Page 1

Kapitola 1 fly, příd. jm. 1. vědoucí, bystrý 2. (o prstech) mrštný, hbitý

C

radle Cross obklopoval kruh vody a Ruby ho nemohla překročit. Na východě voda tekla v Ludleyeské stoce, krvavém potoce, který se zařezával do jílu a vytvářel široké, ale mělké koryto. Na severu, na jihu a na západě bránily růstu Cradle Crossu kanály – špinavé zářezy plné vody, kterým se říkalo Žlab. Dřevo pod hladinou hnilo, tvořil se tam sliz a odhalovaly se dráty a zrezivělé železo. Bylo to docela něco jiného než moře, kde člověk nikdy neví, co přinese příliv – velrybu, která nabrala špatný kurz, vor, sud plný něčeho vzácného a zářivého. Žlabem připlouvaly nákladní prámy naložené ocelovými trubkami, solí, uhlím a nýty. A dva týdny před požárem, který strávil Horn Lane, Žlab do Cradle Crossu přinesl Isu Flyovou. Žlab vedl přímo za Horn Lane – zatočil kolem jižního konce Blickovy továrny, kde se rozšířil a utvořil přístavní jezírko, aby se tam mohly otáčet čluny, když už měly vyložené hlavy ruských krav nebo naopak naložené pytle masokostního hnojiva pro různé farmy. Žlab se pak zúžil a necelý kilometr procházel rovně kolem obrovského klenutého přístřešku na rohovinu, za řádkou domů, k Wytepoleskému mostu a pod ním pak dál směrem k Lapple. Ruby se už celé roky neopovážila ani projít po vlečné cestě na břehu, ale dokázala sedět nad ní, na vrchním ze tří příkrých kamenných schodů, které vedly k zadnímu vchodu Kapitánovy prodejny smažených ryb, a bezpečně se opírat o dveřní

9


rám. Ten večer – toho dne, kdy Žlab přinesl Isu Flyovou – bylo horko dokonce i na červenec a Ruby každou chvíli, jakmile obchůdek ztichl, vycházela ven, posadila se s Kapitánovým nejlepším nožem a kbelíkem a začala s bramborami na zítřek. Uměla je loupat, aniž se musela dívat na ruce, nůž držela skloněný tak, že se neřízla, i když se jí dotkl palce, a z vršku schůdků sledovala inkoustovou, pohupující se vodu – Žlabu se nedalo důvěřovat a bylo třeba na něj dávat pozor. U kotviště se nepatrně kolébala Fretka, Kapitánův úzký nákladní člun. Nalevo dohlédla až k plynové lampě na zdi v Blickově zátočině a v dálce napravo viděla viset lucernu z kruhu zasazeného v krycím kamenu na Wytepoleském mostě. V pátek večer nebylo na Žlabu právě rušno. Pro Kapitána pracovala (v pátek a v sobotu) od svých deseti let, šetřila na člun. Už tři roky mu stála po boku za pultem, zaopatřeným ženám nakládala rybí večeře na talíře a ostatním podávala zbytky hranolků a kousky rejnočího masa. Večery se každý týden odvíjely jako podle šablony: nejdřív přišli malí chlapci s jedinou pencí dohromady a chtěli sáček neprodejných úlomků. Později se chtěly o balíček s večeří podělit zamilované páry, aby si při jídle mohly stát nablízku. Před zavírací dobou přicházeli mladí muži z Leoparda a sázeli se o to, kdo si kolikrát lokne octa, zatímco se podle nich Ruby nedívá. Mnohokrát se už chtěla natáhnout přes pult, špachtlí je praštit přes ulepené prsty a zakřičet: „Viděla jsem to, Alfe Malpassi! Vystřel vodsaď, Jimmy Male!“ Ale vždycky se radši místo toho podívala stranou, vzala zástěru a přeleštila povrch široké sklenice s nakládanými vajíčky. Během půlhodinového klidu před tím, než zavřela hospoda, si Ruby s Kapitánem užívala ticho a pohodu a ani toho spolu při práci moc nenamluvili: on kontroloval kamna a odklepával kapičky těstíčka do oleje, aby zjistil, jak je rozpálený, ona drhla pult a doplňovala čtverečky svačinového papíru, do kterého se zabalí hranolky. Kapitán pak pult znovu přetřel. „Ne že bych ti nedůvěřoval, Ruby, to je snad jasný. Jenže se smaženejma rybama můžeš mít úspěch –“

