0033972

Některým projektům trvá věčnost, než se konečně rozjedou.

Mezi ně patřily nepoužívané sklady, náležející k majetku Nemocnice svaté Brigidy. Šlo o nevzhledný hrozen skladišť kolem parkovací plochy. Kdysi se tam přechovávaly zásoby pro nemocnici, ale byly na nešikovném místě: v důsledku změněné dopravní situace bylo třeba dlouhých a těžkopádných přesunů dublinskými ulicemi, aby se vozidla dostala z jednoho místa na druhé.

V téhle části Dublinu pořád ještě stály původní dělnické domky a tovární budovy, které byly dodatečně přebudovány na činžáky. Takhle část města „měla budoucnost“, jak to líčili realitní makléři; co nevidět si skladišť všimnou spekulanti a předloží Svaté Brigidě nabídku; a sice takovou nabídku, co se nedá odmítnout.

A tohle si Frank Ennis přál: sám sebe nazíral jako finanční mozek celé Nemocnice svaté Brigidy, a přesně to by potřeboval. Pořádně kulatou sumu, kterou by mohl vynaložit na investice.

Frank Ennis si dokázal představit, co by s penězi podnikl.

Ale samozřejmě že každý rok, kdykoliv zasedla plánovací komise, vždycky se vynořil nějaký problém nebo překážka či něco na ten způsob; zkrátka něco, co Frankovi nedovolilo to nevyužité bohatství prodat a investovat peníze do nemocnice. Jednou to byla lobby z revmatologie; pochopitelně chtěli revmatologickou kliniku. Pak tu bylo plicní oddělení, jež si přálo založit pro své pacienty denní centrum. A teď sílily hlasy z kardiologie, jež se oháněly údajně dost pádnými důkazy 7

o tom, že pacientům je možno v mnoha případech zajistit domácí péči a uvolnit tak nemocniční lůžka, jen kdyby dostávali příspěvky na ošetření na speciální ambulantní klinice.

V tomhle směru kardiologové připomínali buldoka zakousnutého do kosti: odmítali se vzdát.

Frank si povzdechl, protože před sebou měli vyhlídku na další odpoledne zabité v těsné, dusné zasedačce. Kolem stolu seděli členové správní rady. Frank je pozoroval bez valného nadšení. Byla to obvyklá sbírka lidí, kteří by mohli patřit do kterékoliv nemocniční správy. Byla tam žena, kterou by popsal jako jeptišku oblečenou do civilu. Svatou Brigidu kdysi řídily výhradně jeptišky; teď už tu ze sester zbývaly jen čtyři. Žádná novinka. Pak tam seděli vedoucí úředníci ze zdravotnických pojišťoven a úřadů; významní podnikatelé, kteří se úspěšně prosadili v jiných oborech. Zasedal tam i dobrosrdečný americký filantrop Chester Kovac, který na venkově o řadu ­kilometrů dál založil soukromé zdravotnické centrum.

Jeptiška v civilu při každém jednání otevřela okno; papíry se pak rozlétly po stole a někdo ho šel zase zavřít. Tohle Frank zažil už mnohokrát. Dnes však cítil, že vítězství má v kapse. Dostal písemnou nabídku od developera na okamžité odkoupení většiny neužívaných a zpustlých pozemků skladiště i okolí. Tak velké peníze donutí všechny zpozornět a jednat.

Pak bude následovat spor, do čeho získanou částku investovat; koupit supermoderní přístroje na počítačovou tomografii? Nebo od základu změnit hlavní průčelí budovy? Jako u většiny staveb z počátku dvacátého století vedlo k hlavnímu nemocničnímu vchodu dlouhé kamenné schodiště. Bylo nezbytné vybudovat rampu nebo jiný snazší přístup pro zraněné a fyzicky slabé pacienty.

Navíc na ženském oddělení chirurgie vládl chronický nedostatek lůžek a chyběly tam jednolůžkové pokoje. Velký tlak vyvíjela i jednotka intenzivní péče, která chtěla povýšit na áro, což by se samozřejmě neobešlo bez spousty peněz.

