0033577

15. BŘEZNA 1939 Samozřejmě cestou do Soho pršelo. „Jako vždycky v tuhle roční dobu,“ omluvně pronesl taxikář a letmo pohlédl okénkem na zadní sedadlo. Ta stará dáma byla pěstěná, zámožná, nikoli však bohatá, prostě taková, že se od ní mohlo očekávat slušné spropitné. Bohatí lidé se spropitným skrblí, to je stará zkušenost. A po dvaceti letech za volantem mu nikdo nemohl nic předstírat. „Ale to nemá s roční dobou nic společného,“ opravila stará dáma řidiče. „V Notting Hill je počasí mnohem lepší.

To musí být tím Soho.“ „Vy nemáte Soho ráda, madame?“ pobaveně se zeptal šofér. „Proč bych neměla mít ráda Soho!“ rozhořčovala se dáma. „Jenom si myslím, že v Soho prší častěji než kdekoli jinde.“ Taxikář zatím při tom zůstal a jeho zákaznice se věnovala pozorování obrovských pestrých plakátů kin a divadel na zdech.

V kině Leicester Square naposledy promítali Frankensteinova syna s Borisem Karloffem v titulní roli. V divadle Haymarket Theater spolu stáli na scéně Rex Harrison a Diana Wynyardová ve hře Design for Living a naproti hotelu Regent Palace na Piccadilly zářili Mackenzie Ward a Eileen Peelová v kuse French without Tears.

Jako vždy v tuto odpolední hodinu byly ulice kolem Piccadilly Circus ucpané, řidič se však propletl několika postranními uličkami a náhle, pro starou dámu zcela neočekávaně, zastavil před vchodem do hotelu. „Prosím, Ritz,“ zvolal vesele, „pět šilinků, madame!“ Nespletl 5

se, neboA lady mu dala šest a vystoupila, když jí portýr v červené livreji otevřel dvířka.

V hale hotelu Ritz působila nejistě a ani se nesnažila nejistotu skrýt. Lehce pokyvovala hlavou do všech stran a odpovídala tak na uctivé pozdravy personálu. Nakonec krátkými kroky energicky zamířila k důstojně vypadajícímu pánovi ve fraku, který se na ni usmíval s rukama založenýma za zády. Řídké, stříbřitě šedivé vlasy měl brilantinou přihlazené k oválu hlavy a vypadal na více než padesát. Přesto ho stará dáma oslovila: „Mladý muži, zaveDte mě do čajovny.“ – Pokud jde o „mladého muže“, říkala tak každému muži, který nebyl starší než ona. „Do čajovny, jak madame ráčí,“ uklonil se oslovený a přitom učinil rozmáchlé gesto, jako by chtěl před břichem opsat půlkruh. „Ale pomalu,“ nabádala ho rezolutní dáma a holí se těžce opírala o koberec. Měla v sobě něco z drsné krásy, jakou do tváře vtiskne dlouhý život a která starým dámám propůjčuje zvláštní půvab. Na hlavě jí seděl staromódní klobouk, v němž působila nepřístupně, oblečená byla do vypasovaného zeleného kostýmu se sukní sahající téměř ke kotníkům. V hale módního hotelu nepochybně vypadala poněkud nemoderně.

Ze skleněných dveří vedoucích do čajovny, na niž upozorňovala i naleštěná mosazná tabulka, jí vyšel vstříc vrchní číšník v žaketu a se sladkovodní perlou v plastronové jehlici. Kromě toho byl pozoruhodný i jeho výraz, neboA větší vážnost a přísnost dávají delší dobu najevo už jen konzervativci v parlamentu. „Mladý muži,“ promluvila dříve, než se přísný vrchní stačil zeptat, „mám tady schůzku s lady Evelynou Beauchampovou.

Jsem tu asi příliš brzy, že?“ V rozporu s veškerým očekáváním se tvář vrchního rozjasnila a v návalu nadšení, jakého by se u něj nikdo nenadál a už vůbec by od něj nečekal, odpověděl: „Ale nikoli, madame, dámy jsou už zde. Ráčila byste mě, prosím, následovat?“ V čajovně se leskl tmavý nábytek a místnost se nořila do rozptýleného světla šířícího se od lamp se žlutými stínítky z ovčí kůže.

Z pološera se vyloupla postava. V ústrety jim šla lady Evelyna.

