Issuu on Google+

„Jméno největšího vynálezce je náhoda.“ Mark Twain

1

/ NÁHODNÝ OBJEV

V době, kdy jsem v roce 1972 nastoupil na lékařskou fakultu, jsem byl už proslulý díky svému výzkumu prováděnému v oboru, který jsem nazval zážitky blízké smrti. Ačkoli jsem o těchto zážitcích dosud nic nenapsal, mluvil jsem na veřejnosti o výsledcích svého zkoumání tolikrát, že jsem byl dobře známý už jako student prvního ročníku. Nebyl jsem „vynálezce smrti“, jak o mně někteří žertem mluvili. Ale zabýval jsem se zážitky několika lidí, kteří se ocitli na prahu smrti, a tím jsem proces umírání podrobně rozložil na jednotlivé prvky. Kombinaci všech nebo některých těchto rysů jsem shrnul pod společný název „zážitek blízké smrti“. To, co jsem zjistil, mě ohromilo, a když jsem popsal své výsledky v knize Život po životě, tato kniha ohromila svět. Objevil jsem, že umírající procházejí jakýmsi tunelem za světlem. V tomto světle se často setkávají s jinými spirituálními bytostmi, které tam jsou proto, aby jim usnadnily přechod do smrti. Tyto duchovní bytosti často byli zemřelí příbuzní. Někdy to byly bytosti, které moje subjekty popisovaly jako „Boha“ nebo „Ježíše“. Nebylo nijak neobvyklé, když mi tito lidé vyprávěli o svém rozhovoru s Ježíšem nebo o tom, že jim Bůh řekl, že ještě nepřišel čas, aby zemřeli. Mnoho pacientů vyprávělo o tom, že opustili svá těla a z výšky pozorovali heroický zápas doktorů i ošetřova7


telek, kteří se jim snažili zachránit život. Nejeden člověk, s nímž jsem hovořil, se zmínil o jakémsi pohledu do minulosti, v němž znovu „prožil“ svůj dosavadní život, někdy i s komentářem nějaké vyšší bytosti. Tito lidé se jen zřídkakdy chtěli vrátit do svého fyzického těla, ale když k tomu došlo, měli hluboký pocit vyššího cíle – byli přesvědčeni, že mají zde na zemi ještě nějakou povinnost, které musejí dostát, než se odeberou do duchovní říše. Toto byly zážitky a zprávy, které se dosud v lékařských knihách nevyskytovaly, a proto mi ti, kteří sledovali můj výzkum a publikaci chystané knihy, předpovídali nemalé potíže. V postavení studenta medicíny, který se pohybuje při výzkumu v oblasti, která se dá ohodnotit jako duchovní, ne-li přímo náboženská, jsem mohl očekávat, že narazím na předsudky, které vědecká veřejnost k takovýmto záležitostem chová. I když prvky zážitků blízké smrti byly skryté přímému pohledu od chvíle, kdy člověk poprvé začal o smrti hloubat, zkoumat je představovalo svého druhu kacířství, které mě vyřazovalo z vědecké obce. Alespoň to si mysleli někteří z mých blízkých přátel. Já osobně jsem si nedělal kvůli tomu, jak mě bude přijímat sbor lékařské fakulty, tak těžkou hlavu jako moji přátelé. Stejně jako většina lidí v historii, lékaře nevyjímaje, jsem slýchal i četl o různých nadpřirozených úkazech, které se odehrály v okamžiku smrti. S nimi jsem se obeznámil jak z četby, tak z vlastních zkušeností. Jakožto student a učitel filozofie jsem přečetl mnoho zpráv o posmrtném životě včetně těch, které jsou zaznamenány u Platóna. A pak jsou zde zprávy o duchovním těle v Bibli, zejména v listu svatého Pavla Korintským, v němž se píše: „Je-li tělo přirozené, je i tělo duchovní… Hle, odhalím vám tajemství: Ne všichni zemřeme, ale všichni budeme proměněni.“ I ve velké literatuře najdeme prvky zážitků blízké 8


