Pokus o záchranu Čuňáka Sneeda
Tohle je část mých pamětí, ale prosím pochopte, že všechny paměti (obzvláště paměti spisovatelů s bujnou fantazií) jsou vymyšlené. Paměť spisovatele je nepřesná, hlavně pokud jde o detaily: vždycky si můžeme vymyslet nějaký lepší než ten, který si pamatujeme. Správný detail jen zřídka popisuje to, co se opravdu stalo; nejpravdivější je to, co se mohlo, nebo mělo stát. Polovina mého života podlehla nejrůznějším opravám – a většinou vytrvale předělávám maličkosti. Být spisovatelem znamená propojit přesné pozorování se stejně přesným vymýšlením těch pravd, které jste neměli možnost vidět, což může být velmi vyčerpávající. Pak začíná nezbytná a přísná práce s jazykem; pro mě to znamená psát a přepisovat, dokud všechny věty neznějí přirozeně jako dobrý rozhovor. Když si připomenu tohle, myslím, že jsem se stal spisovatelem díky dobrým způsobům své babičky, lépe řečeno díky zaostalému odpadkáři, ke kterému byla vždy milá a zdvořilá. Moje babička je nejstarší žijící absolventka Wellesley v oboru anglické literatury. V současné době žije v domově důchodců a její paměť už není, co bývala; nepamatuje si onoho odpadkáře, který mi pomohl stát se spisovatelem, ale uchovala si své dobré způsoby a laskavost. Když do jejího pokoje omylem zabloudí někdo z ostatních starých lidí –, hledají přitom svůj pokoj, nebo možná svůj bývalý domov –, vždycky říká: „Ztratil ses, drahý? Mohu ti pomoci najít, kde teď bydlíš?“ 5