Issuu

Vražda jako by se odehrála v jiném čase. Bylo po půlnoci. Vládl svěží chlad. Listopad už se měl po malu přehoupnout v prosinec a do Seattlu se blížila bouřka. Tmavá mračna se na obloze hromadila celý den. Na nábřeží ležela tlustá pokrývka mlhy a na křídlech nepřívětivé, slané brízy se pomalu vkrádala do města. Bez měsíce působila noc obzvlášť temně. Nick šel půl kroku za svým starším bratrem, tvářil se zmu čeně, ale snažil se nezůstávat pozadu. Když se mu před chvílí udělalo zle, vypadl z hlučného, zakouřeného baru, vyrazil ze dveří, jako by byl na útěku, a zastavil se až o pár ulic dál, kde celý zpocený a zardělý zůstal lapat po dechu. V uších mu ještě hrála muzika z jazzového klubu. Sam jeho nevolnosti nevěnoval pozornost a mlčky zamířil k autu. Ulicí se rozléhal rozvážný, pravidelný rytmus jeho kroků. Stíny byly tak husté, že bratři sotva rozeznávali okraj opuš těného parkoviště, kde před pár hodinami nechali stát Sa movo nové BMW. Nick měl nejasný pocit, že je někdo sle duje. Ani on, ani jeho bratr však nemohli tušit, že pouhých deset metrů od nich se za zrezivělým kontejnerem krčí muž v potrhaných hadrech. Že je pozoruje a čeká, hypnotizovaný ozvěnou jejich kroků. Zatímco přecházeli Alaskan Way, v rozpité dálce za jejich zády pomalu zanikala mihotavá světla přístavu. Před nimi, 9

na protějším konci prázdného parkoviště, ubíhalo do tmy černé jako uhelná stěna strmé veřejné schodiště k tržišti na Pike Place. Některé kluby už zavřely a ticho rušilo vzdálené pokřikování. O dvě ulice dál se pět nebo šest studentů snažilo nacpat do auta a hlasitě se dohadovali, jestli se mají vrátit na kampus, nebo vyrazit do nějakého dalšího nočního podni ku. Tmou se rozlehl pronikavý dívčí smích, ovinul oba bratry jako vlasy sirény, ale pak ho nečekaně uťalo kovové bouchnutí dveří. Nick nic z toho téměř nevnímal. Nahmatal v kapse bundy balíček bankovek. Pevně ho stiskl, potěžkal, pak pustil. Papír mu připadal mastný, špinavý. Na hrbil ramena proti chladu, zahleděl se na svého úspěšnějšího staršího bratra a hlavou mu blesklo, že ani neví, kdy v prů běhu večera mu Sam peníze věnoval. Rozhodně to nebylo poprvé, co ho bratr tahal z problémů. Bez Sama by z něj byl bezdomovec. Když před deseti lety přišli o oba rodiče, Nick se nervově zhroutil. Sam ho vzal k sobě a pomohl mu dokončit vysokou. Nick mu chtěl být vděčný. Ty peníze vážně potře boval. Na účtu mu zbývalo sotva na zaplacení nájmu. Přesto se v něm vzedmulo takové opovržení, že se musel hodně pře máhat, aby ten balíček bankovek nehodil bratrovi na hlavu. Jako kámen. Jako pořádně těžký, ostrý šutr. Nick zaťal zuby. Sam si vedle něj klidně vykračoval, jako by na něj ty panáky vodky vůbec nepůsobily. Držel se zpříma. Nick si snad poprvé v životě přiznal pravdu. Sam je mnohem silnější než já. Dospěl, zatímco Nick si pořád ještě připadal jako neschopné děcko. Najednou ztuhl a zalapal po dechu, musel bojovat s představou, že mu Sam svírá krk a tlačí mu palci na průdušnici. Asfalt se mu rozhoupal pod nohama. Po pár krocích matně zaregistroval nepatrný pohyb, který předcházel útoku. Tma před nimi jako by téměř neznatelně změnila tvar. Sam si ničeho nevšiml. Nick zvedl oči k nebi, aby vyhnal z hlavy nepříjemné myšlenky, a pak se instinktiv ně rozhlédl po nejbližším zdroji světla. Na okraji setmělého, 10

