0034412

1 Muž zřejmě dřímal. Seděl v omšelém, odrbaném křesle a brada mu padala dolů. Byl vysoký a statný. Jak skláněl hlavu, na temeni mu z trička vykukoval tetovaný had. Dlouhé paže měl pohodlně položené na područkách. V tmavém pokoji hrála televize a dovnitř pronikal pach z kuchyně. V koutě na špinavém, flekatém koberci stála neustlaná postel a v otevřené skříni se povalovala hromádka šatstva. Kromě trička měl na sobě džíny a bagančata, ze kterých opadávalo uschlé bahno. Ačkoli ještě před okamžikem poklidně spal, teď se rázem probudil. Odfrkl si, napřímil se, otevřel ledově modré oči a chloupky na rukách se mu naježily. Měl sluch jako rys. S přivřenýma očima nastražil uši, pak vstal, jedním krokem přešel úzkou místnost a sáhl po saku. Jakmile se narovnal, tetovaný had zmizel pod límcem.

Luke Quentin se tiše přehoupl přes parapet, zavřel za sebou okno a vydal se po požárním schodišti dolů. Otřásl se zimou. Leden v New Yorku byl štiplavě mrazivý.

Luke trčel ve městě už dva týdny. Předtím se potloukal po Alabamě, Mississippi, Pensylvánii, Ohiu, Iowě, Illinoi a Kentucky, navštívil i přítele v Texasu. Bral každou práci a nebyl náročný. Teď si vykračoval po Lower East Side s lehkostí pantera. Odešel z bytu, dříve než do něj vrazili vetřelci, které slyšel přicházet. Netušil, koho má v patách, ale nebyl takový hlupák, aby zvědavě čekal.

Nejspíš po něm šli poldové. Byl za mřížemi už dvakrát, za podvody a loupež, a moc dobře věděl, že s bývalými trestanci se nikdo nemazlí. Přátelé ve vězení mu říkali Q. 7

Zastavil se, aby si koupil noviny a sendvič, zachvěl se zimou a znovu přidal do kroku. Nebyl ošklivý a některým ženám se náramně líbil. Měl rozložitá, svalnatá ramena a ostře řezanou tvář. Bylo mu čtyřiatřicet a z toho deset let strávil za katrem. Nepropustili ho na podmínku. Odseděl si pěkně plnou výši trestu, zato teď byl volný jako pták. Byl na svobodě už dva roky a zatím se do maléru nedostal. Navzdory výšce dokázal splynout s davem. Měl tuctově plavé vlasy, světle modré oči a čas od času vousy.

Zamířil na sever, a když dorazil na Dvaačtyřicátou ulici, odbočil vpravo. Těsně za Times Square vklouzl do kina, sedl si do setmělého hlediště a usnul. Ven se odvážil až kolem poledního. Skočil do autobusu a vrátil se zpátky do města. Usoudil, že ať už ho přišel navštívit kdokoli, bude už dávno pryč. Jen přemítal, jestli ho nenapráskal někdo z hotelu. Jeho pestrá minulost nebyla žádné tajemství. Stačilo mrknout na potetované ruce a každému hned došlo, že seděl v kriminále. Quentin doufal, že ten, kdo po něm šel, ztratil už zájem. Do bezútěšného hotelu se vrátil o půl jedné.

Vždy chodil po schodech, výtahy považoval za past.

Měl rád volný prostor. Recepční na něj kývla a Luke zamířil ke schodišti. Byl jen kousek od patra, na kterém bydlel, když zaslechl jakýsi zvuk. Žádné kroky ani zaklapnutí dveří, jen téměř nezřetelné cvaknutí. Nic víc.

