1
Jsou věci, jež by měl člověk rychle povědět, dokud se ho nikdo neptá. Když Luys Forest po dlouhém trápení s odstavcem konečně usoudil, že je dobrý, zjistil, že s sebou nemá notes ani propisovačku. S mírným kulháním pokračoval v procházce po pláži a šťouchal holí do lastur v patách čenichajícímu psu, který větřil hnilobu. V závratných výdutích vln, které se vzpínaly a zase hroutily, se točily mrtvé řasy a poslední odraz západu slunce. Nechal za sebou zničené a opuštěné přímořské sanatorium a vstoupil do bledé mozaiky strašidelných rozestavěných domů rozsáhlého zanedbaného staveniště. V mysli se mu mísilo hučení moře a neodbytný odstavec. Je to přece jen trochu zamotané, pomyslel si. Cítil, jak se v něm vzmáhá přízračný životní pocit, který ho už nějakou dobu skličoval. Pocit neskutečnosti a dočasnosti věcí, včetně zvědavosti, kterou v městečku vzbudil jeho návrat a která zamíchala hořkými vzpomínkami, zpětně zjitřenými fámami a pomluvami. Už čtyři měsíce v bezuzdné orgii škrtání a spletitých oprav pracoval na konečné verzi svého životopisu, na druhém konceptu o šesti stech stránkách, a vypadalo to, jako by si předsevzal žít tak, aby o něm svět nemohl mluvit ani ho dostihnout. Nepřijímal návštěvy ani poštu, nepěstoval žádný styk s městečkem s výjimkou každodenní procházky po pláži za soumraku, kdy ho vždy předbíhal jeho pes a jeho paměť přesýpající se jako písek. Za dunami ježícími se trsy vegetace uviděl na břehu mladíka 7
v čapce, který ležel mezi dvěma otřískanými kufry s hlavou opřenou o šedivý batoh a kouřil. Před ním dívka s bílou kůží pomalu kráčela do moře, ale neponořila se, znovu se objevila, jak stoupala na písečnou naplaveninu. S rukama v bok, obrácená zády potřásla kudrnatými kaštanovými vlasy a zůstala stát v náhle ztichlé a klidné vodě kolem svých sněhobílých důlků pod koleny. Obrátila hlavu k příteli a s nataženou paží ukázala k obzoru, k Ibize. Forest šel dál s pohledem upřeným na špičku hole, ale něco, křik ptáka, nebo nejasná křivka jeho letu – byla doba soumraku, kdy je obtížně rozeznat, zda člověk něco vidí nebo slyší – znovu přitáhla jeho pozornost k dívce, ke křídlům barvy medu rozepjatým na jejích hýždích jako zlatý trojúhelník, který v té chvíli rozsvítil poslední paprsek zapadajícího slunce. O hodinu později, když se vrátil domů a otvíral skleněné dveře vedoucí na pláž, zastavil se a zadíval se na tutéž dívku, která k němu odhodlaně mířila ode zdi promenády se sandály a malým přenosným psacím strojem v jedné ruce, zatímco v druhé táhla těžký kufr zdobený obtisky a nálepkami. Byla bledá a štíhlá a mezi zvrácenou změtí pih zářily velké šedé oči. Nepoznal ji, dokud nebyla hodně blízko a dokud neuslyšel její hlas prosycený kouřem, ztrácející se v ospalém, téměř neslyšitelném šepotu. Po podivném zneklidnění, které v něm náhle vyvolala ušpiněná cikánská sukně a šedá blůza vlnící se jí na ňadrech jako pavučina, náhrdelníky ze slunečnicových semínek a slabé výpary bledého potu z jejích ramen, mu nakonec povědomé lícní kosti a těžká sošná víčka jako z chladného mramoru a také tmavé důlky silných úst nakonec pomohly rozpoznat neteř Marianu, jedinou dceru jeho švagrové Mariany Monteysové. „Ahoj, strýčku. Poznáváš mě…? „Teď už ano.“ „Tohle je Elmyr. Můžeme jít dál?“ Některé součásti rafinovaných ozdob, jež měla na sobě (černá stužka na krku, zlatý řetízek kolem kotníku) mu rozbouřily krev. U vědomí posměšných náznaků, které si vyměnila se svým mla8
