Page 1

(1)

Den, který změní, případně ukončí život, nadchází jen zřídkakdy s varováním. Žádná znamení na obloze, žádný krkavec na sloupu, žádná melodie v moll… Felipe Tavares, příslušník ochranky budovy Organizace spojených národů v New Yorku, začínal toho 23. září jako každé pondělí. V 6.15 nastoupil na Long Island Expressway do vlaku, koupil si cappuccino a koblihu – kvůli své ženě dietní borůvkovou – mávl na chlapy u dveří průkazkou a zamířil do suterénu budovy Organizace spojených národů, kde sídlilo vedení instituce, pro niž pracoval už tři roky. Tam odemkl svoji skříňku, vytáhl modrou uniformu příslušníka bezpečnostních sil OSN i se služebním opaskem a mosaznou plackou, jež v něm dosud vyvolávala příval hrdosti, a převlékl se na směnu. Pak zamířil do zbrojnice pro služební zbraň. Předložil identifikační pamě=ovou kartu s fotografií a převzal Glock ráže 9 mm, standardní zbraň většiny příslušníků tohoto miniaturního policejního sboru pověřeného ochranou mezinárodního teritoria, jímž byl pozemek OSN a všechno na něm. Felipe z pouzdra na opasku vyjmul náboje a opatrně nabíjel. Mířil přitom do nabíjecího sudu tak, aby případný náhodný výstřel šel do bezpečného prostoru. Když zbraň zasunul do pouzdra na opasku, na němž visel obušek P38 s rukojetí, pepřový sprej a pouta, zamířil do suterénní pohotovostní míst9


nosti. Tam se postavil na své místo k rannímu nástupu, při němž velící důstojník směny kontroloval, zda jsou jeho muži a ženy upravení, střízliví a připravení do služby. Když bylo hotovo i toto, zamířil zpět k hlavnímu vchodu na První Avenue mezi 45. a 46. ulicí, aby zahájil předpokládaný další dlouhý den vyplněný kontrolami propustek a odpovídáním na dotazy turistů. Bylo dost teplo, ale ve vzduchu visel déš=; navlékl si proto oranžovočernou pláštěnku. Práce, která jej čekala, byla nudná, ale jemu to nevadilo. Felipe Tavares toužil po úniku z nádeničiny provinčního Portugalska, kde se narodil a vyrostl, a kde by i zemřel, kdyby se rychle neodstěhoval. A podařilo se mu to. Byl v New York City a to samo o sobě bylo dostatečně vzrušující. V tutéž dobu na opačné straně města v postranní uličce nebo spíš pouhém průjezdu ve čtvrti Tribeca absolvoval svůj obvyklý ranní program Marcus Mack, Afroameričan těsně pod třicet v pytlovitých, roztřepených džínech s dredy na hlavě a ohyzdnou taškou na počítač Crumpler přes rameno. TeI právě si prohlížel svoje zaparkované auto. Náhodného diváka by nenapadlo nic jiného, než že prostě obdivuje svůj sice obstarožní, ale nadupaný pontiac, a že když poklekl k zadnímu kolu na straně řidiče, jen kontroluje tlak v pneumatice. Nikdo si nejspíš nevšiml, jak šátrá v podběhu kola a loví odtamtud mobilní telefon upevněný na místě lepicí páskou. Pak se napřímil a vykročil. Mobil zazvonil asi tak za minutu. Přesně, jak Marcus očekával. Hlas, který se v něm ozval, mu byl povědomý, ale Marcus věděl až moc dobře, že by nebylo nejlepší radostně se k němu hlásit. Ozvala se pouze čtyři slova: „Bistro Athens, sedm třicet.“ Pak to ten na druhém konci ukončil. Mack na rohu ulice mobil bez okolků hodil do kontejneru na odpadky. V bistru bylo rušno přesně tak, jak to volajícímu rezidentovi vyhovovalo. Marcus ho zpozoroval okamžitě. Seděl na 10


