Padal pomalu, dokonce elegantně jako komín odpálený zespodu. Felipe se nedokázal pohnout. Byl plně soustředěn na jediné místo. S pažemi strnulými ve stále stejné poloze pořád ještě mířil na toho muže, který teI ležel sotva pět metrů před ním jako zplihlá hromádka. Chvíli neslyšel nic. Dokonce ani ozvěnu svých výstřelů. Ani výkřiky, když se dav rozprchl jako hejno holubů. Ani alarm spuštěný v budově OSN. První hlas, který zaslechl, patřil kolegyni z bezpečnostního sboru, která vyběhla z markýzy, když uslyšela střelbu. Nyní stála nad mrtvolou a znovu a znovu opakovala jedno a totéž slovo: „Ne. Ne. Ne.“ Felipe potácivě, jako v mrákotách přistoupil k té hromadě černých hadrů, kterou začínala rámovat šířící se kaluž krve. V tom okamžiku pochopil. U nohou mu neleželo tělo sebevražedného pumového atentátníka. Pod tím kabátem nebyla žádná vesta plná výbušnin. Skrýval jen lidské tělo, nyní zhroucené a nehybné. Felipe už dokonce chápal i to, proč ten člověk nosil v září tak teplý kabát. Pochopil to všechno a hrůza z poznání mu rozklepala kolena. Felipe Tavares a příslušníci ochranky, jejichž houstnoucí hlouček ho obklopoval, hleděli všichni na jedno a totéž. Na mrtvolu bělovlasého a velmi starého pána.
18