Page 1

PAN WÖLFLING

 Arcivévoda Leopold Ferdinand Salvátor (od roku 1902 Leopold Wölfling), nejstarší syn velkovévody Ferdinanda IV. a jeho druhé manželky Alice Parmské, * 2. 12. 1868 v Salcburku, † 4. 7. 1935 v Berlíně Rok 1859 přinesl Ferdinandovi IV., velkovévodovi toskánskému, zvanému „Nando“, jen samé katastrofy. Bylo mu teprve 24 let a ztratil první manželku*, která zemřela na tyfus, když se v Neapoli najedla ústřic. Pak se otec** vzdal v jeho prospěch trůnu. Ferdinand se však nestačil ujmout vlády. V procesu sjednocení Itálie bylo rozhodnuto, že Habsburkové ve Florencii budou sesazeni. Toskánská rodina Habsburků musela opustit Itálii. Čtyřiadvacetiletý vdovec, otec malé dcerky a ke všemu ještě sesazený monarcha, odříznutý od přílivu peněz z Toskánska, jenž této větvi habsburského rodu po čtyři generace dopomáhal ke značnému blahobytu, se usadil v Salcburku. Opět byl podřízen habsburskému rodinnému statutu, čímž se stal na císařském dvoře závislým především ve finančních ohledech, protože byl odkázán na arcivévodskou apanáž. Politický vliv neměl. I jeho obliba u vídeňského dvora se držela v mezích. * První Ferdinandova manželka byla Anna Marie Saská. Měli dceru Marii Antonii. (Pozn. překl.) ** Leopold II. Toskánský (1797–1890). Habsburský rod se po smrti císaře Leopolda II. (1792) rozdělil na pět větví: císařskou, toskánskou, Karlovu, uherskou a Rainerovu. Toskánská větev skončila v roce 1859 vládou Ferdinanda IV. Hlavním městem Toskánského velkovévodství byla Florencie. (Pozn. překl.)

7


H A N N E E G G H A R D T O VÁ

Schůdky toskánské větve: Arcivévoda Leopold Ferdinand Salvátor, arcivévodkyně Luisa a sedm jejich sourozenců

Jednak kvůli obavám, že vzhledem k finančním nárokům „Toskánců“ zhubnou podíly ostatních odvětví rodiny, jednak proto, že hovořil hlavně italsky a svým vystupováním a způsobem komunikace se přímo trapně odlišoval od zbytku rodiny. V roce 1868 uzavřel velkovévoda druhé manželství. Na zámku Frohsdorf se oženil s Alicí Parmskou, která rovněž hovořila italsky. „Alis“ ho během let obdařila deseti dětmi. Jako první se v Salcburku 2. prosince 1868 narodil Leopold Ferdinand Salvátor a o rok později přišla na svět Luisa, pozdější saská korunní princezna. „Nando“ se přizpůsobil všemu, jen jednomu ne. Nemohl a ani nebyl ochoten akceptovat, že je panovníkem bez říše. Cítil se být velkovévodou v exilu a i ve vlhkém Salcburku se s železnou vytrvalostí držel fikce, že je vládnoucím knížetem. Se vším, co k tomu patřilo. V salcburské rezidenci, z níž mu císař přepustil rozsáhlé prostory, si vydržoval velký dvůr s nejvyšším hofmistrem, který pocházel z Toskánska, a také kancléřství, které vyřizovalo objemnou korespondenci. V rezidenci se hemžili olivrejovaní lokajové, u vchodů stála uniformovaná stráž a v přístavbě věže se zvonkohrou měla své stanoviště strážní rota, která s řinčením nastupovala vždy, když branou projížděl někdo z velkovévodské rodiny. Aby velkovévodova rodina nepostrádala navyklá, v Toskánsku oblíbená jídla, byly do Salcburku dopraveny metr vysoké nádrže z pálené hlíny, v nichž se uchovával nejjemnější olivový olej. Arcivévoda Leopold Ferdinand tuto bizarní situaci později popsal: „Ve Vídni by byl otec s rodinou brzy přijat do cel8


