Issuu on Google+

JEDNA Umění neovládá filozofie „To bych si doma nepověsil“. Láska a vášeň těch, pro něž je umění smyslem života, těch, kdo ho znají, studují ho, těší se z něho, těch, kdo ho nakonec vlastní, jsou mnohem víc. Mnohem víc než objekt, který je esteticky krásnou podívanou, když visí na zdi nebo ho člověk vidí na videu. Mnohem víc než soubor informací, naučených nazpaměť, víc než ekonomická investice, jež střídá investování do nemovitostí či akcií. Odpradávna je umění napodobením reality, ale také její kritikou, interpretací a vizí. Je to zlomek ducha, který předběhl dobu, který za to často platí cenu nepochopení, posměchu publika, občas i perzekuce nebo ještě hůř, zapomnění ante mortem. Vskutku, to, co hledá umělec, není pouze svatořečení ještě za života, ale sláva, která přetrvá staletí, dějiny, lidstvo, svou dobu. Je to hluboký, bolestný a strašlivě lidský pokus pozdvihnout se na úroveň Stvořitele všech věcí. V umění tedy smrt neznamená konec, ale věčné svatořečení génia… BIANCA BUZZATIOVÁ

A já s těmito pocity netrpělivě čekám na odchod umělce, jemuž je článek věnován. Spaiolo mi věčně sahá na zadek, oslovuje mě kočulko, chová se ke mně i k mému šéfovi povýšeně a nutí nás potit krev kvůli šestnácti kouskům z jeho sbírky monochromatických obrazů a  soch, pocházejících z  šedesátých let. Trh tyhle rarity vyhledává, uctívá, přeplácí je a bude za ně platit ještě nejmíň dvakrát tolik, až se stanou posmrtnými díly. Ale na prahu devětasedmdesátých narozenin Spaiolo pije, kouří, flámuje se svou vyžilou pětadvacítkou a vůbec nemá v úmyslu navěky [ 13 ]


svatořečit svého génia. Ani omylem. Včera večer byl hostem v jedné talk show, vysílané celostátní televizí, a prohlásil, že přemýšlí o cyklu olejů, tematicky zaměřených na jeho osmdesát let, a namaluje je svým pyjem. Použil přesně tento termín, „pyj“, ukázal na něj a pak se obrátil k madam Levi Montalcini, která seděla vedle něho a snažila se zjistit, jestli dobře pochopila topos této diskuse. Reakce přítomných se blížila ovacím, které ho pasovaly na něco jako orákulum: stařík je všechny, včetně moderátora, pozval na svou výstavu za deset let, která bude, jak zdůraznil, „společenskou bombou, kterou si nesmějí nechat ujít“. Typicky mužský úhel pohledu. Ze série (teď dokonce přesně datované): Dejte mi penis a pohnu zeměkoulí. Tyhle úvahy do článku napsat nemůžu. Že ne, mami? Jako cynická a politically incorrect osoba bych se stala pro Astart příčinou nesnází. Znovu si čtu své dílko: je smířlivé a dodržuje linii webu malé aukční síně, která se zrodila díky rozmaru jistého bohatého a vzdělaného milánského finančníka. Personál firmy čítá celých pět pracovníků: generálního ředitele a čtyři jeho podřízené, kteří odpovídají za jednotlivá oddělení: moderní a  současné umění; sedmnácté století; italské Trecento a Quattrocento a šperky. A ještě jsme tu my asistenti a administrativa, pár lidí na dohodu, co se dají kdykoliv obětovat. Astart je zkrátka firma, která se může chlubit spolehlivým a odborně zdatným personálem, téměř kompletně evropským (synonymum kultury a historie), ve velké většině italským (synonymum vytříbeného vkusu, vyrostlého a vzdělaného na pětačtyřiceti procentech světového uměleckého dědictví), a na neposledním místě v mnoha případech rozenými aristokraty. Firma, která v  několika málo letech díky novým finančním záměrům sběratelů, považujících svět umění za nejzajímavější místo akciového trhu, zdvojnásobila svou tržbu. Částečně má na tom zásluhu i yankee, který je mým nejvyšším nadřízeným. David Spolding, muž, žid, asi 43 let, zodpovídá za sektor současného umění. Je to jediný Američan ve firmě, ale je také od[ 14 ]