smrti. Scroogeovo zneklidňující rozpomínání na minulý život ve Vánoční koledě Charlese Dickense je jeden takový příklad, jiný třeba popis hrdinova pocitu, že se v průběhu boje ocitl mimo tělo, v románu Komu zvoní hrana Ernesta Hemingwaye. Dále existují příběhy, které nám vyprávěli přátelé a příbuzní. V mém případě bratranec Ronnie, který téměř zemřel po operaci. Hovořil o tom, že tehdy vstoupil do nebeské říše, kde mu však nějaká světelná bytost řekla, že se nebude moct vrátit do svého fyzického těla, pokud překročí určitou hranici. Ronnie se prý otočil a běžel celou cestu jako o závod, jen aby se do těla vrátil. Další příběh mi vyprávěl George Ritchie, lékař z Charlottesvillu ve Virginii, kterého v jedné texaské vojenské nemocnici už prohlásili za mrtvého; on přitom zažil snad vůbec nejúžasnější zážitek blízké smrti – takový, při němž se ocitl mimo tělo, a v tomto stavu podnikl cestu přes celou zemi, kterou vnímal tak živě, že po uzdravení dokázal tu cestu zopakovat. Vlastně to byl Ritchieův příběh, který mě podnítil k tomu, abych se pustil do shromažďování podobných zážitků od studentů filozofie z univerzity Východní Karolíny, kde jsem učil, a začal v nich hledat společné prvky, pro něž se vžil název zážitek blízké smrti. Jakmile vešlo ve známost, že studuji tento jev, začali se mi nejrůznějšími způsoby ozývat lidé, kteří se také ocitli na prahu smrti. Díky mému výzkumu si uvědomili, že jejich zážitek nebyl ničím výjimečným, ale že jej v té či oné podobě zažily miliony lidí po celém světě. Zvonek u našich domovních dveří zvonil skoro stejně často jak náš telefon. Ozývali se lidé, kteří mi chtěli vyprávět svůj příběh a zároveň žádali ujištění, že nejsou blázni, ani že si nic jenom nenamlouvají. S velkou úlevou se dozvídali, že podobné zážitky mají i jiní, a já jsem měl další případovou studii. Když se ke mně na veřejnosti někdo přiblížil a pošeptal mi: „Můžu vám vyprávět 9


něco, čemu nebudete chtít věřit…“, srdce se mi rozbušilo vzrušením. A stejné vzrušení dosud prožívám i po všech těch desítkách let. Ano, a mnoho těchto případových studií opravdu pochází od lékařů.

Vřelé přijetí studií blízké smrti Když jsem ve čtyřiadvaceti letech začal studovat medicínu, ani mě nepřekvapilo, že pedagogové georgijské lékařské fakulty mě přijali vlídně. Hned v prvních dvou týdnech po zahájení přednášek mě celkem osm profesorů pozvalo buď do své pracovny, nebo dokonce domů, aby se mnou diskutovali o zážitcích blízké smrti. Jedním z nich byl Dr. Claude Starr-Wright, profesor hematologie, který se ocitl v nezáviděníhodné situaci, kdy musel resuscitovat jistého přítele, jemuž se zastavilo srdce. Když se pacient probral, ke Claudovu velkému překvapení byl velmi rozzlobený. Claude se ho později vyptával na důvod a dozvěděl se, že jeho přítel měl zážitek blízké smrti, v němž se ocitl na tak úžasném místě, že vůbec nestál o návrat. Jiní lékaři mi vyprávěli o svých vlastních neuvěřitelných zážitcích, které vesměs obsahovaly záhadné prvky, slovy těžko vyjádřitelné, a teprve když se dozvěděli o mém výzkumu, pochopili, že byli svědky zážitků blízké smrti. Za těch několik prvních měsíců na lékařské fakultě jsem vyslechl množství příběhů a všechny přesně odpovídaly popisu zážitků blízké smrti, jak jsem je definoval ve své práci. Snad týden co týden jsem slyšel další příběh od lékaře, sestry nebo pacienta, v němž se vyskytovala záhadná zpráva o posmrtném životě. Mít tento neustálý příliv materiálu, který potvrzoval závěry mého výzkumu, bylo vzrušující. Pak se přihodilo něco, co všechno změnilo. 10