Ihned pochopil, že někdo natáhl kohoutek zbraně. Nezaváhal. Okamžitě se otočil a tiše jako myška se rozběhl dolů, jen u recepce trochu zvolnil. Něco se zvrtlo, zatraceně zvrtlo. Uvědomil si, že ho pronásledují. Byli tři a Luke nehodlal zjišťovat, co jsou zač. Jistě, mohl se zastavit a pokusit se z toho všeho nějak vylhat, ale instinkty mu radily, aby co nejrychleji zmizel. Utíkal, jako by mu za patami hořelo. Než se ti tři vymotali z ho8

telu, byl už dávno pryč. Luke byl vynikající běžec a poctivě trénoval. Jeho známí říkali, že je rychlejší než vítr, a měli pravdu.

Přeskočil plot, oběhl dům, vyškrabal se na střechu garáže a zdolal další plot. Řítil se sousedními uličkami a věděl, že není cesty zpátky. Něco selhalo, pořádně selhalo, a on neměl tušení proč. V kapse ho tlačila pistole s krátkou hlavní. Kdyby ho s ní chytili, byl by ve velkém maléru. Proto ji rychle hodil do popelnice a znovu se dal na útěk. Nezpomaloval ani se nezastavoval a po chvíli usoudil, že je setřásl. Pak se mu ale v cestě objevil další plot a v tu chvíli ho nějaká ruka chňapla za krk.

Ještě nikdy nezažil tak pevný stisk a najednou byl zatraceně rád, že se stačil zbraně zbavit. Teď se musel zbavit i těch policajtů. Ohnal se loktem, aby zasáhl protivníkova žebra, ale marně. Nejenže si nepomohl, ale stisk zesílil, až Luke začal ztrácet vědomí a vzápětí se skácel k zemi. Ten polda věděl přesně, kde zmáčknout. Luke ucítil kopanec do zad a měl co dělat, aby nezakvílel. „Ty zkurvenej parchante,“ zavrčel Luke a chytil detektiva za nohu. Ve vteřině se oba váleli na zemi. Policista měl ale hned od počátku navrch. Byl mladší, trénovanější a na Quentinovo zatčení čekal několik dlouhých měsíců. Byl mu na stopě přes celé Státy. Tento týden na něj číhal v hotelovém pokoji dvakrát, minulý týden jednou. Charlie McAvoy znal Luka Quentina lépe než vlastního bratra. Téměř rok ho hledal, vyžádal si kvůli tomu zvláštní povolení, a chtěl ho za každou cenu dostat. A teď ho konečně měl a nehodlal ho pustit.

Klekl si a praštil mu hlavou o zem. Když Luke vzhlédl, aby se podíval na další dva detektivy, kteří se objevili za Charliem, krvácel z nosu. Ačkoli byli všichni tři v civilu, okamžitě poznal, že to jsou policisté. „Klídek, hoši,“ ozval se nejstarší detektiv Jack Jones 9

a podal Charliemu želízka. „Doufám, že ho nezabiješ dřív, než ho dopravíme na stanici,“ dodal k McAvoyovi, když si všiml, jak vražedně se tváří. Jack Jones věděl, proč Charlie šel po Quentinovi jako buldok. Sám mu to v jedné slabé chvilce u skleničky řekl, a Jack mu druhý den ráno slíbil, že to nikomu neprozradí. Teď ale viděl, jak se Charlie třese vztekem. Kdyby se Luke třeba jen náznakem pokusil o útěk, zastřelil by ho. Nemarnil by čas výhrůžkami, nemířil by mu na nohy, ale na místě by ho zabil.

Mezitím třetí detektiv zavolal hlídkový vůz. Jejich vlastní auto parkovalo o několik bloků dál a policisté nechtěli riskovat, že jim Quentin cestou uteče.

Lukovi stékala krev na tričko, ale nikdo mu nenabídl kapesník. Nemohl počítat se soucitem. Jack mu přečetl jeho práva a Luke se při tom arogantně ušklíbal. Zíral na ně ledovýma očima, jako by byli vzduch. Jack si pomyslel, že takovou bezcitnou svini ještě nikdy neviděl. „Tak tohle vám, vy hajzlové, nedaruju. Zlomili jste mi nos,“ zavrčel výhružně, když ho detektivové pobídli k hlídkovému vozu. Charlie po něm vyzývavě sekl pohledem a pomohl ostatním nacpat ho dovnitř. Pak se dohodli s kolegy, že se setkají na stanici.