No, ale dnes by přinejmenším mohli zformulovat odpověď na developerovu nabídku, přijmout ji a přestat marnit čas 8

diskusemi různých konkrétních zájemců o finance, kteří vesměs chtějí rozšířit své impérium.

Všichni dostali kávu a sušenky, obdrželi písemný program a jednání začalo. Hned od začátku bylo Frankovi jasné, že něco tady nehraje. Členové správní rady naprosto nesmyslně uvěřili nějaké nedávno zveřejněné statistice, podle níž Irové trpí vyšším počtem srdečních infarktů než jiné národy. Nepochybně to souviselo především se životním stylem a stravou, s pitím a kouřením. Všichni se ale zabrali do diskuse o metodách, jak pacientům se srdečním infarktem zajistit vyšší standard péče.

Jak by bylo úžasné dostat se do přední linie bitvy proti chorobám srdce! Frank Ennis by organizaci, která tyto cifry zveřejnila pouze pár dní před zasedáním správní rady, nejradši poslal do horoucích pekel. Docela by věřil, že to někdo zařídil záměrně, protože kardiologové ze Svaté Brigidy se vyznačovali výjimečnou arogancí a chovali se jako všemohoucí.

Zkusil najít podporu u Chestera Kovace, jenž se v podobných situacích obvykle projevoval jako hlas rozumu. Tentokrát se však spletl. Chester prohlásil, že jde o novátorskou myšlenku a že on sám by byl rád, kdyby Svatá Brigida stála v čele zmíněného boje. Koneckonců, jediný problém tady představují peníze.

Frank vzteky pěnil. Chesterovi se snadno říkalo, že jde pouze o peníze; sám jich měl habaděj. Nedalo se popřít, že je štědrý, ale copak tomu rozumí? Pocházel z polsko-americké rodiny, irského měl pouze dědečka a přikývl vždycky názoru toho posledního člověka, s kterým právě promluvil.

Frank v sobě dusil hněv. „Ne, nejedná se tu jenom o peníze, Chestere. Jedná o obrovskou částku, který by měla posloužit k modernizaci Svaté Brigidy!“ „Loni jsi ty pozemky chtěl prodat, když tam někdo chystal udělat parkoviště,“ připomněl Chester. „Ale tohle je mnohem lepší nabídka.“ Frank byl v obličeji rudý přemáháním.

9

„No, když teď vidíme, jak se věci vyvíjejí, tak bychom vloni udělali pořádnou hloupost, kdybychom přistoupili na tvůj tehdejší návrh, Franku.“ Chester mluvil vlídně, nicméně neústupně. „Ale já jsem strávil týdny vyhodnocováním téhle nové nabídky…“ „Loni jsme se přece všichni shodli, že parkoviště tam nechceme.“ „Vždyť tohle nebude parkoviště. Stály by tam luxusní byty – pro přísně vybranou cílovou skupinu…,“ namítal Frank. „Ale to není zrovna priorita naší nemocnice,“ uzavřel věc Chester Kovac. „Když už nám ty pozemky patří, měli bychom je využít,“ ozval se jeden z kapitánů průmyslu. „Vždyť je využijeme tím, že za ně dostaneme malé jmění, které můžeme investovat do nemocnice!“ Frank měl dojem, že mluví k hodně přituplým žáčkům.

Jeptiška v civilu upjatě pronesla: „Rády bychom navázaly na myšlenku původního řádu, který kdysi nemocnici řídil.“ „Výstavba luxusních bytů pro přísně vybranou cílovou skupinu se zřejmě neshoduje s představami milosrdných sester,“ upřesnil Chester přátelsky. „Milosrdné sestry jsou všechny v prachu! Všechny dávno umřely!“ vyletěl Frank.

