Z
a vesnicí je ohniště, v tajícím sněhu černé. Vedle ohniště stojí koš; je tam už celé měsíce a počasí mu postupně do dalo popelavou barvu. Také jsou tam lavice, na kterých se choulí starci a ohřívají si ruce – ale teď je i na to příliš chladno, příliš blízko k soumraku, příliš nevlídno. Tohle není Paříž. Vzduch je cítit kouřem a nočním nebem; za lesem se vytrácí bezútěšný jantar, který téměř připomíná západ slunce. Temnota přichází tak rychle, že v okně vedle opuštěného ohně už někdo rozsvítil lucernu. Je leden nebo únor, možná dokonce pochmurný březen roku 1895 – ten rok bude zaznamenán hrubými černými čísli cemi ve stínech jednoho rohu. Střechy ve vesnici jsou z břidlice, ještě na nich místy taje sníh, klouže dolů a sype se v kupičkách na zem. Některé cestičky svírají zídky, jiné se otevírají do polí a blátivých zahrad. Dveře domů jsou zavřené, z komínů voní připravované jídlo. V celém tomhle opuštěném místě je k vidění jen jediný člo věk – žena v těžkých cestovních šatech, která kráčí po cestě k po slednímu shluku domků. I tam někdo zažíhá lucernu, sklání se nad plamenem; v tom vzdáleném okně je poznat, že je to člo věk, ale ne už jaký. Žena na cestě kráčí důstojně a nemá na sobě opranou zástěru a dřeváky, jaké se ve vesnici nosí. Plášť a dlouhá sukně se jasně odrážejí od fialového sněhu. Kápi má lemova nou kožešinou, která skrývá všechno kromě bílé křivky její tváře. Šaty dole lemuje bleděmodrá bordura. Odchází a v rukou nese nějaký raneček, cosi dobře zabaleného, jakoby proti zimě. Stro my otupěle vzpínají větve k nebi; lemují cestu. Na lavici před 9