Page 1

5

M O D R Ý

K Á M E N

Š

elma se krčila hluboko v trávě, uši přitisknuté k lebce, tělo napjaté a připravené ke skoku. Kousek odtud malá skupinka lidských tvorů vyrýpávala kořínky a semena a netušila, že ji pozorují jantarové oči. Šelma měla sice mohutně stavěné tělo a mocné svaly, ale přesto byla pomalá. Na rozdíl od konkurence, představované lvy a levharty, kteří byli rychlí a svou kořist pronásledovali, šavlozubá kočka musela dlouho číhat v úkrytu a svou kořist nečekaně zaskočit. Ležela tedy bez hnutí v rudohnědé trávě, číhala a vyčkávala, kdy se nicnetušící kořist přesune blíž. Slunce mezitím vyšplhalo vysoko na oblohu a africká rovina se pod jeho žárem rozpálila. Lidské bytosti zvolna postupovaly vpřed ve svém nekonečném pátrání po potravě a cpaly si ořechy a ponravy do úst. Ve skupince se rozléhaly zvuky chroupání a přežvykování, občas někdo zafrkal či utrousil slůvko. Kočka číhala. Základem přežití byla trpělivost. Nakonec se od matky odbatolilo děcko, které se nemotorně kymácelo na krátkých nožkách. Útok proběhl rychle a brutálně. Pronikavý dětský výkřik – a kočka chvatně klusala pryč a ve vražedných čelistech svírala měkké tělíčko. Lidé se okamžitě pustili do pronásledování, hulákali a házeli tenkými oštěpy. 11


5

B A R B A R A

W O O D O V Á

Za okamžik se jim šelma ztratila z očí, změtí podrostu zamířila ke svému skrytému pelechu a děcko přitom zběsile vřískalo a svíjelo se mezi tesáky ostrými jako břitva. Lidé, kteří se báli následovat kočku do hustého mlází, začali povykovat, poskakovali na místě, bušili do země hrubými kyji a jejich divoké skřeky stoupaly až k obloze, kde se v naději na zbytky už začínali houfovat supi. Matka dítěte, mladá žena, kterou ostatní oslovovali jménem Vosa, zoufale pobíhala sem a tam před otvorem v podrostu, v němž zmizela šelma. Vzápětí jeden z mužů vyrazil velitelský výkřik. Gesty naznačil druhům, že je čas dát se na ústup, a všichni naráz zamířili od trnité hradby pryč. Vosa se však odmítla hnout, i když se ji dvě družky pokusily odvléct s sebou. Vrhla se na zem a vyla, jako by trpěla krutými tělesnými bolestmi. Ze strachu, že by se kočka mohla vrátit, ji ženy nakonec opustily a samy chvatně uprchly k nedalekému hájku, kde překotně vyšplhaly do bezpečí korun stromů. Tam všichni zůstali, dokud se slunce nesklonilo za obzor a stíny se nezačaly prodlužovat. Skřeky zoufalé matky mezitím umlkly. Odpolední ticho pouze jednou přerušil pronikavý výkřik a pak opět všechno zmlklo. Kručící žaludky a žízeň přiměly skupinku lidí slézt z větví zpátky do trávy. Zběžně se ohlédli po krvavé skvrně v místech, kde naposledy viděli Vosu, pak se obrátili na západ a pokračovali v hledání potravy. Malá tlupa vysokých a vzpřímených humanoidů přecházela africkou savanou a jejich dlouhé údy a štíhlá těla se pohybovaly s plavnou, zvířecí elegancí. Neměli žádné oblečení, žádné ozdoby a v rukou nesli neumělé oštěpy a kamenné sekery. Bylo jich celkem sedmdesát šest, od kojenců až po staré členy tlupy. Devět žen mělo břicho vyduté těhotenstvím. Zatímco se zvolna sunula vpřed ve svém nikdy nekončícím hledání potravy, tato Rodina prvních humanoidů netušila, že o sto tisíc let později ve světě, který si nedokázali ani představit, je jejich potomci pojmenují Homo sapiens – „člověk moudrý“. 12


