před tím
Zaklínačka Dřív jsem naše město, zahrabaný uprostřed Jižní Karo-
líny – konkrétně v bahnitým údolí řeky Santee –, pokládal za zapadákov. Za místo, kde se nikdy nic neděje a nic nemění. Každej den nad ním znova vyjde nemilosrdný slunce, který se ani nenamáhá obstarat si k sobě trochu vánku. Naši sousedi se zase budou houpat na verandách a ve sklenicích studenýho čaje rozpouštět místo kostek ledu horko a klepy a tajnosti, jako to dělají už přes sto let. Zdejší tradice jsou tak tradiční, že se nedaj ani přesně vystopovat. Jsou vetkaný ve všem, co děláme, a ještě častějc v tom, co neděláme. Metodisti v jednom kuse zpívají – ať se člověk narodí, má svatbu nebo ho pohřbívají. V neděli se chodí do kostela, v pondělí na nákupy do jediný místní sámošky Zastav & zaskoč, jinak přezdívaný Čmajzni & zdrhej. Zbytek tejdne je vyhrazenej nudě a sem tam i pojídání koláčů, pokud má někdo takovou kliku jako já – naše hospodyně Amma totiž každoročně vyhrává okresní soutěž o nejlepší amatérskou pekařku. Stará panna slečna Monroeová, co má jen čtyři
(9)