Page 1

Strelicie královská neboli rajka (Strelitzia reginae)

Původem z jižní Afriky, patří do čeledi banánovníkových, ceněna je pro svou výšku a pestré barvy. Rostlina se nehodí pro lidi, kteří brzy podlehnou zklamání, jsou netrpěliví či pánovití, protože na květ je někdy třeba čekat až sedm let. Je dokonalá pro člověka, který dává a dává a nikdy nedostane nic na oplátku. Sami víte, který typ jste.

O

tropické rostliny jsem se začala zajímat náhodou, protože ten člověk na Zeleném trhu na Union Square mi prodal právě je. Tomu jsem věřila dlouho, ale dnes už vím, jak to bylo doopravdy. Dnes vím, že mi to bylo souzeno. A stalo se to takhle. Právě jsem se přistěhovala na roh Čtrnácté a Union Square do malé, restaurované podkrovní garsoniéry bez špetky osobitosti. Byla to obyčejná krabice s parketovou podlahou, bez ozdobných lišt, detailů, bíle natřená a s nízkými stropy. Přesně takový typ bydlení jsem si přála. Jeho novota znamenala, že ve stěnách ani v prkenné podlaze nejsou uvězněné vzpomínky. Ze zrcadla v koupelně na mě necivěly žádné hádky ani trýznivé scény neopětované 15


MARGOT BERWINOVÁ

lásky. Bylo zbrusu nové. Právě takový bych si přála mít i svůj vlastní život. Usoudila jsem, že něco živé zeleně by byteček trochu vyfešákovalo a dodalo mu špetku zoufale potřebných barev, takže jsem zamířila na opačnou stranu ulice, kde na Union Square byl farmářský trh, abych tam něco nakoupila. Chlápek u stánku s květinami jako by sem vstoupil z minulosti. Měl melírovanou blond hřívu a hnědošedé opálení, které ulovil díky celodennímu pobytu pod širým nebem. Se svou opranou flanelovou košilí a koženými šněrovacími botami značky Timberland – nenosil je kvůli módě, ale na práci – představoval pronikavý kontrast k metrosexuálům s manikúrou, kteří tady prozkoumávali nabídku tržiště, v jedné ruce proutěný košík, v druhé brýle značky Gucci. Tenhle muž byl jiný. Byl to drsňák typu balíko-sexuál. Vybídl mě, ať mu popíšu svůj byt, ale ne pokud jde o metry čtvereční nebo značku sporáku či lednice, ale podle množství světla, podle teploty a vlhkosti. Vylíčila jsem mu, že mám okna od stropu k podlaze, což byla z velké části pravda, i když větší plochu stěny zabírala okna od stropu k radiátoru než od stropu k podlaze. A dodala jsem, že mám otevřený výhled na jižní stranu, což je v New York City vzácnost, a proto je byt, pokud svítí slunce, rozpálený a prosluněný celý den, a to dokonce i v zimě. Zimu jsem v tom bytě ještě nestrávila, takže vlastně nevím, proč jsem to tvrdila, ale asi mi to znělo dobře, a jemu jakbysmet, protože se shýbl ke svým rostlinkám, hlavu mezi nachovými květy, zadek ve vzduchu, a vynořil se se širokým úsměvem a šedesát centimetrů vysokým chuchvalcem listí. Pocítila jsem zklamání. 16


DEVĚT ROSTLIN TOUHY

„Co to je?“ „Rajka!“ odpověděl, zvedl květináč k obloze a konečky prstů jím otáčel. „Tropická rostlina?“ zeptala jsem se a zatáhla si zip na bundě, abych se ochránila před vichrem pozdního března; představovala jsem si, že rostlina bleskově zhyne. „Havajská, pokud to chcete vědět přesně. Strelitzia reginae. Patří do čeledi banánovníkovitých. Potřebuje spoustu slunce, ale ne zrovna přímého, a mezi zálivkami nechat hlínu vyschnout. Je náročná a nevykvete pět nebo šest, možná i sedm let, to závisí na počasí. A na lásce,“ mrkl na mě. „Šest nebo sedm let? Tak dlouho mi nevydrželo ani manželství. Máte něco, co by kvetlo dřív, třeba za týden, za dva?“ „Tohle je pravá rostlina pro vás,“ nedal se odbýt. „Je to krasavice.“ „Kolik?“ „Třicet dolarů a navíc vám k tomu přidám brožurku o vzácných tropických rostlinách, abyste věděla, jak o ni pečovat.“ „Třicet? Kdybych zašla do obchodu na rohu, za deset dolarů bych dostala tucet růží, co už teď mají velikánské květy plné sladké vůně.“ „To jistě, ale za týden by byly na vyhození. Každou sobotu abyste kupovala novou kytici. Jestli umíte počítat, tak jsem chodící sleva. A navíc, tenhle ptáček je tropický. Představte si vlahý větřík od oceánu, rozhoupané koruny palem, plavčíky a sklenice piña colady, a to všechno na bílé písčité pláži u vyhřáté, světle modré vody.“ Sama nevím, jestli to bylo tou piña coladou, plavčíky nebo nebeskou modří mužových očí, ale jako profesionálka v oboru reklamy jsem musela ocenit jeho obchodnickou zdatnost. Zaplatila jsem a on mi podal rostlinu, brožurku 17