borníkem s nejzajímavějším CV. Aby zaplnil mezery ve vzdělání na úrovni master a superexkluzivních specializací, které pravděpodobně neměl možnost vystudovat, pracoval David dva roky jako asistent ředitelky podobného oddělení v  Sotheby’s a rok jako ředitel v charge pro soudobé umění v Christie’s. Tedy ve dvou mocnostech malého světa aukčních síní. V Itálii jich není moc a je přirozené, že experti se nejen vzájemně znají, ale přecházejí z jedné síně do druhé podle nejvýhodnější nabídky. Přesně jako kusy, které draží. Jsem přesvědčená, že náš generální ředitel doktor Magnoni musel Davidovi udělat hodně zajímavou nabídku, aby ho přetáhl do Astartu. Prostě je mi jasné, že doktor Magnoni dává Davidovi značnou část mého výdělku. I když mi před pár týdny slíbil, že mi ke konci roku poskytne rozumné zvýšení, jak se vyjádřil, a já – rozumně – čekám. Odesláno a  já zavírám webové stránky Astartu. A  tím, drahá maminko, můžu ukončit svůj den s čistým svědomím. Odhlásím se taky ze Splinderu, Messengeru, Facebooku, Gmailu a nakonec i Skypu. Za doprovodu série syntetických tónů bez váhání odpírám virtuálnímu světu přítomnost své ikonky a její energické povahy. A  stejně jednoduše, jako si oblékám kabát, se znovu navléknu do své obvyklé zmatené osobnosti. Je sedm, mám tak zrovna čas zastavit se v lahůdkářství u nás v ulici a koupit něco k jídlu, protože jsme si s Edem naplánovali společný večer. Chobotnici a brambory, krvavý biftek, grilovanou zeleninu a crème brûlée. A vezmu i láhev Gewürztraminer a budu doufat, že tentokrát, jen tak pro změnu, až se Edovi dostane do krevního oběhu, probudí jeho smysly a jeho dřímající touhu. Po pouhých pěti letech. Nejenom lehkovážnost, taky pohlavní pud časem ochabuje. „Věrný“ sex po nějakém čase už není zábavný a nastupuje touha po nových podnětech, i  v  těch nejlepších rodinách. Ty to dobře znáš, že, mami? I sebevětší náklonnost, nejkrásnější a nejpřitažlivější tělo, nejvzrušivější vůně mají časové omezení. Já to taky moc dobře znám, mami, všichni mí muži mě vždycky podvádě[ 15 ]