5

M O D R Ý

K Á M E N

Nebezpečí. Vysoká ležela nehybně v pelechu, o který se dělila se Starou matkou. Její nečekaně zbystřené smysly vnímaly zvuky a pachy svítání. Kouř z dýmajícího ohně. Pronikavý pach zuhelnatělého dřeva. Řezavě chladný vzduch. Ptáci ve větvích nad hlavou se probouzeli do nového dne a pohvizdovali a krákali v kakofonii ptačí řeči. Nikde však neznělo lví vrčení ani štěkot hyen, žádný hadí sykot, což všechno obvykle signalizovalo nebezpečí. Vysoká se nicméně ani nepohnula. Ačkoliv se třásla zimou a toužila se zahřát o Starou matku, která u ohniště už prohrabováním probouzela uhlíky k životu, dál zůstávala schovaná v loži. Nebezpečí přetrvávalo. Cítila ho skoro hmatatelně. Pomalu zvedla hlavu a zamžikala v mlžném úsvitu. Rodina se začínala vzbouzet. Zaslechla chrchlavé ranní sípání Rybí kosti, jenž si svoje jméno vysloužil poté, co se málem udusil právě rybí kostí. Čenich zachránil druha tak prudkou ranou mezi lopatky, až mu kost vyletěla z krku rovnou do ohně. Chudák Rybí kost měl od té doby potíže s dýcháním. Mezi prvními vylezla jako obvykle Stará matka a teF živila mdlý ohýnek stébly trávy, zatímco Čenich dřepěl na bobku vedle ní a prohlížel si šeredné hmyzí kousnutí, které se mu zanítilo na šourku. Podpalovačka ohně seděla a kojila děcko. Hladovec a Boule ještě pořád chrápali ve svých peleších a Štír močil na kmen stromu. O kus dál v pološeru bylo vidět siluetu Lva, chrochtajícího při pohlavním spojení s Hledačkou medu. Nic neobvyklého. Vysoká se posadila a promnula si oči. V noci Rodinu vytrhly ze spánku hysterické výkřiky jednoho z dětí Myši, chlapečka, jenž spal příliš blízko ohně a překulil se do žhavých uhlíků, které ho nepěkně popálily. Podobná lekce čekala každé děcko. Sama Vysoká měla jizvu po spálenině na celé délce pravého stehna, upomínku na noc, kdy jako maličká usnula příliš blízko ohniště. Chlapec sice ještě pofňukával, protože matka 13


5

B A R B A R A

W O O D O V Á

mu na živé maso plácala mokré bahno, ale zdál se být v pořádku. Vysoká se rozhlédla po ostatních členech Rodiny, kteří se postupně trousili dolů k rybníčku, aby se napili. Pohybovali se rozespale a ztěžka. Nepozorovala na nich žádné projevy strachu ani vyplašenosti. Přesto něco nebylo v pořádku. I když to neviděla, neslyšela ani necítila, mladá žena si každým smyslem svého těla uvědomovala, že nedaleko číhá nebezpečí. Bohužel, Vysoká neměla natolik vyvinuté duševní schopnosti, aby pochopila, oč jde, a nebyla vybavena ani dost velkou slovní zásobou, aby se o své obavy podělila s ostatními. V mysli jí znělo varování. Ale i kdyby to slovo pronesla, ostatní by se rychle rozhlédli, zda neuvidí jedovatého hada či divoké psy nebo šavlozubou kočku. Nic z toho by nespatřili a divili by se, proč je Vysoká plaší. Tohle varování se netýká dneška, ozývalo se jí v mysli, když se konečně vysoukala z bezpečného lůžka v koruně stromu. Je to varování na zítřek. Bohužel, mladá žena z této Rodiny dávných humanoidů neměla k dispozici způsob jak vyjádřit myšlenky, protože nikdo z nich nechápal pojem „budoucnost“. Tvorové, kteří znali výhradně nebezpečí, které hrozí teF, nechápali teprve nadcházející hrozbu. Tyto bytosti žily na savanách stejně jako zvířata pohybující se kolem nich, pásli se a hledali potravu, pátrali po vodě, prchali před predátory, řídili se nutkáním pohlavního pudu a spali pokaždé, když slunce bylo vysoko na obloze a oni měli plná břicha. S východem slunce se rodina vzdálila od ochranné hradby travin a rákosu a zamířila na otevřené pláně, protože nyní za plného rozbřesku, jenž zaplašil noc i její hrozby, jim svět připadal bezpečný. Vysoká, srdce vyplněné děsem beze jména, se připojila k tlupě odcházející z nočního tábora a pustila se s nimi do každodenního hledání potravy. Tu a tam se zarazila, aby prozkoumala nejbližší okolí. Doufala, že přece jenom zahlédne to nové nebezpečí, jehož pří14