stoličce za výlohou a ničím se nelišil od těch ostatních panáků v šedivých oblecích, co si tu četli svoje ranní noviny. Marcus se usadil vedle a rovnou vytáhl laptop. Pohledem se ti dva vůbec nestřetli. Rezidentovi zazvonil mobil. Když ho zvedl a ozval se, hovořil ve skutečnosti s Marcusem, který ani na okamžik neodtrhl zrak od monitoru počítače před sebou. „Zaznamenali jsme aktivitu v Brighton Beach. Ten Rus.“ Víc říkat nemusel. Marcus o Rusovi věděl zrovna tak jako druhý příslušník jeho buňky zpravodajského úseku newyorské policie. Tím Rusem byl obchodník se zbraněmi, kterého vyhmátli už před rokem. Oddělení toho na něj mělo dost, aby ho sebrali okamžitě, shora však přišel rozkaz „ponechat ho ve hře“. Obvyklá taktika. Nechat padoucha pokračovat v práci, sledovat, kdo se kolem něj motá, a doufat, že nás zavede k dalším, ještě větším padouchům. Prostě nechat si uplavat mřenku a chytit místo ní žraloka. „Sledovací kamera zachytila večer muže v černém, jak vchází k Rusovi a vychází o hodinu později. Sledován byl do hotelu Tudor na rohu 42. ulice a Druhé Avenue.“ Marcus nijak nereagoval a dál si jen po=ukával po klávesnici laptopu. Pro všechny nezasvěcené kolem to byl prostě jen obyčejný městský týpek, co si hraje s adresáři a složkami – například s muzikou. Velmi dobře však věděl, co uvedené místo znamená. Hotel Tudor byl ze všech hotelů nejblíž k budově Organizace spojených národů. A tohle byl pro OSN významný týden. Do New Yorku se sjížděly hlavy států z celého světa na Valné shromáždění. Agenty Tajné služby Spojených států se to tu v rámci příprav na návštěvu prezidenta chystanou na konec týdne jen hemžilo, ale už teI tu byla víc než stovka jiných zajímavých terčů a všechny na dvaasedmdesát horečnatých hodin natěsnané v pouhých několika blocích Manhattanu. Během takovéhoto týdne se mohlo stát v podstatě cokoliv. Mohl se tu vyskytnout Kurd odhodlaný zavraž11


dit šéfa turecké vlády, baskický separatista připravený vyhodit do povětří španělského premiéra pokud možno v živém televizním vysílání – prostě cokoliv. „Večer jsme napíchli ústřednu hotelu Tudor. Podařilo se nahrát hosta, který dnes ráno volal na recepci a zajímal se o návštěvní hodiny v budově OSN. Jestli je prý pravda, že turista může až do sálu Rady bezpečnosti.“ „Přízvuk?“ Teprve nyní Marcus promluvil. „Zčásti britský, zčásti ‚cizí‘.“ „O.K.“ „Musíš se tam dostat. Dívat se a sledovat.“ „Popis?“ „Muž, běloch, metr sedmdesát, dlouhý černý kabát, černá pletená čepice.“ „Váha?“ „Těžko říct. Nosí volný kabát.“ „Podpora?“ „Tým je na místě.“ TeI byl Felipe Tavares venku. Za zády měl provizorní bílou markýzu, která sloužila jako vstupní recepce pro návštěvníky OSN – už pět let. Zatím se tu mnoho turistů nepohybovalo, bylo na ně ještě příliš brzy. TeI tudy procházel jen běžný personál OSN s propustkami na krku jako náhrdelníky. Moc práce zatím neměl. Pohlédl k zatahující se obloze. Déš= na sebe nenechá dlouho čekat. Marcus si vybral místo u vchodu do baru McFadden’s na rohu 42. ulice a Druhé Avenue, jemuž se dosud říkalo Nelson and Winnie Mandela Corner. Hotel Tudor měl teI úhlopříčně naproti. První kapky deště mu jen pomohly; teI už nebyl tak nápadný, když jen tak stál v suchu vchodu do baru, a hotelový portýr v pláštěnce a čepici se štítkem měl tolik práce s deštníky a otevíráním dveří taxíků, že si vůbec ne12