10


„Jenom když jseš čistotnější než královna.“ To, jak Ruby věděla, ale nebyla celá pravda: udržované nehty a pult bez poskvrnky – ty vám opravdu udrží dostatečně čistou pověst. Vtip tkvěl v tom, a to ji naučil Kapitán, co člověk stráví, a v nákupu čerstvých ryb na trhu v Muckeleye: musejí být levné, ale ne zkažené. Jednu ženu, dočetla se Ruby v Kapitánových Muckeleyeských listech, zavřeli do vězení za to, že prodávala jedovaté ryby, a jednoho muže za to, že chtěl smažit hranolky v motorovém oleji. „To je dobrý, Kapitáne. Za desky tvejch kuchyňskejch stolů tě do birminghamskýho vězení nepošlou,“ řekla Ruby. „Zavřou tě za to, že se snažíš prodat ryby, co jsou pod těstíčkem zelený.“ „Copak jsem ti do tý tvý hlavy nic nevtlouk, Ruby?“ Sáhl pro koště a začal jí dorážet na nohy. Ruby vyskakovala a chichotala se. „Komu přenechám to svý rybí impérium, když to tu Ruby bere na tak lehkou váhu? Když na mý dobrý jméno nabalí leda tak špatnou pověst?“ Ruby by si před jinými lidmi takhle nehrála, ale zatím nečekal žádný zákazník. Když ovšem vešla shrbená žena a pokusila se před pultem hezky narovnat, Kapitán odehnal Ruby ven. Ruby věděla, že ta shrbená nikdy o nic nepoprosí, ne když je v krámku Ruby – tahle žena to ještě nikdy neudělala. S očima upřenýma na Kapitána opatrně položí na pult minci, kterou má nazbyt, a Kapitán Len se usměje, pak odměřeně praví, že jí určitě něco přinese, třeba pytlík tresčích hlav, ze kterých se dají s bramborovou kaší nadělat rybí karbanátky. Pak k tomu ale zabalí něco navíc, ke kouskům ryby přidá například hranolky. Dělá to už tak celé roky. Právě Smažené ryby – obchůdek Kapitána Lena – krmily obyvatele Cradle Crossu už od hubených válečných zim, kdy ženy musely plichtit válečný chleba, který by se hodil snad jen pro prasata (bylo v něm víc brambor než pšenice), aby děti nevyhladověly a matky je nemusely odvážet v malých rakvích položených na klíně. Když tedy Kapitán začal balit jikry v rosolu a celou naběračku kousků těstíčka, Ruby stačilo říct a bez zaváhání odešla dozadu. Tohle měla Ruby na Kapitánovi ráda: jak pozorně zachovával

11


důstojnost cizích lidí i důstojnost přátel, jaké při tom měl lehké srdce, ale současně si zatěžoval kapsy zodpovědností, která mu nepříslušela. „Nepohrd bych hrnkem čaje, Ruby,“ zavolal na ni ještě. „Přines ho, až vzadu skončíš.“ Ruby nechala dveře mezi rybím krámkem a zadní místností pootevřené. Zastavila se u mělkého dřezu v Kapitánově umývárně nádobí, vydrhla si prsty a naplnila konvici vodou, pak se dívala na prskání a šumění čerstvých hranolků, které klesaly do tuku. (Už ze začátku ji Kapitán naučil jedno: ať kamna nikdy nezůstávají dlouho bez hranolků, kterými se tuk chladí. „Přece nechceš, aby tuk chytnul, to bysme všichni vylítli do vzduchu.“ Všechna ta mastnota se vsákla do zdi a všude byly nádoby s vyškvařeným tukem.) Z hromady starých Listů, do kterých Kapitán balil zkažené ryby, vzala vrchní výtisk a natáhla si Kapitánův svetr – byl jí velký, ale aspoň měla něco, čím by se ochránila před slabým větříkem, který z kanálu přinášel sirný pach. Dole u Žlabu byla zrádná tma, ale za dveřmi se pohupovalo světlo a daleko přes vodu vrhalo Rubyin stín. Očima se stále snažila držet Žlab v šachu a při tom znehybněla (s každou rukou po jedné straně dveřního rámu a novinami vmáčknutými mezi palcem a ukazováčkem) a pomalu dosedla na nejvyšší schod. Sáhla do kapsy zástěry a vytáhla knížečku vázanou v měkké, poškrábané kůži. Byla ovinutá tkaničkou od bot, aby zůstala zavřená, a když Ruby rozvázala uzel, listy se rozevřely jako vějíř. Knížka patřívala její matce a předtím Kapitánovi, a když Ruby bylo sedm, dostala ji ona. Uvnitř obálky stálo drobounkým, opatrným rukopisem „Leonard Salt, Cradle Cross“ a pod tím, volnější rukou „od Kapitána pro Bethy k jejím narozeninám“. Přes pěknou vazbu nebyla Kapitánova knížka drahá a neměla vydržet déle než rok – tiskařská barva pod vlhkými prsty pouštěla, stránky se trhaly a titulní strana, Pobřežní společník, Severnsea, Almanach na rok 1899, byla vysázená nakřivo. Podrobný kalendář obsahoval doby přílivu a odlivu, schéma se všemi hvězdami a také kalendář lunární. Některé stránky – s oficiálními dovozci a jejich jednateli, s nejlepší návnadou na mořské pstru-

