0033609

zkušenost nelze ignorovat. Pár lidí se o to pokusilo, samozřejmě. Zejména nově příchozí, kteří ještě stále měli vlastní názory a neorientovali se v panující společenské hierarchii. Ne že by jich bylo nějak moc. Společnost CADS byla extrémně selektivní. A Nicholas, který hrál Mozarta, zatímco potají čekal na výsledky konkurzu do londýnské divadelní školy Central School of Speech and Drama, se občas dohadoval. Esslyn se nepřel. Jen pozorně vyslechl vše, co Harold říkal, a pak si šel svou nekonfliktní cestou. Harold si tuto neústupnost vynahrazoval tím, že všechny ostatní režíroval skoro až k smrti.

Dierdre lžičkou nabrala do hrnečků levnou mletou kávu a sušené mléko a vše zalila vařící vodou. Pár maličkých bílých kuliček vyskočilo na hladinu a ona je nervózně rozmačkávala obrácenou lžičkou, mezitím se snažila vzpomenout, kdo sladí a kdo je dost sladký i tak.

Nejlepší bude vzít celý balíček a zeptat se. Vrátila se opatrně zpátky uličkou, zápasíc o rovnováhu s těžkým tácem. Esslyn se už dostal k dalšímu představiteli Salieriho, herci Ianu McKellenovi. „Takže – zcela proti svému zdravému úsudku – jsem se nechal zatáhnout do téhle one-man-show. Na jevišti od začátku až do konce.“ „Ale,“ ozval se Nicholas, šedé oči otevřené doširoka, „já myslel, že o tom právě hraní je.“ Everardové, chrliči jedovatých slin ve službách představitele hlavních rolí, vyjekli: „No já vím přesně, co chce Esslyn říct.“ „Já taky. McKellen mě vždycky nechával úplně chladným.“ Dierdre jim do toho vklouzla se svým dotazem ohledně cukru. „Proboha, to už bys snad měla vědět, broučku,“ neudržela se Rosa Crawleyová. „Pro mě jen morceau.“ 13