1 Když narazil hlavou do kamenné podlahy, zajiskřilo se mu před očima. A pak na něj padla tma. Nejasně vnímal, jak za ním zabouchly silné dubové dveře a jak se do kovaných závěsů zasouvá těžká závora. Chvíli zůstal ležet bez hnutí. Slyšel bušení vlastního pulzu a zvenčí doléhalo skučení větru. Po té ráně do hlavy se mu točila hlava a zvedal žaludek, ale mdlob se nebál – na to tu bylo příliš zima: poklidný a věkovitý chlad, neměnný a nemilosrdný jak ten kámen, ve kterém byla vyhloubena tahle cela. Chlad ho zaléhal a ovíjel jako pohřební rubáš. Slzy, jež mu skanuly na tváře a do vousů, mu měnil v led a na obnažené kůži mu mrzla krev crčící z čerstvých řezných ran, které si sám způsobil po celém těle při obřadu. V mysli se mu míhaly vzpomínky; v duchu viděl obrazy hrozných scén, jež právě zažil, a myslel na to strašné tajemství, které právě poznal. Dnešní večer měl být vyvrcholením života stráveného hledáním. Dorazil na konec cesty, která ho, jak doufal, měla přivést k posvátnému a starobylému poznání, k duchovnímu porozumění, blíže k Bohu. Teď toho poznání dosáhl – ale v tom, co spatřil, nenacházel nic posvátného, jen nepředstavitelný smutek a žal. Kde v tom všem je Bůh? Zledovatělé slzy ho bolely na kůži a mráz jím pronikal až do morku kostí. Pak za těžkými dveřmi něco zaslechl: vzdále-
9