MARGOT BERWINOVÁ

o vzácných tropických rostlinách a svou navštívenku, na které stálo: David Exley, pěstitel. „To zní jako super hrdina,“ prohodila jsem. „Pravda, s florou a faunou skutečně provádím hotové zázraky, jestli víte, jak to myslím.“ Nevěděla jsem, ale stejně jsem přikývla. „Kdyby listy začaly rajce kolem okrajů žloutnout, tak se vraťte. Bývám tu každý pondělí, středu a sobotu od šesti ráno do deseti večer.“ „Ať se radši neopováží!“ houkla jsem přes rameno. „Za třicet dolarů bych jí zatraceně radila, aby zůstala hezky brčálová!“ Prošla jsem tržištěm a rajku nesla před sebou jako oběť bohům. Byl to příjemný pocit, chodit po světě s kusem hlíny. Napadlo mě, že takhle trochu připomínám ženy, které každý večer vyvářejí chutnou večeři pro hejno svých žáčků z waldorfské školy, ženy v pohodlných kožených dřevácích a čtenářky Kabaly; a že vůbec nepřipomínám nezadanou dvaatřicetiletou ženu, bez dětí i bez rostlin, kterou jsem ve skutečnosti. V bytě jsem rajku postavila na okenní římsu. Dno květináče bylo příliš široké, takže se převrhla. Zachytila jsem svou třicetidolarovou tropickou rostlinu těsně předtím, než křachla na podlahu. Nestrávila se mnou ještě ani pět minut a už jí šlo o život. Nic nového. Rajka byla první živá věc, s níž jsem po rozvodu spolubydlela. Žádní mazlíčci, žádné rostliny v květináčích, žádní lidé, žádné problémy: To bylo moje motto během minulých devíti měsíců. Se svým nyní už bývalým manželem jsem se seznámila v zaměstnání. Byl chytrý a pohledný a úspěšný a byl jeden obrovský omyl. Patřil k mužům, co pijí jako houba a touží po hejnu dětiček. Já byla žena, která nechtěla dětiček celou 18


DEVĚT ROSTLIN TOUHY

armádu a pila jako lidská bytost. Chápu, že řada manželství je složitá a mnohovrstevnatá, ale pro naše to neplatilo. Čtyřleté manželství proběhlo zhruba takhle: První rok: „Miluju tě, Lilo.“ Druhý rok: „Miluju tě, Lilo.“ Třetí rok: „Miluju tě, Lilo.“ Čtvrtý rok: „Odcházím od tebe, Lilo, za provozní reklamní agentury.“ Provozní reklamní agentury, jinými slovy holčina, která mu nosila kávu a rezervovala letenky. Trapná fráze. Tehdy jsem si neuměla srovnat v hlavě, že něco, co jako by vypadlo z televizního slaďáku, může tak hnusně bolet. Ale po pravdě, nemohlo za to pití ani provozní. Problém našeho manželství byl v genech. Můj manžel pocházel z početné rodiny irských katolíků, jejíž každý člen – kromě gayů a smrtelně nemocných – vstoupil do manželství a plodil děti. Já byla z rodiny, kde nikdo nikdy neuvažoval o svatbě dřív než po narození dětí, k jejichž početí docházelo jen omylem. Moji rodiče, které šíleně miluju, se rozvedli, když jsem byla ještě dítě. Po rozvodu oba randili jako o závod, jako puberťáci, ale žádný z nich už nové manželství neuzavřel. Můj bratr a sestra, oba starší než já, měli sice děti, ale k nim žádné zákonné protějšky. Většina lidí hlasuje pro manželství, aby dodrželi tradici. Já byla buřič. Vdala jsem se, abych ji porušila. Co bylo zvláštní, proti všemu očekávání se mi role manželky líbila. Zbožňovala jsem ty všední rituály. Ty roztomilé přezdívky. „Medvídku“ pro něho. „Šípečku“ pro mě. Zbožňovala jsem nakupování v bio obchodě Whole Foods, přípravu dušeného hovězího a kuřecích polévek v obrovských hrncích a s hromadou zeleniny. Milovala jsem mytí nádobí při poslechu Curtise Mayfielda. Úžasně ráda jsem prala, sušila a žehlila prádlo. Prokristapána, 19


