Prolog
– Okamžik! – Co je? – Úkol splněn. Věc je hotová. – Jaká věc? – No dovolte. Ta ze všech nejdůležitější. Hlavní věc. – Hlavní věc? O čem to mluvíš? – O testimoniu. – Ach, jistě! Dobré nebe, to je ale příšerné. To se jeden nepřetržitě věnuje podstatným věcem, použije na to všechny své schopnosti, a pak nastane chvíle, kdy na ně jednoduše zapomene, nebo je najednou vyřídí obratem ruky. – Možná byste měl pomalu začít víc věcí delegovat. – Možná bys měl vědět, jak se máš chovat, když se ti donesou důvěrné informace. Víc delegovat! Ty nejspíš nevíš, v jaké jsme šlamastice. Proč myslíš, že se tenhle projekt rozjížděl? Pověz, jak dlouho ses zabýval tímhle spisem. – Přes sedmdesát let lidského času. – Tak se pochlub. – Kde mám začít? – To víš sám nejlíp. Nejdřív v krátkosti něco o předehře. – Tak komplikovaný program jsem snad na starosti ještě neměl. Díkybohu ponecháváme událostem většinou volný průběh, a u dřívějších úkolů jsem měl k dispozici daleko více času. Jenže protože tato záležitost musela být z nějakého důvodu před kon7
cem tisíciletí sprovozena ze světa, měl jsem nyní k dispozici nanejvýš čtyři generace, abych se dostal k někomu, kdo mohl úkol splnit. Při více méně normálním chodu věcí by to v tak krátké lhůtě nešlo vyřešit. Ten úkol jsme v zásadě mohli dát i jakékoli Jiskře, leč to by bývalo nemělo smysl. Problém byl v tom, že pokud chtěl být skutečně naším vyslancem, tak si musel na úkol vzpomenout, až se bude nacházet v duchu a těle. To jest, on musel být schopen přijít na tu nehoráznou myšlenku, a navíc musel mít vůli a odvahu, aby ji uskutečnil. Říkám „on“, protože to nebylo nic pro nějakou „onu“. Mezi nekonečnými lidskými možnostmi, jimiž zde disponujeme, se pochopitelně nacházela Jiskra, která splňovala dané podmínky, ale jak ji dostat na zem? Nejprve jsme tedy museli zjistit tu jednu sekvenci DNA, v níž by se mohla manifestovat. Nemusím vám povídat, že ta zakroucená dvojitá spirála DNA s informací pro člověka, ten hermetický kerykeion, který se nachází v jádře každé z jeho sta tisíc miliard buněk, neváží víc než jednu desetitisícinu gramu, ale rozmotaná je zhruba stejně dlouhá jako samotný člověk: počet možných pořadí na molekulární úrovni je tedy nesnesitelná cifra. Napsán v trojslabičných slovech čtyřpísmenné abecedy je člověk určován genetickým příběhem, jímž by se dal naplnit ekvivalent pěti set biblí. Na to už lidé mezitím taky přišli sami. – Tak je to. Odhalili tedy náš důmyslný koncept, totiž že žití je nakonec čtení. Oni sami jsou Knihou knih. Ve svém roce 1869 ty zpropadené bytosti objevily DNA v buněčném jádru, a my si tehdy namlouvali, že to nic neznamená, jelikož je nikdy nenapadne, že ta kyselina obsahuje kód, a ten že každopádně nikdy nerozluští, jenže o sto lidských let později rozšifrovali to genetické tajné písmo do nejmenších detailů. Týmž kódem jsme je učinili příliš chytrými. – Jenže o sto lidských let později jsem i já byl s věcí hotov. Nejprve se nám podařilo napsat tajné jméno našeho muže, ale to ještě nebylo nic v porovnání s tím, co nás čekalo poté. Vždyť jsme museli najít i praprarodiče, prarodiče a rodiče, kteří mohli do padesáti let vyprodukovat požadovanou kombinaci. Ve své neproniknutelné moudrosti, která ho samotného občas udivuje, to Šéf už zkrátka tak zařídil, že my máme ve svém Nekonečném Světle 8