12


hy, s rozmnožovacím cyklem pstruhů z ústí řek – zakrývaly přilepené seznamy, kde byla vypsána „Místa, kam pojedu, až budu mít člun“, mapy, „Z Cradle Crossu do Ludleyeského přístavu po vodě“, nakreslené na útržcích papírů z vyhlazených obalů od cukru, nebo reklamy: „Připněte si ke člunu Johnsonova Mořského koně“, „Naše jarní úplety zeštíhlí i tu nejneforemnější mořskou pannu“. Položila si svůj almanach – líbilo se jí, jak to slovo zní – na klín, zatřásla novinami, aby se otevřely, a podržela je tak, aby zachytily dost světla. Četla si titulky, nic víc (Slečna Brenda Paulová půjde do vězení, Pomluva tiskem: Verdikt v kauze pana X, Nová orchidej pojmenovaná „Paní starostová“), dokud nenarazila na jeden, který ji zaujal: Náměsíčníkův pád do moře. Ruby si přečetla dost na to, aby s jistotou věděla, že právě to hledá („šli po mokrých stopách až do kajuty na přídi, kde nalezli hromádku promočených šatů a Alexandera Middletona, mladého palubního dělníka, jenž na své pryčně ležel nahý“), pěticentimetrový čtvereček s článkem vystřihla trimovacími nůžkami ze zástěry a zasunula ho mezi stránky almanachu, že ho nalepí později. Nic v nočním vánku nenaznačovalo, že by den měl skončit nějak zvláštně. Zatím ještě ne. Knížku už bezpečně uložila a noviny zmačkala na podpal – konvice teď pískala a Kapitán chtěl čaj –, když vtom na Žlabu zaslechla nepatřičné hlasy, které se tvrdě a jasně rozléhaly okolím, a pak spatřila světlo, jak se kýve a přibližuje od zátočiny u Blickovy továrny. Rychle se postavila a popostoupila pozpátku směrem dovnitř, při tom se vykláněla a sledovala kymácející se lampu, ale pořád se držela dveřního rámu. Čluny, ty Ruby milovala. Starosti jí dělala voda, po které se plavily. Pokaždé když kolem plul člun, se musela přidržet něčeho pevného na zemi, protože ji najednou zachvátil strach, že kdyby se pohnula z místa, musela by vykročit k vodě. Takže když se teď ze strany na stranu po Žlabu rozkomíhalo světlo, Ruby nalehla zády na rám a nohama se zapřela o kamenný schod. Měla pocit, že jde o obyčejný nákladní prám – byl tam prostor pro náklad a vzadu malá kajuta pro jednoho. Jenže tenhle člun neplul dál. Změnil kurz

13


a zakotvil za Fretkou. A na rampě stála vedle kapitána útlejší postava a držela se rukou zábradlí, aby neupadla. Světlo z přídě ozářilo ženský obličej a nepoddajné bílé vlasy, které se leskly, napůl stočené, ve spuštěné kapuci tmavě karmínového pláště. Ruby se stáhla ještě dál, protože žena z lodi vystoupila a klopýtla na vlečné cestě. Pak našla pevnou půdu pod nohama, vzhlédla a zadívala se Ruby do očí. V tom okamžiku se něco hluboko v Ruby pohnulo a ona měla chvíli pocit, že co nevidět vyzvrací celý svůj dosavadní život. Vypoulila oči. Vrhla se dovnitř, zavřela dveře, sesula se pod okýnko, které v nich bylo, a čekala, dokud ta žena neodejde. „To ten čaj nikdy nedostanu?“ Ruby za zády zaslechla Kapitánův hlas a trhla sebou. „Co to tu vyvádíš, Rubičko? Voda v konvi se už určitě všechna vyvařila.“ Vzal kus silné látky, který měli vedle roštu, zvedl konvici a zatřásl jí, jestli nějaká voda náhodou nezbyla. „Tak akorát,“ řekl, ale když viděl, že Ruby dál sedí na bobku u dveří, postavil se zařinčením konvici zpátky na plotnu, přičapl si k Ruby a položil jí teplou dlaň na čelo. „Jseš v pořádku, Rubko?“ „Venku někdo je.“ Snažila se ho přitáhnout k sobě, udržet ho dole, potichu – na Kapitána příliš potichu. „To jsou zas ty kluci? Ať je ani nenapadne lézt na Fretku, na to ať zapomenou.“ Než ho Ruby stačila zachytit, zvedl se, trhl dveřmi, vyvalil ven hrudník a rozpřáhl ruce jako medvěd, připravený na zločince zavrčet a zařvat. Ruby už ho nedokázala zastavit, a tak se stalo, že Isa Flyová vešla dovnitř. Během následujících dnů a týdnů se Ruby pokoušela přijít na to, kdy ve svém vlastním příběhu našla trhlinu (trhlinu, která už je v každém příběhu zašitá: když přes ni přejedete prsty, ucítíte neforemný uzlík, jak se rozpárané místo někdo pokusil zalátat). Nedokázala Kapitána zastavit. On, pokorný a galantní, teď vypadal mladší než na svých padesát let a zval ženu dál. A když se později Ruby ohlédla, uvědomila si, že právě teď to začalo, to pozvolné párání všeho, co považovala za jistotu a pravdu.

