Page 1

1

Dva bývalí milenci Molly Laneové postávali před kaplí krematoria a choulili se před únorovým mrazem. Všechno si už řekli dřív, ale říkali to znovu. „Nikdy se nedozvěděla, co se jí stalo.“ „Když na to přišla, bylo už pozdě.“ „Sebralo ji to rychle.“ „To jo.“ Chudák Molly. Začalo to mravenčením v paži, když ji před restaurací Dorchester Grill zdvihla, aby mávla na taxík; to svědění ji už ale nikdy neopustilo. Během pár týdnů jen tápavě hledala pojmenování různých věcí. Parlament, chemii nebo lodní šroub si dokázala odpustit, horší už to bylo s postelí, smetanou, zrcadlem. Ale až po přechodném zmizení paznehtníku a bresaoly se rozhodla vyhledat lékařskou pomoc a očekávala ujištění, že je všechno v pořádku. Místo toho ji poslali na další vyšetření a z něho se už v jistém smyslu nikdy nevrátila. Divoká a nezkrotná Molly se mávnutím proutku proměnila v zajatkyni svého nerudného, majetnického manžela George, který nemocnou držel mezi stěnami jejího pokoje proměněného na ošetřovnu. Molly, která psala o restauracích do periodického tisku, byla úžasně chytrá a vtipná, a navíc skvělá fotografka, smělá zahradnice, do níž se zamiloval ministr zahraničí a která i ve svých šestačtyřiceti letech uměla vyseknout dokonalou hvězdu. Rychlost, s jakou se propa11


dala do šílenství a podléhala bolestem, se stala předmětem společenských drbů: ztráta schopnosti ovládat tělesné funkce a spolu s ní i ztráta veškerého smyslu pro humor a poté postupné upadání do otupělosti proložené záchvaty marného násilí a zdušeného křiku. Pohled na George vycházejícího z kaple přiměl Mollyiny milence poodejít o kus dál po štěrkové cestičce prorostlé trávou. Dostali se tak mezi oválné záhony růží označené cedulí „Zahrada památky zesnulých“. Všechny rostliny byly brutálně seřezány na pár centimetrů od zmrzlé země, což byla metoda, kterou Molly z duše odsuzovala. Okolní trávník byl posetý nedopalky cigaret, neboť na tomto místě většinou postávali lidé čekající, až smuteční hosté z předchozího obřadu opustí budovu. Dva staří kamarádi se procházeli a navázali na rozhovor, který v různých podobách spolu vedli dříve už nesčetněkrát, ale v němž nacházeli více útěchy než ve zpěvu křesťanských písní. Clive Linley poznal Molly dřív, už ve studentských časech v roce 1968, kdy spolu žili v chaotické, neuspořádané domácnosti ve Vale of Health. „Hrozná smrt.“ Sledoval, jak se sražená pára jeho dechu rozplývá v šedivém vzduchu. V centrálním Londýně dnes mělo být údajně minus jedenáct stupňů. Minus jedenáct. Se světem bylo očividně cosi v nepořádku, což se nedalo dávat za vinu Bohu, ani jeho nepřítomnosti. Prvotní hřích člověka, vyhnání z ráje, sestupná figura, hoboj, devět tónů, deset tónů. Clive měl dar absolutního sluchu a slyšel ty tóny klesající z noty G. Nemusel si je ani zapisovat. „Mám na mysli to, jakým způsobem umřela,“ pokračoval, „bez špetky vědomí, jako zvíře. Degradovaná, pokořená dřív, než mohla cokoliv zařídit, nebo se aspoň rozloučit. Přišlo to na ni náhle a pak…“ Pokrčil rameny. Došli na konec ušlapaného trávníku, otočili se a pomalu kráčeli zpět. „Ona by se určitě radši sama zabila než takhle skončit,“ řekl Vernon Halliday. Prožil s ní celý rok v Paříži v roce 1974, když 12