li. A já, díky shodě okolností, skoro osudovému znamení, jsem to vždycky zjistila. Edo mi není nevěrný, ale už asi dva roky mi prokáže maximálně pár performancí za měsíc, tvrdí, že u muže, kterému je šestačtyřicet, je to normální, jeho biorytmy odpovídají biorytmům padesátníka (a tvrdí snad někdo, že v padesáti je už sex passé?), ale že mě hluboce miluje. Já ho taky miluju, ale moje sexuální hodiny ještě nedotikaly: milovala bych se s chutí mnohem častěji. Mockrát si vzpomenu na naše začátky, když jsem byla jeho pacientkou. Byl to kradený sex, v jeho pracovně, s fotografií manželky na psacím stole. Sex lačný a nutný jako dýchání. Sex beze strachu, což je vzácné u někoho jako já. Sex, který je dneska už jenom vzpo­mínkou. „No sláva, ještě jsi neodešla… Haló, Bianko, o  čem tak soustředěně uvažuješ?“ slyším Davidův hlas a  až nadskočím na židli. Neodpovídám, usmívám se a  klopím oči, abych zakryla rozpaky nad svými myšlenkami, i když je těžko může vytušit. David, s hlavou lehce nakloněnou napravo, začne vychvalovat můj článek a doprovází slova vybroušenými gesty, která si obvykle schovává pro aukce a pro která je považován za jednoho z nejpodmanivějších aukčních licitátorů. A ve mně se probouzí podezření. Prohlásit, že David obvykle šetří pochvalami, je totiž eufemismus; a to nemluvím o tom, že moc často naše stránky nečte, a už vůbec ne hned. „Bianko, drahoušku, moc bych si považoval, kdybys dneska večer šla se mnou: kníže Camillo Crespi Rospigliosi pořádá ve svém paláci něco jako koktejl, budou tam důležití sběratelé i galeristi, i pár umělců.“ Vlídně se usmívá a čeká, jako vždycky, kdy mi něco přikazuje. David i přes svůj původ (Američan s  doktorským titulem, a  pochází z  Floridy, i  když tvrdí, že je rodilý Bostoňan), vypadá a má způsoby uhlazeného dandyho. Je zdvořilý, nikdy nezvyšuje hlas a má pronikavý pohled. A jak je mazaný a tvrdý v práci, tak je bezbranný v soukromém životě. Svou homosexualitu prožívá velmi bouřlivě a střídavě ji skrývá a vystavuje na odiv. Náš vztah je podobně nesoudržný: někdy se snaží být družný, jindy je z něj jízlivý tyran. Dneska [ 16 ]


zdá se ­vyžaduje odpověď „ano, šéfe“. Nebo je v tom ještě něco jiného? Diplomaticky se snažím Davidovi vysvětlit, jak bude pro mě nelehké doprovodit ho na knížecí soirée vzhledem k mnoha závazkům týkajícím se věci nazývané „soukromý život“. Pak se na okamžik zadívám do jeho očí: je nemožné říct mu ne, když je rozhodnut. A  přiznávám, že ani nemám příliš chuti to udělat. Večer s Davidem bude určitě mnohem zábavnější než ten, který se mi rýsuje doma. V  poslední době (už mluvím řádově o  letech) jsou všechny stejné: jídlo, film a hají. Neexistuje premiéra nebo autorský film, který bych díky Edovu frenetickému stahování z netu neviděla. Už mě otravuje sledovat život ve filmech. „Bianko moje nejdražší, tady jde o  práci, ne o  obyčejný večer u sběratele. Jde o Pollocka, po kterém jdeme už celý rok, rozumíš? Miliony dolarů, žádných buráků! A potom, kníže se na tebe ptal… Přímo na tebe! Takže si oprav mejkap a nastup do auta.“ Do hlasové schránky Edova mobilu se omluvím, a zatímco se uvelebuju na sedadle, uvažuju nad smyslem a  hranicemi své práce. Surfuju po světě umění, pravidelně podepisuju další pracovní smlouvy a doufám, že jednoho krásného dne se mi podaří dělat to, co opravdu chci dělat. David si myslí, že je to jeho místo v Astartu, ale je hodně daleko od pravdy. To, že obvykle ignoruju bohatý společenský život, který bují kolem tohoto světa, ho současně irituje i přitahuje. Považuje mě za největší snob­ku ze všech snobů. A  přitom je to tak, že večírky v  domech bohatých a urozených sběratelů mě dost znervózňují. Ve společnosti umělců, kritiků a novinářů, kteří se považují za nositele všeho vědění, jsem stísněná a toporná, měním se v profesionální ­gaffeuse. Jinak řečeno nemotoru. Galeristé se svým praktickým uvažováním a vášní pro umělecké počty jsou jediní, které snáším. Rozhovory spojené s cenami a termíny jsou vždycky neutrální. Mým královstvím je pro tuto chvíli kancelář, konkrétně počítač a jeho virtuální prostory. V nich dokážu být aspoň trochu podobná osobě, jíž bych chtěla být. [ 17 ]