5

M O D R Ý

K Á M E N

tomnost nedokázala určit ani popsat. Neviděla však nic než zežloutlou travnatou pláň, tu a tam posázenou listnatými stromy a skalnatými pahorky táhnoucí se až ke vzdálenému pohoří. Skupinu žíznících lidských tvorů nesledoval žádný predátor, na zamlžené obloze se nevznášel okřídlený dravec. Vysoká viděla pouze popásající se stáda antilop, žirafy okusující stromy, zebry, jež mrskaly ohony. Nic zvláštního, nic nového. Jenom ta hora daleko na obzoru! Ještě před pár dny spala, ale nyní přímo do nebe plivala černý kouř a dým. Tohle se změnilo. Ale lidé to nebrali na vědomí. Čenich polapil luční kobylku a hned si ji strčil do úst. Hledačka medu vyškubla trs květin, aby se přesvědčila, zda nemají jedlé kořeny. Hladovec se rozhlížel po obloze, jestli neuvidí supy, což by svědčilo o blízkosti mršiny a o naději na maso. Lidské bytosti netušily, že sopka pro ně znamená nebezpečí, dál se usilovně krmily rostlinami, bosé přecházely přes rudou hlínu i pichlavou trávu, potulovaly se světem tvořeným jezery a bažinami, lesy a travnatými pláněmi a osídleným krokodýly, nosorožci, paviány, slony, žirafami, zajíci, brouky, antilopami, supy a hady. Rodina Vysoké jen zřídkakdy narazila na tvory svého vlastního druhu, ačkoliv tu a tam vytušili, že za hranicemi jejich nevelkého teritoria také žijí lidští tvorové. Odvážit se dál by však bylo velmi obtížné, protože nejprve by museli překonat náročné překážky: strmý horský hřeben na jedné straně, hlubokou dravou řeku na straně druhé a na té třetí neprůchodnou bažinu. Tyto přírodní hranice vymezovaly životní prostor Rodiny Vysoké, jež se řídila instinkty a pamětí a přežívala zde už po celé generace. Rodina putovala v těsně semknuté skupině. Staré osoby, ženy a děti zůstávaly v chráněném středu, zatímco muži vyzbrojení kyji a sekerami se drželi po obvodu skupinky a dávali pozor, zda se k nim neblíží nebezpečná šelma. Predátoři na15