poprvé pracoval jako novinář pro Reuters a Molly dělala něco blíže nespecifikovaného pro Vogue. „S dysfunkčním mozkem a v Georgeových spárech,“ řekl Clive. George, zasmušilý zámožný nakladatel, který ji slepě miloval a jehož k překvapení všech přátel nikdy neopustila, přestože se k němu odjakživa chovala hnusně. Oba se nyní dívali do míst, kde George stál před vraty kaple a přijímal projevy soustrasti ve skupince smutečních hostů. Mollyina smrt ho pozvedla z všeobecného opovržení. Vypadal, jako by o pár centimetrů povyrostl, narovnal se v zádech a jeho hlas se prohloubil, v prosebném, dychtivém pohledu úzkých očí se zračila nově nalezená důstojnost. Odmítl ji odložit do pečovatelského domova a staral se o ni sám. Ještě příznačnější bylo, že hned zpočátku, když ji ještě chtěli mnozí lidé navštívit, George její návštěvníky kádroval. Clive s Vernonem měli výrazně omezený přístup, protože Molly jejich návštěvy údajně rozrušovaly a poté trpěla depresemi kvůli svému zdravotnímu stavu. Další klíčový muž jejího života, ministr zahraničí, rovněž nebyl vítaný. Mezi lidmi se o tom začalo šuškat, v několika společenských rubrikách se objevilo pár nepřímých narážek. A pak už na tom nezáleželo, protože se zjistilo, že už je ve strašném stavu a přestala být sama sebou; lidé už ji nechtěli navštěvovat a byli rádi, že tu je George, který jim v tom brání. Clive a Vernon si nicméně nadále dopřávali vůči Georgeovi cit hluboké nenávisti. Když se opět otočili, zazvonil Vernonovi v kapse telefon. Omluvil se, ustoupil stranou a nechal svého kamaráda pokračovat v chůzi samotného. Clive se víc schoulil do kabátu a zvolnil krok. Před krematoriem teď muselo být nějakých dvě stě lidí v černém. Za chvíli už bude vypadat neslušně, když nepůjdou za Georgem, aby s ním prohodili pár slov. Měl ji nakonec pro sebe, ovšem v době, kdy už nedokázala v zrcadle rozpoznat vlastní tvář. Nemohl nic dělat s jejími láskami, ale nakonec patřila jen a jen jemu. Clive ztrácel cit v prstech u nohou, a když začal podupávat, vrátil se mu rytmus desetitónové sestupné figury, ritardando, anglický roh a proti němu v zrcadlovém obrazu měkké kontra13


punktické stoupání violoncell. Zračila se v tom její tvář. Konec. Potřeboval teď jen teplo, klid svého studia, klavír, nedokončenou partituru a dojít až na konec. Zaslechl, jak se Vernon loučí: „Tak dobře. Přepiš ten úvodní odstavec a dej to na stranu čtyři. Přijdu tam asi za dvě hodiny.“ Potom se otočil ke Cliveovi: „Zasraní Izraelci. Měli bychom tam asi jít.“ „Taky bych řekl.“ Místo toho se ale otočili a ještě jednou obešli trávník, protože koneckonců tady byli kvůli tomu, aby pohřbili Molly. Vernon se snažil se zjevným úsilím soustředit a nemyslet na potíže v zaměstnání. „Byla to báječná holka. Pamatuješ na ten kulečník?“ Na Vánoce v roce 1978 si několik kamarádů pronajalo rozlehlý dům ve Skotsku. Molly a hoch, s nímž v té době chodila, královský rada jménem Brady, předvedli spolu na nepoužívaném kulečníkovém stole živý obraz Adama a Evy, on ve slipech a ona jen v podprsence a v kalhotkách, přičemž tágo jim posloužilo místo hada a červená koule jako jablko. Historka se ale roznesla v podobě, kterou citovali v jednom nekrologu a jíž věřili i někteří z těch, kteří byli při tom, totiž že Molly „tančila na Štědrý večer nahá na kulečníkovém stole na jednom skotském hradě“. „Báječná holka,“ opakoval Clive. Když předstírala, že se chystá zakousnout do jablka, dívala se mu přímo do očí a při přežvykování se na něho smyslně usmívala, jednu ruku opřenou o vytrčený bok v kabaretní parodii kurvičky. To, jak se na něho upřeně dívala, považoval za výzvu a v dubnu už opravdu byli opět spolu. Přistěhovala se k němu do ateliéru v South Kensingtonu a zůstala celé léto. Bylo to v době, kdy prorazila se svým sloupkem o restauracích a v televizi zkritizovala průvodce Michelin jako „kýč národních kuchyní“. Byl to také čas jeho prvního úspěchu, nastudování Orchestrálních variací ve Festival Hall. Podruhé. Ona se asi nezměnila, ale on ano. Za deset let toho mezitím poznal dost, aby se od ní nechal něčemu přiučit. Odjakživa chodil neomaleně přímo na věc. Naučila ho tajům 14


