Čínské halucinace
Dělá mi velké potíže rozeznat podle obličeje jednoho Číňana od druhého. Mně připadají všichni Číňané stejní. U recepce hotelu The Gotham, blízko Páté avenue, mi vypadlo tlusté pouzdro s kreditními kartami. Nezpozoroval jsem to. Úslužný Číňan mi je podal s přátelským úsměvem. Poděkoval jsem. Číňan se uklonil. Zasunul jsem toto nezbytné pouzdro do zadní kapsy kalhot a ujistil se, že je zapnutá. To se stalo za časného rána, ihned po mém příjezdu z Kennedyho letiště. Po dlouhém dni, kdy jsem marně bojoval s únavou způsobenou časovým posunem, jsem k smrti unaven seděl v hotelovém baru. Abych se správně naladil na spánek, vypil jsem několik sklenek kalifornské imitace bordeaux, ročník, který byl k lítosti Francouzů při degustaci v jejich vlastní zemi hodnocen špičkově. V baru bylo v tuhle denní dobu prázdno. V tmavé místnosti, obložené dřevem a spoře osvětlené svíčkami a umělým krbem, seděl v jednom z tmavě červených kožených křesel Číňan, který ze mě nespouštěl oči. Přímo jsem cítil jeho pohled na těle. Možná ještě neviděl Švýcara. Když jsem platil, zaplatil také. Když jsem vstal, šel za mnou, nastoupili jsme spolu do výtahu a ve 14. patře jsme společně vystoupili. Když jsem pospíchal po silných velurových kobercích, našlapoval tiše za mnou, aby pak naproti 7