14


Neznámá si prý musí najít levné ubytování, jen na jednu nebo dvě noci. Ruby ji sledovala, jak ostražitě a neklidně sedí na okraji Kapitánova gauče s opěrkou po jedné straně, z něhož kolem cvočků a knoflíků trčely koňské žíně, a uvědomila si, proč z té ženy měla zpočátku strach. Byla obezřetná, přemýšlela Ruby, jako by v sobě, a přece sama sobě od těla udržovala nějaké tajemství – nesvá, neposedná jako nevycvičený pes, který by mohl v nestřeženém okamžiku vyskočit, vyrazit Ruby dech a strhnout ji k zemi. Šarlatový plášť, vlasy bílé jako sůl, které jí ztěžka klesly na ramena jako kožešina – vlasy stařeny na hlavě mladého člověka, protože ta žena opravdu ještě mladá byla, pleť měla lesklou a bez vrásek. A co bylo ještě podivnější, měla každé oko jiné – jedno černé jako uhel, druhé zamlžené, bílé. Bílému, prázdnému oku se každý vyhýbá. Bílým okem může člověk dohlédnout dál – vidí strupy a důlky a jizvy, které pokrývají naše srdce. Tohle bílé oko za to může, to mě nachytalo, napadlo Ruby, ale Kapitán přinesl neznámé ženě čerstvé hranolky a Ruby se mezitím rozhodla, že zůstane zdvořilá. Představila se a žena řekla, že se jmenuje Isa Flyová. Ruby nalévala čaj do lepších hrnků a při tom vykládala slečně Flyové, že u Leoparda mají v patře pokoj, který nechávali volný, aby si oprávněně mohli říkat hostinec. Kapitán se nabídl, že tam madam doprovodí, ale ne teď, kdy se vyřizujou poslední objednávky. Zavírací doba, není klid, moc práce – šťouchali by ji, dostala by rány loktem, až by jí vyskákaly modřiny. „Počkejte, než se udělaj naše hranolky, a pak tam s váma dojdu.“ Chilly Fox, majitel Leoparda, si nikdy nešel lehnout před úsvitem. Krámek naplnil křik chlapců, kteří po sobě vrhali významné pohledy a strkali se mezi sebou: Kapitán a Ruby nechali cizí ženu tiše sedět v zadním pokoji s cestovní taškou na klíně, svírala ji oběma rukama. Kapitán z tuku vyndával čerstvé, zlatavé obalované ryby a hrubě je pokládal na pult, Ruby mezitím vršila horké hranolky na papír, zasypávala je solí a posílala chlapce pryč s otevřenými balíčky. Cestou nechávali prsty volně viset v mastných sáčcích a na ulici si z nich pak olizovali sůl. V půl jedenácté vyhnal Kapitán posledního chlapce s nejnaditějším

