Kapitola 1
„J
si protivný rozmazlený parchant,“ prohlásila moje sestra a přistrčila mě tak málem do záhuby. Cestou na nádraží, v zapoceném kupé plném pondělních chmur, mezi zpola vyluštěnými křížovkami, cestou přes celý Londýn až ke své nemilované kanceláři jsem měl její nepůvabný obličej stále před očima. Parchant jsem nebyl. Rodiče sezdával biskup a v lavicích chrámu tehdy seděla dobře polovina nejvyšší společnosti a aristokracie. Pokud jsem byl rozmazlený, mohli za to otec s matkou. Svému dědici, který se narodil náhodně v poslední možný okamžik po pěti dcerách, odkázali zhýčkanost. V šedesáti osmi letech, kdy už byl sám znovu dítětem, ve mně můj křehký otec viděl především nástroj, jímž znemožní nenáviděnému bratranci zdědit titul, po kterém toužil. Otec se z mé existence nezměrně radoval. Byl jsem pro něho symbol. Když jsem se narodil, bylo matce čtyřicet sedm, dnes je jí sedmdesát tři. Rozum se jí zřejmě přestal vyvíjet někdy na konci války, v roce 1918. Co já pamatuju, vždycky byla popletená, nebo jak laskavě říkali naši přátelé, výstřední. Ať tak či onak, jako jednu z prvních zkušeností jsem získal poznání, že věk s moudrostí nemá nic společného. Rodiče byli příliš staří, než aby trvale snášeli přítomnost dítěte, a tak svěřili moji výchovu a vzdělání jiným, na dálku. Měl jsem vychovatelky, chodil jsem do internátní školy a pak na Eton. Na vlastní uši jsem slyšel, jak rodiče litují, že jsou školní prázdniny tak dlouhé. Můj vztah k nim byl založen na zdvořilosti a povinnosti,
(7