VYDĚDENCI HABSBURKŮ

ku císařské rodiny a ani vysoká hodnost arcivévody, ani postavení toskánského velkovévody by se nijak neprojevovalo. V Salcburku nereprezentoval jen jednu odnož rodu, ale jeho postavení dodávala na výlučnosti a možná i na tajuplnosti zvláštnost, že se zpravidla považoval za zahraničního vládnoucího panovníka, mluvil špatně německy a že jeho dvůr částečně tvořili Italové…“1 Dětství Většinu času trávil velkovévoda na lovu. Jeho druhou vášní byla jachta v Lindau na Bodamském jezeře, kde měl také vilu. Přes léto pobývala rodina většinou na panství a zámku Ostrov v Čechách. Při veškeré nádheře, kterou dával velkovévoda okatě najevo, jeho děti v žádném luxusu nevyrůstaly. Právě naopak, byly vychovávány spíš spartánsky. Tvrdá postel, jediná přikrývka v zimě i v létě, tenký, tvrdý polštář pod hlavu a každé ráno sprchování ledovou vodou, to byly zásady, které jako otec považoval za hygienické. Sám ovšem nežil jinak a jakoukoli změkčilostí pohrdal. Arcivévoda líčí ve svých poznámkách, jak začínal den: „Časně ráno se děti, i když už třeba byly dávno plnoleté a doma byly pouze na dovolené, shromáždily v dětském pokoji u snídaně. Na dlouhém stole byly vedle sebe seřazeny podnosy, na každém stála konvička s kávou a s mlékem, cukr, máslo, housky a čtyři sušenky. Matka pila čokoládu po francouzsku, horkou a velice hustou a používala k tomu stříbrnou konvičku, v níž vězela kvedlačka. Otec měl zvlášť velký hrnek, protože si rád do kávy s mlékem drobil housky. Každé dítě postupně dostávalo vlastní šálek nebo svou vlastní konvičku. Běžně se používal míšeňský porcelán s cibulovým vzorem. Pro mimořádné příležitosti byl vyhrazen červený míšeňský porcelán s dračím vzorem, který měl světle červený cihlový odstín, používala jej saská královská rodina a nedal se vůbec koupit. Čekalo se, dokud se neobjeví otec, a podle toho, co měl na sobě, se okamžitě poznalo, jakou má náladu. Pokud přišel v uniformě, ukazoval domácí barometr bouřky; 9


H A N N E E G G H A R D T O VÁ

když si však oblékl starou loveckou kamizolu se zvláštními šedozelenými knoflíky, usmálo se na nás sluníčko a člověk si mohl dovolit být trochu hlučnější než obvykle…“2 Naprosto nespartánsky to ve velkovévodském domě chodilo při takzvaných „večeřích pro zvané“, na nichž se sešlo 30–40 hostů. Děti se jich, stejně jako plesů, zúčastňovat nesměly. Mohly se ale, ještě než přišli hosté, proběhnout sály, slavnostně vyzdobenými květinami a zelení a ozářenými lustry s voskovicemi. V sálech už čekalo služebnictvo v červených lodičkách a úředníci v černých upnutých uniformách s dýkou a dvourohým kloboukem pod paží. Také mohly přihlížet, jak matka dokončuje toaletu. Zářící brilianty – mimochodem vlastnila legendární náhrdelník Marie Antoinetty –, zahalená do sametu a hedvábí a šustící dlouhou vlečkou, představovala pro děti úžasný zážitek. Vzorný žák Leopold Ferdinand byl bystré a chytré dítě, které domácím učitelům svým rychlým chápáním a ochotou se učit dělalo jen radost. Byl velice jazykově nadaný, živě se zajímal o matematiku a rychlé pokroky dělal i v šermu a v jízdě na koni. Když mu bylo 15 let, dostal se jako externí chovanec na c. k. námořní akademii do Rijeky. I tady klapalo všechno jako na drátkách. Když byl roku 1887 po čtyřech letech vyřazen jako námořní kadet druhé třídy, nešetřili jeho učitelé chválou. Hodnotili jeho velký talent pro jazyky, maximální zaujetí pro učení a pečlivý, dokonce téměř laskavý přistup k mužstvu. Moře mladého muže od začátku fascinovalo. Už v létě, po první cestě na korvetě „Saida“, jež ho zavedla do Dalmácie, si pln nadšení zapsal: „Jak úžasným kouzlem působí plachetnice. Klidné pohyby, rovnoměrný náklon při stálém větru, šumění vln pod přídí, svist větru v plachtoví a věčné střídání mraků a světelných efektů, které dodávají vodě tu ultramarinové, tu zelenavé, hnědé nebo olovnatě šedé zabarvení, napjaté očekávání náporu větru, jejž člověk už z dálky vidí na hladině…“3 10


