0033122

Libušský potok

Lipence

Libušský potok Pramení v jižní části Libuše, zpočátku teče sz., později záp. směrem Modřanskou roklí do Modřan, kde ústí zprava do Vltavy. Posledních 500 m toku je svedeno do kanalizace. Protéká katastrem Libuše, Písnice, Cholupic a Modřan.

Největším přítokem je Písnický potok (zleva).

Celková délka toku je 5,23 km.

L

Lipany Původně malá ves, dnes městská čtvrť a katastrální území nad pravým břehem Pitkovického potoka na okraji jv. cípu Prahy, od r. 1990 součást městské části Praha-Kolovraty. K Praze byla připojena (již jako součást obce Kolovraty) r. 1974. Jméno pochází od Lip. Nejstarší zmínka o Lipanech je z r. 1325, kdy se uvádí Havel z Lipan. Až do poloviny 18. stol. tu stávaly pouze tři selské statky, které patřily různým vrchnostem; nakonec se staly součástí panství Uhříněves. Obklopovaly nepravidelnou náves s rybníkem, otevřenou na jih směrem ke Kuří. Od poloviny 19. stol. byly Lipany spolu s Tehovičkami součástí obce Kolovraty. Velký statek čp. 1 je od r. 1654 až dosud v držení nejstaršího místního rodu Řeháků. Ze statku Bohuslavových v čp. 4 pocházela matka hostivařského sedláka, zakladatele agrární strany a významného prvorepublikového politika a ministerského předsedy Antonína Švehly. Velký pomník tohoto státníka, stojící nyní opět v Říčanech, byl od převzetí moci komunisty až do listopadové revoluce ukrýván ve staré studni statku Rathouských v čp. 3. Na jeho dramatickém „únosu“ a ukrytí v lednu 1949 se významně podíleli místní osadníci Bohumil Řehák a Milan Rathouský; oba byli později perzekvováni. Z malé vesničky Lipany byli tři z pěti sedláků s rodinami nuceně vysídleni do pohraničí.

V ulici V Listnáčích stojí kostelík sv. Martina.

Spolu s farou byl postaven již před r. 1352 a sloužil též sedlákům ze sousedního Kuří (dnes Středočeský kraj). Husitské války přečkal pod utrakvistickou správou, během třicetileté 128

války byl vážně poškozen. Dočkal se alespoň provizorní opravy a svému účelu pak sloužil ještě dalších 200 let. V r. 1863 však musel být pro celkovou zchátralost zbořen; na jeho místě byla vzápětí vybudována současná novorománská svatyně, obdélná stavba s apsidou a nevysokou hranolovou věží před vstupním průčelím, orientovaná netypicky k severu.

Bývalý hřbitov, který ji obklopuje, sloužil pro Lipany a Kuří. Na pěkně upravené návsi stojí bývalá škola, patrová budova s valbovou střechou a novorenesanční fasádou.

Do Lipan jezdí jedna autobusová linka městské hromadné dopravy od konečné stanice metra Depo Hostivař na lince A.

Pěkné prostředí, čisté ovzduší a okolní romantická příroda lákají nejen k výletům, ale i ke stálému bydlení. Vyrostla zde řada rodinných domků, ze známých osobností zde žije např. bývalý fotbalový reprezentant, trenér a funkcionář Ivan Hašek.

Kazín Skalní ostroh Kazín (233 m) s nepatrnými stopami starého hradiště, které podle legendy mělo být sídlem Krkokovy dcery Kazi, s prastarou tzv. bechyňskou cestou, místy vytesanou ve skále, leží již v katastru Jíloviště, tedy na území Středočeského kraje. Zato trampská a chatová osada Kazín stojí na území Prahy – vznikla ve 20. letech 20. stol. a patří k trampské klasice stejně jako navazující osada Údolí Hvězd. Ke Kazínu náleží i vyhlášená restaurace Tornádo (u Pumpahomy).

Lipence 195–345 m n. m., 2 265 obyvatel Městská část Praha-Lipence leží z větší části na nivě na pravém břehu Berounky v záp. části nejjižnějšího výběžku Prahy, naproti Černošicím (Středočeský kraj), pod nejsevernějším výběžkem Hřebenů. Základ dnešní obce vznikl v polovině 19. stol. spojením historických sídel – obcí Lipence (včetně osady „pod Kyjovem“) a Lipany s panským hospodářským dvorem.

Lipany se poprvé písemně uvádějí v listině českého knížete Vladislava I. z r. 1115. Lipenec se v pramenech objevuje r. 1268. Vesnice patřila Ostrovskému klášteru, ale krátce před zmíněným datem ji směnou získalo pražské biskupství. V r. 1292 pak král Václav II. obě osady věnoval nově založenému klášteru ve Zbraslavi. Po r. 1785 se staly majetkem náboženského fondu, posléze se zde vystřídalo několik majitelů. Poblíž hlavní ulice stojí kaple, dále je zde pomník padlým. V místech dřívějšího rozsáhlého zemědělského areálu v lokalitě Buda se dnes prostírá Velkotržnice Lipence a poblíž golfové hřiště. Součástí Lipenců je osada Dolní Černošice (jejím jádrem je bývalý Blukský mlýn), z níž vede lávka pro pěší a cyklisty na levý břeh Berounky do Černošic.

V Černošické ulici stojí pomník obětem válek.

Libušský potok

Litovický potok Potok, který v minulosti býval hlavním zdrojem vody pro Pražský hrad, pramení v nadmořské výšce 328 m nad rybníkem Bašta u obce Chýně (Středočeský kraj) těsně za záp. hranicí Prahy, napájí rybníky v okolí vsi Břve, protéká Hostivicemi a u významné silniční

Litovický potok

křižovatky (obchvat Prahy) vstupuje na území hlavního města. Následuje retenční nádrž Jiviny, Ruzyně, dále potok pokračuje podél zdi obory Hvězdy do zahrad zaniklých libockých statků. Potok napájí Libocký rybník (protéká ovšem podél jeho sev. břehu), podtéká viadukt Buštěhradské dráhy, za zahrádkářskou kolonií křižuje Evropskou třídu, stáčí se prakticky do protisměru a napájí vodní nádrž Džbán. Z přehrady vytéká pod názvem Šárecký potok.

Litožnice Zaniklá ves v romantickém plochém údolí Říčanka mezi Dubčí a Běchovicemi ve vých. části Prahy. Vznikla asi již v polovině 30. let 12. stol., poprvé se připomíná r. 1351. Ves s kostelem sv. Gotharda, tvrzí a velkým dvorem bývala v majetku bohatých staroměstských patricijů a drobné šlechty. Byla zničena za neznámých okolností před r. 1508, kdy se poprvé uvádí jako pustá. Přežil pouze kostel, o němž je zmínka ještě v r. 1713; později rovněž zanikl a zmizel beze stop. Litožnice stávaly na levém břehu potoka. Po r. 1969 tu probíhal archeologický výzkum, který mj. odhalil rozsáhlé osídlení z doby římské. V r. 1975 byla zjištěna poloha zdejší tvrze – na hustě zarostlém pahorku vých. od vsi. Byla věžovitá na půdorysu 6 × 8 m, doplněná o další menší stavbu, obklopená vodním příkopem a valem. Jak uvádí J. Úlovec v Encyklopedii českých tvrzí, byla stavba vzhledem k blízkosti potoka a problému se spodní vodou založena poměrně nezvyklým způsobem: budova byla po dokončení zvenčí zahrnuta až po úroveň 1. patra zemí a kameny a její přízemí s trámovým stropem sloužilo jako sklep. Na rovině postavená tvrz tak budila dojem, že stojí na kopečku chráněném vnějším valem a příkopem, do kterého byla zřejmě přiváděna voda přímo z potoka. Dodnes se z tvrze dochovalo sv. nároží, sklepní prostory, několik metrů dlouhý okopaný vnitřní líc zdiva, silného asi 1,3 m.

Lochkovský profil ský klášter, v r. 1686 ale přešel zdejší statek opět do světských rukou. V r. 1800 zde byla zřízena první továrna na cikorku se sušárnou na čekanku a další zemědělské produkty. Ve 2. polovině 19. stol. byla v provozu cihelna, vápenka, otevírány byly vápencové lomy – pro okolí Lochkova ostatně typické dodnes.

Nechyběl ani malý pivovar se sladovnou. I tak měla vesnice především zemědělský charakter. Po vzniku tzv. Velké Prahy se k Lochkovu velmi přiblížila hranice města. Původně samostatná obec byla v r. 1974 připojena ku Praze a v r. 1990 ustavena samostatná městská část Praha-Lochkov. Po r. 1989 se podařilo Lochkov zmodernizovat, dobudovat sítě a zlepšit služby.

Byly opraveny rodinné domky, obec pronajímá pozemky v komerční zóně. V katastru Lochkova je velká cementárna.

Významnou památkou je zámeček s balkonem v průčelí, který vznikl v 19. stol. úpravou původního panského dvora. Majitelé, rodina Josefa Brzoráda a Marie rozené Delorme, zde hostili svoji přítelkyni, dánskou královnu. V r. 1997 se do objektu přestěhoval obecní úřad, dále sem byla umístěna mateřská školka. V bývalé radnici je společenské centrum s místní knihovnou, keramickou dílnou mládeže aj.