MARGOT BERWINOVÁ

vždyť jsem dokonce s nadšením luxovala. Myslím, že je fér přiznat, že během těch let svého manželství jsem se stala absolutně nejnudnějším člověkem na celém světě, a děsně jsem si to užívala. Ukázalo se, že můj ex, který podle všech vnějších známek a rodinné historie byl typ solidního ženáče, manželského rituály děsně nenáviděl. Byl posedlý prostorem. Vyrůstal v mrňavém domečku s hromadou sourozenců a nesnesl blízkost jiné osoby. Pořád otravoval kvůli nákupu větší a ještě větší postele a přestěhováním se do větších prostor. Nakonec jsme spali na tak obrovské matraci, že jsme klidně mohli ležet s rozpřaženýma rukama a nedotýkali jsme se navzájem ani konečky prstů, a bydleli jsme v loftovém bytě rozlehlém jako letecký hangár. Čistě abych se ujistila, že nejsem blázen, jsem postel předvedla známým. Můj kamarád Oliver, známý bytový architekt, prohlásil, že v žádném bytě na Manhattanu ještě neviděl větší kus nábytku. Moje kamarádka Lisa tvrdila, že si vedle ní připadá mrňavá jako batole, co se vyšplhalo do postele rodičů. Matka mi nabídla, že mi na postel nechá ušít nadrozměrná prostěradla. A můj spolupracovník a super kámoš Kodiak Starr, který byl zapálený surfař, se zase svěřil, že modrozelený prošívaný přehoz mu připomíná oceán. Měla jsem to oficiálně. Postel jsem měla velkou jako Atlantik. Já spala v New Yorku a můj manžel v dálce, na opačném konci matrace, v Londýně. Z mého velkého Medvídka, mé skály, se vyklubal kus pemzy. Pod tlakem se rozpadal a drtil a nebyl schopný mluvit o svých pocitech ani si je pořádně uvědomit. V našem obřím bytě s obří postelí se odtahoval pořád dál a dál, až se jednoho dne vůbec nevrátil domů. Bez legrace. Prostě tak. *** 20


DEVĚT ROSTLIN TOUHY

Ukázalo se, že mou skutečnou skálou je můj kolega Kodiak Starr. Na člověka s tak velkolepým jménem byl Kody trochu moc filozof a hippieský surfař a byl krásnější než většina žen, které jsem znala. Používal protivná slůvka jako „hustý“ a „kámo“ a zajímal se o věci, jako je transcendentální meditace a lucidní snění. Kdyby se nenarodil až v roce devatenáct set osmdesát čtyři, o osm let později než já, nejspíš by ho považovali za stoupence hnutí New Age. Měli jsme společnou kancelář, a tak se na Kodyho den co den valila ta nejtěžší břemena mého svěřování, kdykoliv jsem si potřebovala ulevit kvůli svému ex. Správně jsme měli připravovat novou reklamní kampaň na tenisky Puma, ale daleko víc jsme se věnovali naléhavějším problémům mého manželství. Kdykoliv jsem na něm slzavě vyzvídala, proč můj manžel odešel bez toho, že by se vůbec pokusil vztah zachránit, zpěvavě mi odpovídal snadno pochopitelnými surfařskými metaforami. Hedvábné plavé vlasy si odhrnul za uši, nohy v pantoflích položil na stůl a ruce si sepjal na šíji. „Kámo,“ objasňoval mi, „jen světoví mistři v surfování na dlouhým prkně mají dost sebekázně, aby sjeli všechny typy vln, velký i malý, za nejrůznějších podmínek. Tvůj manžel byl amatér na krátkým prkně.“ „Ale proč já?“ vyzvídala jsem už posté. „Proč tím vším musím procházet zrovna já?“ „Protože odplouvání od druhých je stejný jako dýchání,“ vysvětlil. „Dělá to každý.“ Po skonu manželství jsem byla zarytě odhodlaná udržet svou rajku naživu. Chtěla jsem na to jít pomalu. Nejdřív rostliny. A pokud se to bude vyvíjet dobře, přejdu na lidi. Každé ráno jsem před odchodem do práce hladila konečky prstů její stonky, protože byly jemně ochmýřené a příjemné na dotek, a když se velké banánovníkové listy 21


