1 H
ope Dunneová šla po Prince Street v newyorském SoHo a kolem ní se tiše snášel sníh. Bylo sedm hodin, obchody právě zavřely a obvyklý pouliční ruch se před blížící se nocí zklidňoval. Bydlela tady dva roky a líbilo se jí tu. Byla to módní čtvrť New Yorku a Hope připadala přátelštější než městské centrum. Čtvrť SoHo byla plná mladých lidí, pořád tu bylo na co se dívat, s kým mluvit, na každém kroku to vřelo životem, a právě to byla její záchrana. Všechny výlohy vesele zářily do šera. Byl prosinec a do Vánoc scházel pouhý týden. Tuhle roční dobu Hope doslova nesnášela. Stejně jako v posledních několika letech předvánoční a vánoční čas ignorovala a čekala, až prostě přejde. Loni na Vánoce vypomáhala v útulku pro bezdomovce. Rok předtím byla v Indii, kam za ní svátky nedolehly. Po návratu do Států se musela vyrovnat s pořádným šokem: všechno jí tady připadalo trapně komerční a povrchní. Pobyt v Indii jí změnil život, pravděpodobně jí ho zachránil. Odjela tam zcela impulzivně, ale nakonec zůstala přes šest měsíců. Návrat k americkému stylu života byl neuvěřitelně krutý. Ze skladu vyzvedla všechen svůj majetek a Boston vyměnila za New York. Bylo jí vlastně jedno, kde žije, byla fotografka a práce ji automaticky všude provázela. Její snímky z Indie a Tibetu teď tvořily výstavu v jedné prestižní galerii v centru New Yorku. Kritici přirovnávali její dílo k proslulým fotografiím Diane Arbusové. Fascinovali ji lidé vyčlenění na okraj společnosti. Bolest v očích některých jejich objek7