prázdného parkoviště svítila průmyslová pouliční lampa, jejíž mdlou žárovku obklopoval vír mlhy. Když se stíny pohnuly podruhé, Nick natáhl ruku, zlehka se dotkl bratrovy paže a zarazil se uprostřed kroku. Srdce mu poskočilo. Někdo tam je, ani ne deset metrů před námi. Od Elliottova zálivu se zvedl vítr, pronikl Nickovou tenkou bun dou a zatřepotal mu cípem košile jako vlajkou na stožáru. Sam se otočil, aby se Nicka zeptal, proč se zastavil. Ale sotva otevřel ústa, vynořila se ze tmy rozmazaná, zběsilá postava a vrhla se na ně s takovou zuřivostí, že oba bratři zůstali ohro meně trčet na místě jako přikovaní. Nicka zaskočila především rychlost útoku. Teprve když už byla postava těsně u nich, do kázal rozeznat vysokého šílence v potrhaných šatech. Sam stál půl kroku před Nickem, muži v cestě. Nehýbal se. Vítr mu čechral vlasy, ale on byl jako socha, zkamenělý překvapením. Nick ho nestačil varovat. Muž natahoval jednu ruku k Samovu rameni a druhou, ve které svíral nůž, zvedal nad hlavu. Nick ani na okamžik nezaváhal. Skočil před bratra a pokusil se muže chytit za zápěstí. Jenže útočník byl větší a silnější a zdálo se, že Nicka jednoduše převálcuje. Nick cítil, jak má muž mastný rukáv a jak celý nechutně páchne. Jeho neoholená brada se mu ostře zaryla do tváře. Když se natáhl po druhém zápěstí, aby muže zastavil, útočník mu vrazil prsty jako hřebíky do žeber. Proč mu Sam nepomů že? Muž funěl, snažil se získat rovnováhu, vyprostit se. Nick si uvědomoval, že tohle není žádná pouliční rvačka, že ten chlap se je chystá zabít. Pevně mu svíral zápěstí. „Same, pomoz mi,“ vypravil ze sebe. „Prosím tě, Same.“ Hlasitěji. „Same!“ Nick umdléval. Ten chlap byl vyšší než on. Měl delší ruce a zápěstí široká a pevná jako dva špalky. Když nakonec získal rovnováhu, odstrčil Nicka a shodil ho na zem. Asfalt Nickovi zakroužil před obličejem jako uragán. Měl pocit, že na hrubý povrch silnice dopadne přímo tváří, že před sebe vůbec ne stihne zvednout ruce. 11

Následující krvavou scénu vnímal jako ve snu. Nůž opsal zářivý oblouk mlhou. Nick zaslechl, jak ostrá čepel proniká do těla. Jinak ale noc úplně ztichla. Sam se zachvěl, pak se bez jediného zasténání zhroutil na zem. Nick nemohl popadnout dech. Nehlasně sípal. Proč, Same, proč? Proč ses nebránil? Pomalu se začal sbírat. Ruce i nohy se mu třásly. Bodl ten chlap i jeho? Ne, nikde nekrvácí. Odřel si čelo o asfalt a měl bolestivě naražená žebra, ale jinak byl v pořádku. Jenže věděl, že teď je na řadě on. Jakmile to muž skoncoval se Samem, otočil se k němu. Nick zavrávoral, přikrčil se, chtěl se dát na útěk. Muž se k němu blížil a nůž znovu zvedl do vzduchu. „My dva jsme bratři.“ Nickovi z jeho krutého hlasu přeběhl mráz po zádech. Chtěl se zeptat, jak to muž myslí, ale nedokázal ze sebe vy pravit jediné slovo. My dva že jsme bratři? Sam je můj bratr. Nebo se mu jen zdálo, že to ten chlap řekl? Vtom za jeho zády zpozoroval jakýsi pohyb. Srdce se mu rázem rozběhlo jako splašené, protože si uvědomil, že je to Sam, který se nepochopitelně zvedá ze země, hrdinsky se za útočníkem škrábe na nohy. Blížil se k němu jako stín. Chystal se na něj skočit. Poslední, co Nickovy smysly stačily zaznamenat, byl mu žův obličej. Nažloutlý a pokrytý důlky. Nos jako by mu sahal až přes horní ret, byl posetý velkými černými póry a protka ný žílami. Oči měl světle modré, podlité krví, nepřirozeně vytřeštěné. Potom všechno potemnělo. Když Nick otevřel oči, tma, která ho obklopovala, nedávala smysl. Nohy a chodidla měl studené jako led a v ústech cítil kluzkou, slanou pachuť teplé krve. Na zlomek vteřiny ho na padlo, že leží zmrzlý ve sněhu. Nedávalo mu smysl houkání mlhové sirény, které slyšel za sebou, ani hrubý štěrk, jenž ho 12