Právě jsem stál u školního stánku s časopisy a četl jsem si článek o slavném zápasníkovi z padesátých let jménem Gorgeous George, když ke mně přistoupila atraktivní mladá žena a podávala mi ruku. „Raymonde, jsem doktorka Jamiesonová,“ řekla a stiskla mi ruku. Byla to vážená členka fakulty, natolik vážená, že jsem až pocítil rozpaky nad tím, že si čtu článek o nějakém zápasníkovi v pánském magazínu. Snažil jsem se časopis schovat, ale doktorku Jamiesonovou to vůbec nezajímalo. Řekla, že jí nedávno zemřela matka a že při jejím úmrtí se odehrálo něco, o čem v mém výzkumu nečetla, a ani o něčem podobném od nikoho jiného neslyšela. Zdvořile, ale naléhavě mě požádala, abych ji doprovodil do její pracovny, kde by mi mohla nerušeně vypovědět, co se stalo. Když jsme se oba pohodlně usadili, vyprávěla mi něco, co jsem ještě neslyšel. „Dovolte, abych předeslala, že jsem nevyrůstala v nábožensky založené rodině,“ řekla. „Tím nechci říct, že rodiče byli proti náboženství zaujatí – prostě je nepovažovali za důležité. Z toho vyplynulo, že jsem nikdy nepřemýšlela o posmrtném životě, protože ani u nás doma se o něm nemluvilo. Ale asi přede dvěma lety u maminky došlo k srdeční zástavě. Bylo to zcela nečekané a stalo se to doma. Já jsem náhodou byla u ní na návštěvě a musela jsem jí provádět kardiopulmonální resuscitaci. Umíte si představit, jaké to je, poskytovat vlastní matce dýchání z úst do úst? Je to dost obtížné u cizího člověka, ale u vlastní matky mi to připadalo skoro nepředstavitelné. Pokračovala jsem v resuscitaci hodně dlouho, snad půl hodiny, až jsem si uvědomila, že další úsilí je marné, neboť matka je mrtvá. V té chvíli jsem přestala a lapala jsem po dechu. Byla jsem vyčerpaná a můžu čestně prohlásit, že mi v té chvíli ještě nedocházelo, že jsem právě osiřela.“ 11


Doktorka Jamiesonová najednou pocítila, že se jakoby zvedá ze svého těla. Uvědomila si, že se vznáší nad svým tělem i nad tělem zemřelé matky a pozoruje celou scénu pod sebou jako z balkonu. „To, že jsem se ocitla mimo tělo, mě vyvedlo z rovnováhy,“ pokračovala. „Když jsem se snažila dát se nějak dohromady, najednou jsem si uvědomila, že se u mě vznáší v duchovní podobě i maminka. Byla přímo vedle mne!“ Doktorka Jamiesonová se klidně rozloučila s maminkou, která se v té chvíli spokojeně usmívala, což ostře kontrastovalo s jejím mrtvým tělem pod nimi. Potom si všimla ještě další překvapivé věci. „Podívala jsem se do rohu místnosti a všimla jsem si jakéhosi prostorového zlomu, z nějž se řinulo světlo jako voda z prasklé trubky. Z toho světla vycházeli lidé, které jsem znala celá léta – zemřelí maminčini přátelé. Ale byli tam i jiní, lidé, které jsem nepoznávala, o nichž jsem předpokládala, že jsou to její přátelé, které neznám.“ Pak se doktorka Jamiesonová dívala, jak její matka pomalu odplouvá do onoho světla. Když ji zahlédla naposledy, zdálo se jí, že se láskyplně vítá se všemi přáteli. „Pak se trubka spirálovitě uzavřela, asi jako závěrka fotoaparátu, a světlo zmizelo,“ řekla doktorka Jamiesonová. Jak dlouho to trvalo, nedokázala říct. Ale když výjev skončil, zjistila, že je zase zpátky ve svém těle, stojí vedle zemřelé matky a je tím zážitkem dokonale vyvedená z míry. „Co si o tom příběhu myslíte?“ zeptala se mě. „Je empatický,“ řekl jsem. To slovo znamená schopný sdílet pocity druhého. „Je to zážitek sdílené smrti.“ „Slyšel jste o tom už víckrát?“ zeptala se, protože ji ta pravděpodobnost zřejmě vzrušovala. „Ne, paní doktorko,“ odpověděl jsem. „Takový příběh, jako je ten váš, jsem dosud od nikoho neslyšel.“ 12