všiml toho pochybného chlápka s dredy, co okouní naproti přes ulici. Nepovšimnut – tak byl Marcus vůbec nejspokojenější. Stal se v tom specialistou ještě v době, kdy plnil tajné úkoly pro protidrogový útvar newyorské policie. Když pak před rokem přešel do zpravodajského úseku, stala se tato dovednost naprostou nezbytností. Tisícovka mužů a žen, která pro město New York představovala vlastní špionážní agenturu – odkaz 11. září – , zachovávala utajení před kýmkoliv – před veřejností, před padouchy, a dokonce i před ostatními policisty. Čekal pětadvacet minut, než uviděl tu černou kaňku, jež se vynořila z otáčivých dveří hotelu. Právě když zamířila k němu, vykročil portýr s tím svým deštníkem a zablokoval Marcusovi výhled na tvář toho člověka. Když deštník konečně uhnul, ta černá kaňka už zahnula vpravo. Směrem k budově OSN. Marcus promluvil do něčeho, co by nezasvěcený přihlížející musel považovat za headset Bluetooth k mobilnímu telefonu. „Subjekt v pohybu.“ Aniž by čekal na odpověI, vykročil a držel se pár kroků za tím mužem na opačné straně rušné šestiproudé vozovky 42. ulice. Do ucha mu to zdánlivě z velké dálky zapraskalo: „Máme pozitivní identifikaci?“ Marcus po tom člověku znovu střelil pohledem. Byl zahalený do těžkého, tmavého kabátu, o němž rezident hovořil. Hlavu mu pokrývala nízko stažená černá vlněná čepice a skutečně neměřil víc než metr sedmdesát. Popisu muže spatřeného v noci u toho Rusa odpovídal perfektně. Marcus stiskl tlačítko přichycené k rukávu. „Potvrzuji. Identifikace pozitivní.“ Náhle se ten muž v černém začal otáčet, jako by kontroloval, zda se na něj někdo nepověsil. Pochopitelně – trénovaní teroristé se přece nenechají jen tak sledovat. Marcus se stočil jako na obrtlíku a pohledem zamířil ke schodišti, jež vedlo 13


nahoru k nevelkému městskému hřiš=átku. Periferním viděním se přesvědčil, že se na něj subjekt už nedívá a kráčí dál. Na jeho kroku se Marcusovi cosi nezdálo. Nekulhá trochu? Jako by byl v pohybu čímsi omezován… jako by ho něco zpomalovalo. Kráčel zkrátka jako někdo, kdo nese těžké břemeno. Náhle se na obzoru objevila East River. Dostali se na roh První Avenue a náměstí UN Plaza bylo na dohled. Déš= zhoustl a značně omezoval viditelnost. Muž v černém došel k rušné křižovatce. Marcus se držel na své straně ulice zpátky, aniž by na okamžik spustil zrak ze sledovaného subjektu, který zůstal stát před prvním vchodem do budovy OSN a četl si tabuli: „Personál, delegáti a trvale bydlící. Pouze pro korespondenty.“ TeI se dal subjekt do pohybu. Od dlouhé řady nyní prázdných vlajkových stožárů jej oddělovalo černé železné zábradlí. O něco dál se rýsovala charakteristická křivka skla a oceli typická pro hlavní stan OSN. Marcus v tu chvíli proklínal krátkou koženou bundu, která byla proti takovému lijáku chabou ochranou. Alespoň si povyhrnul límec, aby mu dál neteklo za krk. Muži v černém počasí očividně starosti nedělalo. Kráčel dál kolem dalšího vjezdu do budovy OSN a minul další zelenou budku strážného. Marcus se na okamžik zastavil u vchodu do Chase Bank. V okamžiku, kdy tak učinil, zahnul obrovský turistický autobus – nepochybně plný nadrozměrných turistů – do spojovací uličky lemující budovu OSN mezi 45. a 46. ulicí. „Ztracen vizuální kontakt, ztracen vizuální kontakt,“ ozval se Marcus naléhavě do mikrofonu. „Převzal jsem ho,“ zazněl v éteru jiný hlas, pohotový a klidný. „Subjekt zastavil před hlavním vchodem.“ Marcus vykročil dál a snažil se dostat před turistický autobus, aniž by se odhalil. Ve sluchátkách mu to znovu zapraskalo. 14