dým společníkem v čapce, hubeným a zamlklým mladíkem s batohem přes rameno a několika fotoaparáty na krku, jehož ruce se teď bavily rozpáraným poklopcem, přijal Forest neteř s vyčkávavou vlídností a skoro nevěnoval pozornost – sledoval malé a bledé, ale podivně panovačné ruce fotografa – zamotaným důvodům, které uváděla na ospravedlnění své jistě nečekané návštěvy. Protože za vším tušil dívčino přízemní erotické dobrodružství, zkrátil přivítání, přidělil jí pokoj pro hosty v přízemí a zahrnul do toho, i když ne výslovně, také pohostinství pro jejího mlčenlivého přítele a poskytl jí absolutní volnost ve všem vyjma vyrušování v práci v jeho pracovně v prvním patře. „Doufám, že tě nebudu obtěžovat, strýčku.“ „To taky doufám. Koho to napadlo?“ „Mámu. Nevolala ti, že přijedu?“ „Ne.“ „Já jsem byla na Ibize…“ „Promluvíme si potom, Mariano. Musím teď udělat pár věcí.“ Viděl, jak se fotograf potají podezíravě prohlíží přes rameno v zrcadle na skříni; pohledný mladík, ale nemá dobrý vztah ke svému tělu, pomyslel si. Když vycházel z pokoje, ještě ve dveřích se otočil k neteři: „Abych nezapomněl… Nebylo by vhodné, aby ses tady promenádovala napůl nahá. Tady kousek je obchod, kup si plavky. Jedeš z Ibizy a dovedu si představit, že tam se bez nich obejdeš. A chápu, že jsou lepší kalhotky než nic, ale i tak to na téhle pláži působí skandálně.“ Mariana se na něj zadívala napůl pobaveně a napůl s údivem. Když se chystala něco říct, strýc se otočil a odešel. V hloubi duše nebyla Forestovi návštěva neteře vůbec nepříjemná. I když to tak nevypadalo podle toho, jak se hlavně tady a v posledních čtyřech měsících jevil veřejnosti, nikdy nepěstoval nesmiřitelnou a sveřepou samotu, jaká se obvykle spisovateli připisuje, a věděl, že se jeho soukromí ani pracovní plán nenaruší, protože bydlel prakticky v horním poschodí a jen občas scházel do kuchyně pro led, pro něco k snědku nebo na skromný oběd, 9
který mu stará Tecla nechávala připravený na podnose, pokud si ho nedal přinést do pracovny, což se také často stávalo. V každém případě diskrétnost neteře překonala veškerá očekávání. Ať byl formální důvod její návštěvy jakýkoli (nějaké interview nebo obrazová reportáž, pokud to správně pochopil), bylo zjevné, že nemá naspěch. Ve třech následujících dnech ji zahlédl jenom dvakrát. Poprvé ležela na zahradě ve stínu borovice daleko od svého přítele a čišely z ní výčitky (Forest je předtím slyšel, jak se divoce hádají, a fotograf teď seděl rozmrzele na slunci na trávníku a kreslil si do velkého sešitu) a podruhé se s ní střetl, když vycházela z kuchyně a pod lesklýma očima měla načervenalé kruhy, způsobené možná nedostatkem spánku, pláčem, nebo obojím. Jednou odpoledne, když postrádal dýmku a nakoukl na malou terasu nad zahradou, překvapil pár, jak se oddává dráždivějším a příhodnějším hrám. Neteř seděla na nízké větvi borovice a nohy jí visely dolů vedle roztřepaného konce zpuchřelého provazu, který patřil ke staré houpačce. Pod ní stál její přítel, který ji s rozevřenými pažemi o něco žádal. Mariana sklouzla dolů po provaze, visela ve vzduchu a mávala nohama v bláznivé cikánské sukni, ale než mohla seskočit