5

B A R B A R A

W O O D O V Á

padali vždy jen slabé a tato tlupa lidských tvorů slabá nepochybně byla: od včerejšího dne neměli kapku vody. Vlekli se pod stoupajícím sluncem a se rty a ústy spečenými žízní snili o průzračném proudu řeky, u níž by našli hlízy a želví vejce a trsy jedlých rostlin či možná dokonce pro ně vzácného chutného plameňáka, který měl smůlu a zapletl se mezi papyrové stvoly. Jména členů Rodiny se průběžně měnila podle okolností, protože neznamenala víc než prostředek dorozumívání, způsob umožňující rodině volat na ostatní či vzájemně se dohovořit. Hledačka medu dostala jméno toho dne, kdy objevila včelí úl a Rodina po době delší než jeden rok opět ochutnala cukr. Boule si jméno vysloužil poté, co šplhal na strom před leopardem, ale sletěl na zem a udělal si na hlavě obrovskou bouli, která zatuhla a zůstala mu natrvalo. Jednooký ztratil pravé oko, když se spolu se Lvem snažil zaplašit hejno supů, hodujících na mršině nosorožce, a jeden z podrážděných supů na něho zaútočil. Žába zase vynikal v chytání obojživelníků, protože jednou rukou upoutal pozornost žáby a druhou ji polapil. A Vysoká si svoje jméno vysloužila z jednoduchého důvodu: převyšovala všechny ženy z Rodiny. Lidští tvorové se řídili instinkty, zvířecí intuicí, jednali zcela impulzivně. Jen málokterý z nich skutečně přemýšlel. A jelikož je netížily myšlenky, netrápily je ani žádné otázky, na které by museli hledat odpovědi. Ničemu se nedivili, o ničem nepochybovali. Jejich svět tvořilo pouze to, co viděli, slyšeli, cítili, čeho se dotýkali a co mohli ochutnat. Netušili, že něco neznají, že něco nepoznali. Šavlozubá kočka byla šavlozubá kočka – zaživa predátor, jako mršina zdroj potravy. Z těchto důvodů nebyli lidští tvorové ani pověrčiví a prozatím si nevytvořili představu nadpřirozena, duchovna a neviditelných sil vůbec. Nesnažili se vysvětlit vítr, protože je to prostě nenapadlo. Když se Podpalovačka ohně posadila, aby rozdělala ohýnek, neptala se, odkud se berou ty jiskry či jak její předky před tisíci lety vůbec napadlo, aby se pokusili rozdělat oheň. 16


5

M O D R Ý

K Á M E N

Ona sama se to naučila prostým sledováním své matky, která se uvedenému umění naučila zase od své matky. Lidé se živili vším, co dokázali objevit, a protože vládli pouze omezenou slovní zásobou i společenskými schopnostmi, jejich lov probíhal natolik primitivně, že se omezoval pouze na nejmenší zvěř – ještěrky, ptáky, ryby, králíky. Rodina Vysoké žila v nevědomosti ohledně toho, kdo a co jsou a že právě završili dlouhou pouP evolučního vývoje, což znamená, že oni i všichni příslušníci jejich živočišného druhu zůstanou po dalších sto tisíc let fyzicky beze změny. A samozřejmě netušili ani to, že kvůli Vysoké a novému nebezpečí, které větřila, začíná další etapa ve vývoji lidstva. Zatímco Vysoká pátrala po jedlých rostlinách a hmyzu, pronásledovala ji vzpomínka: Napajedlo, k němuž za úsvitu sestoupili. K jejich úžasu se hladina vody pokryla přes noc tak vysokou vrstvou sopečných sazí a popela, že nebyla k pití. Žízeň je vyhnala z místa, kde by si normálně hledali potravu, a vytrvale je poháněla i teF pořád dál na západ. Všichni poslušně následovali Lva, který věděl, kde se nachází další zdroj čerstvé vody. Hlavy jim čněly nad vysokou trávou, takže v dálce viděli stáda divoké zvěře táhnoucí za stejným cílem – za vodou. Obloha měla prapodivnou barvu, vzduch páchl kysele a štiplavě. A na obzoru přímo před nimi hora vychrchlávala dým jako ještě nikdy předtím. Vysoká, jejíž mysl zápasila s nezvyklou hádankou, se neubránila ani další vzpomínce – na děs, který ji navštívil před dvěma nocemi. Noci na afrických pláních nebyly nikdy klidné: lvi řvali nad čerstvě ulovenou kořistí a hyeny pronikavými skřeky upozorňovaly své druhy, že je čeká potrava. Lidské tvory, ukryté na okraji lesa, trápil neklidný spánek, a to navzdory řadě ohňů, jež nechávali planout do temnoty nejenom kvůli světlu a teplu, ale i kvůli odstrašení dravců. Ovšem před dvěma dny tomu bylo jinak. Lidé byli sice navyklí životu v trvalém nebezpečí, 17


