1
Jsou věci, jež by měl člověk rychle povědět, dokud se ho nikdo neptá. Když Luys Forest po dlouhém trápení s odstavcem konečně usoudil, že je dobrý, zjistil, že s sebou nemá notes ani propisovačku. S mírným kulháním pokračoval v procházce po pláži a šťouchal holí do lastur v patách čenichajícímu psu, který větřil hnilobu. V závratných výdutích vln, které se vzpínaly a zase hroutily, se točily mrtvé řasy a poslední odraz západu slunce. Nechal za sebou zničené a opuštěné přímořské sanatorium a vstoupil do bledé mozaiky strašidelných rozestavěných domů rozsáhlého zanedbaného staveniště. V mysli se mu mísilo hučení moře a neodbytný odstavec. Je to přece jen trochu zamotané, pomyslel si. Cítil, jak se v něm vzmáhá přízračný životní pocit, který ho už nějakou dobu skličoval. Pocit neskutečnosti a dočasnosti věcí, včetně zvědavosti, kterou v městečku vzbudil jeho návrat a která zamíchala hořkými vzpomínkami, zpětně zjitřenými fámami a pomluvami. Už čtyři měsíce v bezuzdné orgii škrtání a spletitých oprav pracoval na konečné verzi svého životopisu, na druhém konceptu o šesti stech stránkách, a vypadalo to, jako by si předsevzal žít tak, aby o něm svět nemohl mluvit ani ho dostihnout. Nepřijímal návštěvy ani poštu, nepěstoval žádný styk s městečkem s výjimkou každodenní procházky po pláži za soumraku, kdy ho vždy předbíhal jeho pes a jeho paměť přesýpající se jako písek. Za dunami ježícími se trsy vegetace uviděl na břehu mladíka 7