* Ale už dost, vždyť mám štěstí: umění miluju a tento cit převyšuje mou starost, že nevím, co chci od života, i strach z nejisté budoucnosti, i pesimismus, který nedokážu nepřiživovat, když se srovnávám s ostatními a se světem. Má práce mi umožňuje poznávat umění nepřefiltrovaně. Dotknout se krakeláže na Raffaelových plátnech, mít v kanceláři Modiglianiho a Picassa, potom výstavu Giacoma Bally nebo Giacomettiho kreseb; dělat rozhovory s velkými umělci, kteří vytvářejí dějiny umění. Když jsem chodila na univerzitu, obor jazyky se zaměřením na umění, protože Brera nebo Dams jsou podle mého otce hnízdy muzikantů, režisérů a podobných povalečů, snila jsem o tom, že tak nějak zkrátím vzdálenosti mezi sebou a  fakt velkými umělci. Aspoň na fyzické úrovni, jak se to děje tady v Astartu. „Jsme tu, Bianko. A připomínám předmět zájmu pro dnešní večer: Pollock. Zbytek záleží na okolnostech.“ Takhle David myslí. Život má zorganizovaný do předmětů zájmu. Jeden cíl před sebou, příští v hlavě. Kdo se zastaví, je mimo hru. Vešli jsme do atria paláce na via Morigi číslo 5 a stoupáme do druhého patra jedné ze dvou budov, které zvenčí neprozrazují nic o tom, jaké jsou uvnitř. Vnější podoba byla přestavbou silně přizpůsobena barvám a  tvarům sousedních paláců. Uvnitř je zřejmé, že architektura odpovídá druhé polovině šestnáctého století: čtvercový půdorys, loubí zdobené freskami, křížové klenby. Číšníci v livrejích se míhají mezi druhým a třetím patrem a nosí podnosy s úzkými flétnami a suši, dobře oblečení lidé polohlasně rozmlouvají a uměřeně se smějí, umělecká díla na stěnách jsou prostě úchvatná. David, vzrušený jako býk před muletou, nasadil výraz muže umění a kultury: stiskl rty, zdvihl pravé obočí, zúžil chřípí. Výsledkem je lehký úšklebek, který ho dělá dostatečně snobským pro přítomné radikály. Jediným lokem do sebe hodí obsah první šampusky a neúprosnýma očima hledá svou oběť. * [ 18 ]


Zapojuje se do hovoru skupinky mužů, můžou to být jenom advokáti nebo lidé, kteří pracují ve finančních společnostech, vyrábějících peníze. O pár metrů dál se štěbetavě smějí jejich sladké polovičky, vlasy popelavě blond, značky Prada a  Hermes. Témata mužů se točí kolem výkyvů v hodnotě obrazů, ta ženská kolem příštího víkendu ve Forte a pokroků, které dělají jejich drobečci díky anglické boně. Metr od nás, před jedním dosti mizerným Richterem, mudrují dva nefalšování elegantní radikálové o politice a osudech světa. První má i přes svůj věk na hlavě beztvarou masu prošedivělých dredů a na sobě jakousi ekvádorskou kazajku; druhý je ve sportovní klasice, model venku jsem zaparkoval svou plachetnici, a  jeho tričko oznamuje kde: no man’s land. Předávají si cigaretu, kterou dredař právě ubalil. Když si ženy, s nimiž konverzuju, těch dvou všimnou, vypukne série pozdravů a pozvání na příslušné jachty a venkovská sídla. Omluvím se odchodem na toaletu, opustím Davida a vytratím se. Vydávám se do palácových místností objevovat obrazy, sochy a instalace hodné tisíce a jedné noci. Dům je bludiště salonů, jídelen a ložnic, do nichž se uchýlily malé skupinky a nerušeně se tu baví. Nějaký muž si prohlíží obrazy a pečlivě je analyzuje, téměř jako by pronášel přednášku pro přítomné. Doléhají ke mně útržky vět o  Fontanovi, který je vystaven jen kousek od falické skulptury Louise Bourgeois. Tři přítomné ženy ho uchváceně sledují, když vysvětluje sexuální souvislost společnou oběma dílům. „Falus a Vagina, najdete snad na světě něco kompatibilnějšího?“ Dámy se s  předstíranými rozpaky společensky usmívají. Některé místnosti zahalují husté oblaky kouře, v jiných zní pouze zvuk hlasů a klasické hudby, jistěže reprodukované. Vcházím do oválného pokoje, asi pracovny, zalité bledým světlem. Tady visí Pollock. Obraz strhující krásy. Rudé, zelené, žluté, bílé cákance barvy a života, pohyby paží a křídel, která se chystají k  letu. Když jsem už jen pár metrů od obrazu, uvědomím si, že za mnou sedí na sofa dvě ženy, kouří a bez přestání mluví. Usměju se a pozdravím, opětují pozdrav. [ 19 ]