„Subjekt znovu v pohybu.“ Fajn, pomyslel si Marcus s úlevou. Falešný poplach. Ten chlap v černém se vůbec nepokouší do budovy OSN dostat. Konečně autobus odjel a umožnil Marcusovi volný výhled na subjekt, který nyní kráčel dál po První Avenue. Díky strmému sestupnému svahu se teI jeho krok mírně zrychloval. Nebyla to však žádná uvolněná svižná chůze. Marcusovi neušlo, jak soustředěně muž studuje park na opačné straně zábradlí. Když došel na úroveň obrovského heroického sousoší symbolizujícího zabíjení draka, kde bestie byla zjevně vymodelována ze starého kanonu, zůstal stát, jako by něco hledal. Marcus přimhouřil oči. Hledá snad jinou, nestřeženou přístupovou cestu na pozemek OSN? Pokud ano, zjevně ji nenašel. Jako by si znovu uvědomil smysl své cesty, muž se otočil a zamířil zpět k hlavnímu vchodu. Služební vysílačka Felipa Tavarese byl objemný, zastaralý krám, z něhož teI v tom deštivém počasí bylo sotva něco slyšet. Bylo obtížné odlišit praskot statických výbojů od ostatních zvuků. Slovo „poplach“ k němu však proniklo dostatečně jasně, obzvláš= když bylo dvakrát zopakováno. „Velitel hlídky hlavním vstupním bodům, zde velitel hlídky hlavním vstupním bodům.“ Felipe ten přízvuk poznal – byl to ten chlapík z Pobřeží slonoviny, který nastoupil před třemi měsíci. „Máme informaci o možném ohrožení budovy. Podezřelým je muž, metr sedmdesát, na sobě těžký černý kabát a tmavou pletenou čepici. Zatím nejsou další detaily k dispozici, zůstaňte v pohotovosti. Zastavte a zadržte každého, kdo bude odpovídat popisu.“ Felipe sotva stačil sdělení vstřebat, když spatřil tu černou kaňku, jak rázuje s hlavou skloněnou ke vchodu, který střežil právě on. * * * 15


Marcus už byl na půli cesty přes První Avenue a napínal sluch, aby přes hluk ulice rozlišil hlas ve sluchátkách. „…vstupovat na pozemek OSN. Opakuji, agenti nevstupovat na pozemek OSN.“ Zastavil se, když došel k obrubníku spojovací uličky. Nyní se nacházel pouhých pár metrů od muže, jehož sledoval už déle než deset minut. Díval se za ním, jak svižně prochází branou a po několika schodech vystupuje na nevelké prostranství před bílou markýzou. Vstoupil na teritorium OSN. Nyní byl oficiálně mimo jeho pravomoc. Marcus už teI muži stejně viděl jen záda. Ucítil, jak se mu srdce sevřelo děsem. Z tohoto úhlu, z okraje prostranství, viděl Felipe jen část profilu mužovy tváře, a dokonce i tu halila čepice a límec kabátu. Popisu velitele hlídky však odpovídal dokonale. Felipe sledoval, jak se zastavil, jako by hodnotil, co má před sebou. Pak udělal ještě tři kroky vpřed a zastavil se zas. Co to dělá? Muž od ochranky cítil, jak mu vlhnou dlaně. Náhle si uvědomil, co je tu všude kolem lidí. Jen mezi ním a tou postavou zahalenou v černém jich procházely desítky. Tolik lidí. Napadlo ho, jestli by neměl něco říci do vysílačky, ale dokázal jen jako přimražený civět s pohledem upřeným na ten kabát. Pršelo sice, zima ale rozhodně nebyla. Proč tedy tak tlustý, tak těžký kabát? Když si na tu otázku sám odpověděl, ucítil, jak se mu ze žaludku až do hrdla dere vlna dávení. Felipe se rozhlédl a zoufale v tu chvíli zatoužil spatřit přicházet půl tuctu svých kolegů ze směny, jejichž pouhá přítomnost by ho přiměla k rozhodnutí. Chtěl říci do vysílačky: „Myslím, že podezřelý může mít u sebe bombu. Opakuji, myslím, že podezřelý může mít u sebe bombu!“ Ale co kdyby ho právě tohle vyprovokovalo k činu? Felipe Tavares byl jako ochrnutý. Muž už byl opět v pohybu, nyní již pouhých pár metrů od 16