5

B A R B A R A

W O O D O V Á

ale teF pociPovali nezvykle pronikavý strach, se zbystřenými smysly pomžikávali do tmy a naslouchali bušení vlastních srdcí. Ve světě kolem nich se odehrávalo cosi zvláštního a příšerného, a jelikož pro neznámé katastrofy neměli slova, v jejich primitivních myslích se nezrodila žádná souvislá myšlenka, jež by dokázala nabídnout vysvětlení a tedy i útěchu. Vyděšení lidští tvorové se nejvýš choulili k sobě v zajetí ryzího, bezmyšlenkovitého děsu. Nemohli tušit, že v této oblasti vypuklo zemětřesení už mnohokrát předtím, ani že hora na obzoru chrlila lávu k nebi už po řadu tisíciletí a zdřímla si jen občas, například v posledních pár stech letech. TeF však opět ožila, z jejího kužele dopadala na noční oblohu přízračně rudá zář a země se třásla a řvala jako raněné zvíře. Tu hrůzu si však zapamatovala pouze Vysoká, zatímco ostatní členové tlupy zarputile přejížděli pohledem po zemi a porostu a pátrali po termitištích, rostlinách obtížených semeny a divoké révě, z níž by si natrhali trpké bobule. Jednooký odkopl tlející kmen a odhalil tak svíjející se ponravy. Lidé se vrhli na hostinu, chvatně sbírali bledé larvy a strkali je do úst. O jídlo se mezi sebou nikdy nedělili. Nejsilnější jedli, nejslabší hladověli. Lev, dominantní samec skupiny, se protlačil dopředu, aby si nabral celé hrsti bílých soust. V mladším věku narazil Lev na čerstvou mršinu staré lvice a dokázal ji stáhnout z kůže dřív, než na ni zaútočili supi. Zkrvavělou kožešinu si přehodil přes ramena a záda. Postupně se vytvarovala podle jeho těla a on ji nesundal, ani když páchla a hýbala se červy, ale nakonec vyschla. Protože ji vytrvale nosil po celá dlouhá léta, ztvrdlá kůže se nyní stala součástí jeho těla, dlouhé vlasy mu do ní vrůstaly a při každém pohybu hlasitě zapraskala. Lva si skupina nezvolila za vůdce sama, neproběhlo žádné hlasování, nevznikla žádná dohoda. Prostě Lev se jednoho dne sám rozhodl, že tlupu povede, a ostatní ho následovali. Hle18