Seděli jsme spolu v její pracovně a nezávazně hovořili o podstatě jejího společného zážitku s matkou. Ale nakonec jsme stejně oba byli úplně zmatení, protože jsme nedokázali pochopit, co se vlastně stalo. Zážitek sdílené smrti… To slovní spojení se mi vtisklo do paměti, ale o ničem podobném jsem neslyšel až do poloviny osmdesátých let, kdy jsem začal od ošetřovatelek a lékařů shromažďovat příběhy o podivných událostech, které se odehrávají u lůžka umírajícího. V té době se medicínské přístupy uvolnily. Začal jsem si uvědomovat, že zážitky sdílené smrti se vyskytovaly od samého počátku medicíny; jenže doktory ani sestry nikdo nepodněcoval, aby hovořili o věcech, které náležejí spíše do oblasti spirituální než vědecké. Jeden lékař „ze starých časů“ mi řekl: „Mluvit o něčem, co by se dalo pokládat za jev v podstatě spirituální, se málem považovalo za porušení naší lékařské přísahy. Zkrátka jsme to nechávali být – rozhodně jsme o tom nehovořili.“ Ale tak to bylo dřív. Od osmdesátých let začali lékaři být otevřenější, mluvili o nejrůznějších věcech včetně zážitků blízké smrti a zážitků sdílené smrti. Když jsem dokončil lékařskou fakultu, začal jsem zveřejňovat příběhy o empatických zážitcích nebo zážitcích sdílené smrti na lékařských konferencích po celém světě. Občas jsem slyšel příběhy od lidí takříkajíc z medicínské první bojové linie, kteří byli ochotni hovořit, a postupně jsem dospěl k přesvědčení, že tyto zážitky se vyskytují častěji, než jsem dříve myslel. Také bylo zřejmé, že mají se zážitky blízké smrti společný základ, ačkoli musím připustit, že se tam vyskytovalo mnoho charakteristických rysů, o nichž jsem předtím neslyšel. Například jsem začal slýchat vyprávění o tom, že se proměnil tvar místnosti a naplnilo ji mystické světlo – nic takového se v zážitcích blízké smrti nevyskytovalo. Ale nejpodivnějším prvkem těchto zážitků sdílené smr13


ti, který se často opakoval, byl jakýsi přehled uplynulého života umírajícího člověka. Jedna žena, které budu říkat Susan, mi vyprávěla pozoruhodný příběh o tom, jak umíral její dospělý syn na rakovinu. Považuji jej za pozoruhodný kvůli tomu, co se Susan přitom dozvěděla. Když syn umíral, matka se s ním zvedla do výše „v jakémsi oblaku“ a stala se svědkem mnoha scén z jeho života. Některé jí byly známé, například výjevy z jeho dětství a dospívání. Jiné jí ale nebyly vůbec povědomé, a těm říkala scény z jeho „soukromých“ let. O obsahu těchto scén se podrobně nerozhovořila, jenom řekla: „To, co jsem viděla, mi ani v nejmenším nepřipadalo trapné.“ Vědomosti, které tato žena získala ze zpětného pohledu na synův život, byly tak přesné, že když tento pohled do minulosti skončil, dokázala poznat jeho přátele a navštívit místa, která spatřila v okamžiku sdílené smrti společně se svým umírajícím synem. Zážitek sdílené smrti této ženy mě ohromil, protože se při něm dozvěděla něco, o čem dříve nevěděla, a posléze se přesvědčila, že to tak skutečně bylo. Nešlo tedy o to, že by si vybavovala své vlastní vzpomínky. Ale stále jsem nevěděl, jak mám chápat takovéto případové studie, leda přijmout fakt, že v každém zážitku jako by se otvíraly dveře k novému aspektu zemřelého člověka.

„Všechno, co jsme dělali, jsme viděli v tom světle.“ Zde je další podobný příběh; vyprávěla mi ho Dana, žena, jejíž sdílený pohled do manželovy minulosti byl nesmírně živý a obsahoval obrazy i události, o nichž neměla předtím tušení. Uvádím zde celý příběh jejími vlastními slovy:

