(1)
V
nitřek šatníku byl černý jako zaschlá krev. Strčily mě dovnitř a zamkly dveře. Ztěžka jsem dýchala nosem a zoufale se snažila nepropadnout panice. Při každém nádechu jsem počítala do deseti, a zatímco jsem pomaličku vydechovala do okolní tmy, tak do osmi. Naštěstí mi roubík nacpaly do otevřených úst tak důkladně, že nosní dírky zůstaly volné a já jimi mohla do plic vtahovat zatuchlý vzduch, pěkně doušek po doušku. Pokusila jsem se zasunout nehty pod hedvábnou šálu, kterou mi svázaly ruce za zády, ale protože jsem je měla jako vždycky okousané až do masa, neměla jsem se čím zachytit. Naštěstí jsem nezapomněla spojit špičky prstů dohromady a využít je jako deset pevných malých opěr, které mi pomohly udržet dlaně od sebe, když ty dvě utahovaly uzly na poutech. Te. jsem pootočila zápěstí a tiskla je k sobě, dokud jsem neucítila, jak látka nepatrně povolila. Potom jsem palci posouvala hedvábí, až se mi uzly ocitly v dlaních – a zanedlouho mezi prsty. Kdyby je napadlo svázat mi dohromady palce, nikdy bych se z pout nevyprostila. Jenže na to jsou moc pitomé. Jakmile jsem si konečně osvobodila ruce, s roubíkem jsem udělala krátký proces. A te. ty dveře. Ale předtím jsem přidřepla a vykoukla klíčovou dírkou do podkroví, abych si ověřila, že na mě venku potají nečíhají. Díky bohu, že si klíč odnesly. Nikde ani živáč9