Kapitola 1
V
den, kdy Martin Stukely zemřel po pádu v překážkovém dostihu, jsme jeli do Cheltenhamu ve čtyřech.mmmmm Bylo to třicátého prvního prosince, poslední den před rokem dva tisíce. Studené zimní ráno. Svět se blížil k prahu budoucnosti. Martin sám si sedl za volant svého BMW a před polednem vyjel. Nic mu nenapovídalo, že se chystá něco zlého. Na cestě za prací posbíral své tři spolucestující u jejich domovů v cotswoldské pahorkatině. Věhlasný jezdec, sebejistý, s klidným, statečným srdcem. Když dojel k mému rozlehlému domu na kopci nad vesnicí Broadway, vyhledávaným cílem turistů, byl už vůz plný kotoučů dýmu z jeho oblíbených doutníků Montecristo No.2. Doutníky mu nahrazovaly jídlo. Bylo mu čtyřiatřicet a navzdory tomu, že trávil den po dni víc hodin v sauně, metabolickou bitvu s tělesnou váhou pomalu prohrával. Geny mu daly do vínku pěknou statnou postavu a po své italské matce zdědil živost a lásku k vaření. S Bon-Bon, svojí baculatou a řečnou ženou, se věčně hádal a svým čtyřem malým dětem nevěnoval valnou pozornost. Občas se na ně zadíval, jako by ani nevěděl, co jsou zač. V jeho prospěch je však třeba říct, že díky své dovednosti, odvaze a schopnosti splynout s koněm po dostizích často odsedlával vítěze. Cestou do Cheltenhamu klidně probíral šance svých koní; čekaly ho dvoje rychlé proutěnky a náročný steepl. Tři míle překážek v něm vždy probudily skrytý sklon bezhlavě riskovat, který ho proslavil.
(5