6

Dvouřadový šedý kostým s jemným světlým proužkem jí báječně slušel a kastrůlkovitý klobouček, který měla vtisknutý hluboko do světle nalíčené tváře, jí dodával mladistvý, vyzývavý vzhled. „Paní Jonesová!“ zvolala lady a vztáhla paže ke staré ženě. „To je báječné, že jste přijela.“ „Slečna Jonesová, mylady!“ opravila ji důrazně dáma. „Slečna Jonesová. Nikdy jsem nebyla vdaná a na stará kolena se ani nesnažím budit zdání, že jsem byla. Zůstaňme tedy u slečny Jonesové.“ Když stály proti sobě, bylo patrné, že lady je dobře o hlavu menší než slečna Jonesová, což nebylo způsobeno nadměrným vzrůstem slečny Jonesové, nýbrž tím, že lady Evelyna byla opravdu malá.

Lady Evelyna dovedla slečnu Jonesovou k rohovému stolu.

Tam už čekala Phyllis Walkerová, právě o polovinu mladší než slečna Jonesová. Přestože si oblékla široké, šedivé kalhoty a přiléhavý kabátek v dandyovském stylu, vypadala dobře. Na hlavě měla baskickou čapku. Pod ní se draly ven tmavé kudrny, gelem přilepené na čelo – v Soho nic neobyčejného, avšak v Ritzu nepochybně poněkud odvážné.

Před deseti dny se všechny tři ženy zúčastnily velmi zvláštního pohřbu v Putney. Přehlédnout se nemohly, protože společnost pozůstalých čítala jen osm truchlících, včetně vikáře, a to byl i navzdory uctivému nekrologu v London Times přece jen smutný konec nejslavnějšího archeologa světa, Howarda Cartera.

Nápad setkat se v Ritzu vzešel od lady Evelyny Beauchampové a vznikl z podnětu drobné, okrajové události. Když vycházely ze hřbitova v Putney, lady Evelyna se ještě jednou ohlédla a všimla si přitom jednoho tuláka, jací v této roční době po stovkách zalidňují teplá nástupiště podzemní dráhy. Muž se na okamžik zastavil, vhodil do otevřeného hrobu malý balíček a odkulhal pryč.

Na otázku, kdo byl ten muž a co znamenalo jeho zvláštní chování, neuměl odpovědět nikdo. Jen Phyllis Walkerová měla pocit, že toho tuláka zná. Rozhodně jí připomínal muže, jenž v životě Howarda Cartera hrál dvojznačnou roli.

Tou poznámkou vzbudila zvědavost obou dalších žen, zvláště 7

když se každá z nich domnívala, že o Carterovi ví všechno, a tak se rozhodly, že se onoho 15. března 1939 setkají v hotelu Ritz na čaji a vymění si zkušenosti.

Rozhovor zpočátku vázl, což mohlo být způsobeno jednak rozdílem věku a stavu dam, jednak tím, že se sotva znaly, avšak byl tu Howard Carter, k němuž byla každá z nich svým způsobem vázána. Na to, aby se k tomu veřejně přiznala, bylo třeba určitého přemáhání. „Co myslíte, dámy,“ začala lady Evelyna, aby překlenula trapné mlčení, „bude válka?“ Phyllis pokrčila rameny. Neuměla odpovědět.

Zato slečna Jonesová se rozhorlila: „Noviny jsou plné zpráv o manévrech flotily v Atlantiku a pohybech vojsk v celé Evropě.

Král a královna každý den navštěvují některou z továren na letadla, dnes byli v Birminghamu, zítra jedou do Rochesteru.

Nedávno jsem četla, že si lidé mají připravit zásoby na dva měsíce. Mylady, to doslova páchne válkou!“ „Jsem zcela vašeho názoru, madame,“ odpověděla Evelyna. „Když propukla poslední válka, byla jsem sice ještě malá a můj otec, lord Carnarvon, byl toho mínění, že se mám raději zabývat hudbou a uměním než politikou, ale ještě si dobře pamatuji, že tehdejší poměry se navlas podobaly dnešním.“ „Howard byl nepolitický člověk,“ poznamenala Phyllis a konečně se tak dotkla tématu. „Ale pouze pokud šlo o hádky stran,“ protestovala lady. „Howard byl samotář, i ve svých politických názorech. Jeden den podporoval labouristickou stranu, druhý den hájil torie. Jeho rozkolísanost přiváděla otce k šílenství. Někdy jsem měla pocit, jako kdyby Howardovi činilo Dábelské potěšení měnit svůj názor ze dne na den.“ „Kdy jste se s Howardem seznámila?“ optala se slečna Jonesová. Z tónu hlasu bylo zřejmé, že s tvrzením lady Evelyny nesouhlasí. „Ach, to jsem byla ještě holčička. Bylo to ještě před válkou.