V ulici Za Ovčínem jsou sloupková boží muka.

Další boží muka lze spatřit na nároží křižovatky Ke Slivenci a Cementářská. V parku stojí

Lochkov – zámek

V těsné blízkosti tvrziště je soustava tří rybníků na Říčance oddělených hrázemi, které jsou spolu s přilehlým převážně zalesněným záp. svahem návrší Tábor (263 m) od r. 1988 chráněny jako přírodní památka o výměře 27,99 ha. Nesourodé lesní porosty zahrnují jak dubohabřiny s výskytem ptačince velkokvětého, kozince sladkolistého, barvínku menšího či zvonku broskvolistého, tak nepůvodní dřeviny – borovici lesní a černou, modřín opadavý, trnovník akát, dub červený a javor jasanolistý. Na pravém břehu rybníka ,,V mýtě“ roste mladá mokřadní olšina s blatouchem bahenním, karbincem evropským, orsejem jarním, ostřicí štíhlou, sasankou hajní a dalšími druhy. Na lučních enklávách se zbytky sadů převládá ovsík vyvýšený. Z bohaté fauny bezobratlých vázaných na vlhké prostředí zde žijí citlivé druhy některých vlhkomilných měkkýšů, střevlíkovitých brouků, drabčíkovitých, nosatců a vzácných pavouků. V rybnících se rozmnožují skokan zelený a hnědý, ropucha obecná a zelená a kuňka obecná, vyskytuje se zde užovka obecná. V rákosinách hnízdí moták pochop a čtyři druhy rákosníků, na tahu se tu pravidelně objevuje slavík modráček a konipas luční.

Lochkov Městská část v mělké kotlině nad levým břehem Vltavy, v místech osídlení z mladší doby kamenné ve 4.–3. tisíciletí př. n. l. První země-

65 m a dlouhý 461 m, nosná konstrukce je ocelová, světovým unikátem je použití šikmých betonových pilířů (pod úhlem 57°). Při stavbě byly použity pomocné svislé pilíře, po dokončení byly zbourány.

Lochkovský profil Národní přírodní památka (39,1 ha), vyhlášená v r. 1988, chrání záp., jižní a vých. svahy asi 1–2 km záp. od Lochkova, sev. od cementárny. Geologický profil v podobě skalních výchozů a stěn opuštěných lomů dokumentuje vývoj pražské prvohorní pánve ve svrchním siluru a spodním devonu. Mezinárodně významný opěrný profil ke globálnímu stratotypu hranice ludlow – přídolí (silur) obsahuje také významná naleziště zkamenělin. V Barrandově nalezišti Lochkov se vyskytují hlavonožci, mlži, gastropodi, trilobiti a graptoliti, naleziště U topolů v údolí Radotínského potoka obsahuje hlavonožce, mlže a trilobity. Ve významném Mramorovém lomu pod Lochkovem se těžil hlavonožcový vápenec na obkladový kámen a jako chodníková mozaika. V lokalitě U topolů je patrný zářez bývalé úzkokolejné dráhy.

Vápencové svahy byly zalesněny borovicí černou. Na skalní stepi rostou některé chráněné a vzácné druhy – kavyl Ivanův a vláskovitý, oman srstnatý, koniklec luční český,

dělci se nejspíš usazovali právě na vyvýšeném levém břehu řeky v místech úrodné sprašové půdy. Lokalita byla osídlena i v dalších historických etapách.

Farní ves zde existovala patrně již ve 12. stol., držel ji břevnovský klášter, posléze zbraslavský klášter, vyšehradská kapitula a klášter vyšebrodský. V r. 1399 (1333) se uvádí přemyslovský dvorec (Lochkův dvůr) jako majetek Bořivoje z Lochkova, dvorského tesaře krále Václava IV. Mezi majiteli se objevily mnohé zajímavé osobnosti, např. v letech 1620–37 Adam Michna z Vacínova. V r. 1654 získal Lochkov zbraslav-

Lochkovský most

drobnější zvonička, v novém parku pomník obětem 2. světové války, nechybí ani kamenný pomník padlým v 1. světové válce. V r. 1654 se připomíná zemanský mlýn, který v r. 1786 koupil Prokop Mašek – od té doby se uvádí mlýn Přední Mašek. Rod Mašků tady hospodařil až do r. 1960, kdy byl objekt srovnán se zemí.

K dispozici je dětské hřiště a sportovní hřiště.

Tradiční akcí je např. Dětský den.

Lochkov – náves

Lochkovský most Nejvyšší most v Praze, součást Pražského okruhu u Lochkova, byl otevřen v r. 2010. Most nad údolím Radotínského potoka je vysoký

sasanka lesní, pcháč panonský, hvězdnice chlumní, černohlávek velkokvětý, vlnice chlupatá. Lokalita je cenná také z hlediska fauny. Žijí zde stepní plži. Ze vzácných stepních ploštic stojí za pozornost hlavně ruměnice Pyrrhocoris marginarus (jedná se o jediné naleziště v Čechách!), dále hranatka obecná, lovčice, ploštičky, zákeřnice červená, vroubenky, kněžice. Spatřit lze teplomilné střevlíky, nosatcovité, stepní bezkřídlé a mandelinkovité brouky. Z motýlů jsou zastoupeni hlavně otakárci. Významný je výskyt chráněného ploskoroha pestrého, z dalších teplomilných bezobratlých zde žijí 129

L

Lom V Dubči

Lužiny – Centrální park

L

čelnatka řebříčková a cikáda Cicadetta montana, z pavouků sklípkánek pontický, stepník rudý, plachetnatky, cedivečky, pavučenky (v r. 1964 byl popsán nový druh pavouka pavučenka nápadná). Ve skalách hnízdí poštolka obecná a výr velký.

Lom V Dubči

v Lysolajích – v Lysolajském údolí 91/17 našla svůj domov, misionářskou kapli vysvětil arcibiskup kardinál Miloslav Vlk. Vážně se uvažuje o stavbě kláštera.

Z několika starších usedlostí je nejznámější a nejhodnotnější rozlehlý Fuchsův statek ve Starodvorské ulici (čp. 5), při značené turistické cestě směřující do Dolní Šárky. První doložená zpráva pochází z r. 1654 – vypovídá o Rodenovském dvoru, který patřil rytíři Jakubu Rodenovi z Hyrcenova, kancléři knížete Lichtenštejna a majiteli Brandejsova statku v Suchdole (viz heslo Suchdol). Ten jej koupil v zuboženém stavu po třicetileté válce. Roden neměl dědice, a tak po jeho smrti připadl statek vrchnosti – ta jej ale ihned postoupila Rodenovu bratru Ondřejovi. Pak se zde vystřídala celá řada významných šlechtických i měšťanských majitelů – jeden z nich,

přešel Fuchsův statek pod nucenou správu, část sloužila jako sklady a areál nebyl v dobrém stavu – v posledních letech byl opraven.

Nadzemní části dnešního statku pocházejí z přestavby na konci 17. a začátku 18. stol., původní stavba je ovšem předbělohorská, zdivo v jižní části přízemí obytné budovy by patrně mohlo pamatovat konec 14. stol.

Převažujícím slohem je rané baroko, patrová obytná budova má valbovou střechu, stodola a sýpky mají původní průčelí, na fasádě jsou zbytky malované výzdoby. Dochovala se pozdně barokní sev. brána do dvora, jižní raně barokní brána zanikla ve 20. stol.

Mimořádně cenný je klenutý sklep, jeden z nejlépe dochovaných předbělohorských vinných sklepů v Čechách. Za pozornost stojí i další stavby lidové architektury, od baroka přes klasicismus až k eklektické architektuře – např. Helmrovka (Čábelecká čp. 28) ze závěru 18. stol. Koncem 16. stol. byl vybudován vodní mlýn, který je ovšem již v r. 1666 uváděn jako pustý – stál zřejmě v místech dnešního čp. 1. V Lysolajském údolí je pomník obětem válek. Při vstupu do rokle Housle byla v r. 2005 opravena fontána.

V r. 2001 byla otevřena Špačkova galerie a od r. 1974 je v provozu slévárna bronzových soch.

Pravidelně vychází Lysolajský zpravodaj.

Tradičně se koná masopust, Turistický pochod Zázračná studánka (duben), Slavnost květů (květen) v Houslích, Dětský den, Lysolajský běh (červen), Mariánská pouť (září), rozsvícení vánočního stromu aj.

Lysolaje – kaplička

Lysolajský potok Potok pramení v Lysolajích na dolním okraji rokle Housle, protéká Lysolajským údolím a po 2,1 km se v Podbabě ve výšce 180 m vlévá zleva do Vltavy. Prameni potoka se říká Zázračná studánka – voda je údajně léčivá. Na příjemném místě stojí kaplička (viz Lysolaje), jsou zde také lavičky. K prameni pod nízkou zídkou vedou schody.

nému bruslení se využívá Školní zimní stadion (vstup z ulice U Jezera).