Nevypadají na Miláňanky, soudě podle pestrých šatů a výrazných somatických rysů. Zdvořile od nich odvracím pohled, ale ­zvědavost  mě  ­neopouští, ani když už si prohlížím detaily ­obrazu. A pak ke mně dorazí vůně. Marihuana, kořeněná, nasládlá. Ty dvě ženy kouří trávu. Vůně, tak jako Prousta jeho madeleine, mě krutě vrátí do minulosti. Sled obrazů beze zvuku mi prolétá závratnou rychlostí hlavou: tváře, místa a detaily, které si nerada připomínám. Puberta jako by nikdy nechtěla skončit. Pochmurné období, naplněné strachem a obavami. Pár vteřin se mi špatně dýchá a vír vzpomínek jako by se chystal mě pohltit. Ale jenom na pár vteřin. Přistoupím blíž k Pollockovi, dotknu se ho oběma rukama, abych se ujistila, že je skutečný: můj život, má práce, všechno je na svém místě. Jsem šťastná, mami. Teď je mi dobře, to nejhorší přešlo. „Dáš si?“ Jedna z žen mi podává cigaretu. „Ne, děkuju ti… miluju, ehm… miluju… ano, ano, tenhle obraz.“ Už je to zase tady, jako obvykle. Nevzpomínám si na jméno autora obrazu. A přesto ho znám, mám ho na jazyku. Když jsem před minutou vešla do místnosti, pojmenovala jsem ho. Nic, nafouklé prázdno, poušť: moje hlava odmítá spolupracovat. Nervózně se usmívám, odvracím oči, nadechnu se, vydechnu, čekám. Je to jenom otázka malé chvilky a paměť se vrátí. Od té doby, co jsem s trávou přestala, to bylo před deseti lety, se v přímém kontaktu s ní necítím moc jistě, ale pro svůj klid jsem se ji naučila snášet. V mém světě, a nejenom tam, si skoro všichni čas od času vykouří jointa. Aby našli inspiraci, vypnuli, vyspali se, každý má svůj důvod, teď už jsem si na to zvykla. Zezačátku to bylo těžké. Pouhá vůně mě rozhodila a ty pocity už nechci znovu zažít, ale naučila jsem se tenhle problém ignorovat a soustředit se na jiné věci. Funguje to, až na ty výpadky paměti, ale ty naštěstí trvají jenom pár vteřin, nutných zrovna tak na to, abych znovu začala kontrolovat situaci. [ 20 ]


