdá zkouška odolnosti pro všechny včetně koní, především však pro Mahdúa, který stroze odmítl zůstat s druhou skupinou v Bhithóru navzdory tomu, že byl už nejen v letech, ale také nevalný jezdec. Jediným, kdo si vychutnával každý okamžik cesty, byl Džhótí. Všichni si kvůli němu dělali starosti, jestli pro něho nebude jejich tempo příliš rychlé, ale zdálo se, že mu horko a tvrdé cvičení naopak prospívá; a byly chvíle, kdy si Ash připadal vedle něho o sto let starší, i když měl jinak ze živé společnosti Džhótího celkem po5
VZDALENE VRCHOLKY HOR II
12.8.2005
18:24
Stránka 6
těšení a jeho nekonečný proud otázek snášel s chvályhodnou trpělivostí. Chlapec ze sebe setřásl nejen obavy, ale i otylost a našedlou pleť. Byl z něho jiný člověk, naprosto se odlišující od onoho vylekaného uprchlíka, kterého kdysi Bídžú Rám tak šikovně podnítil k „útěku“ z Karidkótu. Když ho tak Ash pozoroval a poslouchal, napadlo ho, že karidkótští občané budou mít asi tentokrát se svým novým panovníkem štěstí. Džhótí hovořil neustále o jejich příjezdu do hlavního města (známého ještě stále jako Gulkót) a spřádal plno plánů na oslavu svého nástupu na trůn. Ale jak se cesta chýlila ke konci, uvědomoval si Ash stále více, že on sám nemá ani tu nejmenší chuť spatřit opět Gulkót, natožpak vstoupit do Havámahalu. Nikdy nepociťoval přílišné nutkání vrátit se tam, protože věděl, že dokud je naživu Tanečnice, bylo by to nemoudré; a jeho vzpomínky na ta místa nebyly ani zdaleka příjemné. Jeho první léta ve městě byla sice šťastná, ale nadobro je zastínily útrapy, obavy a pokoření těch dalších v Havámahalu. Vzpomínal na Palác větru především jako na vězení, z něhož jen tak tak unikl, aby si zachránil život, jako na místo, odkud museli on i Síta prchat tajně v noci s hrůzou z dopadení a smrti. Nezbylo nic, co by ho vábilo vrátit se tam zpět – kromě skupiny zasněžených vrcholků, k nimž se modlíval, a vzpomínky na děvčátko, jehož oddanost mu alespoň trochu vynahradila ztrátu milované promyky – a vyhlídka na návrat právě teď mu naháněla hrůzu. Ale neexistoval způsob, jak se tomu vyhnout, a tak nezbylo než zatnout zuby a podrobit se; a pokud měl kákádží pravdu, když tvrdil, že minulost je posledním útočištěm poražených, bude nejlepší se s tím vypořádat co nejdřív. Úrodné roviny už měli za sebou, teď se ocitli v pustinách: v drsné, opuštěné oblasti plné balvanů, strží a roklí, kde rostlo leda trní pro velbloudy a plevel. Ale před nimi se zvedalo předhůří a za ním hory, teď už ne jenom jako mlhavé bariéry na obzoru, ale skutečné modré, mohutné hory tyčící se v dálce. Horký, prachem 6
VZDALENE VRCHOLKY HOR II
12.8.2005
18:24
Stránka 7
prosycený vítr přinesl občas svěží vůni borovic a za časného jitra nebo k večeru už mohl Ash zahlédnout v dáli i sněžné vrcholky Dúr-chaimy. Byl to kraj, kterým ho Síta vedla po jejich útěku z Dillí v černém roce povstání. Tehdy tu však nebylo mnoho silnic a Dinágaňdž (tehdy ještě zvaný Diná) se skládal jen z půltuctu hliněných chatrčí, které se shlukly na jediném rovném místě mezi pláněmi a řekou tvořící jižní hranici Gulkótu. Dnes bylo z Dinágaňdže vzkvétající městečko, protože když za vlády Láldžího otce Gulkót splynul s Karidarrou, vyslala sem vláda britského rezidenta, aby radil Jeho Výsosti ve věcech financí a politiky, a doprovodila to výstavbou silnice přes pustinu a pontonového mostu přes řeku. Obyvatelům Diny to přineslo prosperitu a malá vesnička se rozrostla ve slušně velké městečko; když se tu Ash nyní rozhlížel, už ho nepřekvapovalo, že loni na podzim nepoznal gulkótské hranice. Poprvé ode dne, kdy opustili Bhithór, zrušili dnes tábor za úsvitu místo za soumraku a pokračovali v cestě za denního světla. Teploměr ukazoval sice v poledne ještě skoro čtyřicítku, ale uplynulá noc byla příjemně chladná a Dinágaňdž měli už bezmála v dohledu. Mohli by tam dorazit před půlnocí, ale všichni se shodli na tom, že nebudou spěchat. Rozbili tábor hned, jak padla tma, a poprvé za dlouhou dobu spali ve svitu hvězd. Za úsvitu vstali, odpočatí a osvěžení, vykoupali se, pomodlili a vydatně posnídali. Teprve potom vyslali posla, aby ohlásil jejich příjezd, oblékli se do svých nejlepších oděvů, jak se sluší na mahárádžovu družinu, a vjeli volným tempem do Dinágaňdže, kde je uvítal okresní úředník spolu s deputací starších a snad veškerým obyvatelstvem města, ochotným zúčastnit se jakékoli tamáši. V deputaci byla řada známých tváří – muži, kteří přišli za Ashem s účty a stížnostmi, když tady byl naposledy. Ale okresní úředník s nimi nebyl; pana Cartera postihl na začátku horkého období další záchvat malárie, a teď se zotavoval v Marí. Jeho zástupce, jistý pan Morecombe, informoval Ashe, že britský rezident 7
VZDALENE VRCHOLKY HOR II
12.8.2005
18:24
Stránka 8
čeká spolu s členy svého štábu a alespoň padesáti šlechtici z Karidkótu v táboře na druhé straně mostu, aby přivítali nového mahárádžu, který tam má také strávit noc. Slavnostní vjezd do hlavního města se pak bude konat dalšího dne; ale kapitán Pelham-Martyn se ho bohužel nezúčastní, protože má nařízeno vrátit se okamžitě do Rávalpindí. Okresní úředník mu předal dopis, který to potvrzoval, a vyslovil nad tím politování v mylném domnění, že to bude pro Ashe zklamání. „Zatracená smůla,“ prohlásil pan Morecombe u sklenky domácího piva. „Je to trochu tvrdé, když jste toho chlapce doprovodil až sem, a teď o tu podívanou přijdete. A vsadím se, že až přijedete do Rávalpindí, zjistíte, že jste se tam vůbec nemusel tak honem hnát.“ Ash to považoval za velmi pravděpodobné – a byl hluboce vděčný tomu, kdo poslal rozkaz k jeho návratu, ať už to byl kdokoli. Ale ze zdvořilosti se zatvářil zklamaně, a tím podnítil Džhótího, aby trval na tom, že Ash musí zůstat. „Ne. Vaše Výsost nemůže poslat telegram sáhibu džangí látovi se žádostí, abych zůstal s vámi,“ prohlásil Ash pevně. „Ani místokráli nebo paňdžábskému guvernérovi. Nijak by mi to neprospělo. Já vím, že jste teď mahárádža; ale já jsem ještě pořád voják; a jak vám potvrdí Múlrádž, voják musí poslouchat rozkazy velitelů. Sáhibové generálové mi nařídili vrátit se do Rávalpindí a ani kvůli Vaší Výsosti nemohu neposlechnout. Ale doufám, že mi o těch oslavách napíšete, a slibuji, že já vám budu také psát co nejčastěji.“ „A že mě navštívíte,“ naléhal Džhótí. „A také vás navštívím,“ souhlasil Ash s nadějí, že mu ta lež bude odpuštěna. Ale třeba se bude jednou dívat na návrat do Gulkótu a Havámahalu jinak, a v tom případě… Rozloučil se a uvědomil si přitom, jak velice je bude všechny postrádat: Múlrádže a Džhótího, kákádžího i Góbinda – a mnoho dalších. Nebude to jenom Džali, kdo mu bude v příštích letech chybět a na koho bude vzpomínat. 8
VZDALENE VRCHOLKY HOR II
12.8.2005
18:24
Stránka 9
„Doufám, že se ještě mnohokrát setkáme,“ řekl Múlrádž. „Přijedete k nám o čhuttí, o dovolené; vezmeme vás na pláně na lov se sokoly a dobře si mezi horami zasportujete. A až bude ze mne stařec a z vás sáhib generál, budeme se scházet a vzpomínat spolu na staré časy. Proto vám teď neříkám ,sbohem‘, ale ,na shledanou‘.“ Vyprovodili Ashe asi míli cesty, a když se ohlédl, aby jim ještě naposledy zamával, bylo mu na okamžik líto, že odjíždí, místo aby jel s nimi do Gulkótu. Kdyby to bylo možné, ještě by si to rozmyslel. Otočil se, ale už bylo pozdě, zatáčka je skryla jeho zraku. Ash v hloubi duše věděl, že je navzdory Múlrádžově optimistické předpovědi stěží ještě někdy uvidí, protože jeho jedinou nadějí bylo vzít si k srdci kákádžího radu a otočit se k minulosti zády. Starý pán měl pravdu. Musí se snažit na všechno zapomenout; naučit se nemyslet stále na Džali, a protože návštěva Gulkótu by mu minulost jedině připomněla, nesmí tam jezdit – nejen teď nebo v příštích letech, ale už nikdy. Neboť kdyby to udělal, mohlo by to zničit onen pocit nenuceného kamarádství, který existoval mezi ním a těmi, v jejichž společnosti strávil poslední měsíce. V táboře byl jediným Evropanem, a protože tam nikdo nehovořil jeho jazykem, mohl občas zapomenout, že je firangí. Ale v Karidkótu by na to zapomenout nemohl; ne teď, když je tam britský rezident s početným evropským personálem a patrně i se stráží složenou z britských vojáků. Bylo by tam i hodně starých, ortodoxních hinduistů, kteří by měli námitky proti tomu, aby se s ním jednalo s onou familiárností, ze které se mohl těšit při pochodu, a nevyhnutelně by tím utrpěly i jeho vztahy s Džhótím a Múlrádžem. Kamarádství by vystřídala zdvořilost, a až by odjel, asi by si všichni oddechli – a to bylo něco, na co se mu nechtělo ani pomyslet. Ne. Bude mnohem lepší zůstat stranou a nechat je vzpomínat na něho jako na člověka, kterého měli rádi a s nímž by se v budoucnu ještě rádi setkali. A až bude starý – až budou všichni staří a na ničem už nebude moc záležet, protože se jejich životy schýlí 9
VZDALENE VRCHOLKY HOR II
12.8.2005
18:24
Stránka 10
ke konci a všechno zlé bude zapomenuto – třeba tam zajede na krátkou návštěvu, aby si pohovořil o starých časech s kýmkoli, kdo se bude ještě na něho pamatovat. A aby se ještě naposledy poklonil Dúrchaimě. Když později začalo světlo slábnout a podvečer kolem něho zezelenal, přitáhl koni uzdu a otočil se, aby se ohlédl na hory, které už byly ve stínu a rýsovaly se fialově proti hyacintovému zabarvení oblohy. Jen jeden shluk vrcholků dosud odrážel poslední paprsky zapadajícího slunce: koruna Dúrchaimy… vzdálené pavilony… Jak se tak díval, i jejich teplá barva uvadala, až už nakonec svítila jenom Tárákala, „Hvězdná věž“. A potom zmizela i ona a celý dlouhý hřeben splynul s nocí ozářenou hvězdami. Zavalily ho vzpomínky a div ho nezadusily; skoro bezděčně sestoupil z koně, složil dlaně k sobě, jako to dělával kdysi dávno, sklopil hlavu a opakoval onu starou modlitbu z Královnina balkonu, prosící o odpuštění za „tři hříchy lidské omezenosti“: „… jsi všude,“ mumlal Ash, „ale já se ti klaním tady; jsi beztvarý, ale já tě uctívám v těchto podobách; nepotřebuješ velebení, a já ti nabízím modlitby a pozdravy…“ První dech noci vzdychl v trnitých keřích spálených sluncem a přinesl mu vůni borovic a kouře ze dřeva. Ash znovu nasedl, otočil koně a zvolna se rozjel, aby se připojil k Mahdúovi, Gulbázovi a podkonímu Kulurámovi, kteří jeli napřed a jistě už vybrali místo k táboření a přichystali mu večeři. Kdyby pokračovali v cestě stejně rychle, jako ujížděli z Bhithóru, byli by v Rávalpindí za necelý týden. Ale Ash usoudil, že není proč spěchat; a protože teplota neklesla na pláních ve dne nikdy pod třiačtyřicet a i v nejchladnější části noci pod osmatřicet a Mahdú byl velmi unavený a celý otlačený od věčného sezení v sedle, postupovali volným tempem, vstávali ve dvě po půlnoci a jeli až do východu slunce, kdy znovu rozbili tábor a odpočívali až do stejné hodiny příštího dne. Urazili na tomto posledním úseku své cesty za den v průměru 10
VZDALENE VRCHOLKY HOR II
12.8.2005
18:24
Stránka 11
sotva čtyřicet kilometrů. Za časného jitra posledního květnového dne dojeli na dohled od Rávalpindí a u třetího milníku silnice mezi Rávalpindí a Džihlamem narazili na Wallyho, který je tu takto očekával vždy brzy ráno už osm dní. Ash byl pryč osm měsíců a za celý ten čas hovořil anglicky nanejvýš pětkrát. Jinak celou tu dlouhou dobu mluvil, myslel a snil v jazyce své adoptivní matky Síty. V červnu je Rávalpindí místem, jemuž je lepší se vyhnout. Horko, sluneční výheň a prach je mění v peklo a ti, kdo jsou tu připoutáni ke kancelářím, kasárnám a cvičištím, se stávají oběťmi různých nemocí z horka, od slunečního úpalu až po papatači, horečnaté onemocnění způsobené písečnými muškami. „Jaký je to pocit, být zas jen mizerným poručíkem, po osmi měsících, kdy ses mohl naparovat jako pan kapitán velící nesčetným tisícům maníků?“ vyptával se Wally zvědavě. „Je to nuda,“ odvětil Ash. „Nuda, ale klid. Co myslíš, kolik párů ponožek si mám s sebou vzít?“ Od Ashova návratu uplynul necelý týden, a už se zase chystal na cestu, tentokrát na dovolenou. Ohlásil se jaksepatří v hlavním stanu, kde podal stručnou zprávu o své misi a podrobnější hlášení o ránově špatném chování plukovníku Dortonovi, jemuž zvyk usínat v úředních hodinách vynesl přezdívku Plch. Plukovník se své pověsti nezpronevěřil ani tentokrát, proseděl Ashovo hlášení se zavřenýma očima a otevřel je (když už Ash mlčel aspoň dvě minuty), jen aby se zadíval do prázdna a poznamenal, že bude lepší, když se pan Pelham-Martyn ohlásí v oddělení generálova asistenta, kde mu major Boyle přidělí nějaké nové povinnosti. Ale předpověď okresního úředníka z Dinágaňdže se ukázala správnou. Neexistoval žádný zvláštní důvod pro Ashovo odvolání. Major Boyle ležel s těžkou úplavicí a nikdo jiný v oddělení generálova asistenta neslyšel, jak se zdá, nikdy o poručíku (donedávna kapitánu) Pelham-Martynovi, natožpak aby měl pro něho nějaké 11
VZDALENE VRCHOLKY HOR II
12.8.2005
18:24
Stránka 12
zvláštní příkazy. Ash požádal, aby se směl vrátit ke svému pluku, ale dostal poněkud sarkastickou odpověď, že to je věcí velitele pohraničníků, který pro něho zajisté pošle, až to bude považovat za vhodné. Celkem vzato to byl dost deprimující návrat domů a nebýt Wallyho, byl by Ash snad okamžitě rezignoval a odjel na výzkumnou výpravu do Tibetu, nebo se nechal najmout jako námořník na některou nákladní loď – cokoli, co by mu pomohlo od jednotvárného života v posádkovém městečku a ulevilo od hlodavého neklidu, který ho posedl, když v Perlovém paláci v Bhithóru naposledy spatřil Džali. Dočasně oslabila tento neklid rychlost zpáteční cesty přes Rádžpútánu a Paňdžáb do Dinágaňdže, ale tady v Rávalpindí, kde neměl vůbec nic na práci, ho začal trápit znovu a jedině veselá společnost přítele Wallyho a jeho živý zájem o každou podrobnost bhithórského dobrodružství jej udržovaly v jistých mezích. Ash Wallymu zopakoval příběh, který vzbudil u ospalého plukovníka Dortona tak málo zájmu, ale tentokrát podrobněji a méně z něho vynechal; zamlčel mu jen pravdu o Džali a kupodivu se také vůbec nezmínil o tom, že z Karidkótu se vyklubal Gulkót jeho dětství. Ani před svým nejlepším přítelem nedokázal hovořit o Džali, a kdyby ji byl mohl vypustit ze svého vyprávění úplně, udělal by to. Jenže to nebylo možné, a tak se o ní zmínil jedině, když to bylo nutné, a jako by byla spíš jenom abstraktním problémem, který musel s bhithórským vladařem vyřešit. Ani sám sobě nedovedl vysvětlit, proč pomlčel i o tom všem ostatním. Byla to koneckonců na celé záležitosti ta nejvíc vzrušující věc a Wally, který znal ságu o jeho raném mládí v Gulkótu, by jistě přijal s největším zájmem informaci, že Karidkót je tím místem, jež mu před rokem vylíčil Ash za jedné měsíční noci mezi zříceninami Takšašily. Přesto si teď nechal tuto nejzávažnější informaci pro sebe a bez ní ztratila i smrt Bídžúa Ráma mnoho ze své pointy. Zbytek už nebyl žádným problémem a Wally naslouchal a kladl otázky stejně živě jako kdysi Džhótí, a také se stejným nadšením. 12
VZDALENE VRCHOLKY HOR II
12.8.2005
18:24
Stránka 13
Wally prohlásil, že ve srovnání s těmito napínavými dobrodružstvími byla jeho vlastní činnost ve stejném období žalostně krotká. Jak se dalo očekávat, zamiloval se do několika okouzlujících mladých žen a zase se odmiloval, napsal spoustu špatné poezie, při pólu si zlomil klíční kost a jednou večer přišel při pokeru o měsíční plat. Ale to nejdůležitější si nechal až nakonec. Složil konečně zkoušky na poručíka, byl přijat k pohraničníkům a v srpnu se připojí k jejich Sboru. Poté co přijal gratulaci, dodal Wally, že si odložil dovolenou v naději, že se Ash vrátí včas, aby ji mohli strávit společně. „Samozřejmě máš na ni nárok. Neměls dovolenou už od loňského léta, takže je logické, že ti ji beze všeho dají, když o ni teď požádáš.“ Něco takového Ashe vůbec nenapadlo, hlavně proto, že se cítil jako na dovolené po dobré dvě třetiny svého pobytu v karidkótském táboře, a žádat nyní o další mu připadalo trochu jako vydírání. Ale neměli pro něho žádné rozkazy a major Boyle byl ještě pořád nemocen, a tak si řekl, že to zkusí. Nanejvýš ho odmítnou, ale třeba i uvítají příležitost, jak se ho na další období zbavit. Podal si tedy ihned žádost o šestitýdenní dovolenou, a nejenže ji nezamítli, ale oznámili mu, že si může vzít osm týdnů – ty dva navíc jako prémii, protože byl pořád ve službě i v době zahrnující Nový rok, Vánoce, Svatodušní svátky, Velikonoce, hinduistické díválí i muslimský svátek íd al-fitr. Za ty dva týdny navíc nebyl nijak zvlášť vděčný, když vyšlo najevo, že jeho zákaz vstupu do Severozápadní provincie dosud trvá, protože to znamenalo, že nebude moci navštívit Mardán, a jestli se Zarínovi nepodaří získat na pár dní dovolenku a přijet do Rávalpindí, neuvidí ho další rok – a možná ještě déle, pokud se velitel pohraničníků rozhodne prodloužit jeho exil o další období. Ash se vrátil do bungalovu informovat Wallyho o této novince a napsat tři dopisy: jeden veliteli plukovníku Jenkinsovi se žádostí, aby mu byl povolen návrat k jednotce, druhý Wigramu Battyeovi s prosbou, aby se za něho přimluvil, a třetí Zarínovi. Plu13
VZDALENE VRCHOLKY HOR II
12.8.2005
18:24
Stránka 14
kovník Jenkins byl ještě na dovolené, ale jeho zástupce ujistil Ashe, že velitel určitě přijme Ashovu žádost s porozuměním, jakmile se vrátí do Mardánu, a Wigram mu ve své odpovědi slíbil, že udělá všechno, co bude v jeho silách, aby Ashův návrat urychlil. Zarín nenapsal, ale poslal po potulném obchodníkovi s koňmi, kterého znali oba dva, ústní vzkaz a smluvil si s Ashem schůzku v určitém domě na předměstí Attocku. „Risáldár“ (Zarín byl mezitím povýšen) „si teď nemůže vzít čhuttí,“ vysvětloval kupec. „Ale protože se smí vzdálit na jeden den, vyrazí příští pátek už zvečera, a když půjde všecko dobře, bude o půlnoci v Attocku. Jestli se to sáhibovi nehodí, má mu poslat telegram.“ Posel pozdravil a chystal se odejít, když tu si ještě na něco vzpomněl a otočil se: „Málem bych zapomněl – Zarín Chán ještě za mnou zavolal, že jestli chce sáhib vzít s sebou Ašóka, dá se to zařídit. To je sáhibův podkoní? Z některých chlapů tam z roviny jsou prý dobří čeledíni. Můj vlastní…“ A pustil se do rozpravy o přednostech a nedostatcích čeledínů vůbec a ušetřil tím Ashovi, protože tomu byl smysl Zarínova vzkazu jasný, nutnost odpovědět na otázku. Městečko Attock leží na východním břehu Indu a hned za řekou je Severozápadní provincie. Bylo proto moudřejší, aby tam Ashe nikdo nespatřil, protože by to mohlo vypadat, jako by měl v úmyslu porušit zákaz, což by mohlo oslabit jeho naději na brzký návrat k pohraničníkům. Ale protože Zarín nemohl vyšetřit víc než jeden den, budou moci spolu strávit víc času, když se setkají v Attocku a ne v Rávalpindí. Jakmile se Wally dozvěděl o tom, že Ash dovolenou dostal, požádal o ni také, ale bylo mu řečeno, že si ji může vybrat až za deset dní. „Dělal jsem, co jsem mohl, ale ten starý trouba byl neoblomný,“ stěžoval si Ashovi. „Zdá se, že mou maličkost nemohou postrádat, protože Johnie Reeves se musel zrovna teď přidat k většině.“ „Umřel?“ polekal se Ash. „Ne. Dostal úplavici. Už prý jich ji má šest. No co, nedá se nic 14