sexuality, občasné potřebě zklidnění. Lež klidně, zůstaň tak, podívej se na mě, opravdu se na mě podívej. Jsme jako časovaná bomba. Bylo mu už skoro třicet, podle dnešních měřítek poněkud opožděný začátečník. Když si našla vlastní bydlení a sbalila si kufry, požádal ji o ruku. Políbila ho a ocitovala mu do ucha z Philipa Larkina: Oženil se s ní, aby mu přestala odcházet, / a teď s ní musí celý den vydržet. Měla pravdu, protože když odešla, byl šťastný jako nikdy dřív, užíval si samoty a za necelý měsíc složil své Tři podzimní písně. „Naučil ses od ní někdy něčemu?“ zeptal se Clive zničehonic. V polovině osmdesátých let dostal druhou příležitost i Vernon, o prázdninách na jednom statku v Umbrii. Byl v té době římským dopisovatelem novin, v nichž dnes pracoval jako šéfredaktor, a byl už ženatý. „Na sex já si nikdy nepamatuju,“ odpověděl po chvíli. „Jsem si jistý, že byl naprosto skvělý. Ale vzpomínám si, že mě naučila všechno možné o hříbkách, o tom, jak se sbírají a jak se mají připravovat.“ Clive to pokládal za úhybný manévr a rozhodl se, že se tedy ani on sám nebude s ničím svěřovat. Zadíval se ke vstupu do kaple. Budou tam muset jít. Překvapil sám sebe, když najednou řekl zprudka: „Víš, měl jsem si ji vzít. Když to s ní začalo jít z kopce, udusil bych ji polštářem nebo nějak podobně a uchránil ji tak před soucitem ostatních.“ Vernon se zasmál a nasměroval kamaráda na cestu ze Zahrady památky zesnulých. „To se snadno řekne. Už tě vidím, jak skládáš pochodové písničky pro spoluvězně jako ta sufražetka – jak se jenom jmenovala?“ „Ethel Smythová. Určitě bych odvedl mnohem lepší práci než ona.“ Mollyini kamarádi, kteří se sešli na smutečním shromáždění, by dali přednost jinému místu než krematoriu, ale George všem jasně vzkázal, že nehodlá pořádat žádnou zádušní mši. Nechtělo se mu poslouchat, jak si tihle tři bývalí milenci veřejně porovnávají své vzpomínky od pulpitů ve svatém Martinovi nebo svatém 15


Jakubovi nebo jak si vyměňují pohledy při jeho vlastním projevu. Když se Clive s Vernonem přiblížili, uslyšeli důvěrně známý šum koktejlového večírku. Žádné podnosy se šampaňským, žádné stěny restaurace, od nichž by se odrážel hluk, ale jinak se mohl člověk cítit jako na další vernisáži, na další tiskovce. Clive nikdy neviděl na denním světle tolik příšerně vypadajících tváří. Podobaly se umrlcům, kteří škubavě povstali, aby přivítali čerstvého nebožtíka. Povzbuzen tím záchvatem mizantropie se pomalu prodíral rámusem a nevšímal si, když na něho někdo zavolal, vytrhoval loket, když ho někdo zatahal, a pokračoval dál do míst, kde George rozmlouval s dvěma ženami a se seschlým starým chlápkem v plstěném kloboukem a s hůlkou. „Je moc velká zima, musíme jít,“ zaslechl Clive, jak někdo vykřikuje, ale v tu chvíli se ještě nikdo nedokázal vymanit z dostředivé síly společenské události. To už ztratil Vernona, kterého odtáhl majitel jednoho televizního kanálu. Konečně Clive sevřel Georgeovu dlaň v uvážlivém projevu upřímné soustrasti. „Byl to nádherný obřad.“ „Je od tebe milé, že jsi přišel.“ Její smrt ho povznesla. Tichá důstojnost se k němu vůbec nehodila, odjakživa býval vždycky zarytý a neústupný; urputně se snažil, aby byl oblíbený, ale nikdy se nedokázal spolehnout na přátelství ostatních. Břímě hodně bohatých lidí. „Promiň, představím vás,“ dodal. „Tohle jsou sestry Finchovy, Vera a Mini, které se znaly s Molly z doby, kdy žila v Bostonu. Clive Linley.“ Potřásli si rukama. „Vy jste ten hudební skladatel?“ zeptala se Vera nebo Mini. „Přesně tak.“ „Je mi velkou ctí, pane Linley. Moje jedenáctiletá vnučka hrála vaši sonatinu na závěrečné ročníkové zkoušce z houslí a úplně si ji zamilovala.“ „To rád slyším.“ Představa, že jeho hudbu hrají jedenáctileté děti, v něm vyvolala mírně depresivní pocity. 16


