1
Neboj se. Moje povídání ti neublíží, ani to, co jsem udělala, a já ti slibuju, že se tady tiše schoulím ve tmě – možná budu trochu plakat a možná chvílemi znovu uvidím krev – ale určitě se už nikdy nezvednu, nevstanu a nevycením zuby. Musím ti to vysvětlit. Můžeš si moje povídání vykládat jako zpověď, když budeš chtít, ale je to zpověď plná podivností, jaké známe jen ze snů a z těch chvilek, kdy pára nad konvicí připomíná psí hlavu. Nebo když se panenka z kukuřičného šustí, která seděla až doteď na poličce, najednou ocitne v koutě místnosti a každému je jasné, jaké je za tím zlo. Všude se neustále dějí divné věci. Ty to víš. A já vím, že to víš. Proto se ptám, kdo za to může? A taky, umíš číst? Když nechce pávice sedět na vejcích, hned to přečtu správně, a taky že ano, tu noc přijde minha m~ ae, za ruku drží svého chlapečka a v kapse zástěry má moje střevíce. Ostatní znamení se nedají přečíst tak snadno. Často se jich sejde víc anebo se jasné znamení příliš rychle zamlží. Snažím se je roztřídit a vyvolat z paměti, ale je mi jasné, že mi jich spousta unikne, jako když jsem nepochopila, proč se užovka vyplazila umřít na domovní práh. Začnu radši tím, co vím jistě. Začátek začíná u těch střevíců. Jako malá nerada chodím bosá a pořád škemrám, aby mi dali boty, třeba cizí, dokonce 15