VYDĚDENCI HABSBURKŮ

Díky vynikajícímu posudku postoupil v roce 1889 na kadeta první třídy a krátce poté byl ve věku pouhých 21 let povýšen na praporčíka řadové lodi. Všechno to skýtalo nejlepší předpoklady pro skvělou kariéru u c. k. námořnictva. A tu by také arcivévoda, který mezitím vyrostl v atraktivního mladého muže, jemuž uniforma navíc dodávala švih a říznost, také určitě udělal, nebýt jedné události, která jako mávnutím mačetou přeťala jeho životní rovnováhu. Nešťastná láska Ve věku 16 let se Leopold Ferdinand zamiloval do své sestřenice Elvíry Bourbonské, druhé nejstarší dcery pretendenta na španělský trůn dona Carlose. Byla to ona, kdo mu v tvrdých dobách neúnavného studia a náročné práce poskytoval vnitřní oporu a s níž si mohl podebatovat o věcech, které jím v hloubi duše zmítaly, například o otázkách náboženství. Panovala mezi nimi jistota, že není možné, aby se někdy rozešli. Když Leopold Ferdinand přijel v roce 1891 do Vídně na svatbu své sestry Luisy, setkal se s Elvírou. Později vzpomínal: „Stačilo, abychom si vyměnili jen několik slov, vždyť jsme byli už sedm let tajně zasnoubeni. Odjel jsem do Salcburku, abych si věren rodinné tradici vyprosil otcův souhlas a mohl požádat císaře o svolení ke sňatku s Elvírou Bourbonskou.“4 Velkovévoda se nevyjádřil. Odjel ale spolu s manželkou a se synem do Vídně k císaři. Císař nejdříve hovořil s rodiči sám. Pak zavolali arcivévodu Leopolda. Císař mu suše sdělil, že souhlas nedá. Další spojení s rodem Bourbonů nedovolí státní zájem. Před dvěma lety se Elvířina sestra provdala za Johanna Salvátora, a to stačí. Leopoldu Ferdinandovi se zhroutil svět: „Sen z dětství byl v troskách. Něco se ve mně zlomilo. Elvíra, moje tajná nevěsta, přítelkyně a kamarádka, která mi dodávala oporu, ale i radost a lásku k povolání, byla pro mne ztracena. Co se mělo stát v budoucnosti, mi bylo jedno; od tohoto okamžiku jsem přestal mít zájem na dalším vývoji své kariéry i celé své budoucnosti. Proč taky…“5 11


