S
ilnice se jako spleť žil rozpínaly po zemi, křížily se, větvily, mizely do ztracena. Byly zpustlé, kamenité a plné děr, rozbité, zarostlé, za deště se měnily v bezednou bažinu a k tomu je ještě na mnoha místech přetínaly hraniční závory. Na jihu v horách se zužovaly ve stezky, aby pak zcela zanikly. Těmi žilami proudila všechna krev země. Hrbolaté, ve slunci prašné a pukající, při lijácích rozbahněné silnice znamenaly pro zemi pohyb, život, dech a srdeční tep. Jezdily po nich obyčejné poštovní dostavníky, káry bez střechy, polštářů a opěradel, rozhrkané, často všelijak pospravované, i rychlejší vozy zvláštní pošty, čtyřsedadlové, tažené pětispřežím, za den dokázaly ujet až dvacet mil. Spěchali rychlí kurýři dvorů a vyslanců se zapečetěnými brašnami na dobrých koních, které často měnili, i pomalejší poslové Thurn-Taxisovy pošty. Putovali po nich řemeslničtí tovaryši s ranci, počestní i nebezpeční, studenti vyzáblí a mírní i statní a smělí, také úzkoprsí, zpocení mniši v kutnách. Projížděly plachtou kryté povozy bohatých obchodníků i ruční káry židovských kramářů. V šesti solidních, poněkud zchátralých kočárech táhl se svou družinou pruský král, jenž se vracel z návštěvy na jihoněmeckých dvorech. Vinul se tudy nekonečný průvod lidí, dobytka a vozů, protestanti, jež salcburský kníže biskup zuřivě vyhnal ze země. Procházeli tu pestře oblečení komedianti a střízlivě odění, zahloubaní pie7