Poprvé jsem otce provázela do Egypta. Ale tenkrát si mě ještě vůbec nevšiml – myslím jako ženy. Já se však do Cartera zamilovala už jako dítě. Byl velký, měl husté, tmavé vlasy, vousek nad 8

horním rtem mu dodával rys divokosti. Pro mě byl Carter dobrodruh a pohádkový hledač pokladů, který jednoho dne potká svou princeznu. A tou princeznou jsem já.“ „Zvláštní,“ poznamenala Phyllis Walkerová zamyšleně, „já jsem k Howardovi chovala stejné pocity. Pro mě byl rovněž mimořádným zjevem, scestovalým dobrodruhem a úspěšným hledačem pokladů, k němuž jsem vzhlížela. Howard mi vždycky říkal, že jsem jeho princezna. A já se tak v jeho přítomnosti cítila – alespoň na začátku.“ „A vy, slečno Jonesová?“ Lady Evelyna se pokusila vlídným úsměvem přimět starou dámu k řeči. Avšak ta byla zřejmě myšlenkami velmi daleko a jenom se tiše usmívala, jako by se setkala s událostí dávno uplynulých dní. „A vy,“ opakovala lady Evelyna, „co jste pociAovala vůči Carterovi vy?“ „Já?“ slečna Jonesová se vytrhla z myšlenek. „Ne, jako princezna jsem se s Howardem necítila nikdy. Tomu bránil už věkový rozdíl. Uvědomte si, že když jsme se s Howardem poprvé setkali, bylo mi osmadvacet a jemu patnáct. Byla jsem jeho učitelkou.

Přesto – Howard byl největší láska mého života.“ Phyllis a lady Evelyna na sebe mnohoznačně pohlédly, Phyllis dokonce projevila rozhořčení, rozhodně však nedokázala skrýt překvapení, když se zeptala: „Chcete tím říci, že jste s Howardem…“ Dál se nedostala.

Slečna Jonesová sklopila oči a pohlédla na sebe. „Zapomínáte, slečno Walkerová, že i já jsem kdysi byla mladá. Léty nad námi všemi vítězí zemská přitažlivost a stáváme se trochu ošuntělými.“ „Promiňte, madame, tak to nebylo myšleno. Jenom jsem si myslela, že mi Howard vyprávěl všechno. Když mluvil o svém mládí, vždycky se zmiňoval jenom o jednom jménu a tvrdil, že ta žena byla jeho největší láska.“ „To mohu potvrdit,“ dodala lady Evelyna. „Když jsme poprvé mluvili o lásce, tvrdil, že stále ještě bojuje se vzpomínkou. A přitom vyslovil jedno jméno.“ „Jaké jméno?“ zeptala se slečna Jonesová, teD už mnohem méně sebevědomá než před chvilkou.

9

„Sára,“ odpověděla lady Evelyna.

A Phyllis přisvědčila: „Ano, Sára!“ „Já jsem Sára. Sára Jonesová.“ Po tváři ženy přelétl hrdý úsměv, potom téměř se studem odvrátila pohled stranou a pravila: „Ano, přiznávám, že náš vztah byl neobvyklý, ale mohu říci, že to nebyl omyl. Na několik měsíců jsem byla nejšAastnějším člověkem na světě. Někteří lidé potřebují polovinu života na to, aby poznali, co je štěstí…“ Na několik okamžiků jako kdyby se v čajovně zastavil čas.

Phyllis a lady Evelyna, dosud přesvědčené, že v Carterově životě hrály hlavní roli ony, najednou musely uznat, že jim tuto roli upřela mocná konkurentka. TeD byly nesmírně zvědavé na začátky Carterova života, protože obě ho koneckonců poznaly až v pokročilém, mužném věku.

Sára Jonesová naopak planula zvědavostí na bližší okolnosti, jež Cartera dovedly k úspěchu. Po celá ta léta sbírala každý výstřižek novin, kde se o něm psalo. Láskyplně každý z nich nalepila do alba a se slzami v očích je četla tak často, že je uměla nazpaměA. A mnohokrát si nahlas spílala: Sáro, ty jsi blázen.

Odvahu jít na pohřeb Sára Jonesová sebrala až když četla nekrolog v London Times. Končil větou: He was unmarried – nebyl ženatý. To samozřejmě o ničem nesvědčilo. Nebo snad přece? TeD doufala i ona, že se dozví víc. Čím déle se Sára Jonesová, lady Evelyna a Phyllis Walkerová bavily, tím rychleji mizela původní vzájemná nedůvěra, tím jasněji dospívaly k závěru, že osud jedné je spjat s osudy druhých dvou.

