1/
Uplynuly dvě třetiny jednadvacátého století a já, Hipó lito Robayna, duch nebo také přízrak, jsem jel navštívit svého přítele, také ducha, Rodolfa Marrera. Vjezd na někdejší dálnici brzdil proud aut a kamionů. Síti těchto starých silnic, oné kalvárii nepředvídatelných zpoždění kvůli automatickým závorám, které stále ještě nebyly odstraněny, se říkalo asfalt. Ne bylo tu vidět zbrusu nové mercedesy, BMV a koketně nablýska né džípy jako dříve, jen zrezivělé a rozdrbané ojetiny dětí asfaltu, jež si nemohly dovolit vysoké mýtné na nových dálnicích. Jel jsem v rozhrkaném autobuse vyfukujícím toxické plyny. Jeho syntetické palivo bylo triumfálním vynálezem petrolejářských firem, které si poslední zásoby suroviny šetřily na kerosin. Auto busy byly za desítky let prolezlé rzí, nové čalounění zakrývalo nepohodlná sedadla, vnitřek zapáchal. Radnice, usilující o udr žení základní dopravní obslužnosti, se zpěčovala zrušit příliš nákladný městský podnik a trvala na jeho zachování, přestože všichni věděli, že dříve či později dojde k jeho likvidaci. Mezi tím už začal jezdit dopravní prostředek budoucnosti. Vysoko rychlostní aerovlak, který nám svištěl nad hlavami, byl zprovoz něn s ohromujícím úspěchem. K jeho zřízení přispělo vyřešení někdejších technických problémů s úhly a tvary zatáček. Původním záměrem bylo aerovlak demokraticky zpřístupnit všem, avšak zainteresované strany navzdory jednáním, proje vům dobré vůle a vstřícným gestům nedospěly k dohodě. At lantické dráhy jako provozovatelská společnost požadovaly ob rovské dotace, na které vláda jednoduše neměla. Cena za jízdu aerovlakem byla úctyhodná, a navíc se platil ještě roční poplatek 11