Poslu‰ná dcera - zlom
4.2.2011
9.16
Stránka 15
PRVNÍ KAPITOLA
Třída Moníríje „Abys pochopila můj příběh,“ začala má matka Lílí, „musíš se dovědět něco o třídě Moníríje, o babičce Kobře, dědovi Sohrábovi a také o tom, jaký byl tehdy Írán. My jsme si totiž nemohli dělat to, co ty tady – zapomenout na své jméno a na to, kam člověk patří. Naše životy takové nebyly. Nemohly být.“
akmile Pargol Amíníová vyslovila jméno svého devátého dítěte, oddala se vlastním fantaskním představám. „Kobrá,“ oznámila porodní bábě a z lůžkovin potřísněných krví se usmála. „Velkolepá.“ Po jejích slovech zvedla porodní bába hlavu a zamyšleně se na Pargol zadívala. Pargol Amíníová měla černé oči, avšak tváře světlé a uzardělé, že vypadaly jako sníh s kapkami krve, jak se tehdy říkávalo. V místnosti, do níž její námaha vnesla teplo a vlhkost, se nyní svým neústupným pohledem postavila zkoumavým očím porodní báby na odpor. „Kobrá,“ zopakovala, hlasem tentokrát tišším, přesto rozhodným. Dokonce i novorozenec – drobný, zmítající se uzlíček s chomáčem černých vlasů – v té chvíli utichl. Z kuchyně se zvedla vůně skořice a kardamomu a razila si nezadržitelně cestu domem. Porodní bába se zhluboka nadechla, kousla se do rtu a potom pokračovala ve své práci: poprášila prababiččino lůno popelem.
J
15