pro každou možnou kombinaci semenné buňky s buňkou vaječnou jednu Jiskru. Při každém výronu semene vypudí muž tři sta milionů spermií: oproti jediné ženské vaječné buňce je to už stejně vysoký počet možných lidí, jemuž odpovídá stejné množství Jisker. Ale je potřeba také jedna Jiskra pro každou kombinaci každé spermie z každého výronu každého muže ze současnosti, minulosti i budoucnosti s každou vaječnou buňkou každé ženy ze současnosti, minulosti i budoucnosti. To bylo nutné, protože ani zde nemohl nikdo vědět, kdy člověk vynalezne něco, co by mu prodloužilo život o stovky nebo tisíce let. Existuje tedy také Jiskra pro určitou spermii z určitého výronu Julia Césara, která se mohla spojit s určitou vaječnou buňkou Marilyn Monroe. A každá spermie z bezpočtu výronů semene eventuálního syna z této mesaliance by se mohla spojit s každou vaječnou buňkou bezpočtu možných dcer Johna F. Kennedyho a Kleopatry, či dcery libovolného kameníka za Cheopse a toaletářky za deset tisíc let, – a všechny tyto možnosti a jejich potomci by se zas bývali mohli spojit se všemi jinými možnostmi a jejich potomky v prostoru a čase, a tak dále a tak dál až donekonečna. Tak existují vedle Jisker pro kombinace všech spermií – které jsou století za stoletím nepřetržitě ejakulovány po tisících litrech – se všemi vaječnými buňkami ze všech dob také Jiskry alternativních, hypernekonečně se štěpících a dělících generací toho, co mohlo bývalo být: hleďme Logos Spermatikos – Absolutně Nekonečné Světlo! – Snad mi to všecko nepovídáš, abys mě tu poučoval? – Ó, svatý, svatý, a ještě jednou svatý! Mluvím, protože jsem stále ještě oněmělý při pomyšlení na naše Světlo. – To tě ctí. Patrně chceš říct, že je ho hodně. – Ano, i tak by se to dalo formulovat. – Takže tobě se to tedy povedlo. – Jenom se neptejte jak. Dekódování genomu, úplného, tajného jména člověka, je pro lidi nyní již jen otázkou peněz, jednoho dolaru za nukleotid, abych byl přesný, tedy tří miliard dolarů, a na tom projektu se pracuje všude na zemi. Se svou biotechnologií budou v dohledné době schopni vyrobit genetickou esenci 9
určité vaječné buňky a konkrétního buněčného jádra s bičíkem mnohem rychleji a jednodušeji, než ji dokážeme vyselektovat my v tom našem romantickém, dosti staromódním chovatelství – jenže když ono se to muselo stihnout do roku dva tisíce. – Přesně tak. A nemohlo by to s tím třeba nějak souviset? Už se ti rozsvítilo? I my jsme teprve před asi pětasedmdesáti lidskými lety ke svému zděšení zjistili, jak rychle tam dole přibývá technických dovedností a co s nimi lidé hodlají provádět, nejen v oblasti biotechnologie, ale i ve všech ostatních oblastech. V dohledné době nám z naší organizace zbude jen firemní štít, potom se nebe svine jako kniha. Povídej dál, jak se ti to povedlo? – Navzdory všem problémům jsem před sedmdesáti lety najednou spatřil možnost, jak dostat požadovanou Jiskru v duchu a těle ne za čtyři, nýbrž už jen za tři generace. – To se podívejme. Tvoje tvůrčí vlohy jsou ještě větší, než jsem si myslel. – Jenomže bez šrámů se to neobešlo. Musel jsem k tomu použít něco příšerného. – Totiž? – První světovou válku. – No, to je aspekt téže věci. Naše znepokojení nad technologickým kurzem, který dějiny lidstva stále více nabíraly, se těmito nesmyslnými jatky definitivně potvrdilo. – Já jim tedy dokázal ještě dát nějaký smysl. Takto. Počítáno od potřebné sekvence aminokyselin zpět k možnému dědovi z otcovy strany došlo mých 301655722 pracovníků podle mých pokynů k jednomu rakušanovi, jistému Wolfgangu Deliovi, narozenému bez zvláštních důvodů v roce 1892. Ukázalo se, že babičkou z otcovy strany může být výhradně jistá Eva Weißová, narozená také bez zvláštních důvodů, ale až v roce 1908, v Bruselu. – „Weißová“ nezní zrovna vlámsky. Nemá to být „De Witte“? – Její rodiče byli německy hovořící židé z Frankfurtu a Vídně. Obchodníci s diamanty. – Zbožní? – Naprostí agnostici. Ti se nám smáli. 10