MARGOT BERWINOVÁ

v městském prostředí příliš zaprášily, otírala jsem je vlhkou houbou. Zacházela jsem s rajkou jako s hostem, jen jsem jí místo vína podávala vodu a cigaretový kouř jsem se snažila nefoukat jejím směrem. Celý den jsem nechávala vytažené žaluzie, a to dokonce i za tak slunečných dní, že jsem na monitoru počítače nic nerozeznala. Splnila jsem jí každý vrtoch, který jsem si zřejmě jen představovala, a rostlina – k mému velkému překvapení – prospívala. Ze stonků vyrazily čerstvé výhonky. Hýčkala jsem je ručním kropením a něžnými slůvky. Rozvinuly se do obrovských, lesklých, světlounce zelených průsvitných listů s křehkými viditelnými žilkami. Měla jsem chuť vrátit se na farmářské tržiště, abych Davidu Exleyovi poděkovala a pochlubila se svými pokroky (a navíc se s ním mohla znovu vidět a hanebně flirtovat), ale v tomhle období jsem z mužů měla strach. Byla jsem plachá a vypadla jsem ze cviku. Místo toho jsem zavolala Kodymu. Vzal mobil na pláži a překřikoval příboj. „Musíš sem přijít, Lilo! Musíš sem naklusat a ulovit pár vln. Člověk odtud nezmizí, dokud ho z pérování v podřepu na prkně nebere křeč do lýtek. Volný jako pták, kámo. Volný jako pták.“ Típla jsem mobil a zamířila na farmářské tržiště, přičemž jsem mírně pérovala v podřepu. „Moje rajka krásně roste,“ pochlubila jsem se. David Exley, pěstitel, ukázal palcem za sebe. „Mám jich tam ještě spoustu.“ „Ale já nenakupuju, jenom tak brouzdám.“ „Kliďánko brouzdejte. Ale pokud máte minutku, vzal bych vás dozadu do stanu, abyste viděla, jak tomu ptáčkovi vyrostou křídla.“ 22


DEVĚT ROSTLIN TOUHY

„Chvilku bych měla,“ připustila jsem. „Ukažte mi, jak ji naučit létat.“ Ztlumil hlas a přistoupil blíž. „Ale než prozradím svoje speciální tajemství o tropických rostlinách, musím vědět, s kým mluvím.“ „Jsem Lila.“ „Lila, to je hezké. Lila jak?“ „Nova.“ „A prostřední jméno, Lilo Novo?“ „Grace.“ „Lila Grace Nova. Ta nová Lila Grace.“ Uchopil mě za loket a zavedl mě do zastřešené části svého stánku. Byl to vlhký zelený stan velikosti malého bytu, ze stěn mu kapala voda a stálo tam moře rostlin. Uvnitř bylo nejmíň o patnáct stupňů tepleji než venku a páchla tam mokrá hlína, déšť a zeleň. Na jednom malém dřevěném zahradním stolku stálo pět vysokých rajek. Listy měly pevné, namířené přímo k obloze. „Podejte mi ruku, Lilo Grace Novo.“ Exley mě vzal za ruku a konečky mých prstů přejel po rozměrném listu. „Cítíte to?“ „Je vlhký.“ „Ne vlhký. Zamžený. Cítíte ten rozdíl?“ „A jak to děláte? Myslím, tu zamženost. Aby ta rostlina nebyla obyčejně mokrá?“ Pustil mi ruku. Zůstala zmazaná hlínou z jeho zahradnické rukavice, jako by ji držel dál. „Kupte si pár zvlhčovačů vzduchu. Nestavte je moc blízko k rajce – nechcete přece, aby z listů tekla voda, ale ani moc daleko – nechcete, aby oschly. Zkrátka přesně tak, aby zůstaly potažené jemnou, hebkou mlhou. Rajka bude štěstím bez sebe. Poroste tak rychle, až vás vyžene z bytu. 23


MARGOT BERWINOVÁ

Dejte na mě, budete se muset přestěhovat do nového bytu, abyste s tou rajkou udržela krok.“ „Stěhování nenávidím.“ „To proto, že jste zakořeněná. Znamení rozeného pěstitele.“ To mi znělo dobře. Znamení rozeného pěstitele. Znělo to živěji, vřeleji a ženštěji než rozená pracovnice reklamní agentury. Podívala jsem se na Exleye. Oči měl v barvě vybledlé modři pracovní košile, kolem vnějších koutků se mu vějířkovitě rozbíhaly vrásky, zřejmě od toho, jak celodenně mhouřil oči před sluncem. V jeho přítomnosti jsem měla pocit, že vlastně nejsem na Manhattanu, a moc se mi to líbilo. Tenhle člověk je stoprocentní profesionál, pomyslela jsem si. Nefalšovaný flirtující prodavač rostlin. „Co vlastně děláte?“ zeptal se. „Pracuju v reklamě.“ „Atraktivní práce, co?“ Šla jsem do toho. Pokud si on chtěl hrát na vesnického burana, klidně mu zahraju sexy městskou dámu. „Přesně tak,“ přisvědčila jsem, oběma rukama jsem si shrnula vlnitou plavou hřívu na záda a potřásla jí ze strany na stranu, „je to nesmírně atraktivní obor.“

24

0034037  
Read more
Read more
Similar to
Popular now
Just for you