1. Vý tah, ticho, obezita
Výtah dál neuvěřitelně pomalu stoupal. Nebo jsem si aspoň myslel, že stoupá. Co se dělo doopravdy, jsem neměl tušení. Vinou extrémně nízké rychlosti jsem totiž nadobro ztratil smysl pro orientaci. Třeba jsme namísto stoupání klesali, nebo stáli po celou dobu na místě. Že výtah – nejspíš – jede nahoru, jsem si řekl čistě pro zjednodušení, po důkladném uvážení všech okolností. Byl to ale jen pouhopouhý dohad. Bez jakéhokoli reálného podkladu. Mohli jsme zrovna tak dobře vystoupat dvě patra, tři klesnout a pak objet dokola zeměkouli. Nic bližšího jsem netušil. Každopádně se tenhle výtah dokonale a v každém směru lišil od vylepšené verze studničního rumpálu, kterou jsme k dopravě do bytu užívali u nás v domě. Rozdíl to byl tak velký, až byl jeden skoro na pochybách, jestli jde opravdu o dvě stejná zařízení vyrobená za tím samým účelem na stejném principu a označitelná společným jménem. Ty dva stroje od sebe dělily hotové světelné roky, větší propast by si už sotva kdo dokázal představit. Za prvé, už třeba jen ta velikost. Výtah, kterým jsem právě jel, byl dost prostorný na to, abyste si v něm zařídili menší útulnou kancelář. Šoupnout sem psací stůl, skříňku na věci a nějaké ty poličky, mohli byste navrch docela klidně přidat i kuchyňský kout a pořád by vám zbývalo místo. Bez problémů ještě tak na tři velbloudy a menší palmu. Za druhé čistota. Výtah, ve kterém jsem stál, byl čistý jako zbrusu nová rakev. Stěny i strop byly z nablýskané nerezové oceli bez jediné skvrnky nebo flíčku, na podlaze koberec. V odstínu moss green a s pěkně vysokým vlasem. 9