– Hm. – Víra také není pro lidi tak jednoduchá, to si my nedovedeme ani představit. Pro nás neexistuje žádná víra, pouze vědění. – No jo, je vidět, že působíš na samém okraji Světla. Možná bys měl dávat pozor, abys pro ně neměl příliš velké pochopení. Teď ale pokračuj. – V dubnu 1914 jsem dostal váš pokyn, a už v červnu skočil v Sarajevu jeden student, jistý Gavrilo Princip, před rakouského arcivévodu a zastřelil ho. Při vyslovení toho jména se jistě neubráníte tajnému potěšení. Byl přívržencem Nietzscheho, nejhrůznějšího ze všech lidí. – Připadá mi, že ani jméno „Nietzsche“ není bez vedlejšího významu. Ničevo. To byl ten nihilista, který svého času šířil drb, že Šéf je mrtvý. No dobrá, nebyl daleko od pravdy, jenže to, že boss nemůže umřít, je právě tím nejodpornějším omezením jeho všemohoucnosti. Existuje z milosti paradoxu, ale z téže milosti musí věčně existovat, věčně umírat. – Během několika měsíců byla jatka v plném proudu. Mně se ten tyátr hodil nejen k tomu, abych svedl dohromady Wolfganga Delia s Evou Weißovou, ale i v souvislosti s další generací, do níž měli zasáhnout nizozemci. – Nizozemci? Nezačínáš se do toho nějak moc zamotávat? – To byl jediný způsob. Německý a rakouský generální štáb vytáhl ze skříně starý Schlieffenův plán, který počítal s porušením nizozemské a belgické neutrality, aby tak obchvatným manévrem vpadl do Francie. Jenže pro můj projekt byla nizozemská neutralita stejně zásadní jako porušení té belgické, a prostřednictvím vybraných vnuknutí do Moltkeho mozku se mi povedlo, že plán byl realizován pouze stran Belgie. – Má paměť na lidské záležitosti začíná pomalu děravět. Moltkeho? – Generál polní maršál von Moltke, německý vrchní velitel. Wolfgang Delius – či, jak sám dle zvyku v těchto končinách říkával: Delius Wolfgang –, který právě získal titul na vídeňské obchodní akademii, se stal vojákem z povolání a bojoval na italské, ruské a francouzské frontě. V Bruselu byl ubytován u rodiny 11
Weißových, kde si jeho budoucí žena ještě hrála na zemi s panenkou. S tou panenkou jako by si to už nacvičovala. Delius byl pohledný mladý důstojník jízdního dělostřelectva, s vysokými vyznamenáními a stříbrnými ostruhami na holínkách, leč s čímsi mimořádně pochmurným v pohledu, což všichni připisovali zkušenostem z války, s níž to také trochu souviselo, ale ne úplně. Byla v něm ještě hlubší, původnější pochmurnost. Ve svém ranci, jak se mu říkalo, měl Stirnerova Jediného a jeho vlastnictví. Weiß, potěšen už jen tím, že je zase mezi svými krajany a může mluvit rodným jazykem, se mezitím projížděl s vojenským guvernérem v otevřeném kabrioletu po Boulevard Anspach, a to bruselanům neuniklo. Válka udělala svou službu, a když Německo a Rakousko kapitulovalo, dostal se Weiß, podle mého plánu, do vážných potíží. Den po složení zbraní byl zkonfiskován veškerý jeho majetek, a on, aby unikl zatčení, musel vzít se svou rodinou nohy na ramena a prchnout. Do Nizozemska přeci, kde jsem je chtěl mít, protože jiná možnost nebyla. Zatím Delius táhl na koni v čele svého oddílu směrem do Německa. – Ale teď už se znali. – Základ byl položen. Po návratu do studené, hladovějící Vídně se Delius uchytil jako učitel obchodních počtů na soukromé škole pro mladé dámy, ale nadále si dopisoval s Weißem. Tomu se v Amsterdamu opět rychle zadařilo. Počátkem dvacátých let pozval svého mladšího kamaráda k sobě a předběžně ho zaměstnal ve své firmě na zpracování diamantů jako účetního. S Weißovou podporou si Delius o něco později založil vlastní podnik, na zprostředkování obchodních styků s Německem a Rakouskem. Během několika let se podnik rozrostl na ne právě zanedbatelnou kancelář, on přijal nizozemské občanství, a roku 1926 se Wolfgang Delius oženil s Evou Weißovou, o šestnáct let mladší dcerou svého dobrodince. Tomu děvčeti bylo tehdy osmnáct a hned v následujícím roce se jí narodilo miminko – ale v důsledku překlepu na mém oddělení ten andělský chlapeček už po dvou týdnech zemřel v kolébce. Manželství to bylo úděsné, mrzí mě, že to tak musím říct. Opět jsem si plně uvědomil naše privilegium nebýt ani mužem, ani ženou. Jenže to bylo nutné pro jejich druhého 12