H A N N E E G G H A R D T O VÁ

Roztržka s následníkem trůnu Že mu bylo doopravdy všechno jedno, se ukázalo příštího roku. Leopold Ferdinand, mezitím povýšený na poručíka řadové lodi, si z hloubi duše přál, aby mohl plout na korvetě „Saida“ do Ameriky. Císař mu v Ischlu dokonce slíbil, že jeho přání splní. Na rozkaz, jímž by byl převelen na „Saidu“, však arcivévoda čekal marně. Místo toho byl určen, aby se zúčastnil zaoceánské plavby, při níž měl pozdější následník trůnu František Ferdinand d’Este na křižníku „Císařovna Alžběta“ podniknout z Terstu cestu kolem světa. Spolu se 40 důstojníky, kadety a úředníky měl arcivévoda Leopold povinnosti strážního, dělostřeleckého a ubytovacího důstojníka. „Ze všech mých příbuzných byl on jediný, koho jsem neměl rád,“ napsal později ve svých vzpomínkách Leopold Ferdinand o Františku Ferdinandovi. „Rozčiloval mě pohrdavý způsob, jakým jednal s lidmi. Díval se na všechny svrchu jako na nějaká nižší stvoření. Věděl o mých antipatiích a oplácel mi stejnou mincí. Při našich setkáních nasazoval přezíravou grimasu, dolní ret se mu posunul ještě o pár milimetrů níž, až se mu s krajním pohrdáním svěsil směrem dolů. Když se mnou mluvil, cedil slova mezi zuby tak nezřetelně, že jsem často vůbec nechápal, co chce říct. Ostatně jsem přitom o nic nepřicházel – stejně mi nehodlal sdělit nic příjemného…“6 Leopoldu Ferdinandovi nejvíc vadilo, že se František Ferdinand neustále záporně vyjadřuje o jeho otci, o člověku, jejž Leopold nade vše miloval. „Dělal zlomyslné vtípky o způsobu života, jaký můj otec vedl,“ vzpomínal později, „o tom, že se ve společnosti sedláků a měšťanů cítil líp než v Hofburgu – a o jeho vášni pro knihy a lov.“7 Tyto okolnosti už předem nedávaly cestě dobrou šanci. Vztahy mezi oběma arcivévody se ale zhoršovaly tím víc, čím víc se „Císařovna Alžběta“ vzdalovala od domovského přístavu. František Ferdinand hlásil císaři, že Leopold využívá každé příležitosti, aby se lepil na velitele lodi i na něj. Poprosil telegraficky o svolení, aby byl Leopold vyloučen z vycházek na břeh. Souhlas byl promptně udělen. Byl to výstražný výstřel. Ničeho se však tím nedosáhlo. 12


VYDĚDENCI HABSBURKŮ

Když měl Leopold jednou v noci službu na velitelském můstku, objevil se tam silně opilý František Ferdinand a pokoušel se Leopolda vyprovokovat. Že císař zachází se svými příbuznými příliš mírně a až on bude císařem, pošle každého tam, kam patří. Napadený mlčel. To následníka vytočilo ještě víc. Co se stalo pak, vylíčil Leopold Wölfling později ve svým pamětech: „Ty budeš první, s kým pořádně zatočím,“ zasyčel najednou mezi zuby, popadl mne za předloktí a stiskl mi paži, až to zabolelo. Vytrhl jsem se mu a bez sebe vzteky jsem na něj zařval: „Jestli okamžitě nevypadneš, neručím za nic!“ Přimhouřil pohrdavě oči a rty mu zkřivil zlomyslný úsměv. „A co bys jako chtěl udělat?“ „Hodím tě přes palubu…“ V tom okamžiku jsem toho byl opravdu schopen. Vztek mě zbavoval jakékoli soudnosti. Asi bych se pak sám vrhl do moře za ním… František Ferdinand si uvědomil, že to není jen pouhá výhrůžka a rázem vystřízlivěl. Zamumlal „Ty ses asi zbláznil!“ otočil se ke mně zády a s pohvizdováním odkráčel. Bylo mi jasné, že odteď je mým nejhorším nepřítelem – na celý život. A pochopil jsem ještě něco: že s mou kariérou je konec. Že musím okamžitě požádat o propuštění… Když jsme připluli do Sydney, hlásil jsem se u velitele jako nemocný a opustil křižník. To byl začátek konce…“8 František Ferdinand přirozeně události na „Císařovně Alžbětě“ líčil poněkud jinak. Leopold v důstojnické jídelně údajně postrádal vážnost a zdvořilost, a tak se zdržoval jen v okruhu kadetů. Dokonce propašoval na palubu svou milenku přestrojenou za kadeta. Když se kapitán pokusil tento poměr ukončit, vyhrožoval Leopold sebevraždou, a proto byl v Austrálii vysazen na břeh a poslán zpátky domů. 13