15


balíčkem, který korunovaly úlomky osmaženého těstíčka, tvrdé odštěpky ode dna pánve, a zamkl dveře. Když Kapitán Len scedil tuk a zabalil zrnité usazeniny do papíru a Ruby zametla podlahu a vytřela ji mopem, vrátili se zpátky dozadu. Ruby se snažila Ise Flyové vyhýbat pohledem, ale nešlo to. Isa byla usazená na gauči s knihou, kterou si podle Ruby musela přinést s sebou – Kapitánova nebyla. (Kromě toho, že každé ráno od první do poslední strany pročítal Muckeleyeské listy, nebyl Kapitán žádný velký čtenář. Knihy měl dvě, vysoko na polici nad roštem, a Ruby znala každou stránku. Když byl v krámku největší klid, zapínala Kapitánův rozhlasový přijímač, pak se natáhla pro jednu z knih a uvelebila ke čtení na vysokém konci gauče. První z nich byla Námořnická dobrodružství, odměna z nedělní školy za vzornou docházku, druhá Dětský svět vědomostí, svazek II: Boa až Cop. Otevírala se vždycky na téže stránce. Těžkopádný text u hesla „Cesty, vodní“ – Kanály celého světa nikdy nečetla, ale dlouze obdivovala statečnou mladou kapitánku, která se opírala o dlouhou, zakřivenou kormidelní páku Ořešáku.) A teď si nemohla pomoct a musela se znovu podívat na cizí ženu. Smaragdově zelenou sukni měla pošitou maličkými lesklými zrcátky, která vypadala jako tisícovka hladových očí se záluskem na duši člověka, který na ně pohlédne. Isa Flyová si sukni uhladila – korálky světla se zachytávaly a odrážely, zachytávaly, odrážely – a knížku uložila do tašky. „Jste na mě oba moc hodní.“ Ruby se pokusila usmát, ale nepromluvila a dala se do práce, v umývárně naplnila velký lavor boraxem a horkou vodou, aby se odmáčely všechny nástroje. „Hned budem u vás, slečno Flyová.“ Kapitán měl ruce od pěny z tenkého kousku zeleného mýdla. „Todlencto se musí udělat jako první, potom vás vemu k Leopardovi, nebojte.“ Pak si oba sundali zástěry a hodili je do kbelíku. „Volej z bavlníkovejch semen se nedá vodstranit.“ Kapitán sáhl po kartáčku na ruce. „Vsákne se to. Ani vydrhnout to nejde, ani když to půl noci namáčíte v dezinfekci. Jedete zdaleka, slečno Flyová?“ „Jela jsem celý den a celou předešlou noc.“

16


Co ji přivádí do Cradle Crossu – nebo proč by sem vlastně někdo jezdil –, to se vymykalo Rubyinu chápání. Znala hranice městečka, jako by je utvářela čára přílivu, a všechna místa, kde se dají překročit a kudy se dá odejít: Wytepoleský most nad Žlabem, padací mosty zavěšené na pantech u Slepého ramene, mělký úsek Ludleyeské stoky, kde se dá přejít po kamenech, aniž byste si zmáčeli nohy. I když ta místa znala a strávila u nich nějakou dobu, a dokonce je zakreslila na mapu, uplynulo už sedm let od doby, kdy vodu překročila naposledy. Kapitán sundal z háčku u roštu hrubý ručník a utíral si paže a dlaně. „To musíte bejt vyčerpaná, po takový štrapáci!“ Natáhl se k poličce nad roštem a vzal z ní dýmku, pak si přitáhl židli a otočil ji směrem ke gauči. Nijak se nepřetrhl, aby slečnu Flyovou doprovodil k Leopardovi. Žena ho bedlivě sledovala, jak klepe dýmkou o dlaň a vyhazuje popel do kbelíku u roštu. Pak se v židli otočil na Ruby: „Udělala bys čerstvej čaj, Rubko? Můžeš vzít nový lístky z plechovky.“ Kapitán si u lidí snadno získával důvěru. Ale také sám hned každému důvěřoval a později, když se všechno začalo rozpadat, říkaly všechny Rút a Noemi, že ho Isa Flyová očarovala, protože ho každý večer krmila osoleným chlebem s máslem a jen pro něj měla vyhrazený zvláštní zvučný smích. A začalo to právě tohoto pátečního večera. „Celej den a celou noc?“ ověřoval si. „To musel bejt náročnej vejlet.“ „Nestihla jsem čtvrteční autobus, anebo možná vůbec nepřijel. Byly teprve tři hodiny, ale už se skoro setmělo. Odešla jsem z domova ve spěchu, jenže i tak…“ Kapitán přikývl, počkal, vetkl si dýmku mezi zuby a při tom předsadil spodní čelist. Škrtl sirkou o sešlapanou podrážku. Nepodařilo se mu připálit napoprvé. Ohořelou zápalku hodil k roštu a podíval se zpátky na slečnu Flyovou. „Foukal silný vítr,“ řekla. Ruby zpozorovala, že Kapitán si už nepřeje nic jiného než pozorně poslouchat slečnu Flyovou. Kdyby přišla na to, jak ji umlčet, Kapitán by byl volný. Ale Ruby nechtěla, aby ztichla.