na zem, on úskočně vnořil hlavu mezi její stehna, zavrtal se do hloubi a přitom si pomáhal něčím, co podle jejích výkřiků vypadalo jako přesné a nemilosrdné kousání, až mu objala nohama krk a pustila se provazu. Kutáleli se po trávě a Mariana zůstala ležet na zádech s roztaženýma nohama a sukní přes obličej. Forest se začal obávat, že její sténání bude slyšet až do Seguru nebo San Salvadoru. Pravděpodobně tentýž večer při dalším náhodném setkání už v rozházené kuchyni – neteř si vařila čaj a její strýc tam přišel vysypat koš přetékající zmačkanými, strojem popsanými listy – se nabídla, že mu přepíše několik kapitol načisto. „Aspoň se něčím zabavím,“ poznamenala. „A přitom se dozvím o tvé pohnuté minulosti, poslouží mi to při reportáži…“ Dodala, že mu tak může oplatit jeho pohostinnost. Forest si všiml, že má na krku psí obojek. Měl v tom okamžiku pocit, že se stává komplicem čehosi, nějaké nevyhnutelné nepatřičnosti 10
dohodnuté za jeho zády. Už zaznamenal doslova okázalou lenost své neteře – nepoložila šálek nebo cukřenku na mramorovou desku v kuchyni, ale skutečně je nechala vypadnout z ruky – a teď, když ji slyšel vysvětlovat, všiml si jejího nenapravitelného sklonu k zaplétání. Jako příležitostná a vůbec ne nadšená redaktorka obrázkového časopisu, který vedla její matka – jednoho z těch lesklých týdeníků, jichž se nikdy neuráčil dotknout – předložila strýci vlažný úmysl, že s ním udělá sérii rozhovorů pro reportáž, za kterou, jak řekla, už dostala zaplaceno před několika měsíci a matka ji teď po ní naléhavě chce včetně fotografií. Ale ta naléhavost není v podstatě nic jiného než matčina lest, vysvětlovala mu, aby ji dostala z Ibizy a z poklidného, napůl komunálního života, který ta dobrá žena pokládá za původ a příčinu strašlivých depresí své dcery, její nevyléčitelné nespavosti a malé profesionální ctižádosti. Ve skutečnosti nikdo netrpělivě nečeká na rozvážnou reportáž o životě a díle Luyse Foresta, dodala dívka. „Aspoň v tom máš pravdu,“ prohlásil smutně strýc. „Pokud jde o mě, nejvíc na světě mě nudí mluvit o sobě.“ Oknem viděl fotografa na zahradě. Vzduchovou pistolí střílel barevné šipky na kmen borovice, záda měl prohnutá dozadu, nataženou paži a tvář přikloněnou k rameni. „Ale to přece právě děláš,“ pokračovala Mariana a foukala do šálku s čajem, „Píšeš svůj životopis, ne?“ „Ale nevykládám o tom, jaký jsem, ani jaký jsem byl, ale jakým bych býval chtěl být.“ Usmál se trochu rozpačitě, jako by řekl stařeckou nepatřičnost. „Může někoho zajímat, co dělá nebo už nedělá stařec jako já?“ „Žádný stařec, strýčku, vypadáš moc dobře…“ Mariana chvilku váhala a pak dodala: „Jde o to, že mě tenhle úkol od matky štve, jakákoli práce mě štve. Ale ráda bych ti pomohla s tvými pamětmi, to určitě.“ „Nejdřív poslechni matku.“ Řekla, že má v úmyslu splnit tu zatracenou zakázku, ale není žádný spěch, protože jediný problém, který matce dělal skutečné starosti, se už vyřešil. Zbloudilá dcera už je v bezpečí, daleko od 11
ostrova představujícího doupě narkomanů. Tahle pláž tady v Calafellu je opravdová žumpa, plná aut a obtloustlých Zaragozanů hrajících petanque, ale dobře, lepší tohle než nic. Každopádně už se rozhodla, že se v tom hnusném moři nedělních turistů prostě koupat nebude. Nikdy se jí nelíbilo plavat a opalovat se.