Tři ženy zapomněly na čas. Každá z nich vyprávěla o své minulosti, a tak ještě jednou oživily muže, jenž byl nazýván králem z Luxoru.

10

KNIHA PRVNÍ

I K cestě z Ipswiche ve východním Suffolku do Swaffhamu člověk tehdy, na konci devatenáctého století, potřeboval půl dne a dobré nervy. „V Norwichi přestupte na směr King’s Lynn!“ vštěpoval jí prodavač jízdenek. „Ale rychle, máte jen deset minut!“ Kupodivu Sára Jonesová ten úkol zvládla a chytila vlak do Swaffhamu, což bylo spojeno – jak ještě uslyšíme – s určitými komplikacemi. TeD seděla sama v kupé a dívala se z okna, kde kolem ubíhala krajina, plochá a přerušovaná pouze kamennými valy táhnoucími tmavé čáry po pastvinách a vyznačujícími hranice pozemků.

Jaro už začalo. Kraj pokrývala obstojná zeleň, jistě ne tak zelená jako v Sussexu, kde je domovem nejzelenější zelená, nepochybně však barevně intenzivnější než pustina kolem Ipswiche.

Sára Jonesová pocházela z Ipswiche, kde byl její otec přístavním dělníkem a většinou nosil pytle s obilím. Matka zemřela hned při porodu a kdyby se Sáry neujala jedna žena ze sousedství, jistě by skončila v sirotčinci města St. Albans nebo bůhvíkde.

Sára rozhodně nebyla hloupá, ale na docházku do drahé latinské školy, kam chodily děti obchodníků s uhlím či cukrem, majitelů skladišA a rejdařů, otci chyběly peníze. Musela u otce dlouho škemrat, aby jí dovolil chodit do Rodinné školy poblíž sídla Christchurch, kde se dívky jako ona učily číst a psát a vystřihovat papírové šaty.

Po ukončení školy absolvovala ještě jeden rok učení a sama se 13

stala učitelkou na Rodinné škole. Pak jí zemřel otec na následky těžkého úrazu. Zřítil se přístavní jeřáb a pohřbil ho pod sebou.

Od toho dne Sáru neopustila myšlenka, že ji v Ipswichi pronásleduje neštěstí. A tak se rozhodla, že z města odjede. Reverendovi, který naposledy požehnal jejímu otci, se Sára Jonesová svěřila se svým trápením a on pochopil, že si přeje odjet z Ipswiche. Dokonce jí slíbil, že jí obstará místo učitelky. Ve Swaffhamu, v hrabství Norfolk, prý hledají pomocnou sílu do tamější Rodinné školy. Může se odvolat na něj.

Všechno, co tehdy měla, se vešlo do hnědého, hnědou plachtovinou potaženého kufru, který kdysi přinesla do manželství matka a který teD ležel na dřevěné lavici proti ní. Od různých ostatních zavazadel se lišil tím, že vzhledem ke své šířce neměl uprostřed držadlo, které by silnému člověku umožnilo, aby jej sám nesl. Ne. Kufr měl pouze dvě držadla po stranách, a protože jeho šíře přesahovala normální rozpětí paží, nebylo možné, aby zavazadlo nesl jeden.

Naštěstí na nádraží v Norwichi bylo hodně lidí a Sára vypadala velmi pěkně, takže nemusela dlouho vyhlížet ochotné pomocníky, kteří jí zavazadlo odnesli do vlaku na Swaffham.

TeD Sára s napětím kodrcala vstříc budoucnosti, cestou přerušovanou nespočetnými stanicemi na nádražích, jež se jaksi podobala jedno druhému, s domečky z rudohnědých pálených cihel. Některé byly tak maličké, že uvnitř měly jenom jednu místnost. Po hodině a půl dospěla k cíli a výpravčí, který vykřikoval jméno zastávky, jí dokonce pomohl s nemotorným zavazadlem.

Každý ví, jaký je to pocit, když se člověk poprvé blíží k cizímu městu. BuD je to radostné očekávání, nebo předtucha spojená s nechutí. U Sáry – jediného cestujícího, který vystoupil – nechuA výrazně převažovala nad nadšením. Bezradně stála před nádražní budovou, vedle sebe velký kufr, který nebyla schopna zvednout, a široko daleko ani človíčka. Nebýt slepičího kvokání, vypadalo by městečko jako po vymření.

V místě, odkud přijížděla, v Ipswichi, se v tuto dobu před nádražím handrkovali drožkáři o nejlepší místo k čekání, prodavači novin vykřikovali novinky a nosičů bylo kolem dost a dost.

14