17


„Foukal silný vítr,“ vykládala Isa. „Duby se ohýbaly až k zemi a doktor, protože viděl, že se kůň sotva udrží na nohou, natožpak aby dohnal ztracený čas, na mě naléhal, abych nejezdila, ale neměla jsem na vybranou.“ To, jak Isa vyprávěla příběhy – sebejistě, dovedně a se smyslem pro detail –, Ruby hned zpočátku zaujalo. Nepodobalo se to ošklivému klábosení, jež Ruby slýchala ve čtvrtek od všech Rút a Noemi, které ze sebe pravidelně a nedůtklivě chrlily své malé mizérie. Rubyin strach ze slečny Flyové polevil, maličko polevil. „Doktor Brammeier mi nabídl, že mě zaveze do doků, ale nepodařilo se mu nastartovat, a tak jel se mnou na koni. Brammeier navrhl, abychom si při tak silném větru našli na noc suché pokoje a abych to pak snad zkusila znovu nazítří. Podle něj to byl moc velký risk. Přivázal koně ke sloupu před jedním hostincem, a když byl uvnitř a jednal s majitelem, odešla jsem a šla pěšky až k nábřeží. Koupila jsem si lístek na poštovní člun v šest hodin, ale než jsem našla místo, kde jsem se měla nalodit, člun odplul. Poslední člun toho dne.“ „A co tendlencten doktor?“ zeptala se Ruby. „Nezkoušela jste ho najít?“ „Tendlencten? Mluvíš jako můj otec.“ „Zkoušela jste najít toho doktora? Nesnažila jste se ani trošku?“ „Ne,“ řekla Isa Flyová. Ruby si všimla, že na otázky odpovídá trpělivě, její nehybné, upřené oko sice Ruby zneklidňovalo, ale nenechala se odradit a dál přemýšlela o Brammeierovi, který musí čekat na nábřeží a moknout. „Takže von teď hledá vás, myslím doktora, tam, kde jste ho nechala?“ „Nejspíš se vrátil domů.“ „Ale nebude starostma bez sebe, když neví, kam jste se poděla? Moh vás strhnout proud. Mohla jste bejt utopená.“ „Nedalo se nic dělat. Musela jsem jet.“ „Nechala jste mu aspoň vzkaz?“ Ruby to vyvedlo z míry, ale na Kapitána to zřejmě udělalo dojem.

18


„Takže jste si stopla prázdnej člun…“ Isa přikývla. „Našla jsem člověka, který mě ochotně vzal s sebou, jel dál do Muckeleye. Musela jsem ho najít, a měla jsem štěstí.“ „Jste vytrvalá,“ zasmál se Kapitán, „ale přitom trochu dáváte všanc sama sebe… Opravte mě, jestli se mejlim, slečno Flyová, ale podle vaší řeči bych vodhad, že jste ze Severnsea.“ Ruby s třesknutím upustila do výlevky obracečku na ryby a podívala se na Isu. „Vy jste ze Severnsea?“ „To nemůžete popřít!“ pohrozil Ise prstem. „Vím, jak lidi ze Severnsea mluvěj!“ Isou to pohnulo, ale Ruby nedokázala určit, jestli šlo o zvědavost, nebo o strach. „Vodkaď přesně jste?“ V Rubyině almanachu byla vytištěná mapa s vesnicemi a městečky, které ležely na březích po celé délce ramene Severn Sea. Ruby jejich jména odříkala jako básničku: Whalemouth, Ebbscombe, Marcombe, Lee, Saint Shirah, Saint Stephen, Filvercombe, Gleed. A svá slova doprovodila tím, že ve vzduchu načrtla obrys pobřeží a prstem bodala tam, kde ležela jmenovaná místa. „Kde bydlíte?“ „No tak, Rubko!“ Kapitán se na Ruby zamračil. Vzal jí obracečku z ruky a divoce ji drhl hadříkem. „Je unavená! Je daleko vod domova! Koukni se, jak ji votravuješ!“ Isa se na ně dívala, z jednoho na druhého. „Jak to, že to všechno víš?“ Promluvila pomalu, uvážlivě. „Ty ta místa všechna znáš?“ „Moje sestra Dil se přestěhovala do Whalemouthu před dobrejma čtyřiceti rokama, když jsem byl ještě malej. Vzala si chlapa, kterej jezdil s rybářskejma loděma na moře.“ „A jezdíte do Whalemouthu často?“ „Víte, Dil umřela…“ „To je mi líto.“