Rondely Sídliště Lužiny tvoří hlavně panelové domy, uspořádané do rondelů – takové řešení je jediné ve střední Evropě. Rondel tvoří půlkruh (nebo dva vnořené půlkruhy), v němž je klidová zóna s hřištěm, pískovištěm a zelení.

viz Rohožník – lom v Dubči

Lužiny 290–385 m n. m., 21 005 obyvatel Sídliště v katastru Stodůlek, součást velkého sídlištního komplexu Jihozápadní Město. Tvoří je tři základní sídelní jednotky: Lužiny-střed, Lužiny-jih a Luka. Ještě v r. 1870 na území dnešního sídliště stále jen samota Na Lužinách. Stavět se tu začala až v poslední čtvrtině 19. stol. – tehdy také vznikla osada Lužiny.

Na přelomu 19. a 20. stol. zde stálo 34 domů s 266 obyvateli. Společně s obcí Stodůlky byly Lužiny v r. 1974 připojeny k Praze.

Mezi stanicemi Lužiny a Hůrka se přes údolí Prokopského potoka (nejvýše 17 m) klene most pražského metra, dlouhý 375 m, projektovaný V. Krausem a uvedený do provozu v r. 1994. V těchto místech se také prostírá příjemný Centrální park se dvěma retenčními nádržemi na Prokopském potoce, vytvořený v 90. letech 20. stol. Sev. od parku leží vilová část Lužin, jejímž centrem je náměstí Na Lužinách. U školy v Brdičkově ulici je fontána se čtyřmi chrliči a pítko od Luďka Buriánka a Josefa Němce (spolupráce Jiří Kuchař), mezi obchodním a nákupním centrem jsou sochy od Olbrama Zoubka. Kousek od stanice metra Luka v Trávníčkově ulici je kovové pítko (koule uprostřed chromované konstrukce) a v přilehlém parku fontána (skupina kamenných bloků a oblouk z dioritu) od Jaroslava Urbánka.

K dispozici je Sport Centrum Lužiny (venkovní víceúčelové hřiště, stolní tenis, tenis). K veřej130

Lysolaje 195–325 m n. m., 1 335 obyvatel Ze staročeského lisa (liška) a lajati (štěkati) vznikl neobvyklý název obce a dnes městské části Prahy 6, ležící v úzkém údolí Lysolajského potoka a při rokli Housle (viz heslo). Zřejmě tu lišky dávaly dobrou noc…

První dochovaná zpráva pochází z r. 1227. Území bylo majetkem panovníků, kteří s ním nakládali podle své úvahy – Lysolaje dávali jako dar (nejstarší darovací listina pochází z r. 1257). Koncem 14. stol. existovaly v Lysolajích tři dvory, v 16. stol. byly vysazeny vinice, které téměř zanikly ve válečných letech 1742 a 1757. Na konci 19. stol. vzniklo několik spolků – v r. 1891 sbor dobrovolných hasičů a v r. 1893 Krok s dramatickým souborem – v Lysolajích se hrálo ochotnické divadlo.

Divadlo se provozovalo i po válce – dokonce ve volné přírodě v Houslích (viz heslo).

Původně samostatná obec byla ku Praze připojena v r. 1968. Lysolaje mají spojení autobusem MHD se stanicí metra Dejvická.

Nikdy zde nevznikl kostel. V Nežerkovic statku stávala kaple, na dřívější návsi (v dnešní Kovárenské ulici) nad pramenem potoka byla v r. 1836 postavena mariánská kaple a na návsi v r. 1821 zvonička. Od r. 1977 byl v čp. 106 tajný dominikánský klášter, který založil Metoděj Habán. Dům z 30. let 20. stol. byl v letech 1993–95 přestavěn a v r. 1995 vysvěcena kaple P. Marie. V r. 1995 přišla do Česka skupina klaretiánských misionářů a v r. 1996 se usadila

novoměstský měšťan Jiří Josef Birl usedlost v r. 1718 radikálně přebudoval. Ta pak vedle hospodářského využití měla funkci venkovského obytného sídla. Koncem 18. stol. byla okolní vinice uváděna jako zpustlá. V r. 1807 si dvůr propachtoval a v r. 1809 koupil Matěj Fuchs, po němž dostal areál jméno. Po r. 1949

Lysolaje – Fuchsův statek

Malá Strana výpravu si v r. 1881 zorganizovali mladí němečtí studenti. Čeští studenti se to dozvěděli, a tak si v novinách zadali několik inzerátů, v nichž vyzývali vlastence k cestě do Chuchle. Tam se pak 29. června strhla pěkná mela, která měla soudní dohru, byla projednána v parlamentu ve Vídni, a dokonce zapříčinila výměnu místodržitele v Čechách.

Malá Ohrada viz Velká Ohrada

Malá říčka viz Královská obora

Malá Strana

Malá Chuchle – kostel Narození P. Marie

Malá Chuchle Jako Cuhlea, Huhel, Cuhla, Chuchel a Chuchelec se v písemných záznamech uvádí kdysi samostatná obec na levém břehu Vltavy a od r. 1922 součást Prahy. O Chuchli se zmiňuje listina z r. 1132 – týká se pobytu biskupa Menharta a dramatické příhody se šťastným koncem. Biskup se uložil ke spánku, ale najednou ho vyrušil rachot. Služebnictvo uteklo, biskup vyskočil z lůžka a přitiskl se ke komínu.

A na jeho loži přistál obrovský balvan, který se utrhl ze skály nad Chuchlí a prorazil stěnu domu. V r. 1268 se Malá Chuchle stala královským majetkem. Již v 1. polovině 13. stol. se uvádějí dvě Chuchle – Velká (viz heslo) a Malá. Na přelomu 13. a 14. stol. získal Chuchli zbraslavský klášter, v husitských dobách o ni přišel a v r. 1455 ji vykoupil zpět. V r. 1785 byl klášter zrušen a Chuchle přešla do soukromých rukou. Podle legendy se u Chuchle těžilo stříbro – havířům se zjevila P. Maria a ti pochopili výstrahu a rychle opustili podzemí. To za chvíli zaplavila voda, která tryskala z nového pramene. Lidé považovali pramen za léčivý, a protože byla příznivá i odborná analýza, byly zde založeny Fuchsovy lázně, později přejmenované podle Theodora Schönfelda na Theodorovy lázně. První písemná zmínka o lázních pochází z r. 1729, největšího rozkvětu bylo dosaženo v 19. stol., kdy se Chuchle stala i oblíbeným výletním místem Pražanů. Nevadilo ani to, že účinky Mariánského pramene byly později zpochybněny. Voda, přiváděná Čertovou strouhou, byla velmi oblíbená – dovážet si ji nechala i císařovna Marie Terezie. Již v r. 1837 zde stál dobře zařízený lázeňský dům. Voda

se užívala hlavně při žlučových a ledvinových kamenech, revmatismu a obrně – k pití i ke koupelím. V r. 1864 byly lázně velkým nákladem opraveny, ale v 1. polovině 20. stol. zanikly. V r. 1990 vytvořily Malá a Velká Chuchle městskou část Praha – Velká Chuchle. Malou Chuchlí dnes prochází frekventovaná komunikace směrem na Strakonice.

Již na začátku 13. stol. stála v Malé Chuchli románská svatyně Narození P. Marie, v r. 1774 přebudovaná barokně – z té doby pocházejí pěkné volutové štíty v průčelí. V r. 1760 byla nad pramenem vody v Čertově strouze postavena prostá kaple z lomového kamene.

Pramen byl upraven v r. 1946. Zaniklé lázně připomíná dodnes soubor domů – klasicistní čp. 4 s pavlačí a branou do hospodářského dvora, areál lázeňského hostince a zahradní restaurace čp. 42, dále čp. 43, kam na letní byt jezdíval Jaroslav Vrchlický, čp. 44 z r. 1840, pozdně barokní čp. 45 z 18. stol. se sochou P. Marie. Pozoruhodné jsou sklepy vylámané ve skále a částečně zaklenuté valenou barokní klenbou.

Když se to mlelo…

Malá Chuchle bývala výletním místem, které vyhledávala i umělecká společnost. Zdejší hájenku využíval jako letní byt Jaroslav Vrchlický, tady jej navštěvovali Josef Václav Myslbek, Josef Svatopluk Machar aj. Těžko pomyslet při té idyle, že se v souvislosti s Chuchlí občas také něco semlelo. Čeští vlastenci totiž nelibě nesli, že se o Chuchli měli dělit s německými výletníky.

Bývalo tradicí za deset krejcarů dojet v neděli drožkou od Újezdské brány do Chuchle a zpět doplout na lodičkách k Vyšehradu. Takovou

190–325 m n. m., 6 445 obyvatel Historické město na levém břehu Vltavy, jedna z nejstarších, nejpůsobivějších a nejnavštěvovanějších částí Prahy s honosnými paláci, nádhernými zahradami, křivolakými uličkami, úžasným souborem dalších památek, historickými hospůdkami a kavárnami – zkrátka se vším, co láká turisty a denně oslovuje i místní obyvatele.

Historie • Archeologové potvrdili osídlení již v 6. stol., trhová osada pod Pražským hradem existovala v 10. stol. Jako město založil Malou Stranu král Přemysl Otakar II. v r. 1257 pod názvem Nové město pod hradem pražským, později přejmenované na Menší Město praž-

ské (Dnešní název Malá Strana se užívá od 15. stol.). Do míst prastaré trhové osady přišlo hodně nových německých osadníků, kteří odtud vytlačili původní české obyvatelstvo.