Chester pohlédl jeptišce v civilu pátravě do obličeje. Ta poznámka se jí nesmírně dotkla. Honem se chopil své obvyklé role mírotvorce. „Pan Ennis chtěl pouze připomenout, že práce jeptišek je tady završená a že své dílo dotáhly do konce. Zanechaly nám však odkaz. Naše společnost potřebuje víc zdravotní péče a méně luxusních bytů, ze kterých by každý vyžadoval parkovací místa pro dvě auta, což by ještě více zahltilo naše přecpané ulice. My potřebujeme detailně propracovaný pozitivní projekt, zkrátka něco, co by pomohlo lidem žít maximálně naplno i po prvních příznacích srdečního selhávání. A mám-li být naprosto upřímný, pokud by došlo k hlasování, pak bych se k této cestě přiklonil i já a ochotně jí dal svůj hlas.“ 10

Znělo to téměř velebně.

Frank Ennis seděl jako opařený. Takže těch pozemků se nemocnice nezbaví, jak sebejistě věřil ještě dnes ráno. A teď je to všechno tam, kde původně. Kardiologové vyhráli. V následujících nekonečných měsících je čeká schvalování výdajů a stavební práce a dokončovací práce a shánění vybavení nové kliniky. Bude třeba jmenovat ředitele a vybrat personál.

Frank si ztěžka povzdechl. Proč ti lidé musejí za každou cenu jednat jako bez rozumu? Ze seznamu jejich ostatních přání se mohla splnit většina, jen kdyby aspoň trochu chápali, jak to ve světě chodí. Místo toho všechno jen komplikují.

Přetrpěl zbytek jednání, automaticky postupoval od jednoho bodu k druhému. Pak přišla řada na hlasování o změně využití prostor, jež Svaté Brigidě kdysi sloužily jako skladiště.

Přesně podle jeho očekávání rada jednohlasně schválila, aby tam vybudovali kardiologickou kliniku.

Frank navrhl objednat studii o proveditelnosti a přínosnosti projektu.

Okamžitě ho přehlasovali. Jeho nápad se jim nezamlouval – to by pak celý plán projednávali dalších šest let. Když už to jednou odsouhlasili, pak to je schválené definitivně. Projekt je proveditelný.

Přesto bude nutné svolat kvůli tomu mimořádné všeobecné zasedání, jen co dostanou výpočet nákladů, veřejné nabídky od stavebních firem a počet budoucích zaměstnanců, schválených kardiology.

Všichni si otevřeli diáře a domluvili si datum.

Frank chtěl, aby se zasedání konalo za šest měsíců. Chester Kovac navrhl, že všechny nabídky a návrhy jistě získají v řádu několika týdnů. Stavební firmy se určitě nemohou dočkat, kdy dostanou kšeft. Zástupně kardiologického oddělení prohlásil, že budou radě vděční, když svoje požadavky na výběr firmy specifikuje co nejrychleji. „Požadavky?“ odfrkl si Frank Ennis. „A samozřejmě vyhlásíme konkurz na místo ředitele!“ připojila se jeptiška v civilu. „No jistě, jak jinak. Předpokládám, že už je na oddělení 11

dávno vybraný a počítá s tím, že jeho schválení půjde hladce,“ poraženecky a trpce brblal Frank. „Vybraný nebo vybraná!“ upřesnila jeptiška nesmlou­ vavě. „Bože – zapomněl jsem na ženy!“ ucedil Frank polohlasem. Byl typ muže, který na ženy zapomínal vždycky. V golfovém klubu se mohl pominout, když nemohl hrát kvůli ženskému turnaji. Dokonce se při tom všem zapomněl i oženit.

Ale nakonec to bylo zřejmě jen dobře. „Vybraný nebo vybraná, to dá rozum,“ přisvědčil hlasitě. „To víte, jsem stará škola, sestro.“ „Nesvědčí vám to, pane Ennisi,“ odvětila jeptiška v civilu a otevřela okna, aby do místnosti opět vpustila závan svěžího vzduchu.

12

Clara Caseyová hned na začátku pochopila, že na zařízení její nové kanceláře je k dispozici jen pramálo prostředků. Protivný ředitel nemocnice s hlučným hlasem, rozježenými vlasy a nepříjemnými gesty ji nasměroval do šeré, nevzhledné místnosti se šedými stěnami a špatně sestavenými plechovými kartotékami. Rozhodně to nebyl typ pracovny, nad kterou by lékař ve funkci staršího konzultanta skákal blahem po třiceti letech medicinského studia a praxe. Na druhou stranu, nebylo rozumné stěžovat si hned od začátku.