Detektivové se tiše vrátili k autu. Charlie napřed mrkl na Jacka a pak se celý bledý sklesle svezl na sedadlo. „Jak ti je?“ zeptal se ho Jack cestou. „Dostals ho.“ „Jo, to jo,“ odpověděl Charlie tiše. „Teď ho ale musíme usvědčit, aby ho nějakej mazanej advokát zase nedostal ven.“ Luke se celou cestu i potom na stanici choval arogantně. Obličej i tričko měl sice celé zakrvácené, ale tvářil se, jako by se ho zatčení vůbec netýkalo. „Kde jste se flákali? Slídili jste, koho byste ještě zabásli, nebo jste okrádali starý baby?“ vysmíval se Charliemu.

10

„Zavři ho,“ požádal Charlie Jacka a odešel. Věděl, že za Quentinovo zadržení dostane pochvalu. Byl mu na stopě už dlouho a nakonec pomohla čirá náhoda. Byla to klika, že se Quentin vrátil do New Yorku. Boží prozřetelnost. Osud. Charlie byl rád, že ho mohl zatknout ve městě, ve kterém pracoval. Měl tady lepší konexe a dobře se mu spolupracovalo s místní prokuraturou.

Okresní návladní Joe McCarthy si hlavu s přeplněností věznic nelámal a podezřelé jen tak na svobodu nepouštěl. Pokud se jim podaří dokázat všechno, co Quentin spáchal, v což Charlie doufal, čeká je největší proces roku. Charlie byl zvědavý, komu McCarthy případ přidělí, a modlil se, aby to byl někdo solidní. „Tak co na mě hodláte hodit?“ zeptal se Luke s úsměvem, když mu další policista nasadil pouta a začal ho odvádět pryč. „Krádeže v obchodech? Neukázněné přecházení ulic?“ „Vůbec ne, Quentine,“ odpověděl Jack chladně. „Čtyřnásobnou vraždu a znásilnění. Nechceš nám k tomu pro začátek něco říct?“ zeptal se a povytáhl obočí. Luke se však znovu zasmál a zavrtěl hlavou. „Jděte s tím do prdele. To mi nepřišijete. O co jde?

Nemůžete vyřešit nějaký vraždy a chcete to hodit na mě?“ Luke vypadal, že se dobře baví, ale oči měl chladné jako ocel.

Jacka však jeho chování nezaskočilo. Podobný výlev vlastně čekal. Luke byl slizký jako úhoř. Měli důkazy, že spáchal dvě vraždy, u dalších dvou si byli téměř jistí.

A jestli měl Jack pravdu, pak Luke Quentin zabil během dvou let víc než deset dalších žen a možná i víc. Právě čekali na výsledky analýzy DNA z bláta, které se mu vydrolilo z bot v hotelovém pokoji. Pokud budou souhlasit, v což policisté doufali, Quentin se ven už nikdy nepodívá.