Staré osady (Obora, Újezd, Nebovidy, Rybáře) se rozplynuly v nové zástavbě. Husitské války přinesly škody, neměly ale tak ničivý účinek jako v jiných městech. Měly vliv i na zpětné počeštění Malé Strany. S nástupem Habsburků kolem r. 1530 začali přicházet Italové – stavitelé a kameníci zde pomáhali vytvořit soubor renesančních památek. Velkým mezníkem v historii Malé Strany byl obrovský požár v r. 1541, který zničil 2/3 domů a dosáhl až na Pražský hrad. Nutné velké stavební úsilí vtisklo Malé Straně renesanční ráz. V 16. stol. se administrativně vyčlenila Obec sv. Jana (někdejší Obora), za třicetileté války toto postranní právo ale zaniklo. Další významnou kapitolou je období pobělohorské, charakteristické nástupem baroka – v té době na Malé Straně vzniklo několik desítek honosných paláců. Byla to doba velkých majetkových přesunů. Na jedné straně rozsáhlé konfiskace připravily o majetek četné staré šlechtické rody, na druhé straně dosáhli vysokého mocenského postavení i velkého majetku ti, kteří projevili dostatek loajality k nastupujícím Habsburkům. Ne všichni si mohli slávy užít do vysokého věku – příkladem budiž Albrecht z Valdštejna. Třicetiletá válka sice nepřinesla velké viditelné škody – bohužel se ale v té době „ztratila“ řada cenností (viz třeba plastická výzdoba ve Valdštejnské zahradě).

Pravda ovšem je, že Malá Strana se v té době

Malá Strana – letecký pohled

131

M

Malá Strana

Malá Strana – Nerudova ulice

M

proměnila v „palácové město“. Od přelomu 17. a 18. stol. se prosazovalo dynamické baroko, představované Kryštofem a Kiliánem Ignácem Dienzenhoferovými, Janem Blažejem Santinim, sochaři Matyášem Braunem a Ferdinandem Maxmiliánem Brokofem, malíři Petrem Brandlem a Václavem Vavřincem Reinerem a mnoha dalšími umělci. Památky přečkaly pruské dělostřelecké ostřelování v r. 1757 (poškozené střechy a fasády byly opraveny), navíc v 18. stol. vznikl působivý soubor palácových zahrad pod Pražským hradem. V r. 1784 byly Hradčany, Staré Město, Nové Město a Malá Strana spojeny do jednoho městského celku. Malá Strana si ponechala svůj historický ráz i v době nástupu průmyslu v 19. stol. – pokrok se zde projevoval hlavně v rozvoji dopravy. V r. 1829 začal na lince ze Staroměstského náměstí jezdit na Malou Stranu pravidelně dostavník, ale již v r. 1830 byla linka pro malý zájem zrušena. V r. 1842 jezdil dostavník z Malostranského náměstí ke Stögerovu divadlu v Růžové ulici, opět bez úspěchu. V r. 1860 jezdily omnibusy z Malé Strany do Karlína. V r. 1876 začala jezdit koněspřežná dráha z Vítězné ulice ke smíchovskému Západnímu nádraží. Po ukončení provozu elektrické dráhy přes Karlův most v r. 1908 byla zavedena autobusová doprava. Pravidelná linka jezdila z Křižovnického náměstí přes Malostranské náměstí, Nerudovou ulicí na Hradčanské náměstí a na Pohořelec. Provoz obstarávaly čtyři autobusy, ale především v zimě měly ve strmé Nerudově ulici značné potíže. V době 2. světové války nedošlo k větším škodám, řadu objektů v té době využívala okupační vojska. Od 2. poloviny 20. stol. měly některé památky využití velmi vzdálené původnímu účelu – v řadě objektů byla skrytá stanoviště StB, což bylo dáno velkou kumulací zahraničních návštěvníků i zastupitelství a rezidencí.

Mnohé pamětihodnosti zchátraly. Po r. 1990 byly četné památky obnoveny, došlo i k většímu komerčnímu využití objektů.

132

Významná prostranství • Od samého založení města bylo centrem dnešní Malostranské náměstí – tento název se ale užívá až od r. 1869. Místu, kde se konaly trhy a stál zde pranýř a šibenice, se říkalo rynek, Malostranský rynek, Štěpánské náměstí, Vlašský rynek.

Náměstí rozdělil chrám sv. Mikuláše na horní část (Vlašský rynek) a dolní část (náměstí Radeckého). V r. 1621 zde byla veřejně vystavena těla některých českých pánů, popravených na Staroměstském náměstí. V r. 1900 sem přijela první tramvaj – trať sem byla přivedena z nedalekého Újezda. Postupně navázala dvojice tratí ke Klárovu. V r. 1926 byla zrušena trať, vedoucí Tomášskou a Valdštejnskou ulicí. Náměstí obklopují šlechtické paláce a měšťanské domy, většinou se středověkými jádry, jejichž fasády vznikaly od renesance do 20. stol.

Jednou z nejznámějších pražských ulic je Nerudova, součást Královské cesty, tradiční přístup k Pražskému hradu. Nejprve spojovala Staré Město s Pražským hradem, její význam se ještě zvýšil po vybudování Menšího Města pražského (Malá Strana) v r. 1257. Naopak význam ztrácela dnešní Sněmovní ulice, jižní přístup k dnes již zaniklé bráně Pražského hradu. Nerudovou ulicí se čeští panovníci ubírali ke korunovaci – nebylo ale jednoduché vyjet strmou ulicí. A tak se do dlažby začaly vkládat dřevěné krokve (německy der Sparren), zkosené dřevěné trámy, zabraňující prokluzování kol. V polovině 17. stol. se objevil název ulice Sparrengasse, zkomolený později na Sporengasse. „Die Sporen“ jsou německy ostruhy, česky se ulici říkalo Ostruhová. Podle básníka a spisovatele Jana Nerudy se ulice začala nazývat od konce 19. stol. Původně lemovaly ulici holé stráně a kopce, měnící se postupně na vinice a zahrady. Souběžně pak vznikala zástavba. Vzhledem k tomu, že zde projížděli panovníci, musely tomu odpovídat i domy.

Posazené do hodně šikmého terénu dostaly nestejné stupňovité základy a hluboké dvory

ve stráních, každý objekt měl do ulice otočený honosný štít. Stojí tu řada nádherných paláců.

Typická jsou domovní znamení, vypovídající o majiteli objektu – hlavně znázorňovalo živnost vlastníka. Nejznámějším obyvatelem ulice byl Jan Neruda, bydleli zde i významní architekti, jako Kryštof Dienzenhofer a Jan Santini. V r. 1901 byla prozkoumána kanalizační stoka, umístěná asi 6 m pod vozovkou – vede v délce asi 1,2 km od Pohořelce až ke křižovatce ulic Josefské a Štěpánské, místy přímo sklepy, vylámanými ve skále. Nad kostelem P. Marie U Kajetánů stávala až do r. 1711 hradní Strahovská (Černá, Hansturkovská) brána. Na konci 19. stol. se uvažovalo o vybudování zubačkové tramvajové trati. V letech 1908–09 tudy jezdila první autobusová linka v českých zemích. Po několika haváriích byla zrušena. Na Nerudovu ulici navazuje Úvoz (od 14. stol. Hluboká cesta) – bývala často plná vody, v horším případě splašků, valících se do Nerudovy ulice. V r. 1662 byla proto zřízena stoka a ulice vyvýšena a upravena. Od Tržiště stoupá Vlašská ulice směrem k Petřínu – její název platí úředně až od r. 1870, ale daleko dříve se zde usadili Italové (Vlaši), podle nichž také ulice byla pojmenována. Italové většinou splynuli s českým prostředím, byli vítanými staviteli, architekty, kameníky aj., usilovali o měšťanství. V polovině 16. stol.

Malá Strana – Mostecká ulice

Nenechte si ujít Chrám sv. Mikuláše Palácové zahrady pod Pražským hradem Nerudova ulice Vrtbovská zahrada Zámecké schody a Staré zámecké schody Kampa (samostatné heslo) Valdštejnská zahrada Malostranské mostecké věže Velkopřevorské a Maltézské náměstí získalo na Malé Straně měšťanství 67 Vlachů. Nejeden počeštělý Ital si ponechal Vlach ve svém příjmení. Právě ve Vlašské ulici se soustředila největší italská komunita. Tržiště s Jánským vrškem spojuje Břetislavova ulice, ve 14. stol. nazývaná V rámích soukenických či Pod rámy soukenickými, v 17. stol. pak Truhlářská ulice. Podle častých pohřbů, mířících ke hřbitovu u kostela sv. Jana, dostala také přízvisko Umrlčí. Dnešní pojmenování připomíná knížete Břetislava I. Hlavně za panování Rudolfa II. sem přišla řada italských přistěhovalců. Jižní svah skalnatého hradního ostrohu zdolává Chotkova silnice, vybudovaná v r. 1831 (od r. 1912 tudy začala jezdit také tramvaj). Významnou tepnou, spojující Újezd s Malostranským náměstím, je Karmelitská

Malá Strana ského hradu. Orientovala se směrem od hradu – proto se jí také původně říkalo Písecká, mířila k Písecké bráně a odtud k předměstské osadě Na Písku (dnešní Klárov). Malostranskému předmostí z Mánesova mostu se dříve říkalo Pod Bruskou podle potoka Brusnice či Bruska, ležela zde osada Rybáře. V r. 1922 se ujalo oficiální pojmenování Klárov podle univerzitního profesora Aloise Klara. Těsně u Karlova mostu je ulice U Lužického semináře. Stará komunikace mezi brody a přívozy zde existovala dávno před založením Malé Strany – spojovala osadu Rybáře s okolním světem. Stavělo se zde až ve 2. polovině 16. stol. – byla to vyhledávaná lokalita pro blízkost císařského dvora, pobývajícího na Hradě. Blízkost mostu ovlivňovala název –

žila Újezdská brána, původně v těsné blízkosti Malostranského náměstí. Později se posunula a vydržela až do r. 1891.