Snažila se rozpomenout na ředitelovo jméno. „Jistě, ano… echm… Franku,“ pronesla. „Každopádně to tady má, řekněme, velký potenciál.“ Takovou odpověď Frank neočekával. Ta hezká tmavovlasá žena v elegantním šeříkovém úpletovém kostýmku, jíž mohlo být něco po čtyřicítce, přecházela po místnůstce jako lev v kleci.

Rychle zadrmolil: „Ale bohužel ne neomezený potenciál, doktorko Caseyová, aspoň po finanční stránce. Ovšem nějaký ten nátěr a kousek slušného nábytku, plus vliv ženské ruky, dokážou jistě hotové divy.“ Shovívavě se přitom usmíval.

Clara se musela hodně přemáhat. „Ano, jistě, ale vy myslíte drobnosti, kterými si můžu vyzdobit vlastní byt. Tohle je něco úplně jiného. Zaprvé, nemůžu mít pracovnu zastrčenou kilometry daleko od hlavní chodby. Pokud mám tuhle kliniku řídit, musím být v jejím centru, jinak to není možné.“ 13

„Ale všichni přece budou vědět, kde jste, na dveřích budete mít jmenovku,“ vyprskl správce. „Nemám v úmyslu celý den trčet zavřená tady,“ odvětila. „Doktorko Caseyová, viděla jste rozpočet, prohlédla jste si kliniku zevnitř, když vás uváděli do funkce.“ „Nikdo mi neřekl, kde přesně budu mít psací stůl. To ani náhodou. Měli jsme to prodiskutovat později. To později je právě teď.“ Její tón se Frankovi vůbec nezamlouval. Až příliš připomínal tón ředitelky základní školy. „No, a tohle je tedy vaše pracovna!“ stál na svém.

Měla sice sto chutí ho požádat, ať ji oslovuje Claro, ale v poslední chvíli usoudila, že dokud ji nezačne brát jako svou nadřízenou, nikam se s ním nedostane. Tenhle typ úředníků měla přečtený. „V tom s vámi nesouhlasím, Franku,“ řekla klidně. „A mohla byste mi tedy ukázat, kam jinam bych vás mohl posadit? Kancelář dietní sestry je ještě menší a sekretářka má kumbál, že se tam s šanony sotva vejde. Fyzioterapeut musí mít v pracovně přístroje na cvičení, sestry potřebují staniční pokoj, čekárna musí být hned u dveří. Mohla byste mě laskavě poučit, kde mám pro vás vyhrabat jinou pracovnu, když tahle naprosto vyhovující místnost se vám nezamlouvá?“ „Budu sedět v hale,“ sdělila mu Clara stručně. „V hale? V jaké hale?“ „V tom prostoru, kam z ulice vcházíte skleněnými dveřmi.“ „Ale, doktorko Caseyová, to přece nejde, v žádném případě!“ „A proč si to myslíte, Franku?“ „Budou vás tam v jednom kuse s něčím otravovat!“ „Opravdu?“ „Neměla byste tam ani špetku soukromí, nevypadalo by to… Nehodí se to. A vešel by se tam nejvýš ten psací stůl.“ „Ale já víc než stůl nepotřebuju.“ „Ne, doktorko, vy při vší úctě potřebujete daleko víc než jenom stůl. Mnohem víc. Například kartotéku, skříň na spisy,“ dodal Frank už nejistě.

14

„Můžu si zabrat jednu ze skříní v kanceláři sekretářky.“ „A kde budete mít karty svých pacientů?“ „V sesterně.“ „Občas si budete s pacienty muset promluvit v sou­ kromí.“ „V tom případě můžeme z téhle místnosti, do které jste se tak zamiloval, udělat konzultační sálek. Nechte ji vymalovat nevtíravými, uklidňujícími barvami, sežeňte nové závěsy; pokud chcete, můžu je vybrat osobně. Pár křesílek, kulatý stůl.

