Ve č í r e k
Omyl se chystá na delší návštěvu. „Zlobíš se kvůli Mílovi?“ zeptá se Rebecca. „Samozřejmě že ne,“ odpoví Peter. Jednoho z těch nenápadných starých koní, co tahají kočáry s turisty, srazilo někde na Broadwayi auto, takže doprava stojí až dolů k Přístavní správě, a Peter a Rebecca mají tím pádem zpoždění. „Možná by bylo načase začít mu říkat Ethan,“ pokračuje Rebecca. „Nejspíš už mu nikdo neříká Mílo, kromě nás.“ Míla je zkráceně Omyl. Když vykouknou z taxíku, vidí, jak se holubi usazují na pomrkávající modrý neon Sony. Vousatý stařík ve špinavém kabátě až na zem, svým způsobem velkolepý (mohutný, obtloustlý Buck Mulligan?), postrkuje nákupní vozík s několika pytli na odpadky plnými kdovíčeho a je rychlejší než všechna auta. Vzduch v taxíku je prosycený voňavým sprejem, tak silným, až se z něj motá hlava; vůně je neurčitě květinová, ale není v ní cítit nic konkrétního, kromě jakési chemické složky, které se patrně říká „sladká“. „Zmínil se, jak tu chce dlouho zůstat?“ zeptá se Peter. „Nevím jistě.“ Pohled jí zněžní. Dělat si kvůli Mílovi (Ethanovi) zbytečně moc starostí je zvyk, kterého se nemůže zbavit. Peter to dál nerozebírá. Komu by se chtělo dorazit na večírek uprostřed hádky? 7