Paláce a historické domy • Na Malostranském náměstí stojí bývalá Malostranská radnice. Schůzky městské rady se zprvu odehrávaly v kostele sv. Mikuláše nebo v domě rychtáře, první radnice byla zbudována až někdy na konci 1. poloviny 14. stol. – nepřežila však husitské bouře. Dům byl později obnoven, ale městská rada tu již nikdy nezasedala – do r. 1478 se scházela v domě U Sedmi kamenů, pak koupila volný pozemek v sv. rohu rynku a v letech 1478–81 postavila nový objekt.

Radnice neunikla velkému požáru v r. 1503, ale byla opravena. V r. 1575 tady byla sestavena Česká konfese, společné vyznání víry nekatolí-

Malá Strana – Thun-Hohenštejnský palác

ulice. Ještě v polovině 14. stol. ji přetínaly městské hradby. Po bitvě na Bílé hoře se zde usadili karmelitáni – odtud pochází název.

V r. 1995 tady archeologové prokázali dřevěnou konstrukci cesty z 10. stol., ze stejné doby pochází i pohřebiště, zkoumané v r. 1912. Část ulice při Malostranském náměstí měla být zlikvidována – v r. 1896 tady vznikl průlom v místě některých domů. Ulice byla rozšířena tak, aby tudy mohla projíždět tramvaj, později byla v místě zbořených domů částečně dostavěna. Ulici uzavírala a střežila Újezdská brána při Malostranském náměstí, součást hradeb z r. 1257 – v r. 1727 byla zbořena. Na jejím místě stojí dům čp. 516. Prodloužením Karlova mostu k Malostranskému náměstí je Mostecká ulice, významná středověká trasa – vedla tudy Královská cesta. Ulice fungovala jako tržiště, proto si tady měšťané stavěli domy úzké a protáhlé, jen aby se jich vešlo co nejvíce. Ve 14. stol. byla známá pod názvem K mostu, až do r. 1870 se část ulice blíže k Malostranskému náměstí nazývala Za mosteckou věží, od r. 1911 se celá ulice jmenuje Mostecká. Z Malostranského nebo Valdštejnského náměstí lze vstoupit do Sněmovní ulice. Jedná se o jednu z nejdéle osídlených lokalit – osada zde existovala již v 7. stol., vznikla s příchodem prvních Slovanů. Ulici se říkalo Ulice ke sv. Michalu podle kostela, který stál pod Hradem (zbořen byl kolem r. 1700 a údajně do něj podzemní chodbou chodíval z hradu na bohoslužby sv. Václav).

Místu se říkalo také Farské náměstí, Farský plac a Pětikostelní náměstí pro starobylé trojúhelníkové náměstíčko. Kostely zde byly ovšem jen tři, název Pětikostelní byl totiž odvozen od vlastníků jednoho z domů Fünfkirchenů. Tomášská ulice spojuje Malostranské náměstí s Valdštejnským náměstím a sleduje starou cestu, která vedla od vltavských brodů k dnes již zaniklému jižnímu vstupu do Praž-

Lužický seminář

ulice se nazývala Dolejší mostecký plácek a ještě v 18. stol. Pod mostem. Dnešní název připomíná lužický seminář, který tady byl od r. 1705. V letech 1870–1947 se ulice jmenovala Lužická. Soustřeďovali se zde studenti bohosloví i kněží, kteří usilovali o zachování vlastního jazyka a víry Lužice. Je zajímavé, že území Lužických Srbů patřívalo k českému státu (v r. 1075 za Vratislava II., trvale za Karla IV. v r. 1373) – nároku na ně se zřekl až císař František I. v r. 1815. Pro Valdštejnské náměstí a Valdštejnskou ulici bývaly ještě ve 14. stol. charakteristické domky drobných řemeslníků.

Podobu náměstí ovlivnily záměry Albrechta z Valdštejna, dnes je pro tuto část charakteristický soubor paláců, kterému vévodí Valdštejnský palác. Na paláce ve Valdštejnské ulici navazují nádherné zahrady.

Název ulice Újezd připomíná někdejší románskou osadu, jednu z nejstarších na území Prahy – existovala již před r. 1210. Vedla tudy hlavní komunikace spojující Prahu s jihem Čech a směřující dál do Německa – trasu stře-

ků a myšlenkové platformy stavovské opozice.

V r. 1611 radnici vypálila a vyplenila pasovská vojska. Následovala pozdně renesanční přestavba v letech 1618–29 za účasti Jana

Campiona de Bossi. V r. 1648 objekt poškodili Švédové, radnice byla znovu opravena.

Hlavní prostor zabírala radní síň, v areálu byly také byty, stáj pro koně, v podloubí se prodával chléb a sůl. V zadním traktu se původně nacházel poměrně rozsáhlý Malostranský obecní pivovar, který zanikl již před polovinou 19. stol. V r. 1784 ztratila radnice svůj význam, historické dveře z r. 1619 se stěhovaly do Staroměstské radnice. Budova pak sloužila nejrůznějším účelům, kromě jiného zde bylo i vězení pro politické vězně. Na konci 80. let 18. stol. zde byla objevena knihovna, kterou tu ve zdi radničního sklípku po bitvě na Bílé hoře ukryli evangeličtí radní (její součástí byl mj. malostranský kancionál z r. 1572). Ve 20. letech 19. stol. se uskutečnily rozsáhlé úpravy – mj. byly odstraněny štíty a věže do náměstí. Dochován zůstal portál z r. 1660 v loubí. V r. 1868 vznikla Malostranská beseda – a pod tímto názvem se bývalá radnice stala významným kulturním centrem. V letech 2006–09 prošel objekt rozsáhlou rekonstrukcí – pomocí dobových tesařských technik se podařilo obnovit mimořádný renesanční strop, znovu byly osazeny tři věže, snesené v r. 1828. Původně gotický dům U Červeného jelena (č. 6) s pivovarem byl přebudován renesančně a v 80. letech 19. stol. dostal klasicistní fasádu – ta je dílem tehdejšího majitele a vynikajícího architekta a stavitele Ignáce Jana Palliardiho. Ten zde vybudoval na svou dobu velice komfortní nájemní byty se záchody. Z počátku 17. stol. se dochovala vnitřní dispozice s mázhausem. Na jižní straně Malostranského náměstí stojí dům U Glaubiců č. 5 (čp. 266), podle něhož byla pojmenována vyhlášená pivnice. Dům se nejprve jmenoval U Zlatého a později U Zeleného stromu.

Původně dva objekty byly ještě v předhusitské době sloučeny do jednoho domu – v r. 1389 se uvádí již jen jeden z nich s dochovanými původními sklepy a částí zdiva. Před r. 1585

Malá Strana – Lichtenštejnský palác

133

M

Malá Strana

M

Malá Strana – Malostranská radnice

a 1606 byl dům renesančně přebudován.

V r. 1615 dům získal Baltazar Globic, pražský primátor – zkomolením jména Globiců pak vznikl dnešní název. V r. 1790 byl dům přestavěn podle plánů Ignáce J. N. Palliardiho.

Ke „Kloubicům“ (Malostraňáci hospodě jinak neřekli) chodíval se svým tatínkem i malý Jan Neruda. Vedle domu U Glaubiců stojí dům U Zlatého hroznu č. 4 (čp. 267), několikrát přebudovaný, s barokní podobou z doby kolem r. 1769. V podloubí se zachovaly pozdně renesanční portály, v patrech jsou záklopové stropy. V původním gotickém domě údajně bydlel přítel Jana Husa právník Jan z Jesenice, který právě zde sepsal protestní traktát proti postupu kostnického koncilu. Již v r. 1398 se připomíná dům U Petržilků č. 1, pojmenovaný po mlynáři Janu Petržilkovi, který objekt vlastnil na přelomu 15. a 16. stol. a po požáru v r. 1503 jej přestavěl. Dům byl ještě několikrát přebudován, dnešní klasicistní podoba je dílem Ignáce Jana Palliardiho z r. 1782.

Nejstarší období připomíná dochovaný raně gotický sklep s klenbou a portálem. Na pavlačovém dvoře jsou sochy sv. Jana Nepomuckého a sv. Václava z 1. poloviny 18. stol. Když byla v husitských válkách vypálena původní radnice, získali radní nový objekt, nazývaný tehdy U Šesti kamenných sloupů (též U Šesti sloupů), později U Tří medvědů a U Stüdlů.

