JEDNA Umění neovládá filozofie „To bych si doma nepověsil“. Láska a vášeň těch, pro něž je umění smyslem života, těch, kdo ho znají, studují ho, těší se z něho, těch, kdo ho nakonec vlastní, jsou mnohem víc. Mnohem víc než objekt, který je esteticky krásnou podívanou, když visí na zdi nebo ho člověk vidí na videu. Mnohem víc než soubor informací, naučených nazpaměť, víc než ekonomická investice, jež střídá investování do nemovitostí či akcií. Odpradávna je umění napodobením reality, ale také její kritikou, interpretací a vizí. Je to zlomek ducha, který předběhl dobu, který za to často platí cenu nepochopení, posměchu publika, občas i perzekuce nebo ještě hůř, zapomnění ante mortem. Vskutku, to, co hledá umělec, není pouze svatořečení ještě za života, ale sláva, která přetrvá staletí, dějiny, lidstvo, svou dobu. Je to hluboký, bolestný a strašlivě lidský pokus pozdvihnout se na úroveň Stvořitele všech věcí. V umění tedy smrt neznamená konec, ale věčné svatořečení génia… BIANCA BUZZATIOVÁ
A já s těmito pocity netrpělivě čekám na odchod umělce, jemuž je článek věnován. Spaiolo mi věčně sahá na zadek, oslovuje mě kočulko, chová se ke mně i k mému šéfovi povýšeně a nutí nás potit krev kvůli šestnácti kouskům z jeho sbírky monochromatických obrazů a soch, pocházejících z šedesátých let. Trh tyhle rarity vyhledává, uctívá, přeplácí je a bude za ně platit ještě nejmíň dvakrát tolik, až se stanou posmrtnými díly. Ale na prahu devětasedmdesátých narozenin Spaiolo pije, kouří, flámuje se svou vyžilou pětadvacítkou a vůbec nemá v úmyslu navěky [ 13 ]