tlačil do tváře. Otevřel oči a zamžikal v očekávání oslepující ho denního světla. Pak se mu postupně začalo všechno vybavovat. Je v Seattlu. Pár hodin proseděl v jazzovém klubu. Ještě pořád mu z té muziky bzučelo v uších. Hrála hodně nahlas a oni se Samem na sebe museli křičet, aby vůbec jeden druhého slyšeli. Sam. Nick se zapřel dlaněmi a nadzvedl se. Až dosud ležel obli čejem k zemi a tvář měl přitisknutou k něčemu pichlavému. Nohy měl doširoka roztažené, skoro jako by tu usnul a snažil se ve spánku najít co nejpohodlnější pozici. Kde to jsem? Pře točil se na bok a předpokládal, že spatří parkoviště. Kam se poděly hlasy a smích těch studentů? „Same?“ Vzduch byl těžký jako mokrý ručník. Rozeznal šplouchá ní vody u mola a pak zavřeštění racka. Celé tělo ho bolelo. Kdykoli se pohnul, projela mu žebry bolest tak ostrá, až mu vyrážela dech. Tvář mu také pulzovala bolestí. Zvedl si prsty k obličeji a pomalu mu začínalo docházet, že je opravdu nepěkně pomlácený. Nad levým okem se mu udělala veliká boule. „Same!“ zavolal hlasitěji. Ohromný stín opodál se proměnil v trup lodi, která se tyčila v mlze asi dvacet metrů daleko, na černé vodní hladině u mola. Nick zamžikal. Najednou se mu v uších rozeznělo funění chlapa, který se na ně vyřítil ze stínů. Jasně před sebou viděl jeho tvář. Jeho hrubou pleť, popraskané rty. Světle modré oči vytřeštěné pa nikou, skoro jako kdyby měl sám ještě větší strach než oni, jako kdyby oni zaútočili na něj, a ne naopak. Ruce měl zaba lené do potrhaných, špinavých, mastných hadrů. V chabém světle pouliční lampy se zaleskl nůž. Muž se chystal bodnout Sama. Chrčivě oddechoval. Jeho šaty šustily. Nick to všechno 13

slyšel příšerně hlasitě. Zhroutil se na zem, pevně zavřel oči, zvedl ruce a čekal na bodnutí nože. „Same!“ Jeho hlas se vrátil ozvěnou ze tmy a pak se ta představa vytratila. Rachocení loudajícího se vlaku na zrezivělých kolejích při mělo Nicka opět otevřít oči. Začínal chápat, co se kolem něj děje. Místo holého asfaltu parkoviště, který očekával, viděl písčitou půdu s trávou, pečlivě vysázenými keři a stromy. Nocí se přízračně šinuly hliníkové části letadlových trupů, převážené do jedné z továren Boeingu. Pochopil, že je v parku u Elliottova zálivu. Přesně tak. Skoro kilometr od místa, kde se on a jeho bratr stali oběťmi přepadení. Ležel tu v bezvědo mí na běžecké stezce, na malém pruhu zeleně mezi železniční tratí a dokem, kde kotvily dopravní lodě čekající na náklad štěrku. Navzdory bolesti, která mu svírala tělo, se vyškrábal na kolena a potom se postavil. Obličej měl celý potlučený a od krve. Byl si jistý, že má zlámaných několik žeber. Když ucítil hrubý povrch pod chodidly, uvědomil si, že je bosý. Kam se mu ztratily boty? Urovnal si bundu na ramenou a rozhlédl se. Panovala taková tma a mlha byla tak hustá, že skoro nic neviděl. Zadíval se na černý stín lodi kotvící u mola, pak se otočil a vykročil zpátky k parkovišti na Alaskan Way. Probou zela se v něm nervozita. Po pár krocích se dal do klusu, pak se rozběhl. Blikající červená světla policejního vozu byla vidět už z dál ky, poněkud zastřená slanou mlhou, kterou do Seattlu vháně la blížící se bouřka. Nick zpomalil. Z toho, jak světla ve tmě poskakovala z místa na místo, mu bylo jasné, že policejních vozů přijelo několik. Policisté dorazili v plné síle a uzavřeli parkoviště. Samovi se muselo stát něco strašného. Nick se zaposlouchal do hlasů skřehotajících z policejních vysílaček a do kroků na štěrku, snažil se z toho všeho vyvodit nějaký 14