134

Zastupitelstvo zde jednalo v letech 1436–78.

Spojením dvou středověkých objektů pak v r. 1746 vznikl dnešní dům U Sedmi kamenných sloupů č. 2. Gotický původ naznačuje lomený oblouk v podloubí před domem, věž ve dvoře je zbytkem malostranských hradeb z doby Přemysla Otakara II. Na jednu z funkcí radnice upozorňují ve dvoře původní železné dveře se znakem a českým lvem, vedoucí do dvou věznic. Již v době gotiky má svůj původ dům U Tří zlatých hvězd č. 8 (čp. 263). Dům, v němž je dnes stylová restaurace, má pěkné klasicistní průčelí a podloubí. Současnou podobu mu dal obchodník Karel Neudek, který sem přišel v r. 1812. V letech 1835–45 zde bydlel Joachim Barrande, jemuž dělala hospodyni paní Barbora, matka Jana Nerudy. Hospodyně uměla dobře francouzsky a s panem inženýrem si jistě rozuměla – měli hezký vztah, podle některých odvážných a nijak nepotvrzených teorií by Barrande dokonce měl být Nerudovým skutečným otcem… Jako sladovna sloužil nejprve původně gotický dům U Zlatého lva č. 10. Objekt byl přebudován renesančně – podařilo se ovšem zachovat část původní přemyslovské malostranské hradby. Následovaly další úpravy – v r. 1608, v 19. stol. úprava průčelí směrem do Tržiště.

V 17. stol. byl majitelem slavný stavitel Santini de Bossi, v době rudolfínské tu byla otevřena

vyhlášená staropražská vinárna U Mecenáše.

V r. 1747 zde byla zřízena první pražská zastavárna, a protože brzy nepostačovala velkému zájmu, byl pro její účely přikoupen i sousední dům U Tří korun (v r. 1710 upravený Kiliánem Ignácem Dienzenhoferem). Objekt sloužil také jako špitál, bydlel zde proslulý brusič drahokamů Diviš Miseroni z Liosonu a po něm lékař František Löw z Erlsfeldu, pozdější rektor pražské univerzity. V r. 1824 se zastavárna odstěhovala do Masné ulice.

Charakter Malostranského náměstí ovšem určuje hlavně soubor paláců. Celou záp. stranu horní části náměstí naproti chrámu sv. Mikuláše ohraničuje Lichtenštejnský (Ledeburský) palác č. 13 (čp. 258-III). Původně zde stálo šest měšťanských domů – pět otočeno průčelím do náměstí, šestý (V Koutě či Lidlovský), zmiňovaný již v r. 1404, do Nerudovy ulice. Místodržitel kníže Karel z Lichtenštejna, známý protagonista tvrdé pobělohorské rekatolizace, koupil v letech 1622–23 pět domů, Lidlovský dům připojil k areálu až jeho syn Karel Eusebius. Tři prostřední domy (U Bílého lva, U Černého orla, Berkovský) byly upraveny barokně, krajní si dochovaly pozdně renesanční podobu. Na konci třicetileté války zde krátce sídlil štáb švédského vojska, v letech 1742–90 Lichtenštejnové palác pronajali poštovnímu úřadu. Při příležitosti korunovace Leopolda II. českým králem v r. 1791 byl palác přebudován pod vedením architekta Matyáše Hummela – tehdy vzniklo dnešní klasicistní průčelí. V letech 1821–26 bydlel v paláci Josef Dobrovský a v r. 1829 se zde konala třetí pražská uměleckoprůmyslová výstava.

To již měl palác nové majitele – v r. 1825 získali objekt Ledeburové. Po r. 1848 se do paláce nastěhovalo vojenské velitelství Prahy, v r. 1866 objekt využíval štáb pruské armády.

Před 1. světovou válkou zde měl služební byt plukovník Alfréd Redl, známý svojí špionážní aférou. Zemské velitelství v něm úřadovalo i po r. 1945, před r. 1989 tady sídlila Vysoká škola politická ÚV KSČ. Po restauraci areálu se

Malá Strana – Hartigovský palác

sem v r. 1990 nastěhovala AMU. V r. 1993 bylo před palác umístěno 27 uměleckých patníků v podobě stylizovaných hlav od Karla Nepraše jako připomínka popravených českých pánů.

Pozdně barokní dvoupatrový Grömlingovský palác (U Kamenného stolu) č. 28 (čp. 5-III) stojí v čele domovního bloku pod chrámem sv. Mikuláše. Vznikl spojením pěti samostatných měšťanských domů. V letech 1764–86 se majitelem všech domů stal Karel z Grömlingu. Palác pro tohoto majitele vybudoval Josef Jäger za sochařské spolupráce Ignáce Františka Platzera (plastiky na náměty z antické mytologie). Vzniklo pozoruhodné dílo s typickými portály s vykrojenými horními rohy, plochými klenáky, parapety se štukovou ornamentikou aj. V r. 1867 byl palác uváděn jako zpustlý, opravy provedl stavitel Jan Bělský. Ve 2. polovině 20. stol. sem byla umístěna proslulá Malostranská kavárna. Vrcholně barokní čtyřkřídlý Hartigovský (Glauchov-

Malá Strana – U Zlatého hroznu

ský, Senftenberský) palác č. 12 (čp. 259-III) na jz. rohu Malostranského náměstí vznikl spojením dvou původních středověkých gotických domů z 15. stol., obnovených po požáru renesančně a v letech 1701–02 barokně přestavěných podle projektu Giovanniho Battisty Alliprandiho. V r. 1722 koupila areál hraběnka Černínová, o dva roky později František Karel hrabě Kolovrat-Libštejnský. Objekt stále nebyl zcela dokončen, datum na klenáku prozrazuje, že se tak stalo až v r. 1725, již za účasti Františka Maxmiliána Kaňky. V r. 1735 palác získala Tereza hraběnka Hartigová.

Hartigové sem přenesli své bohaté umělecké sbírky a knihovnu. V r. 1796 zadní křídlo dostalo klasicistní vzhled. V r. 1873 zakoupil objekt Zemský výbor, v r. 1875 byl zbudován balkon nad portálem a usazen zemský znak.

Zajímavostí je průchod, který palác protíná a spojuje Malostranské náměstí s Tržištěm.

Malá Strana

Malá Strana – U Sedmi kamenných sloupů

K nejčistším stavbám pražského baroka patří čtyřkřídlý Kaiserštejnský (U Pertoldů, U Kříže, U Tří hvězd) palác č. 23 (čp. 37-III) s vých. klasicistním průčelím, obráceným do Josefské ulice. Základem byly dva gotické domy spojené do jednoho celku. Dnešní objekt dal v letech 1700–08 zbudovat František Helfried svobodný pán z Kaiserštejna, zřejmě podle plánů Giovanniho Battisty Alliprandiho.

V přízemí je prolomeno loubí, střední část je zvýrazněna trojosým rizalitem s balkonem v prvním poschodí a pískovcovými sochami Čtyř ročních období patrně od Ottavia Mosta. Zbytky gotických domů se zachovaly ve sklepích. V letech 1908–14 zde bydlela slavná pěvkyně Ema Destinnová – celé patro vyplnila starožitným nábytkem a uměleckými předměty, nasbíranými po celém světě.

Jeden pokoj byl věnován památkám na císaře Napoleona. Destinnovou připomíná busta na průčelí od Jana Simoty z r. 1972. Před ní obývala palác jiná česká pěvkyně Marie Sittová, s níž jsou spojena první provedení oper Bedřicha Smetany. V 80. letech 20. stol. byl areál adaptován pro Českou obchodní komoru, při tom byly odhaleny čtyři malované renesanční trámové stropy z r. 1600. Sev. straně dolní části Malostranského náměstí dominuje monumentální pětipodlažní palác Smiřických (U Montágů) č. 18 (čp. 6-III).

Palác s polygonálními nárožními arkýři vznikl v 17. stol. spojením čtyř středověkých domů a stal se hlavním pražským sídlem mocného rodu Smiřických. Na jaře 1618 se rezidence Smiřických stala střediskem příprav stavovského povstání, vždyť Albrecht Jan Smiřický byl jedním z hlavních vůdců odboje. Tady se na tajné schůzi 22. května dohodli stavovští předáci na defenestraci místodržících. V pobělohorské době se majetku zmocnili Valdštejnové, ale objekt zanedbávali. Až v r. 1763 koupil palác Jan Pavel z Montágu a dal jej upravit do dnešní pozdně barokní podoby

podle projektu Josefa Jägra – průčelí bylo zvýšeno o jedno patro, doplněno o pilastry a nadokenní římsy. V r. 1903 byl palác spojen krytým přechodem nad Thunovskou ulicí s protilehlým objektem Zemské sněmovny.

V r. 1939 byly objeveny malované dřevěné stropy a v r. 1993 byl palác rekonstruován pro potřeby Parlamentu ČR. Šternberský palác č. 19 (čp. 7-III) je jedním ze dvou objektů, ve kterém údajně v r. 1541 vypukl požár, který se posléze rozšířil na celou Malou Stranu a Pražský hrad. Dům se poprvé uvádí v r. 1496 jako Bašta – objekt byl po požáru považován za prokletý, nesměl být rozšířen ani zvýšen.