19


„Ale prosím vás, slečno Flyová, to vám nemusí bejt líto,“ řekl Kapitán. „Už je to celá věčnost – Dil jsme ztratili před třiceti lety.“ Usmál se na Ruby. „Ale její dcery vyrostly a samy teď mají holčičky v Rubyině věku, a ještě větší.“ Isa si prstem promnula koutek bílého oka. „Ale jezdíte je navštěvovat, ne? Myslím neteře.“ „Abych řek pravdu, už jsem za nima léta nebyl.“ Isa zavřela obě oči a Ruby přemýšlela, jestli to náhodou neodsuzuje. Kapitán si to určitě vyložil stejně, protože dodal, že prostě nemůže odjet. „Lidi chtěj hranolky, pochopte…“ „Kdyby nevotevřel a voni nedostali svý hranolky,“ řekla Ruby a zavěsila se do Kapitána, „vypuknuly by nepokoje.“ „Ale píšu jim,“ vedl si dál svou Kapitán. Vyprostil paži z Rubyina sevření. „Holkám píšu, že jo, Rubko?“ „A vony mu posílaj různý věci.“ „Hlavně je posílaj tady Ruby.“ Ruby nahlas vypočítala, co všechno od moře praneteře Kapitánovi poslaly a co všechno jí předal: mýdlo z řas, ovocné koláčky, na šňůrce navlečené přílipky s modrými žilkami, pokroucený kus dřeva vyplavený na břeh, který teď leží na krbové římse. Rubyin výčet nálezů od mořského břehu jako by Isu Flyovou ukonejšil a utěšil. Uvelebila se v rohu gauče a Ruby jí vyprávěla o knoflících, které Dilina děvčata našla na pláži: rohovinové olivky, kropenatou svorku na vlasy, knoflíky ze slonoviny, červeného korálu, slonovníkových semen. Řekla jí, že si ráda představuje, že jeden z Blickových sudů spláchla vlna přes palubu, on se pak rozbil o skaliska na pobřeží Whalemouthu a Diliny vnučky posílají knoflíky zpátky domů. Dolila Ise čaj, posadila se na druhý konec gauče, a zatímco Isa pomalu pila, pokládala jí otázky, pro které čerpala inspiraci z výstřižků, jež jí posílala Dilina děvčata, z Kapitánových knih nebo z almanachu. „Když máte v Severnsea něco zařídit,“ zeptala se a rozevřela při tom před sebou almanach na stránce s mapou, „jedete po moři, nebo jdete pěšky? Protože hele! Vodsaď z Whalemouthu“ (zabodla ukazováček do jižního výběžku zahnuté zátoky) „semka“ (položila palec na filvercombský ostroh) „je to

20


jenom takhlenc daleko!“ Zvedla ruku a mezi palcem a ukazováčkem neměla ani dva centimetry. „Ale kdybyste šla po pevnině, musela byste mašírovat pěkně svižně!“ Isa poslouchala, pak odpovídala (Ruby mlčky uznala, že jaksepatří pozorně a vážně) a mezitím se Rubyin strach z Isy vytratil zadními dveřmi a dal se po vlečné cestě pryč. V nadcházejících dnech bude Ruby pronásledovat jako dlouhonohé zatoulané zvíře, a třebaže ho od sebe chytře odehnala, přijde chvíle, kdy bude chtít zaútočit. Ruby si až příliš pozdě uvědomí, že se ji snažil chránit, ne ohrožovat, a bude litovat, že mu nevěnovala pozornost. Zatím v ní stále výš, jako škytnutí, stoupala radostná lehkomyslnost. Ukazovala slečně Flyové, co si do almanachu zapsala její matka, seznam věcí, které si s sebou vezme na moře, nebo nalepené jízdní řády poštovních člunů z Ludleye. Ptala se, jestli Isa na vlastní oči viděla kostru velryby u Gleedu s hrudním košem tak vysokým, že jím může projít dospělý muž. Ptala se na tunel ve skalách u Filvercombu a jestli je pravda, že ho museli vyhloubit trestanci. A věří tomu, jak se povídá o mořských pannách u břehů Sawdy Pointu, že kdo uslyší jejich zpěv, ten se utopí? Isa si promnula dlaněmi oči a Kapitán řekl: „To by stačilo, Rubko, je unavená! Takový hloupý votázky!“ Než stačila Ruby zaprotestovat sama, zastala se jí Isa. „Ne. Nejsou hloupý.“ Usmála se na Ruby. „Jsou to moudré otázky,“ (Kapitán zdvihl obočí) „ale nevím, jak na ně nejlépe odpovědět.“ Isa se na gauči posunula blíž k Ruby. Natáhla se pro almanach, položila si ho na klín a přejela prsty po pobřeží, dokud se nezastavila na jednom rovném úseku. „Podívej… tady se slaví slunovrat, v Marcombu. Píše se tu o tom?“ Poklepala na stránku. „Mají v almanachu marcombský slunovrat?“ Ruby zavrtěla hlavou a podívala se na Isinu ruku, která zakrývala mapu. Poslouchala, co Isa vypráví: o vyvěšených praporech, koších se žhavým uhlím, opékání brambor, smažení herinků v mouce s pepřem. Přijdou všichni, rybáři i jejich chlapci. Pláž plná obrácených člunů. Někdo vytáhne housle, a tak se