11

„Pěkná blbost,“ mumlal si Luke cestou do cely. „Na tohle mě nedostanete. Jen to zkoušíte. Mám alibi na každou noc. Poslední dva týdny jsem se z hotelu skoro nehnul. Byl jsem nemocnej.“ Jo, tak to máš pravdu, hodně nemocnej, pomyslel si Jack. Tihle sociopati jsou všichni stejní. Vraždí bez mrknutí oka, a jen co se zbaví mrtvoly, jdou se nadlábnout. Luke Quentin byl pěkný chlap, a když chtěl, uměl být i okouzlující. Perfektní typ, na který letěly mladé nevinné holky. Popletl jim hlavu, vylákal je na odlehlé místo, kde je znásilnil a pak zabil. Jack se už s podobnými týpky setkal, ale pokud se ukáže, že měli pravdu, pak Luke Quentin je jeden z nejhorších – nebo vůbec nejhorší za poslední dobu. Jack věděl, že je čeká ostře sledovaný proces. Nemohou si dovolit jedinou chybičku, musí mít podložený každý detail, nebo bude soudní řízení vyhlášeno za zmatečné, a Quentin se znovu dostane na svobodu. Charlie si to také uvědomoval, proto Jacka nechal, aby vedl zatýkání. Když Luka odvedli k důkladné prohlídce a fotografování, zavolal návladnímu. „Tak jsme ho dostali,“ řekl Jack hrdě. „Čekání se vyplatilo a měli jsme kliku. Charlie McAnvoy ho čapnul.

Kdybych za ním musel běžet já a přelézat všechny ty ploty, co byly v cestě, tak by nám frnknul.“ Jack byl sice v kondici, ale táhlo mu na padesátku. Často se s návladním, který měl stejný věk jako on, škádlili, kdo z nich víc vydrží. Návladní mu poděkoval za dobrou práci a dohodl si s ním na ráno schůzku. Chtěl prodiskutovat podrobnosti, dříve než se na ně sesypou novináři.

O hodinu později, když Jack odcházel ze služebny, Luke už seděl v cele. Policisté se rozhodli umístit ho na samotku. Zítra odpoledne si měl vyslechnout oficiální obvinění a všem bylo jasné, jak média začnou řádit. Podařilo se jim zadržet mnohonásobného vraha, který za12

bil více než dvanáct žen v sedmi státech. Není divu, že se z toho stane hlavní zpráva večerních novin. A když už nic jiného, newyorské policii to přidá na pověsti. Oni svou práci odvedli, zbytek závisí na okresním návladním, žalobci a vyšetřovatelském týmu.

Jack jel domů spolu s Charliem. Za sebou měli dlouhý den. Celé odpoledne sledovali hotel, a tak viděli Luka odcházet a Charlie ho chtěl okamžitě zatknout, Jack ho však přesvědčil, aby ještě chvíli počkal. Quentin netušil, že ho sledují, proto neměl důvod zmizet.

Kromě toho se kolem motalo příliš mnoho lidí. Jack nechtěl zbytečně riskovat jejich zdraví a životy. Nakonec všechno dobře dopadlo, ačkoli Luke by na to měl zcela jistě jiný názor.

Luke Quentin seděl v cele a zíral na zeď. Kolem něj se ozývaly důvěrně známé zvuky vězení. Náhle měl zvláštní pocit, jako by se vrátil domů, a věděl, že pokud prohraje, zůstane za mřížemi navěky. Bezvýrazně civěl k zemi, pak se svalil na kavalec a zavřel oči. Vypadal naprosto klidně.

13

2 „N

o tak dělej, pospěš si!“ pobídla Alexa Hamiltonová dceru a hodila jí krabici cereálií a krabici mléka. „Ano, vím, že jsi chudinka, když musíš jíst právě tohle, ale nestíhám.“ Nejradši by jen tak postávala a podupávala nohou, ale nakonec si sedla a začala listovat novinami. Její sedmnáctiletá dcera Savannah Beaumontová měla hřívu světle plavých vlasů, které nosila volně rozpuštěné, a postavu, že se za ní muži už léta otáčeli. Alexa, která ji nesmírně milovala, se na ni vzápětí lépe podívala a usmála se. „Copak že jsi sáhla po rtěnce? Že by nový objev?“ Savannah byla v posledním ročníku dobré soukromé školy v New Yorku a právě vyplňovala přihlášky na Stanford, Brown, Princeton a Harvard. Alexa se už teď děsila chvíle, kdy dcera odejde z domu. Savannah měla vynikající studijní výsledky a byla stejně chytrá jako hezká. Alexa byla také půvabná, ale jiným způsobem. Byla vysoká, štíhlá jako modelka, ovšem zdravější a pěknější. Vlasy nosila sepjaté do drdolu a do práce se nikdy nelíčila. Netoužila nikoho okouzlovat. Bylo jí devětatřicet a pracovala jako asistentka okresního návladního. Nastoupila na prokuraturu před sedmi lety hned poté, co dostudovala práva. „Jím, jak nejrychleji dokážu,“ zazubila se Savannah. „Jen to nepřeháněj, aby ti nebylo špatně. Kriminálníci ještě chvíli počkají,“ ujistila ji matka. Spěchala, protože ještě pozdě večer dostala textovku od návladního, že s ní chce hned ráno mluvit. Teď ale usoudila, že snad nehoří a že se v nejhorším případě vymluví na pomalé 14

