(1) Simon Quinn poslouchal mladíkovo líčení o tom, jak
si uřízl kus vlastního prstu. „A to byl začátek konce,“ pokračoval ten mladý muž. „Když si nožem ušmiknete palec, to už je co říct, ne? To je pořádnej průšvih. Uříznout si vlastní palec. Člověk si pak nemůže ani zajít na kuželky.“ Simon měl co dělat, aby potlačil neodolatelné nutkání nahlas se rozesmát. Nejhorší věc, jaké se můžete dopustit na sezení Anonymních narkotiků, je smát se cizímu neštěstí, trablům někoho z dalších účastníků. To se prostě nedělá. Lidé se tu scházejí proto, aby se podělili o své trápení, přiznali si problém a tím, že odhalí vlastní nejtemnější obavy a stud, dospějí k určité katarzi, jež jim může otevřít cestu k vyléčení. Mladík už s vyprávěním končil: „A přesně v tu chvíli se mi nějak rozsvítilo. Uvědomil jsem si… drogy, prášky, tohle všechno, že s tím prostě musím něco udělat. Děkuju vám.“ V místnosti na chvilku zavládlo ticho. Pak jedna žena středního věku hlesla díky, Jonny, a vzápětí už mumlali i všichni ostatní: díky, Jonny. Byli už téměř u konce. Sezení se zúčastnila šestice lidí, jimž rozdali brožurky a přívěsky na klíče. Pro Si11