12
2
Zjistila, že se velmi změnilo městečko a dokonce i pláž, jejíž písek už nesahal ke vchodu do domu, jako když byla malá a bývala tu v létě s matkou. Tehdy její bratranci neúnavně skákali bosi z balkonu do písku, nebyla tu promenáda s lucernami ani hráz a slaný dech moře se jaksi volně mísil s tím, co vydechovaly otevřené vchody domů. Ale starý dům Forestovy rodiny byl pořád stejný, upravený, ale vypadal jako opuštěný, šumící jako ulita mezi novými vysokými bytovými domy. Byl to bývalý rybářský domek, jen málo přestavěný a zvenčí vůbec ne, dvoupodlažní, ale už bez příček v přízemí, s jídelnou, která byla vlastně prodloužením předsíně, a zasklenou pavlačí vzadu; dům vybavený klimatizací na léto, nepříliš prostorný, ale hluboký, s trámy a okenicemi z borového dřeva natřenými blankytně modrou barvou, s tlustými obílenými zdmi z kamene a vepřovic, s kachlovým obložením, s výklenky a zpustlou zadní zahradou, kterou si Mariana pamatovala s cestičkami vysypanými pískem, jež se teď už nedaly rozpoznat. Pokud toto všechno tvoří nějaký příběh, pravděpodobně začal jednoho večera v půli června roku 1976, když Mariana Monteysová napsala přítelkyni, která studovala v Londýně. Svědomitě využila nespavosti a pořádně se v dopise rozepsala, ale stejně ho nedokončila. Mariana patřila k lidem, kteří pěstují pomíjivé emoce a o nichž člověk neví, zda jsou nezodpovědní, protože jsou šťastní, nebo zda jsou šťastní, protože jsou nezodpovědní. 13
Calafell, 18. 6. 1976 Milá Floro! Je to hrůza, myslím, že ztrácím schopnost prožívat přísně fyzické pocity. Od chvíle, kdy jsem před pár týdny přijela, se nacházím v jakémsi bdělém očekávání. Ne že bych překonala obvyklou depresi, která se mě vždycky u moře zmocní, nebo že by náš Elmyrek přestal koketovat se smrtí. Prostě pomáhám strýci přepsat na stroji jeho zamotaná vyznání. Začnu tím, že Ti napíšu něco o pánovi domu. Jak víš, když mi bylo patnáct, byl to muž mého života. Uběhl nějaký čas, ale velevážený historik vypadá moc dobře a je mu jenom šedesát. Vidí trochu hůř, než předstírá a chce, aby všichni věřili, a je mnohem cyničtější a upovídanější (ale bohužel ne méně hezký, kamarádko) než ve svých nejlepších letech oficiálního kronikáře vítězství správné strany, tehdy tak obdivovaného a velebeného a tak vznešeného, ale k čertu s takovými řečmi. Chci Ti sdělit, že ve mně vyvolal jistou lítost. Cítím z něj rozpačitou úctu k minulosti, která čiší z mužů jeho věku, když už nějakým způsobem vědí, v čem byli nutně poraženi… Ty znáš moji chorobnou slabost pro toho komedianta. Něco v něm mě hluboce odpuzuje a zároveň silně přitahuje. Možná dosáhnu jen osahávání od senilního staříka, ale já bych se s tím spokojila. Hned nad psacím stolem je okno s červenými bouganvilliemi. Myslíš, že může být ještě sklíčený z manželského nezdaru, který utrpěl? Asi víš, že ho teta Sole definitivně opustila před pěti lety, po několika pokusech, které zmařila moje dobrotivá matka. Zřejmě už měla po krk jeho povýšeneckých mánií a odporných erotických dobrodružství. Když teta před čtyřmi měsíci zemřela v Madridu, kde žila od doby, kdy se odloučili, on byl v Římě a přednášel tam (podle matky byl ve skutečnosti na opakované návštěvě u jisté velmi lyrické dámy, se kterou se před několika lety seznámil tady v Italském kulturním institutu). Jeho synové, už ženatí, s nimiž udržuje mizerné vztahy, ho nemohli, nebo nechtěli najít, a když se dva týdny po pohřbu vrátil, nechtěl 14