H A N N E E G G H A R D T O VÁ

Leopold musel opravdu v doprovodu jednoho poručíka z posádky nastoupit zpáteční cestu. Ze zdravotních důvodů, jak zněla oficiální verze. Cestoval inkognito pod jménem Leopold Wölfling. Jméno si vybral podle jednoho kopce v Krušných horách. Když jeho loď cestou zkřížila trasu „Saidy“, nemohl se ubránit slzám. Pro Františka Ferdinanda však záležitost odsunem „vzpurného“ arcivévody neskončila. Dal svému vzteku průchod ještě dopisem. Oznámil císaři, že Leopold Ferdinand nemá vůbec žádné vychování ani morální zábrany a požadoval, aby vůči tomuto „… mladému muži, který opravdu hanobí vážnost a čest našeho jména a naší rodiny, který dává nejhorší příklad a jehož pověst je v celém námořnictvu naprosto zpochybněna…“ byla podniknuta drastická opatření. Brno a milenky Po tragických událostech kolem korunního prince Rudolfa* a po skandálu s Johannem Orthem** to byl třetí potupný případ v arcidomě. Císař musel jednat rychle. Nejdřív dal Leopoldu Ferdinandovi roční dovolenou s odůvodněním, že jeho fyzický stav není takový, aby snesl nervově náročnou námořní službu. Pak ho přeložil k pěchotě. V březnu 1894 musel Leopold na císařův rozkaz nastoupit službu u 8. pěšího pluku v Brně. Leopold Ferdinand nesl přeřazení všelijak, jenom ne lehce. Zpočátku se v Brně, malém posádkovém městě, vůbec necítil dobře. „Už za měsíc mi začal nový život připadat obtížný,“ napsal později ve svých pamětech. „Je jednotvárný a bezbar* Rudolf, jediný syn císaře Františka Josefa I. a císařovny Alžběty a následník trůnu (1858–1889), byl společensky i politicky kontroverzní postava. Jeho osobní krize vyvrcholila tragédií v loveckém zámečku v Mayerling, kde Rudolf nejdříve zastřelil svou mladou milenku Mary Vetserovou a pak sebe. (Pozn. překl.) ** Původně Jan Nepomuk Salvátor (1852–?), nejmladší dítě toskánského velkovévody Leopolda II., a tedy srýc Leopolda Ferdinanda, vystoupil roku 1889 z habsburského rodu a přijal občanské jméno Johann Orth. V roce 1890 podnikl vlastním parníkem plavbu do Chile, z níž se nevrátil. O jeho osudech není nic známo; jeho loď patrně ztroskotala u Hoornského mysu. (Pozn. překl.)