Nakonec byl obnoven a sloužil jako zájezdní hostinec, v němž diplomaté čekávali na přijetí u císařského dvora. V r. 1637 koupili dům Šternberkové a v r. 1684 získali také honosný renesanční Fuxovský dům. Ve 20. letech 18. stol. dostal areál dnešní podobu vrcholné barokní rezidence, nejspíš podle projektu Giovanniho Battisty Alliprandiho. V r. 1796 zde byla ustavena Společnost vlasteneckých přátel umění, v r. 1818 zde byla dotažena myšlenka založení Vlasteneckého (později Národního) muzea. Ostatně Šternberkové shromáždili v paláci úžasné sbírky – grafiku, ve výtvarné galerii byly obrazy Škréty, Brandla, Reinera, dále plátna nizozemské a německé školy, za největší skvosty byly považovány antická socha Sokrata s číší bolehlavu a Raffaelova

Malá Strana – Schönbornský palác

skica Svaté rodiny. Proslulý šternberský salon obdivovali jak aristokraté, tak členové České společnosti nauk (např. Josef Dobrovský). Po rozhodnutí o vzniku muzea odkázal František Šternberk tomuto ústavu sbírku mincí, knihovnu a osobní archiv. Ještě dlouho zde byla významná obrazárna – až v r. 1884 se významná díla stěhovala do sálů Rudolfina.

Po 2. světové válce zde sídlil Geologický ústav, v r. 1992 palác přešel do majetku Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR.

Malá Strana – U Ježíška

Na sev. úpatí Petřína na rozhraní Vlašské ulice a Tržiště se prostírá Schönbornský (Colloredovský) palác č. 15 (čp. 365-III), který vznikl zřejmě podle projektu Carla Luraga přestavbou čtyř renesančních domků a sladovny v letech 1643–56 pro vojenského velitele Prahy hraběte Rudolfa Colloreda-Walsee. Raně barokní palác byl v letech 1715–18 přebudován ve stylu vrcholného baroka možná podle projektu Jana Blažeje Santiniho (případně Giovanniho Battisty Alliprandiho), stavbu vedl Bartolomeo Scotti. Po r. 1755 dostala dnešní podobu vých. část paláce. Hlavní půlkruhově zaklenutý vjezd je zdobený bosáží a lemují jej sloupy, v horní části navazuje balkon, ze strany dvora lemují vstup sochy gigantů ze sochařské dílny Brokofů. V r. 1794 zdědili palác Schönbornové – a nic podstatného již na areálu neměnili. V r. 1917 zde krátce bydlel spisovatel Franz Kafka. Od r. 1924 využívá areál vyslanectví (od r. 1945) velvyslanectví Spojených států amerických. Sousední Vratislavský (Mitrovický) palác č. 13 (čp. 366-III) vznikl jako rozsáhlá rezidence přebudováním renesančního domu pozdně barokně v 18. stol. Objekt byl klasicistně přestavěn v letech 1824–34. V letech 1671–1948 byl v držení Vratislavů z Mitrovic. V r. 1993 byl palác upraven pro různé komerční a společenské využití. Na rohu Tržiště a Břetislavovy upoutá pozornost hezký dům U Ježíška (čp. 303). Gotický sklep s valenou klenbou a cihelným lomeným portálkem připomíná pozdně gotickou minulost objektu, uváděného v r. 1517. Základy nízké věže mohou být nejstarším pozůstatkem opevnění Malé Strany. Věž má na přední straně dvě okna a na boku arkády – dlouho byla částí podkrovního bytu. V r. 1685 za Petra Finka (nebo po r. 1704) byla přistavěna nižší část směrem do Tržiště, věž byla upravena barokně a mezi okna prvního patra umístěna polychromovaná reliéfní plastika P. Marie Loretánské. V r. 1636 získal dům krejčí francouzského původu Rajchart de Bois a nazval jej U Města Paříže. V letech 1823–25 zde v podnájmu bydlel František

Palacký. V 19. stol. byl nad balkon v hlavním průčelí zavěšen obraz Milostného Jezulátka – a domu se začalo říkat U Ježíška. Dnes zde sídlí luxusní Alchymist Grand Hotel and Spa. V Mostecké ulici stojí za pohled nádherný pozdně barokní Kaunický palác č. 15 (čp. 277III), který si po r. 1773 nechal na místě starších gotických a posléze renesančních domů vybudovat apelační rada Michael Karel starší hrabě Kaunic podle projektu architekta Antonína Schmidta. Průčelí zdobí Mosteckou ulici, zadní trakt dosahuje k Maltézskému náměstí.

Průčelí má rokokovou výzdobu s prvky klasicismu, se středním rizalitem. V tympanonu pod obloukem hlavní římsy lze spatřit štukový reliéf Pallas Athény, stejně jako sochy v atice pocházející z dílny Ignáce Františka Platzera. Bohatá štuková výzdoba je blízká francouzskému stylu doby Ludvíka XVI. Zajímavým detailem je okapový systém – poprvé v Praze zde byla dešťová voda svedena na ulici. Vedle Kaunického paláce stojí úzký třípatrový dům U Bílé růže (č. 17), jehož historie sahá až do 14. stol. Nad dochovanými gotickými sklepy vyrostl na konci 16. stol. renesanční objekt, později upravený barokně a kolem r. 1840 opatřený klasicistní fasádou.

Dům „proslavil“ jistý Rudolf Mrva, který zde bydlel na sklonku 19. stol. Po rodičích zdědil rukavičkářský obchod, ale to na naplnění jeho ambicí nestačilo. S přáteli založil tajný spolek Podzemní Praha a jako jeho náčelník si zvolil přezdívku Rigoletto z Toskány. Mladíci vedli jen řeči, dopustili se ovšem i několika krádeží – a skončili za mřížemi. Mrva si chtěl zachránit kůži, a tak policii vyprávěl, že jeho spolek je ve spojení se socialistickou organizací Omladina. Mrva si navymýšlel spoustu historek, a hlavně hodně lidí konkrétně uvedl. Nastalo zatýkání, obžalováno bylo 68 nevinných lidí, „monstrproces“ se stal velkým divadlem.

Dva z propuštěných, Otakar Doležal a Fran-

Malá Strana – U Bílé růže

135

M

Malá Strana Malé Straně městský znak – ten je vytesán do orámované kartuše na portálu Saského domu.

V r. 1787 se tady několikrát zastavil Wolfgang Amadeus Mozart při svých nočních taženích Prahou, kulečník si zde rád zahrál František Palacký a děj jedné ze svých povídek sem umístil Jan Neruda. V r. 1887 si zde otevřel „obchod s papírem a kuplety“ populární pražský herec a písničkář Jan Šváb-Malostranský (1860 až 1932). Zajímavou historii má dům s klasicistním průčelím U Černého medvěda č. 4 (čp. 53), spojený v 19. stol. se sousedním domem U Salvátora. Na místech obou objektů stával dvorec pražských biskupů a arcibiskupů ze 13. stol. – právě zde na vrata přitloukl Jan Hus provolání, v němž deklaroval svůj úmysl hájit se před koncilem v Kostnici. Dvorec byl vypálen v r. 1419. Zbytek gotické věže v rohové části domu U Salvátora byl podle všeho součástí rozlehlého areálu, který sahal od Josefské až po Letenskou ulici. Ve 14. stol. stával v Mostecké ulici dvorec mohučského arcibiskupa Ludwiga, který svou rozlehlostí konkuroval protějšímu biskupskému dvoru.

Již tehdy se zde říkalo U Černého orla (dnešní č. 11, čp. 279). Podle pověsti arcibiskupská družina na cestě za Karlem IV. narazila na černého orla, který se nemohl vysvobodit z pasti v podobě úzké skalní rozsedliny. Na

M

po částech rozprodávat. Vystřídala se zde řada zajímavých majitelů – od r. 1381 Konrád Krajíř z Krajku, dalším vlastníkem byl známý právník a děkan Karlovy univerzity Viktorin Kornel ze Všehrd, který se stal obětí moru.

V 16. stol. byl dům přestavěn renesančně, v letech 1696–1713 barokně, dnešní podoba je dána klasicistní úpravou a nedávnou adaptací na luxusní hotel a restauraci. Historické prostředí zdůrazňují malované trámové stropy v Královském pokoji, klasicistní dveře či socha sv. Floriána ve štítovém nástavci. Měšťanský pozdně gotický dům U Tří zlatých zvonů č. 16 v sobě skrývá zbytky bývalého biskupského a později arcibiskupského dvora, který byl sídlem pražských církevních hodnostářů (včetně proslulého Jana z Jenštejna) od 12. stol.

Románský dvorec byl po polovině 13. stol. goticky opevněn a za biskupa Jana IV. z Dražic přebudován. V r. 1389 se zde konal soud nad Matějem z Janova a v r. 1410 tady arcibiskup Zbyněk Zajíc z Házmburka nechal spálit Viklefovy spisy. V r. 1419 dobyli arcibiskupský dvůr husité. Na rozsáhlé ploše pak byly postaveny nové domy, formované barokními a klasicistními úpravami. Někdejší biskupský dvůr připomíná zbytek vstupní věže s gotickou dlažbou z křemencových kamenů a říčních valounů.