nikoho vidět, odjel do Calafellu a zavřel se tu se svými pamětmi. Má nádherný dům v Ampurdánu a velký byt v Barceloně, ale přišel na něj záchvat nostalgie, a tak je tady v téhle barabizně, která patřila jeho rodičům. Ani toto léto nebude mít hosty a nepřijedou ani moji bratranci, kteří před ním neskrývají okázalý výsměch, v naší rodině typický, a tak jsme sami, protože kouzelný Elmyr raději žije po svém a ne vždy tu přespává. Ale já si připadám zklamaná. Co mě vedlo k domněnce, že v tomhle člověku a v tomhle domě najdu účinný prostředek, jak našeho Elmyrka ochránit a zabránit mu v sebevražedné hře, nebo dosáhnout toho, aby ji aspoň odložil…? Nenech se zmást rozumným tónem tohoto dopisu, bude to vliv liturgického stylu mého veleváženého hostitele. Ve skutečnosti jsem dál nebezpečná kočka z našich nocí na ostrově, stejná bláznivá hlava, která předla na tvých nádherných ňadrech, Florinko, pořád nedokážu spát sama ze strachu, že se nevzbudím, a co je horší, nedokážu někomu neublížit. Přestala jsem pít, ale v noci se přehazuju a obávám se, že můj jazyk není méně neblahý… Musím ti ale něco vyprávět. Minulé úterý k ránu jsem měla další hádku s Elmyrem. Jako vždycky se jednalo o noční rychlík. Co bude cítit před tím lomozem oceli a světel nořícím se ze tmy? A ty špičaté kameny, co se člověku zaříznou do zad a do zadku… Vyděsila jsem se a tentokrát jsem odmítla vyhovět jeho vrtochu a on se rozzlobil. Hádali jsme se před strýcovým domem a Elmyr najednou vytáhl svoji zatracenou vzduchovou pistoli, asi si na ni vzpomínáš, koupili jsme ji minulé léto v Tangeru, a ukončil svůj směšný vztek výstřelem šipky, která narazila do zdi a spadla s kouskem omítky na špičce. O dva dny později mi pak stařena, která sem chodí uklízet dům, svěřila o strýci podivný klep, jakých se tady zřejmě vyprávějí mraky, a který se týká nacionalistického znaku namalovaného dehtem na zeď domu samotným Luysem Forestem v roce 1939. Zdá se, že jedné bouřlivé říjnové noci toho roku, když opilý elektrikář z Comarrugy procházel kolem s přáteli, dostal neblahý nápad jít se k té zdi vymočit a rukou se opřel o čerstvě nama15
lovaný znak, ale strýc to vzal jako urážku a přesným zásahem mu prostřelil ruku. A navíc ho prý udal, říká Tecla. Vysvětlila mi, že znak se už před mnoha lety ze zdi smyl, ale dodala, že stopa po střele se ještě dá rozeznat, a chtěla mi ji ukázat. Mám vlastní metody, jak si přebrat Tecliny řeči, a tak jsem se dala do smíchu při pomyšlení na Elmyra a jeho nezištný příspěvek k místním drbům prostřednictvím nevinné šipky. Nechtěla jsem jí to vymlouvat a na tu záležitost jsem zapomněla. Ale stalo se, že včera, když jsem přepisovala na stroji nahuštěnou kapitolu věhlasného pamětníka, téměř nečitelnou kvůli opravám, narazila jsem na tuto lyrickou poznámku připsanou na okraj stránky (mám ji tu při ruce) ještě nezaschlým inkoustem. „Moje přehnaná záliba v dlouhých procházkách po této pláži navzdory bušícímu srdci a kulhání, které tehdy nebylo tak lehké, i když bezpochyby elegantnější, spadá do období několik let předtím, než jsem se oženil. V prvních říjnových dnech roku 1939, jedné nevlídné noci bez hvězd, když jsem se sám vracel domů, zahlédl jsem na černém bouřlivém moři nad vzdáleným vlnobitím, hučením a brokátovou pěnou první známku spásné pochybnosti, která se musela zahnízdit v mém svědomí. Poprvé jsem pomyslel na možnost, abych se ‚vyvlékl‘, a jak bych to řekl Soledad, abych v ní nevyvolal smrtelnou nechuť. Nerozhodnost nebo pýcha v kombinaci s několika sklenkami přes míru, které jsem v sobě té noci měl, omezily nakonec to dobré přání na prostou soukromou, a zajisté troufalou úlevu, protože byla hlučná. Vešel jsem do domu, vzal jsem pistoli Astra, znovu jsem vyšel ven a nechal se unést nerozvážným popudem, vypálil jsem střelu přesně mezi druhou a třetí šipku vroucně milovaného symbolu (pavouka, jak tomu říkaly děti z městečka) namalovaného na omítku. Vzpomínám si na všechny podrobnosti a zaznamenávám je, protože tento dávný soukromý rituál, banální a určitě směšný, ve mně přetrvává pod nánosem prachu a pavučin, které po letech musely pohřbít tolik ideálů, a protože to byla první z dlouhé řady krizí. Nevyprávím to, abych se ospravedlnil, ale kdyby mě někdo té noci viděl a udal, můj život by byl jiný. V každém 16