metro. „Jak ti šla ta esej pro Princeton? Chtěla jsem ti s ní pomoct, ale usnula jsem. Ukážeš mi ji večer?“ „Nemůžu,“ rozzářila se Savannah, která mimo jiné hrála i ve školním volejbalovém družstvu. „Mám schůzku,“ prohlásila, když polkla poslední lžíci müsli. Matka povytáhla obočí. „Něco nového? Nebo spíš... někdo nový?“ „Jen kamarád. Chceme se jít s partou podívat na zápas do Riverdalu. O nic nejde. Přihlášky dodělám o víkendu.“ „Máš na to už jen dva týdny,“ připomněla jí Alexa přísně. Žila sama se Savannah už téměř jedenáct let.

Tehdy bylo dceři šest. „Měla bys sedět doma a snažit se, nebo prošvihneš termín.“ „Tak bych si udělala roční prázdniny,“ škádlila ji Savannah. Vycházely spolu výborně a Savannah se nestyděla říct spolužákům, že matka je její nejlepší kamarádka. Ostatně ani se tomu nedivili, Alexa se jim také zamlouvala. Jednou při dni otevřených dveří pozvala Alexa pár dceřiných přátel k sobě do kanceláře.

Savannah ale netoužila jít v matčiných stopách. Chtěla se stát buď novinářkou, nebo psycholožkou, víc zatím nevěděla. Naštěstí měla na rozhodování ještě dva první ročníky na univerzitě. „Jestli si vezmeš rok volna, přidám se k tobě. Poslední měsíc jdu z jednoho mizerného případu do druhého.

Někdy mám pocit, že jak se blíží Díkůvzdání, začnou všichni šílet,“ brblala Alexa cestou z bytu do výtahu.

Savannah věděla, že v říjnu matka vedla žalobu v případu znásilnění, při němž útočník polil oběti tvář kyselinou. Pak se už ale zabývala jen menšími kauzami. „Co kdybychom si někam vyjely, až v červnu odmaturuju? A zapomněla jsem ti říct, že mě táta pozval na týden do Vermontu na lyže,“ prohlásila Savannah, za15

tímco výtah sjížděl do přízemí. Tvářila se při tom rozjařeně, ale dávala si velký pozor, aby se matce nepodívala do očí. Věděla, co s ní zmínka o otci udělá. Ani po jedenácti letech mu neodpustila a nic ji nedokázalo podráždit víc než jeho jméno.