závěr. Cítil, jak v něm narůstá zmatek. Úporně se snažil roz pomenout, co přesně se stalo. Když se muž přiblížil, Nick začal po čtyřech couvat. Malé kamínky na asfaltu ho bodaly do prstů. Ale jakmile se za mužem vztyčil Sam, v Nickovi se znovu probudila naděje. Sam tohle nedopustí. Popadne toho chlapa, vykroutí mu nůž z ruky. Jenže když Sam udělal další krok, nejistě zavrávoral, nedokázal se udržet zpříma. Ten chlap ho bodl. Sam byl zraněný. Muž se obrátil. „Pozor, Same!“ Sam se stěží držel při vědomí. Muž nikam nespěchal. Zamyšleně potěžkal nůž, pak sevřel špinavé prsty kolem rukojeti. Pokrčil kolena, zhoupl se v bocích a zarazil nůž Samovi do břicha. Krev vystříkla až Nickovi na obličej. Sam se předklonil, na okamžik zůstal vrávorat na špičkách nad mužovou rukou, která tlačila proti jeho tělu. V obličeji neměl výraz zděšení, ale překvapení. Neměl strach. Byl zaskočený. Téměř nijak nereagoval. Potom sklouzl z nože na stranu. Ostrá čepel se v temné noci zákeřně zaleskla. Nick se vyškrábal na kolena, snažil se dosáhnout na bratra. Tři policejní vozy parkovaly šikmo, ten nejbližší měl dve ře dokořán, jako by teprve před okamžikem se skřípěním gum zastavil a policisté z něj vyskákali ven. Kus vedle čekala sanitka. Na asfaltu stálo několik oranžových kuželů pospo jovaných žlutou páskou. I přes pokročilou noční hodinu už se na okraji ohrazeného území sešel hlouček lidí, kteří civěli na policisty. Když Nick přispěchal blíž, spatřil tři muže v bí lém, jak zvedají velký černý pytel a pokládají ho na připrave ná nosítka. Překročil žlutou pásku a začal si razit cestu mezi policisty. Nechápal, jak se při pohledu na tělo jeho bratra v zazipovaném pytli můžou tvářit tak nevzrušeně. „S dovolením!“ Někdo ho zezadu chytil za ramena. Nick se pokusil vypros tit, ale ten člověk ho držel pevně. Prsty se mu zarývaly do bicepsů. Nick se zahleděl do tváří okolních policistů. Jeden 15

