Předmluva
První labužníkovu historku jsem slyšel v polovině šedesátých let. Vyprávěl mi ji Bohuš Záhorský, vynikající herec a úžasný člověk, v restauraci U Labutí pod Krčskou nemocnicí. U Labutí se tehdy dobře vařilo a Bohoušek, jak mu přátelé láskyplně říkali, tam občas jel po představení z Národního divadla na pozdní večeři. Jednoho večera jsem byl poctěn pozváním, abych se připojil. Tenkrát jsem o kulinářství věděl velmi málo a upřímně řečeno, ani mě moc nezajímalo, měl jsem jiné touhy než co kde dobrého sníst. Slavný herec mi rozšafně podal jídelní lístek a vyzval mne, abych si vybral cokoli, co mě zaujme. Narazil jsem na název Vídeňský řízek a to mi připadalo přitažlivé; nebyl jsem do té doby ve Vídni a zdálo se mi, že vše vídeňské musí mít půvab starých zašlých časů. Bohoušek moji volbu schválil a objednal. Ale když mi řízek přinesli a já do něho poprvé řízl, můj hostitel se rozčílil. Byl to velmi mírný člověk a křičet jsem ho slyšel snad poprvé a naposledy. „Ten řízek je z vepřového!“ křičel na číšníka. Číšník zmateně koktal, vůbec nechápal, kde se stala chyba. Na přání mistra Záhorského zavolal vedoucího restaurace. „Proč píšete na lístek, že jde o vídeňský řízek, když ho děláte z vepřového masa?“ tázal se slavný herec přísně toho muže, který měl evidentně zcela jiné problémy. „Vy nemáte telecí?“ „Máme,“ bránil se vedoucí. „Vždyť vy sám jste si objednal telecí na paprice, Mistře!“ „Tak proč není z telecího i ten vídeňský řízek?“
5