„A to je,“ pokračoval George, „Hart Pullman, rovněž ze Spojených států.“ „Hart Pullman. Konečně vás poznávám. Vzpomínáte si, že jsem sbírku vašich básní Běsnění adaptoval pro jazzový orchestr?“ Pullman byl beatnický básník, poslední žijící pamětník Kerouacovy generace. Byl to scvrklý človíček podobný malé ještěrce a jen s obtížemi otáčel krk nahoru, aby se podíval na Clivea. „Já si už dneska kurva vůbec nic nepamatuju,“ prohlásil přívětivě vysokým veselým hláskem. „Ale když říkáte, že jste to dělal, tak jste to asi dělal.“ „Ale na Molly si pamatujete,“ řekl Clive. „Na koho?“ Pullman asi dvě vteřiny zachoval zcela vážnou tvář, a teprve potom se kdákavě rozhihňal a štíhlými bílými prsty sevřel Cliveovo předloktí. „Ale jistě,“ odtušil hlasem králíka Bugse, „znali jsme se s Molly už od pětašedesátýho z East Village. Na Molly si pamatuju. Kdybych měl vyprávět!“ Clive skryl své znepokojení a v duchu počítal. V červnu toho roku jí bylo šestnáct. Proč se mu o tom nikdy nezmínila? Rozhodl se to neutrálním tónem zjistit. „Asi k vám přijela na prázdniny, ne?“ „Nó… Přišla na můj svatojánský večírek. To ale byla holka, co říkáš, Georgi?“ Takže pohlavní zneužití. Tři roky před ním. Nikdy mu o Hartu Pullmanovi neřekla. A copak nepřišla na premiéru Běsnění? Ani po premiéře na raut do restaurace? Nemohl si vzpomenout. Vůbec nic si kurva nepamatoval. George se k nim otočil zády a pokračoval v hovoru s americkými sestrami. Clive se rozhodl, že tady nemá co ztratit, složil si dlaň k ústům do kornoutku a sklonil se, aby zašeptal Pullmanovi do ucha. „Nikdy jsi s ní nešukal, ty prolhanej syčáku. K tomu by se nesnížila.“ Neměl v úmyslu hned v té chvíli odejít, protože si chtěl vyslechnout Pullmanovu odpověď, ale právě v tom okamžiku se 17


mezi ně vedraly dvě halasné skupinky, jedna chtěla Georgeovi vyjádřit upřímnou soustrast a druhá vzdát hold básníkovi, a ve všeobecném víru vzájemného přeskupování se Clive zničehonic ocitl sám a vydal se pomalou chůzí pryč. Hart Pullman a šestnáctiletá Molly. Znechuceně se prodíral davem, až zůstal stát na volnějším prostranství, kde si ho milosrdně nikdo nevšímal, a rozhlížel se kolem sebe po kamarádech a známých pohroužených v hovoru. Měl pocit, že je tu jediný, komu Molly doopravdy chybí. Kdyby se s ní oženil, byl by možná ještě horší než George a nedopustil by asi ani tohle shromáždění. Ani její naprostou bezmoc. Vyklepal by si z malé hranaté lahvičky z hnědého plastu do dlaně třicet prášků na spaní. Hmoždíř s paličkou, sklenička skotské. Tři lžíce žlutobílé břečky. Když by to polykala, dívala by se na něho, jako by jí bylo všechno jasné. Levou rukou by ji uchopil pod bradou, aby jí nic nevyteklo z úst. Držel by ji, dokud by neusnula, a potom dál celou noc. Nikomu jinému nechyběla. Rozhlížel se teď kolem sebe po ostatních truchlících, většinou byli v jeho věku, v Mollyině věku, sem tam někdo o nějaký ten rok mladší nebo starší. Jak jsou všichni úspěšní, jak vlivní, jak rozkvetli pod vládou, kterou už téměř sedmnáct let ze srdce nenávidí. Mluvím o své generaci, zpívali kdysi Who. Tolik energie, takové štěstí. Vyrůstali v poválečném uspořádání, odkojení státním mlékem a strdím, podporovaní provizorní, nevinnou prosperitou svých rodičů, aby dospěli do věku plné zaměstnanosti, nově vznikajících univerzit, křiklavě barevných paperbacků, zlatého věku rock and rollu a dosažitelných ideálů. Když se pod nimi jejich žebřík rozpadl, když stát odtáhl svůj cecek a začal jim spílat, byli už za vodou a pevně v sedle, usazení a schopní tvořit to či ono – vkus, názory, jmění. Zaslechl, jak nějaká žena volá zvesela: „Necítím ruce ani nohy, odcházím!“ Když se otočil po hlase, uviděl za sebou mladíka, který se ho právě chystal chytit za rameno. Bylo mu něco mezi dvacítkou a třicítkou, byl plešatý nebo možná vyholený a na sobě měl šedý oblek bez kabátu. 18