z nich se usmíval. Jiný právě vykládal něco o americkém fot balu a o týmu Seattle Seahawks. Jednomu z mužů zákona se na uniformě leskl mosazný odznak. Nickův roztěkaný pohled se nakonec ustálil na jediném obličeji. „Moment,“ zarazil ho policista. „Kam ten spěch, příteli?“ Nezúčastněně se k nim obrátilo několik dalších policistů. Znepokojení dával najevo jen ten před Nickem – vysoký mladík s trochu oplácanou tváří, v civilních šatech, pomač kaném saku s kravatou. Držel Nicka za ramena a prohlížel si jeho rány a podlitiny. „Detektiv Adam Stolie,“ představil se. „Neznáme se náho dou odněkud?“ Nick zavrtěl hlavou. Sevřelo se mu hrdlo a nedokázal ze sebe vypravit ani hlásku. „Jenom jestli,“ nedal se detektiv. „Nejste náhodou Nick Wilder? Ten fotograf z Telegraphu? Jste tak zmlácený, že jsem vás málem nepoznal.“ Detektiv se ohlédl na jednoho z ostat ních policistů. „Brady,“ zavolal, „co kdybys mi sem šel s ně čím pomoct?“ Strážník, menší a hubenější, se oddělil od skupinky ne místně hovorných policistů. Detektiv Stolie si dál prohlížel Nicka. „Nepovíte mi, co tady děláte?“ Nick se zadíval na protáhlý černý pytel na nosítkách. Muži v bílém ho právě zajišťovali širokými modrými polyesterový mi popruhy, které zacvakávali do ocelových přezek. Nickovi se zalily oči slzami. „To je můj brácha,“ vypravil ze sebe. „To je Sam.“ Trhl jedním ramenem, aby se vyprostil. Stolie uvolnil se vření a pustil ho. Nick klesl na kolena vedle nosítek. Muži přerušili práci a poodstoupili. „Otevřete to,“ vyzval je Stolie. Zaváhali, ale jeden z nich se pak sklonil k Nickovi a zatáhl za zip na vršku pytle. Sam upíral nevidoucí oči přímo před sebe. Nick nechápa vě zíral na bratrův obličej. Byl krutě pořezaný. Jedna z tváří 16

visela odtržená od kosti. Ze rtů byla jen krvavá kaše, vůbec se nedal poznat jejich bývalý tvar. Zuby měl vražené do krku. Vlasy v jednom temně černém krvavém chuchvalci připlác nuté k čelu. Z uší vytékala jakási rosolovitá hmota. Ale to Nick téměř neviděl. Hleděl jen do Samových otevře ných, neživých očí a neovladatelně brečel. „Co to s ním sakra děláte?“ Nick slyšel, že se někdo rozkřikl, ale neuvědomoval si, že jde o jeho vlastní hlas. „Proč jste ho nacpali do toho pytle?“ Začal cloumat pevným černým polyesterem, snažil se bratrovo tělo z pytle vytáhnout. „Copak nevidíte, že se tam udusí?“ Obrátil se k mužům ze sanitky, pak úpěnlivě zvedl zakrvácené ruce k policistům a pohledem vyhledat detektiva Stolieho. „Nemůže tam dýchat! Tak mi sakra pomozte!“ Hys tericky se rozkřičel. „Takhle ho zabijete. Musíme ho dostat ven!“

O měsíc dřív, začátkem listopadu, probudilo Nicka ještě před úsvitem bzučení mobilního telefonu. Venku už sice začala nefal šovaná zima, ale v činžáku to přeháněli s topením a v Nickově přecpané garsonce vládlo horko a dusno. Probudil se dezorien tovaný, v první chvíli nevěděl, co se kolem něj děje. Když telefon zabzučel znovu, setmělý pokoj trochu ozářilo matné světlo LCD displeje. Nick si zaclonil oči, zvedl se na loket a vzal telefon. Zá roveň podvědomě zaregistroval nápory větru rachotící okenními tabulemi. Když uviděl, že jde o známé číslo, znovu si lehl, zavřel oči a teprve pak si telefon přiložil k uchu. „To jste vy, Tylere?“ „Ano, já, Nicholasi.“ Policista nepůsobil ani trochu ospale. Nejspíš měl službu celou noc. „Promiňte, že vás budím.“ Nick omluvu přešel. Byl na podobné hovory zvyklý. „Říkal jsem si, že by vás to mohlo zajímat. Právě se chystám vyslat pár jednotek do Kentu. Víte, kde je Peck Bridge?“ „Jistě.“ „Našli tam tělo. Vypadá to hodně zle. Něco takového se prý jen tak nevidí.“ Nick už se začal soukat z postele. „Už jste to poslal do éteru?“ „Dobře víte, že vždycky volám nejdřív vám.“ „Kolik je hodin?“ Policejní dispečer neodpověděl. Když pokládal telefon, srdečně se smál. 18