Savannah si na rozvod nepamatovala, ale věděla, že to matka neměla lehké. Otec pocházel z Jižní Karolíny, z Charlestonu, kde všichni až do rozvodu žili. Pak se s matkou odstěhovaly do New Yorku a Savannah se do Charlestonu už nikdy nevrátila. Zapomněla všechno, dokonce i tváře příbuzných. Otec za ní jezdíval dvakrát třikrát ročně a bral ji na různé výlety, ačkoli často měnil plány. Savannah byla pokaždé ráda, že ho vidí, i když si vůči matce připadala jako zrádce. Rodiče spolu komunikovali výhradně přes e-maily a od rozvodu spolu nepromluvili ani slovo. Savannah se to sice nelíbilo, ale věděla, že lepší už to nebude. To také znamenalo, že se otec slavnostního předání maturitního vysvědčení nezúčastní, přestože by o to moc stála. Nicméně doufala, že za čtyři roky by na promoci mohli dorazit oba. Matka byla báječná, ale otci by nejradši vyškrabala oči. „A počítáš s tím, že ti ten Vermont na poslední chvíli zruší, viď?“ zeptala se Alexa jízlivě. Nenáviděla, jak je Tomovi úplně jedno, že dceru zklame. A nebylo by to ani poprvé, ani naposled. Savannah mu vždy odpustila, ale Alexa nikdy. Byla na něj alergická. „Mami,“ napomenula ji Savannah tónem, který připomínal spíš dospělou ženu než dceru. „Víš, že takové řeči nemám ráda. Táta za to nemůže. Má hodně práce.“ To by mě zajímalo jaké, pomyslela si Alexa, ale raději mlčela. Chudinka, musí chodit do klubu a hrát golf.

Nebo že by ho tak zaměstnávaly návštěvy u matky?

Když výtah zastavil a obě vystoupily, Alexa pevně stiskla rty.

16

„Omlouvám se,“ ozvala se s povzdechem a dceru políbila. Teď už byla Savannah téměř dospělá a otcovu nespolehlivost nesla statečně, ale jako holčička mnohokrát plakala a jí to rvalo srdce. Ovšem Savannah byla vždy připravená otce hájit. „Jestli si to zase rozmyslí, můžeme si vyjet na víkend třeba do Miami nebo si zalyžovat. Něco už se vždycky najde,“ nabídla se Alexa. „Ne, to nejde. Slíbil, že mě vyzvedne,“ prohlásila dcera nekompromisně a Alexa jen pokrčila rameny. Pak se letmo políbily na rozloučenou, Savannah se rozeběhla na autobus a Alexa zamířila v mrazivém ránu ke stanici metra. Mráz jí štípal do tváří a vzduchem poletoval sníh. Dceři nikdy nevadila zima tolik jako jí, a než se Alexa dostala do práce, byla promrzlá na kost.

Jakmile zamířila ke kanceláři, hned si všimla detektiva Jacka a jednoho z jeho mladých asistentů. „Ranní schůzka?“ zeptal se jí Jack vesele. V uplynulých sedmi letech spolu mnohokrát spolupracovali a Alexa se mu líbila. Rád by ji pozval na rande, ale zdála se mu moc mladá. Byla šikovná, chytrá a Jack věděl, že si ji návladní velmi cení. Naposledy se setkali před čtvrt rokem, kdy řešili případ znásilnění. Alexa jako pokaždé dostala toho grázla za mříže. „Jo, Joe mi poslal večer textovku. Asi má pro mě zase nějakého zlodějíčka. Poslední dobou nedělám nic jiného,“ usmála se.

Jack se souhlasně zasmál a představil ji Charliemu, který ji pozdravil, ale nic víc. Vypadal roztržitě, jako by o něčem přemýšlel. „Jak jste si užila svátky?“ zeptal se jí Jack, a když dorazili ke kanceláři návladního, požádal Charlieho, aby počkal venku. „Všechno proběhlo v klidu. Zůstaly jsme doma a vyplňovaly přihlášky na univerzity. Savannah letos končí 17

a pak vylétne z hnízda,“ dodala smutně. Jack se usmál.

Alexa mluvila o dceři často a ráda. Jack byl rozvedený, bezdětný a na exmanželku by nejradši zapomněl. Než definitivně odešla a znovu se vdala, dva roky ho podváděla. Jack se už nikdy nechtěl oženit a domníval se, že Alexa je na tom stejně. Nebyla zahořklá, ale velmi zaneprázdněná a on neznal jediného muže široko daleko, se kterým by si dala schůzku. Před pěti lety možná chodila s jedním právníkem z kanceláře návladního, ale jistě to nevěděl. Byla uzavřená a nikdy o svém soukromí nemluvila – kromě dcery.