5

M O D R Ý

K Á M E N

dačka medu, Lvova občasná družka, zase získala dominantní roli mezi ženami, protože byla statná a silná a měla chamtivou, majetnickou povahu. Při krmení odstrkávala slabší ženy stranou, aby urvala potravu pro svoje vlastní mláFata, kradla ostatním a pokaždé zhltala víc, než činil její podíl. Lev a Hledačka medu oběma rukama naráz shrabovali bílé tučné červy z tlejícího dřeva a ládovali se, a když se nasytili, Hledačka medu dohlédla na to, aby se nejdřív nacpalo i všech jejích pět dětí, a teprve potom se s rodinkou stáhla stranou, aby si i zbývající příslušníci tlupy mohli sesbírat zbylé lenivé larvy a nasytit se. Vysoká rozžvývala sousto ponrav a poté kaši vyplivla do dlaně. Natáhla ruku k Staré matce, která byla bezzubá, a stařena rozmělněnou hmotu vděčně slízala. Když na kmeni a pod ním nezůstala jediná larva, lidé se v poledním slunci položili k odpočinku. Silnější muži zůstali sedět a dávali pozor na šelmy, zatímco ostatní se zaměstnávali obvyklými denními činnostmi, jako je kojení dětí, úprava zevnějšku, podřimování a vybíjení sexuálního pudu. Sexuální spojení proběhlo většinou kratičce a rychle vymizelo z paměti, a to i mezi dvojicemi, jež k sobě cítily dočasnou náklonnost. Dlouhodobý partnerský vztah neexistoval a ukojení sexuálního pudu probíhalo náhodně, jak se prostě naskytla příležitost. Štír čenichal kolem hloučku žen, aniž by sám tušil, že pátrá po pachu ovulace, který znamená, že žena se právě ocitla v plodné fázi svého cyklu. Podobné pátrání občas podnikla i žena, jako například teF Malá, jež instinktivně lačněla po co nejrychlejším spojení s mužem. Malá si vybrala Hladovce, a třebaže ten zpočátku nejevil valný zájem, nakonec ho vzrušila a spokojeně si mu dřepla na úd. Zatímco Rodina uspokojovala svoje potřeby a v dálce hora nepřestávala do nebe plivat oheň a žhavé plyny, Vysoká se ostražitě rozhlížela kolem sebe a doufala, že konečně zahlédne trčící slechy či stín nového nebezpečí, jež je sleduje. Ale nikde nic. 19


5

B A R B A R A

W O O D O V Á

* * * Vlekli se odpolednem, ústa jim spalovala žízeň, děti se s pláčem domáhaly vody a matky se je snažily ukonejšit, zatímco muži tu a tam chvatně poodběhli od hlavní skupinky a zastínili si oči, aby prozkoumali pláň, zda někde nezahlédnou stopu po potoku či jezírku. Šli ve stopách antilop a další zvěře, protože doufali, že stáda je dovedou k vodě. Všímali si směru, jakým létali ptáci, především ti brodiví: volavky, čápi a rajky. Navíc pátrali po slonech, protože tahle zvířata trávila většinu času u napajedel, převalovala se v bahně, aby si ochladila kůži vysušenou sluncem, či se úplně potápěla a nad hladinou nechávala jenom koneček chobotu, aby mohla dýchat. Jenže teF lidé neviděli žádné volavky a čápy ani slony a neměli podle čeho namířit k vodě. Narazili na zebří kostru a na chvíli se jich zmocnila bujará radost. Sotva však spatřili, že dlouhé kosti jsou už rozštípané a morek vysátý, ovládlo je zklamání. Lidé ani nemuseli prozkoumávat stopy kolem mršiny, aby poznali, že o hostinu je připravily hyeny. Vláčeli se dál. Poblíž travnatého pahorku Lev tlupu prudce zarazil a gestem naznačil, aP všichni zmlknou. Napnuli sluch a po větru se k nim z nevelké vzdálenosti doneslo „jou-jou… jou“ – výrazné cvrkavé zvuky, které vydává gepard volající na svoje mláFata. Lidé obezřetně zamířili jiným směrem a drželi se přitom po větru, aby šelmy nezachytily jejich pach. Zatímco ženy a děti prozkoumávaly okolí, aby našly rostliny a hmyz k jídlu, muži se svými dřevěnými oštěpy se špičatými hroty číhali, zda se jim nepodaří něco ulovit. Pravda, organizovaný lov byl nad jejich schopnosti, ale přesto věděli, že žirafa bývá nejzranitelnější, když stojí u napajedla – musí se zeširoka rozkročit, aby dosáhla na vodní hladinu, a v této poloze představuje snadný cíl pro lidi a jejich rychlé dřevěné oštěpy. Čenich náhle vykřikl radostí, svezl se na koleno a ukázal na šakalí stopy rozeseté v hlíně. O šakalech se vědělo, že svou 20

0034548  
Read more
Read more
Similar to
Popular now
Just for you