syna, který se narodil roku 1933 a jehož jsem potřeboval jako otce našeho muže na zemi. – Proč to manželství bylo úděsné? – Bez vašeho pokynu by k němu nikdy nemohlo dojít. Nikdo na zemi si nikdy nevezme toho pravého, to je známo, ale málokdy se dva lidé k sobě hodí tak málo jako ti dva. Tak či onak se mladá žena a její mnohem starší manžel museli navzájem nezhojitelně ranit – ani ne tak tím, že by něco určitého řekli nebo udělali či zanedbali, ale tím, jací byli. Nakonec se vzali, protože jsme to chtěli, ale to sami pochopitelně netušili. Pro ni bylo možná rozhodující právě to zajímavé, temné pozadí v pohledu jeho jasně modrých očí, které se nakonec mělo obrátit proti ní; a pro něj právě její vnitřní svoboda, kterou nakonec nemohl vystát. Její duch byl desetkrát lehčí a desetkrát rychlejší než jeho. On měl ducha těžkého a zkrouceného jako kotevní lano v lodním šroubu – jako téměř všichni rakušané po roce 1918, zalykající se nenávistí a sebenenávistí v sadosachermasochově dortu své na kousky rozervané dvojmonarchie, která nebude díky zuřivosti jiného rakušana o pár let později existovat už vůbec. Ona si chtěla večer vyrážet ven, jenže on se raději pohroužil do Maxe Stirnera. Zatímco se se svými židovskými kamarády a kamarádkami ve stejném věku bavila ve městě, četl si germán s monoklem u oka o individuu jako Jediném, a o jeho vlastnictví: světu. Podle Stirnera si nikdo nemá nechávat kýmkoli ani čímkoli nic předepisovat: jedinečné ego je suverénní, a to včetně zločinu. Když se v noci vracívala domů, nalézala ho někdy, jak křičí ze spaní a polštářem bojuje s italy. Možná s tím měla něco dělat dřív, než se to stalo osudným, ale neudělala. Možná proto, že na to byla příliš mladá; možná také, protože byla konečně daleko víc tím Jediným než on. Roku 1939 opustila Eva svého Wolfganga a šestiletého syna si vzala s sebou. – Pěkné. A teď k nastávající matce. – Tam jsem naštěstí nemusel pracovat tak komplikovaně. V podstatě to s sebou neneslo skoro žádné potíže, a mezinárodní už vůbec ne. Zde se tedy jednalo o nizozemce, a u těch spořádaných živnostníků neprobíhá nic tak urputně. Nepopírám, že je to také 13
tím, že jsem je dokázal vynechat z první světové války; druhá světová byla vlastně jejich první od šestnáctého století, se Španělskem, kterému tehdy ostatně také vládl poloviční rakušan. Kdyby je minula i druhá světová válka, byli by z nich stejně nespokojení panicové jako obyvatelé švýcarských údolí. – Neřekl bych, že na mě tento přístup dělá dobrý dojem. – Jestli chcete, vezmu ho zpět a předložím opak. – To zas není třeba. – Musel jsem to jen trošinku popostrčit, abych ji přivedl na svět. Opět vycházejíce z té, kterou jsme nakonec měli mít, v kombinaci s dědičným materiálem Delia juniora, jsme jako možného děda z matčiny strany objevili kustoda Nizozemského historického přírodovědeckého muzea v Leidenu: jistého Oswalda Bronse, bez zvláštního důvodu narozeného roku 1921. Ukázalo se, že nutná babička z matčiny strany, Sophia Hakenová, čirou náhodou bydlí poblíž, v Delftu, kde se roku 1923 narodila, taktéž bez zvláštního důvodu. Pro svůj věk se Brons koncem války více méně ilegálně ukrýval v muzeu; často tam i přespával, v sále se surrealistickým přístrojem Kamerlingha Onnese, jímž zkapalnil helium a který se přesně podobá zrůdě na pravém bočním