Alexa si všimla, že policista, který Jacka doprovází, je mladý a vypadá horlivě. Musela se usmát. Takoví byli všichni mladí detektivové – vždycky plní zápalu.

Jack a Alexa vstoupili do kanceláře Joa McCarthyho a Charlie zůstal venku. Návladní je přivítal s úsměvem. Byl to hezký muž, Ir, s hřívou věčně přerostlých bílých vlasů. Říkával, že zešedivěl už na univerzitě, a slušelo mu to. Měl na sobě džíny, kovbojské boty, staré tvídové sako a kovbojskou košili. Bylo to jeho oblíbené oblečení, které neodkládal, ani když měl schůzku se starostou. „Už jste jí to řekl?“ zeptal se Jacka a ten zavrtěl hlavou. Rád přenechal to potěšení návladnímu. „Máme nový případ?“ ozvala se zaujatě Alexa. „Jo. Myslel jsem, že se nám to podaří ututlat alespoň do zítřka, ale novináři byli rychlejší. Možná se to objeví už v odpoledních zprávách.“ „Jaký případ?“ rozzářila se Alexa. „Doufám, že to není další kapsář nebo něco na ten způsob. Nenávidím svátky,“ odfrkla si. „Nechápu, proč nám sem ty zlodějíčky vůbec tahají. Stojí nás to jen čas, peníze a stejně to k ničemu není.“ „Myslím, že tentokrát se peníze daňových poplatníků 18

využijí lépe. Čtyřnásobná vražda a znásilnění,“ vysvětlil Joe McCarthy a usmál se na Jacka. „Čtyřnásobná?“ opakovala Alexa překvapeně. „Sériový vrah. Oběťmi byly mladé ženy. Dostali jsme tip, ale docvaklo nám to, až když se začala objevovat těla. Půl roku jsme se za ním honili ze státu do státu jak vzteklí, ale pokaždé nám frnknul. Měli jsme jen mrtvoly a žádné pořádné důkazy, které by ho usvědčily. Jeden práskač z basy nám potvrdil, že jsme na správné stopě, ale to bylo asi tak všechno. Řekl bych, že když byl náš chlapec ještě v chládku, někoho tam pořádně naštval. Je to chladnokrevný hajzl. Ještě minulý týden jsme na něj nic neměli, ale teď mu nabeton přišijeme nejméně dvě vraždy a možná i další dvě. Budeme se snažit, aby odnesl všechny čtyři. A to je váš úkol,“ dodal návladní a otočil se k Jackovi a Alexe, kteří ho se zájmem sledovali. Pak ještě zdůraznil, že o dopadení pachatele se zasloužil především Charlie McAvoy. Aby mohl pátrat v několika zemích, museli požádat o spolupráci FBI, a včera ho Jack s Charliem konečně dopadli. „Všechny čtyři oběti pocházely z New Yorku, takže je případ náš,“ vysvětlil nakonec. „Jak se jmenuje? Už jsem ho někdy předtím viděla?“ zeptala se Alexa, jež měla výjimečnou paměť na tváře. „Luke Quentin. Před dvěma lety ho pustili z vězení v Attice, kde si odseděl trest za nějaké vloupačky. Zjevně se tam někomu zmínil, že se mu líbí násilnické filmy, ve kterých ženy umírají při sexu, a že si to hodlá vyzkoušet, až se dostane ven. Je to vážně parchant.“ Návladní se otočil k Alexe, usmál se a dodal: „A teď je váš.“ Alexa vykulila oči a úsměv opětovala. Milovala těžké případy a nebála se usilovat o nejvyšší tresty. Ještě nikdy se však nesetkala s grázlem Quentinova kalibru. Čtyřnásobná vražda a znásilnění – to už bylo opravdu něco.

19