„Jenom zmučený duch mohl vytvořit podobné magma života.“ „Tenhle Pollock by dokázal vyvolat Stendhalův syndrom!“ Pollock, jasně, Pollock! Usmívám se a  přikyvuju, znovu si to jméno v duchu opakuju a vychutnávám si jeho zvuk. Obě ženy mluví italsky s podivnou kadencí, která mi připomíná francouzštinu. „Ano, to je pravda… Nejdřív Stendhalův syndrom, a  pak tě skolí infarkt, když ti řeknou cenu!“ Nedokážu si to odpustit, ale tenhle chatrný žertík uvolní atmosféru. Ženy se na sebe podívají a rozesmějí se, trochu s pomocí marjánkového obluzení. Upřímný smích, který vychází ze žaludku. Ani já se neudržím. Smějeme se jako dávné přítelkyně, které si navzájem svěřily svá tajemství, a v tomhle dokonalém okamžiku jsme blažené. A tak nás najdou David a kníže Camillo. „To je nádheua! Tři nejkuásnější ženy na pauty v mém nejoblíbenějším pokoji!“ Francouzské er, sako s rubínovými knoflíky a hollywoodský úsměv. Přestáváme se smát a nasadíme normální výrazy. David mezitím slintá blahem před Pollockem. „S uadostí konstatuji, že jste se už seznámily…“ „Ne úplně.“ Vyšší žena se světlýma očima ke mně natáhne ruku. „Torah, Palestinka z Jeruzaléma.“ Druhá ji napodobí. „Fatma, Židovka z Tel Avivu…“ Taky se představuju a potřebuju chvíli na to, abych si uvědomila, co mi nesedí v jejich slovech. Nedokážu se ovládnout a hodně zvědavě si je změřím. „Dámy jsou nejpopuláunější umělkyně dneška, tys je nepoznala?“ Kníže je hrdý, jako by to byly jeho dcery. „Domácí i zahuaniční tisk mluví o jejich odvaze a o jejich videu. Uiskují život tím, že se odvážily ho natočit. Ani Izuael, ani Hamás je, abych tak řekl, příliš ne­milují…“ Rázem mi to docvakne. Palestinská malířka a bývalá izraelská vojačka, které se rozhodly vzbouřit se proti válce, která od[ 21 ]


nepaměti ničí jejich národy. Setkaly se, zamilovaly se do sebe a rozhodly se něco udělat. A tak mezi Gazou a Jeruzalémem natočily hodně působivé video a dokázaly ve zdraví uprchnout ze svých zemí. Teď žijí spolu, cestují po světě a prostřednictvím performance a videa šíří poselství míru a pravdu o konfliktu. Než můžu projevit svůj obdiv, přimrazí mě k podlaze hlas za mými zády. „Fatmo, Torah, tak tady vám mám! To je úžasné! Už jsem byla bez sebe starostí!“ K neuvěření. Viola. Ženy, evidentně nezvyklé na přesládlé chování, se trochu zaraženě usmívají. Představuju si Violu, gazelí krok, kterým se vnesla do místnosti, kalhoty obepínající dokonalé křivky, nemožné na ně nepohlédnout, a jemně zvlněné, hedvábné plavé vlasy. Už předem si vychutnávám moment překvapení, prudce se otočím a zahledím se na ni. Jako vždy je prostě nádherná. I když je jen o dva roky starší než já, je manželkou mého otce, což nedokážu překousnout. Oddělují nás celé generace předků, kteří stáli na opačných stranách barikády a jejichž osudy se odvíjely zcela odlišně. Ti moji byli příslušníky maloburžoazie, vždycky kladli důraz na vzdělání a kulturu, a to jak z matčiny, tak z otcovy strany, a zhusta zanedbávali ekonomický růst rodinného majetku, o který se však s úspěchem staral můj otec. Violini předkové, provinciální podnikatelé v textilu, se naopak věnovali zábavám a prostopášnostem a vesele rozházeli rodinný majetek ani ne během dvou generací. Kdyby nebylo matky s jejími třemi výnosnými rozvody, musela by Viola, která ani nedokončila vysokou školu, skutečně pracovat, a ne organizovat neziskové akce a výstavy v prostorách, které jí druhý manžel její matky daroval k třicátým narozeninám. „Ach Bianko, takové překvapení!“ Ano, hnusné, pro mě taky. Viola je sama, můj otec tedy dnes večer zůstal s  Emmou, mou adoptivní sestřičkou. Neutrálně se na sebe díváme. Dvě lvice, které se nedůvěřivě pozorují, a každá čeká na pohyb té druhé. Tak je to odjakživa, od chvíle, kdy mi ji můj otec před [ 22 ]


0034556