14


VYDĚDENCI HABSBURKŮ

vý. Dnes jako včera, zítra jako dnes… Večer co večer sedíme my důstojníci v důstojnickém kasinu nebo v kavárně, jíme, kouříme, pijeme – někdy hrajeme šachy nebo karty – a říkáme tytéž věty, které jsme už říkali včera a předevčírem i minulý týden… Cítím se v Brně jako pohřbený zaživa…“10 Pěchota byla pro arcivévodu nový, zcela neznámý druh vojska. Přesto se poctivě snažil se tu orientovat.. Vůči důstojnickému sboru nabral ovšem kontroverzní kurs. A to proto, jak později uvedl ve svých vzpomínkách, že byl svému mužstvu otcovským přítelem. A protože ve svých vojácích viděl lidi, a ne stroje. Tady narazil na nepochopení a prudký nesouhlas. Jeho touha být konečně zase jednou ve velkém městě však stále sílila, a tak se rozhodl podniknout cestu do Německa. Jako arcivévoda si ovšem nemohl prostě vzít dovolenou a odjet. Bez císařského svolení nesměl udělat přes hranice země ani krok. Bylo třeba písemně předložit trasu cesty a uvést důvody, které ho k cestě vedou, požádat o audienci u císaře a pak osobně poprosit o souhlas. Nakolik císař svou úzkoprsostí a skrblictvím ovlivňoval až do nejmenšího detailu celý arcivévodův život, ukazuje průběh audience. Arcivévoda ve svých vzpomínkách: „Vaše Veličenstvo,“ začínám, „prosím co nejponíženěji o svolení, abych směl podniknout cestu do Německa.“ „Vím,“ brumlá on. „Kam chceš jet?“ Přitom čte z žádosti: „Mnichov, Norimberk, Würzburg, Ansbach, Rothenburg, Frankfurt, Freiburg, Schwarzwald, Bodensee, Lindau…“ Při posledním jméně vzhlédne, podívá se na mne přes obroučky cvikru a říká: „Proč nejedeš rovnou do Lindau? Nando (můj otec) bude rád, když tě uvidí.“ „Vaše Veličenstvo,“ odpovídám skromně, ale rozhodně, „ta cesta má posloužit ke zdokonalení mého všeobecného vzdělání; rád bych poznal jihoněmecká města, zámky a navštívil muzea, prohlédl si sbírky…“ „Sbírky motýlů!“ přeruší mě nevrle. „I ty, Vaše Veličenstvo, především bych však chtěl poznat zemi jako takovou.“ 15


H A N N E E G G H A R D T O VÁ

Opět pohled přes skřipec: „To ještě nemusíš jezdit tak daleko. Dám ti radu. Popros Nanda, ať tě pošle na nějaký ze svých loveckých zámečků, tam si můžeš odstřelit nějakého jelena nebo kamzíka a budeš spokojený. Vždyť je to všude stejné, všude jsou města a lesy a řeky a také muzea… byls už vůbec v přírodohistorickém a uměleckohistorickém muzeu?“ „Zajisté, Vaše Veličenstvo.“ „Nic lepšího neexistuje. A co se dá srovnat s našimi horami, lesy a jezery? Jsou všude, ale tak krásné jako v Rakousku nikde.“ „Vaše Veličenstvo, úpěnlivě prosím, dovolte mi odjet!.“ „Pomysli na to, že budeš muset počítat s všelijakými štrapácemi.“ Při těch slovech si opět bere do ruky list s mým cestovním plánem, narovná si cvikr na nose a pomalu pronáší: „Pojedeš inkognito jako pan Wölfling. Nebudeš moct cestovat tak pohodlně jako arcivévoda tady. Slyšel jsem, že vlaky jsou v létě velice plné. Možná nebudeš mít ani kupé sám pro sebe.“ „Vaše Veličenstvo, už se na tu cestu dlouho těším, buďte proto, prosím, tak milostivý a dejte mi svolení!“ „Ty jsi ale paličatý Toskánec. Kvůli Nandovi ti tedy dovolím, abys odjel. Vím ale, že až se vrátíš, ti bude líto, žes vydal zbůhdarma tolik peněz a řekneš mi, že jsem měl pravdu.“ „Mohu Vašemu Veličenstvu vyjádřit svůj nejvroucnější…“ „Dobrá, dobrá. Jeď si s pánembohem. Můžeš jít.“11 Ve Vídni si však už brousil zuby důležitý protivník. Arcivévoda Albrecht, který Leopolda Ferdinanda už po skandálu při zaoceánské plavbě označil za člověka „povahy problematické, neřkuli zlé, pyšného, neposlušného a bezbožného“ a jeho chování označil za důkaz toho, „… co toskánská linie vyprodukovala a rozesela dál pokud jde o italskou prohnanost, bourbonskou ubohost a protirakouské smýšlení…“12 Pro jeho 16

0033795  
Read more
Read more
Similar to
Popular now
Just for you