21


všichni dají do tance, aby se zahřáli… a Ruby pohltí slaný vítr a drobné kapičky mořské vody. „A podívej, tady u Ebbscombu moře ustupuje a nechává za sebou kilometr bahna. Sem chodím na ryby.“ Vyprávěla Ruby, jak tam na jaře stává celý den, prokřehlá, neochvějná, klidná, obklopená rákosím, s prutem z trnky, lísky nebo jasanu, a prsty má pořezané od toho, jak popouští vlasec obalený hedvábím. Ruby se opovržlivě usmála a zeptala se: „To si asi na ryby neberete plechovky se žížalama, jako ty slepci, co rybařej ve Žlabu, že ne?“ „Ne,“ sáhla Isa do brašny. „Ryby chytám na mušky. Navazuju mušky.“ Vylovila dřevěnou bedýnku a vyzvala Ruby, ať uvolní háček, který ji držel zavřenou. Ruby se na slečnu Flyovou usmála, pak zdvihla víčko. Isa obratně a pečlivě z krabičky něco vyndala – rudozlatě se to zablesklo, bylo vidět peříčko, korálek, nit – a věc podržela na dlani před Rubyinýma očima. Ruby se jí chtěla dotknout ukazováčkem, ale Isa uhnula a rychle vrátila mušku zpátky do bedýnky. Ještě než ji zavřela, Ruby si všimla vyrovnané řady háčků, čistých a hrozivých. „Co na ně chytáte?“ zašeptala Ruby. „Jsou dost silné na to, aby dokázaly zaseknout dospělou štiku. Já ale štiky nechytám. ‚Štika jest ryba dobrá, leč ztrácí mou oblibu tím, že bez oka mžiknutí pozře jak nespočet onačejších, tak i blízkých svých.‘“ „A to znamená co?“ „Žere své příbuzné.“ Ruby se zašklebila, Kapitán hlesl: „No teda, slečno Flyová!“ a všichni se najednou rozesmáli. „Neříkejte, že jste přijela do Cradle Crossu na ryby,“ prohodil Kapitán. „Vodu tu máme – máme jí spousty –, ale ryby se v ní spíš dusej.“ Isa zavrtěla hlavou, ruce měla položené na bedýnce. „Rybařit jsem nepřijela, ale nikdy nevyjíždím z domova bez háčků a mušek.“ „A co prut?“ potlačila zívnutí Ruby. Bylo pozdě a bylo teplo. „Háčky jsou bez prutu celkem k ničemu, ne?“

22


„Materiál na prut najdu vždycky.“ Isa si uložila krabičku hluboko do tašky. „Ale háčky ani mušky se tak snadno sehnat nedají.“ „Jedno místo na rybaření by se tu ale našlo, nedaleko Lapple,“ řekl Kapitán. Ruby si všimla, že promluvil s jistou nervozitou, a podívala se na něj. Skládal a rozkládal kapesník, oči měl sklopené. „Moh bych vám ho zejtra ukázat, kdybyste chtěla.“ Ruby zazívala tolik, že – jak poznamenal Kapitán – bylo vidět, co měla k svačině. „Tak to by bylo, Ruby,“ řekl. „Měla by ses už vydat domů.“ Kapitán sundal z věšáku Rubyin pletený svetr a přes její hlavu vysvětlil slečně Flyové, že „její babička si bude dělat starosti“. „Nebude!“ protestovala Ruby. „Babička Annie se vo mě nebojí. Ne když ví, že jsem s Kapitánem.“ Postavila se a přivinula se k němu pažemi. „Kapitán Len, to je můj sen!“ Kapitán zamumlal: „Dej pokoj, Rubko.“ Zabalil Ruby slupky do novin, aby si je mohla vzít domů pro prasata. Ruby si navlékla kabát a poklepem na kapsu zkontrolovala, zda má almanach bezpečně uložený. Kapitán jí vyhuboval za to, že si nezapíná knoflíky, a než se zase mohli věnovat Ise Flyové, návštěvnice usnula. Ruby se ji pokusila jemně vzbudit, nesměle se natáhla a stiskla slečně Flyové rameno pod pláštěm. Chtěla jí vyprostit tašku z ruky, ale Isa ji dokonce i ve spánku sevřela ještě pevněji. A tak ji přikryli dekou tam, kde zůstala sedět, zhasli plynovou lampu a nechali ji spát: Kapitán odešel na kavalec na Fretce a Ruby se vrátila domů k babičce Annie, aniž by se dozvěděli, proč Isa Flyová vlastně přijela.

23

0033904