Rozumíme si?“ Věděl, že prohrál, ale stejně si neodpustil ještě poslední stížnost. „Nikdy dřív to takhle nebylo, doktorko Caseyová, takhle to prostě nechodilo.“ „Stejně jako tady nikdy dřív nebyla klinika kardiologie, Franku, takže nemá smysl snažit se o srovnání s něčím, co neexistovalo. Začínáme tady od nuly, a pokud mám kliniku řídit, pak to budu dělat pořádně!“ Clara mířila k autu a bylo jí jasné, že ode dveří ji Frank celou tu dobu doprovází nesouhlasným pohledem. Nesla hlavu okázale vztyčenou a ve tváři měla nalepenou masku úsměvu.

Dálkovým ovladačem odemkla vůz a spustila se na sedadlo řidiče.

Po dnešku, stráveném v zaměstnání, se jí někdo jistě zeptá, jaký ten Frank vlastně je. Přesně věděla, co odpoví: „Potížista. Kolosální.“ A kdyby se s podobným dotazem obrátili na něho, prohlásil by o ní, že je posedlá mocí a už se nemůže dočkat, kdy ve své funkci začne šikanovat podřízené. Kdyby tak tušil, co se nikdo nesmí dozvědět! Nikdo se nedozví, jak zoufale moc Clara Caseyová o to nové zaměstnání nestojí. Přesto souhlasila, že v něm vydrží rok, a dané slovo také splní.

Vyjela do odpoledního provozu a cítila, jak jí ten umělý úsměv vyprchává z tváří. Teď zajede do supermarketu a koupí tři druhy omáčky na špagety. Kdykoliv koupí jen jeden, děvčata brblají. Sýr je příliš výrazný, rajčata moc mdlá, pesto 15

příliš okázale módní. Ale ze tří možností třeba vezmou aspoň jednu na milost; jen ať mají dnes večer dobrou náladu.

Zbláznila by se, kdyby Adi a její přítel Gerry měli právě za sebou další ideologickou hádku o životním prostředí nebo o velrybách či klecovém chovu; případně pokud Linda absolvovala další jednorázovou noc s nějakým mizerou, co už jí nikdy ani nezavolá.

Clara si povzdechla.

Lidé v jejím okolí tvrdili, že děvčata jsou v pubertě na zabití, ale po dvacítce už budou v pohodě. Jako obvykle to Clara schytala naopak: protivné byly její dcery teď, v třiadvaceti a jednadvaceti. V dospívání to s nimi docela ušlo. Ale samozřejmě, tehdy s nimi ještě byl Alan, takže všechno bylo snazší. Tedy, do jisté míry.

Adi Caseyová si odemkla dveře domu, v němž žila se sestrou a matkou. Vila Menopauza, říkala domu její sestra Linda.

Moc vtipné, fakt k popukání.

Mamka se ještě nevrátila. To je fajn, zaradovala se Adi. Začala plánovat hodně dlouhou koupel ve vodě provoněné novými olejíčky, které si cestou domů nakoupila u stánku.

Navíc si koupila i trochu bio zeleniny, protože dobře věděla, co domů dotáhne mamka: svinstvo plné přísad a chemikálií.

Ke svému zklamání zaslechla z koupelny hudbu. Takže Linda ji s koupelí předběhla. Mamka něco říkala o pořízení druhé koupelny. Nebo sprchy, to je fuk. Ale poslední dobou už o tom zase nepadla ani zmínka. A vzhledem k tomu, že mamka nedostala ten super džob, o který usilovala, rozhodně není vhodné zavést na to řeč. Adi přispívala na domácnost aspoň trochu, ovšem učitelský plat nebyl nic moc. Linda nedávala nic. Pořád ještě studovala, ale především ji zatím ani ve snu nenapadlo sehnat si práci aspoň na částečný úvazek. V domě velela mamka a bylo na ní, aby to Lindě nařídila.

Než Adi došla do svého pokoje, zazvonil telefon. Volal otec. „Jak se má moje krásná dcera?“ zavtipkoval.

16