V domě se dochovaly i zbytky nástěnných

Malá Strana – Kaunický palác

tišek Dragoun, se za Mrvou hned vypravili a zastihli ho při zdobení vánočního stromku – jeden ho přiškrtil, druhý mu do prsou vrazil dýku. Dostali 19 let těžkého žaláře a Mrva, jak toužil, se dostal do dějin – ovšem jako symbol zbabělosti, udavačství a zrádcovství.

U původní věže starého Juditina mostu stojí ve svém jádru renesanční dům s nádvorními arkádami z r. 1592, dříve součást komplexu Saského dvora. Sídlil tady celní úřad a Císařský solní úřad, stejně jako Úřad mostu Pražského využíval dům do r. 1784. Původní Malostranská celnice nezůstala ušetřena požáru r. 1503, byla ale obnovena. V 19. stol. přibyla zadní část objektu směrem do Saské ulice, v r. 1886 upravená novorenesančně. Dispozice domu je poměrně složitá, umocňuje ji spletitá síť krátkých schodišť. Z pavlače domu se dá vstoupit do předsíňky a prohlédnout si románský reliéf na vých. straně Juditiny věže.

Vlevo je vytesána postava klečícího mladíka, vpravo torzo postavy – není jednoznačné, co výjev představuje. K nejstarším pražským domům palácového typu patří Saský dům, stojící hned za Juditinou věží. V r. 1358 ho 136

Karel IV. věnoval saskému vévodovi Rudolfovi I. Do té doby byl znám jako Vlašský dvůr, protože v něm bydleli italští kupci. Nový majitel nechal na střeše zhotovit „skleněný rybník“ – patrně se jednalo o první pražské akvárium. Vystřídalo se několik majitelů včetně Starého Města a Malé Strany. Dům ale chátral a v r. 1590 pět kamenů, které se uvolnily v horní části, rozbilo krámské boudy a usmrtilo jednoho mládence. V r. 1592 byla zahájena rozsáhlá renesanční přestavba. V letech 1826–28 dostal objekt dnešní klasicistní podobu (naštěstí zůstal zachován renesanční portál). V domě působil hostinec, vešlo se sem několik krámů. V r. 1657 císař Leopold I. udělil

Malá Strana – U Tří zlatých prstenů

Malá Strana – U Zlatého (Bílého) beránka

arcibiskupův pokyn muži orla osvobodili – a dravec na svého dobrodince nezapomněl, věrně ho jako hlídač kroužící ve výšce doprovázel na cestách, připravený přispěchat na pomoc. Arcibiskupskou rezidenci koupil v r. 1379 Mikuláš z Borotína a hned ji začal

maleb. Podle pověsti byly při stavbě nového domu nalezeny tři zvonky z někdejší biskupské kaple. Bílým zvonkem služebnictvo zvonilo k jídlu, červeným klekání a černý se rozezněl sám vždy, když měl umřít někdo z členů rodiny. Tak zvonek zazvonil bez cizího přičinění, když majitel zemřel na cestách v cizině. Vdova si brzy přivedla mladého manžela, ale když ženich připíjel na svatební hostině, zvonek zazněl a nový pán klesl mrtev k zemi. V ten okamžik také do domu vtrhli biřici, od nichž se šokovaná paní dozvěděla, že její vyvolený byl hledaný vrah… Nenápadnou klasicistní fasádu a nezvyklé domovní znamení má dům U Tří zlatých prstenů č. 20 (čp. 245), v němž je dnes restaurace. Dům prokazatelně existoval

Malá Strana

Lužický seminář

již v r. 1386, od té doby byl několikrát přebudován. Dnešní název se poprvé objevuje v r. 1635, nejnovější podoba domovního znamení pochází z let 1841–42. Proč právě toto znamení ve výši prvního patra upozorňuje na jinak nenápadný dům, není úplně jasné. Tři spojené kruhy symbolizují rovnováhu těla, duše a mysli – není vyloučeno, že majitel mohl mít vztah k tajemným naukám, jimž bylo v rudolfínské Praze hojně přáno. Stejně tak se ale mohlo jednat o symbol věrné lásky a nerozlučitelného manželského svazku. Zajímavostí jsou také novodobé krámské portály z r. 1925. V Mostecké ulici stojí za pozornost dům U Tří kozlů č. 18 (čp. 46) s klasicizující kubistickou fasádou z r. 1920 od architektů Jiřího Paroulka a Jindřicha Freiwalda, či dům U Tří beránků č. 22 (čp. 44) na gotických základech.

Barokní dům U Zlatého (Bílého) beránka v Míšeňské ulici (č. 10) z doby po r. 1708, později klasicistně rozšířený, je spojen s legendárním hercem Eduardem Vojanem (1855–1920).

Pamětní desku slavnému rodákovi zhotovil v r. 1948 Vojtěch Sucharda, poslední léta svého života zde prožil další vynikající herec Národního divadla Zdeněk Štěpánek (1896 až 1968). Oblíbená je zdejší kavárna Café kafíčko.

Restaurační zařízení je dnes také v nádherném nárožním domě s příznačným názvem U Bílé kuželky č. 12 (čp. 66). Honosný kamenný dům vybudoval významný barokní tvůrce Kryštof Dienzenhofer, který přišel z Bavorska do Čech v 70. letech 17. stol. V r. 1864 došlo k výraznějším úpravám, naštěstí barokní jádro se zachoval. Zůstaly klenuté sklepy i nádherné štukové a malované stropy obytných místností. V 90. letech 20. stol. byl dům rekonstruován podle projektu architekta Ladislava Lábuse na stylový hostel s hospodou. Nároží domu v prvním patře je prolomeno nikou se sochou sv. Josefa s Ježíškem v náručí od Ferdinanda Geigera z let 1709–14. Pod nápadnou plastikou je domovní znamení, prozrazující, že kromě obvyklé konzumace jídel a nápojů se hosté zabaví i ve své době velmi oblíbenou hrou „v kuželky“.

Populární hospoda v dnešní ulici U Lužického semináře poblíž Karlova mostu stávala již v době Karla IV. Ostatně slavný panovník se tady rád zastavil při obhlídce rostoucí stavby.

V r. 1597 tady „peříšmukýř“ (výrobce ozdob z peří) Jan Fuchs postavil renesanční dům, který v r. 1606 Daniel Alexius z Květné vyzdobil pozoruhodnými malbami s ústředním motivem dvou pštrosů a jedné pštrosice – a od té doby se také dům jmenuje U Tří pštrosů (č. 1, čp. 76). Podle pověsti Fuchsova manželka neustále požadovala drahé dárky – nakonec se jí zachtělo pštrosa, pak druhého, a když si řekla o třetího, ze dne na den zmizela – a na průčelí se objevila pštrosice. Dům byl poškozen ve třicetileté válce, opraven a v r. 1657 zvýšen o jedno patro. V r. 1714 tady arménský obchodník Georgius Deodatus Damascenus otevřel jednu z prvních pražských kaváren.

Orientálně zařízený interiér přilákal Petra Brandla, Václava Vavřince Reinera, Kiliána Ignáce Dienzenhofera, inu vybranou společnost. Po zrušení kavárny zde byla pivnice a po

barokní dům byl postaven na renesančních základech ze 16. stol. a klasicistně přebudován. Po velkém stavebním zásahu v r. 1934 byl vytvořen železobetonový skelet, skrývající se za působivým barokním průčelím. O kus dál stojí dům U Bílého čápa č. 22 (čp. 99), jehož historie sahá nejméně do 16. stol., což dokazují základy a dochované sklepy. Objekt byl přebudován barokně a v letech 1802–23 upraven – práce řídil Ignác Jan Nepomuk Palliardi. Tehdy se také nad vchodem objevila olejomalba čápa. Dům s klasicistním průčelím byl upraven ještě na konci 19. a v 90. letech 20. stol. Z dalších domů v této ulici nelze pominout dům U Zlaté hvězdy (č. 7, čp. 82), v jehož sklepích se dochoval zbytek pilíře a druhý oblouk starého Juditina mostu (viz heslo), klasicistní dům na renesančních základech U Dvou srdců (č. 38, čp. 109), dům U Zlaté lodi (č. 23, čp. 118), v němž byla v r. 1723 otevřena oblíbená formanská hospoda.

Na Valdštejnském náměstí je hlavní dominantou Valdštejnský palác č. 4 (čp. 17-III).

Malá Strana – Ledeburský palác

r. 1922 oblíbená hospoda „lidovka“. V r. 1972 pak byla zahájena přestavba na luxusní hotel, přičemž byly restaurovány fragmenty nástěnných maleb na fasádě, dřevěné renesanční a raně barokní stropy. Dům U Tří zelených křížků č. 16 (čp. 95) zřejmě nejvíc proslavil milovník hudby, kaligrafie a vzácných tisků František Holina, které své bydliště proměnil na jakýsi literární salon, kam nacházeli cestu např. Karel Jaromír Erben, Vítězslav Hálek, Václav Hanka, Božena Němcová a hlavně mladý Jan Neruda. