VZDALENE VRCHOLKY HOR II
12.8.2005
18:24
Stránka 5
32. „Ještě dva dny, pokud nám budou bohové nakloněni, a budeme zase spát ve vlastních postelích,“ řekl Múlrádž. „Dva dny, dva dny – už jenom dva dny,“ prozpěvoval Džhótí. „Od teďka za dva dny vjedu do města – do svého města – a vstoupím do svého paláce, a všichni lidé budou křičet a jásat, až budu projíždět a procházet kolem nich. A potom už budu opravdovým mahárádžou.“ „Tím je Vaše Výsost už ode dne, kdy umřel váš bratr,“ připomněl mu Múlrádž. „Já vím. Jenomže se tak ještě necítím. Ale až budu zase zpátky v našem knížectví, začnu se tak cítit. A chci být velkým králem. Mnohem lepším než Nandu.“ „To by nemělo být ani moc těžké,“ poznamenal suše Múlrádž. „Ještě dva dny…“ pomyslil si Ash a přál si, aby mohl sdílet Múlrádžovu úlevu a Džhótího nadšení. Dlouhá cesta z jihu probíhala až pozoruhodně dobře, bez jakýchkoli incidentů. Vezme-li se v úvahu neúprosné vedro, které jim dovolilo jet jen mezi západem a východem slunce a za horkého dne si urvat kousek odpočinku, postupovali rychleji, než kdokoli očekával; ale byla to tvrdá zkouška odolnosti pro všechny včetně koní, především však pro Mahdúa, který stroze odmítl zůstat s druhou skupinou v Bhithóru navzdory tomu, že byl už nejen v letech, ale také nevalný jezdec. Jediným, kdo si vychutnával každý okamžik cesty, byl Džhótí. Všichni si kvůli němu dělali starosti, jestli pro něho nebude jejich tempo příliš rychlé, ale zdálo se, že mu horko a tvrdé cvičení naopak prospívá; a byly chvíle, kdy si Ash připadal vedle něho o sto let starší, i když měl jinak ze živé společnosti Džhótího celkem po5