ČÁST PRVNÍ – JAK VYRŮSTAL
Kapitola 1 Uprostřed obrovských bílých betonových desek lemovaných poněkud menšími, jimiž bylo město vydlážděno, se rozkládalo rozlehlé růžové prostranství, na němž si asi dva tucty dětí hrály a cvičily pod dohledem deseti vychovatelů v bílých kombinézách. Většina dětí – nahých, snědých a černovlasých – šplhala po červených a žlutých prolézačkách, houpala se na pružinách nebo ve skupině prováděla různá gymnastická cvičení. V zastíněném rohu, kde byla do země zapuštěna figurína pro skákání panáka, však v těsném, tichém hloučku sedělo pět dětí. Čtyři z nich poslouchaly a páté mluvilo. „Chytají zvířata a jedí je a pak se oblékají do jejich kůží,“ líčil asi osmiletý chlapec. „A taky – taky dělají věc, které říkají ‚vraždit‘. Znamená to, že si navzájem ubližují, schválně, rukama nebo kameny a tak různě. Vůbec se mezi sebou nemají rádi a nepomáhají si.“ Jeho posluchači seděli s vykulenýma očima. Holčička o něco mladší než vypravěč namítla: „Ale náramek se přece nedá sundat, prostě to nejde,“ a prstem zatahala za svůj náramek, aby ukázala, jak pevné jsou spojovací články. „Jde sundat, když má člověk správné nářadí,“ usadil ji chlapec. „O článkovém dnu ti ho přece taky sundávají, ne?“ „Ale jenom na chviličku.“ „Ale sundávají ho, ne?“ „A kde žijí?“ zeptala se další holčička. „Vysoko v horách,“ odpověděl chlapec. „V hlubokých jeskyních. Na nejrůznějších místech, kde je nemůžeme najít.“ „Určitě jsou nemocní,“ prohlásila první dívenka. „Pochopitelně že jsou nemocní,“ odpověděl chlapec se smíchem. „Přesně tohle totiž slovo ‚nevyléčitelní‘ znamená. Právě 7