markýzy. Felipa napadlo, že by měl možná počkat. Jen a= projde a zastaví si ho ochranka. Tam nebude mít šanci. Detektorem nebo osobní prohlídkou nikdy neprojde. Ale jemu to bude jedno. V tom, uvědomil si Felipe, když se mu začalo jasnit v hlavě, je ta největší hrůza. Toho chlapa nic nezastraší. Subjekt nyní opět změnil směr. Stále Felipovi ukazoval záda, obrátil se však do ulice. Felipovi se zachtělo vykřiknout, nařídit tomu muži zůstat stát a dát ruce nad hlavu. Uvědomoval si však, že by to mělo právě tak fatální následky. Jakmile ten člověk zjistí, že byl odhalen, stiskne ten knoflík ihned – rovnou tady. A tady je právě tolik lidí… Felipe se nerozhodl to udělat. To si bude pamatovat i později. Na žádné rozhodnutí nedošlo. Prostě sáhl po zbrani. A v tom okamžiku si před sebou za tím černým železným zábradlím všiml dvou mužů, z nichž jeden byl mladý, černý a účes měl z dredů, jak zvedají ruce a ukazují dlaně, jako by se vzdávali. Ten ryzí strach v jejich tvářích, ta smrtelná panika, jež se v nich zračila, rozhodly za něj. Jediným plynulým pohybem vytáhl zbraň a namířil přímo na muže v černém. Následující okamžik si Felipe Tavares bude – obvykle zpomaleně – přehrávat znovu a znovu až do chvíle, kdy vydechne naposledy. Po zbytek jeho života to bude to poslední, co bude mít před očima před usnutím, a to první, co spatří každé ráno po probuzení. Vpálí se mu to pod víčka. V centru toho obrazu budou tváře oněch dvou mužů. Byli konsternovaní, ne jen vystrašení, ale šokovaní tím, co vidí. Jeden z nich vykřikl jediné slovo: Ne! Felipe si byl tím, co se stalo, naprosto jistý. Ten muž v černém musel rozepnout kabát a odhalit tak vestu s výbušninami umístěnou pod ním. Ti dva muži na opačné straně zábradlí uviděli, že se chystá odpálit. Zvuk toho výkřiku, výraz děsu ve tváři onoho muže s dredy Felipem projely a vyslaly elektrický impulz jeho pravou paží až do ukazováku. Stiskl spouš= – jednou, podruhé – a díval se, jak se ten muž svezl na kolena. 17


Padal pomalu, dokonce elegantně jako komín odpálený zespodu. Felipe se nedokázal pohnout. Byl plně soustředěn na jediné místo. S pažemi strnulými ve stále stejné poloze pořád ještě mířil na toho muže, který teI ležel sotva pět metrů před ním jako zplihlá hromádka. Chvíli neslyšel nic. Dokonce ani ozvěnu svých výstřelů. Ani výkřiky, když se dav rozprchl jako hejno holubů. Ani alarm spuštěný v budově OSN. První hlas, který zaslechl, patřil kolegyni z bezpečnostního sboru, která vyběhla z markýzy, když uslyšela střelbu. Nyní stála nad mrtvolou a znovu a znovu opakovala jedno a totéž slovo: „Ne. Ne. Ne.“ Felipe potácivě, jako v mrákotách přistoupil k té hromadě černých hadrů, kterou začínala rámovat šířící se kaluž krve. V tom okamžiku pochopil. U nohou mu neleželo tělo sebevražedného pumového atentátníka. Pod tím kabátem nebyla žádná vesta plná výbušnin. Skrýval jen lidské tělo, nyní zhroucené a nehybné. Felipe už dokonce chápal i to, proč ten člověk nosil v září tak teplý kabát. Pochopil to všechno a hrůza z poznání mu rozklepala kolena. Felipe Tavares a příslušníci ochranky, jejichž houstnoucí hlouček ho obklopoval, hleděli všichni na jedno a totéž. Na mrtvolu bělovlasého a velmi starého pána.

18

0033888  
Read more
Read more
Similar to
Popular now
Just for you