„Pane Linley, promiňte, že vás vytrhuji ze zamyšlení,“ řekl muž a odtáhl ruku. Clive si domyslel, že jde o hudebníka nebo o někoho, kdo si přišel pro autogram, a stáhl obličej do trpělivé grimasy. „To nic.“ „Neměl byste chvilku, abyste si promluvil s panem ministrem zahraničí? Rád by se s vámi seznámil.“ Clive našpulil rty. Netoužil se seznámit s Julianem Garmonym, ale rovněž nechtěl podstupovat nepříjemnosti, jež by mohly následovat, když ho urazí. Nebylo úniku. „Tak mě tam doveďte,“ řekl a nechal se vést kolem hloučků svých postávajících přátel, z nichž někteří uhodli, kam má namířeno, a pokusili se ho odlákat ze spárů jeho průvodce. „Hele, Linley, s nepřítelem se nemluví!“ Ano, opravdu to byl nepřítel. Co ji k němu přitahovalo? Vypadal divně: velká hlava s vlnitými černými vlasy, které si zjevně nemusí barvit, hrůzně zsinalá tvář, úzké rty bez známky vášně. Zařídil si život na politickém tržišti pomocí nijak výjimečné sady xenofobních názorů a voláním po přísných trestech. Vernonovo vysvětlení jeho úspěchu bylo odjakživa prosté: hajzl s vysokým postavením, dobrej v šukání. Něco takového si ale přece mohla najít kdekoli. Určitě musel mít nějaký skrytý talent, který ho dostal tam, kde teď je, a který ho žene dál, aby usiloval o post ministerského předsedy. Pobočník dovedl Clivea do půlkruhu lidí srocených kolem Garmonyho, který podle všeho pronášel projev nebo vyprávěl nějakou příhodu. Přerušil svou řeč, pohotově vsunul ruku Cliveovi do dlaně a zaníceně zamumlal, jako by tady byli sami: „Už celá léta vás toužím poznat.“ „Těší mě.“ Garmony opět promluvil hlasitěji ke společnosti, v níž dva mladíci roztomilého, upřímně nepoctivého vzhledu působili dojmem novinářů ze společenské rubriky. Ministr se předváděl a Clive mu měl posloužit jako rekvizita. „Moje žena umí několik vašich klavírních skladeb zpaměti.“ Už zase. Clive se nad tím zamyslel. Nechal se snad ochočit 19


a zkrotil svůj talent, jak tvrdí někteří jeho mladší kritici, a stal se jakýmsi Henrykem Góreckim pro intelektuály? „To musí umět dobře hrát,“ odpověděl. Delší dobu se s žádným politikem zblízka nesetkal, a tak už zapomněl na ten neustálý pohyb očí, na nervózní hledání nových posluchačů nebo odpadlíků, případně blízkost člověka s vyšším postavením nebo jinou výraznou příležitost, která by mu mohla proklouznout mezi prsty. Garmony se teď rozhlížel kolem sebe a zajišťoval si své obecenstvo. „Je velice nadaná. Studovala na Goldsmiths a pak ještě Guildhall. Měla před sebou pohádkovou kariéru…“ Odmlčel se, aby posílil komický účinek následujících slov. „Potom se seznámila se mnou a vybrala si medicínu.“ Zachichotal se jen pobočník spolu s další členkou Garmonyho štábu. Novináři to nijak nehnulo. Možná to neslyšeli poprvé. Oči ministra zahraničí se znovu upřely na Clivea. „Chtěl jsem vám říct ještě jednu věc. Rád bych vám pogratuloval k té zakázce na Symfonii milénia. Víte, že se o ní rozhodovalo až na vládní úrovni?“ „Slyšel jsem o tom. A vy jste pro mě hlasoval.“ Clive si dovolil v hlase náznak únavy, ale Garmony zareagoval, jako by se mu dostalo přemrštěných díků. „To bylo to nejmenší, co jsem pro vás mohl udělat. Někteří z mých kolegů to chtěli dát té popové hvězdě, tomu chlápkovi, co hrával s Beatles. Mimochodem, jak vám to jde? Už jste téměř hotov?“ „Téměř.“ Končetiny měl už půl hodiny necitlivé, ale teprve teď ho mráz konečně sevřel celého. V teple svého studia by byl v košili s krátkým rukávem a pracoval by na posledních stránkách téhle symfonie, jejíž premiéra má být už za pár týdnů. Prošvihl už dva termíny a zatoužil být doma. Napřáhl ke Garmonymu ruku. „Moc rád jsem vás poznal. Ale budu už muset jít.“ Ministr však nabízenou ruku nepřijal a mluvil dál přes něho, 20

0034359