MAORCINA PISEN 8.11.2010 7:52 Stránka 7
1
V
y jste paní O’Keefeová?“ „ William Martyn zaraženě hleděl na drobnou rudo‐ vlásku v recepci. Muži ve zlatokopeckých táborech mu He‐ len O’Keefeovou líčili jako starší dámu, tak trochu dračici, která s přibývajícím věkem dští víc a víc ohně. Bylo známo, že v jejím penzionu panují přísné mravy. Kouření bylo za‐ kázáno stejně jako alkohol, a co teprve návštěvy opačného pohlaví, pokud se dvojice nemohla prokázat oddacím lis‐ tem. Podle vyprávění zlatokopů se dalo očekávat spíš vě‐ zení než hotel, ovšem s tím podstatným rozdílem, že v pod‐ niku slečny Helen nebyly blechy ani štěnice, zato lázeň. Právě poslední vymoženost Williama s konečnou plat‐ ností přesvědčila, aby hodil varování dobrodruhů za hla‐ vu. Po třech dnech strávených na starých ovčích farmách, které teď sloužily jako noclehárny, byl ochotný podstoupit všechno, jenom aby unikl nepříjemné havěti. Dokonce se nechat sekýrovat semetrikou Helen O’Keefeovou. Nyní ho však nepozdravila žádná dračice, nýbrž nápad‐ ně hezká zelenooká dívka, s tvářičkou lemovanou nezkrot‐ nou zlatorudou hřívou. Ode dne, kdy v Dunedinu vystou‐ pil z lodi na novozélandskou půdu, se mu tak potěšující pohled snad ještě nenaskytl a jeho nálada, která byla něko‐ lik týdnů skoro na bodě mrazu, se výrazně zvedla. Dívka se zasmála. „Ne, já jsem Elaine O’Keefeová. Helen je moje babička.“ William se usmál. Dobře věděl, jaký dojem tím udělá. Doma v Irsku se dívkám na obličeji pokaždé objevil zájem, jakmile se mu šibalsky zalesklo v očích. „To je mi málem líto. Jinak bych měl okamžitě po ruce 7