„Jméno největšího vynálezce je náhoda.“ Mark Twain
1
/ NÁHODNÝ OBJEV
V době, kdy jsem v roce 1972 nastoupil na lékařskou fakultu, jsem byl už proslulý díky svému výzkumu prováděnému v oboru, který jsem nazval zážitky blízké smrti. Ačkoli jsem o těchto zážitcích dosud nic nenapsal, mluvil jsem na veřejnosti o výsledcích svého zkoumání tolikrát, že jsem byl dobře známý už jako student prvního ročníku. Nebyl jsem „vynálezce smrti“, jak o mně někteří žertem mluvili. Ale zabýval jsem se zážitky několika lidí, kteří se ocitli na prahu smrti, a tím jsem proces umírání podrobně rozložil na jednotlivé prvky. Kombinaci všech nebo některých těchto rysů jsem shrnul pod společný název „zážitek blízké smrti“. To, co jsem zjistil, mě ohromilo, a když jsem popsal své výsledky v knize Život po životě, tato kniha ohromila svět. Objevil jsem, že umírající procházejí jakýmsi tunelem za světlem. V tomto světle se často setkávají s jinými spirituálními bytostmi, které tam jsou proto, aby jim usnadnily přechod do smrti. Tyto duchovní bytosti často byli zemřelí příbuzní. Někdy to byly bytosti, které moje subjekty popisovaly jako „Boha“ nebo „Ježíše“. Nebylo nijak neobvyklé, když mi tito lidé vyprávěli o svém rozhovoru s Ježíšem nebo o tom, že jim Bůh řekl, že ještě nepřišel čas, aby zemřeli. Mnoho pacientů vyprávělo o tom, že opustili svá těla a z výšky pozorovali heroický zápas doktorů i ošetřova7