14


O pětapadesátých narozeninách mého manžela Johnnyho nám jeho lékař řekl, že Johnny má rakovinu plic a zbývá mu asi půl roku života. Měla jsem pocit, že jsem dostala ránu baseballovou pálkou. Upřímně řečeno si nepamatuji přesně, co ten doktor říkal; bylo to, jako by mi to teprve postupně docházelo. Hned následujícího dne jsem zašla do banky, kde jsem byla dosud zaměstnaná, a dala jsem okamžitou výpověď. Od toho dne až do Johnnyho smrti jsme se neodloučili déle než na několik hodin. Byla jsem u něho po celou dobu jeho pobytu v nemocnici a držela jsem ho ve chvíli, kdy zemřel. V tom okamžiku vstoupil do mého těla. Byl to pocit podobný elektrickému šoku, asi jako když se dotknete špatně izolovaného drátu, jenom mnohem jemnější. Když se to stalo, kolem nás se náhle objevil celý náš život a v jediném okamžiku jako by pohltil nemocniční pokoj i vše, co bylo v něm. Všude kolem bylo světlo: jasné, bílé světlo, a já jsem ihned věděla – i Johnny to věděl –, že je to Kristus. V tom světle bylo vše, co jsme kdy dělali. A dozvěděla jsem se i další věci o Johnnym… Viděla jsem ho v době před naší svatbou. Asi si pomyslíte, že něco z toho bylo hodně osobní nebo trapné, a taky to takové bylo. Ale i když se to může zdát divné, v té chvíli nebylo zapotřebí soukromí. Viděla jsem, co Johnny dělal, než jsme se vzali. Viděla jsem ho s nějakými děvčaty, když byl ještě hodně mladý. Později jsem ty dívky hledala v jeho středoškolské ročence a poznala jsem je tam jen podle toho, co jsem viděla při návratu do minulosti v okamžiku jeho smrti. V tom zpětném pohledu jsem uviděla samu sebe, jak držím jeho neživé tělo, ale neměla jsem z toho vůbec špatný pocit, protože on byl úplně živý, hned vedle mne, a dívali jsme se na společný život. Ten návrat do minulosti mimochodem vypadal jako dokonale uzavřené, kruhové panoráma. Nevím, jak jinak bych to měla popsat. Byly to panoramatické výjevy všeho, co jsme s Johnnym prožili, ať společně či každý zvlášť. Těžko slovy vyjádřit, že se to všechno odehrálo jako v záblesku, a přímo u postele, na níž skonal můj manžel. Uprostřed návratu do minulosti se pak objevilo naše společné děcko, které jsem potratila, když mi nebylo ještě ani dvacet. Neby15


la to osoba ani postava, jak bychom si představovali lidskou bytost, ale spíš obrys krásné, láskyplné dívenky. Význam jejího zjevení jsem pochopila tak, že všechny otázky týkající se její ztráty byly uzavřeny a vyřešeny. Připomněla jsem si verš z Písma o „pokoji, převyšujícím každé pomyšlení“. Takový pocit jsem měla v její přítomnosti. Při tom zpětném pohledu na naše životy bylo taky něco zábavného. V sedmém ročníku jsme se školou jeli do Atlanty, hlavního města našeho státu, kde byla dioráma. A teď v jednom okamžiku toho uzavřeného panorámatu jsme se dívali na sebe v jiném kruhovém panorámatu – v diorámě – a viděli jsme se, jak tam stojíme vedle sebe jako děti. Neubránila jsem se smíchu a Johnny se také rozesmál, rovnou vedle mě. Na tom panorámatu bylo něco zvláštního – totiž to, že v určitých částech byly jakési panely nebo příčky, které nám nedovolovaly vidět všechno. Neumím to slovy vyjádřit, ale tyhle panely nebo zástěny nám určité partie našich životů zakrývaly. Nevím, co bylo za nimi, ale vím, že byly od Krista, který řekl, že jednoho dne budeme smět nahlédnout i za ně.

„V místnosti se rozzářilo jasné světlo.“ Další podobou zážitků sdílené smrti, které mě zaskočily, byly ty vjemy, které sdílelo u lůžka umírajícího několik osob. Skeptik snadno odmítne zážitek umírajícího, pokud jej sdílí jenom jedna další osoba. Avšak zážitek smrti sdílený více osobami u úmrtního lože je obtížnější považovat jen tak za individuální fantazii. Jako příklad může posloužit zážitek rodiny Andersonových z jednoho předměstí Atlanty. Rodina se shromáždila u lože umírající matky. Následující vyprávění poskytla jedna ze sester, ale její líčení potvrzují všichni, kteří tam tenkrát byli:

16


0034523