křídle Zahrady pozemských rozkoší Hieronyma Bosche, hudebního inferna, a také horní postavě Velkého skla Marcela Duchampa. – Co to tu povídáš? – Toho si nevšímejte. Z toho genetického čachrování ve mně ještě pořád přeskakuje špulka jako na tkalcovském stavu. Koncem roku 1944, v poslední válečné zimě, mívali němečtí okupanti ve zvyku stavět vlaky s raketami V2 na leidenském nádraží, hned za fakultní nemocnicí, v naději, že to angličany odradí od leteckých útoků. Z raketové základny v sousedství je pak odpalovali na Londýn. Jenže jednoho prosincového odpoledne, ve dvanáct hodin, bylo nádraží beztak zbombardováno; krátce nato kolovala po Delftu falešná zpráva, že nemocnice je v plamenech. Ačkoli byla oslabena hladem a navzdory mrazu, rozjela se Sophia do Leidenu na kole, aby se přesvědčila, že se její nejlepší kamarádce, také zdravotní sestře jako ona, nic nestalo. Když míjela muzeum, několik set metrů jižně od nádraží, následoval druhý 14
útok a ona si našla úkryt ve vchodovém výklenku. Ovšem protože se angličané pod mým příznivým vlivem obávali, aby nezasáhli nemocnici, padala najednou kolem ní jedna bomba za druhou. Jedna zničila křídlo muzea, kde byly vystaveny mosazné dalekohledy z osmnáctého a devatenáctého století. Ve zmatku ohně, kraválu, prachu, křiku v nizozemštině a němčině, hasičů, sanitek a policie narazila na Oswalda Bronse. Zmatený, v roztrhaném oblečení a posetý šrámy bloudil troskami s obrovskou čočkou v náručí jako miminkem, a ona se ho ujala. – Drobný zásah. Příznivý vliv. Kolik mrtvých? – Padesát čtyři. – Trošinku popostrčit, že ano? – No, tak co tedy vlastně chcete? Já si to nevymyslel, celé to manipulování, já pouze vykonávám vaši cherubínskou vůli. Navíc jsem zamezil tomu, aby nemocnice lehla popelem. Ono se to zdá tak snadné, ovlivňovat přirozený chod věcí, jenže skutečnost je jako voda: tekutá a pohyblivá, ovšem trochu ji stlačit lze jen obrovskou silou. Když na ni člověk spadne z velké výšky, je tvrdá jako skála, z níž Mojžíš vyvedl vodu. – Ach, náš Mojžíš… Teď jsi zahrál na citlivou strunu. – Promiňte. – Kdy přišla na svět jejich dcera? – Roku 1946, v populační vlně. – Kdy se seznámila s mladým Deliem? – V květnu 1967. – Vyprávěj mi tedy od toho okamžiku celý příběh. Nejlépe bez komentáře. Vyprávěj obšírně a podrobně, abych si mohl vybrat, až budu zas já podávat zprávu. – Pro správné pochopení je lepší začít o něco dříve. – Kdy? – V pondělí 13. února 1967, ve dvanáct hodin v noci. – Tedy vlastně 14. února. – Ano, lidský čas je jeden velký paradox. – Jaký rok to tam dole teď mají? – 1985. – Tak začni. Poslouchám. 15
1 Rodinná oslava
Přesně o půlnoci jsem způsobil zkrat. Kdo by šel tou tichou haagskou třídou, s límcem vyhrnutým proti mrazu (ale nikdo takový tam v tu chvíli nebyl), viděl by, jak v honosném panském domě náhle zhasla všechna světla, jako by tam uvnitř sfoukli obrovskou svíčku. Pro obyvatele ze sousedství byla vila ověnčena poněkud chmurnou slávou: tam bydlí legendární státní ministr, přísný kalvinista Hendrikus Quist. V plných pokojích v přízemí, kde oslava probíhala, přivítali náhlou tmu a z bezedné hloubi doznívající hudbu smíchem. „Hodinka pro mládež!“ zvolal ne právě nejmladší ženský hlas. „Kdo je tu technicky zdatný?“ „Já to udělám. Kde jsou pojistky, babičko?“ „Na elektroměru, ve skříňce u schodů do sklepa.“ „Někdo se musel v něčem hrabat, zkrat nenastane přece jen tak.“ „Jdu se kouknout na půdu, na děcka.“ „Au!“ „Někdo určitě zase používal ten příšerný topinkovač. Cobo?“ „Ano, paní?“ „Ty jsi používala topinkovač?“ „Ne, paní.“ „Podívej se, jestli máme v kredenci ještě svíčky.“ „Ano, paní.“ Jen pouliční svítilna vrhala dovnitř trochu světla. Na temné 16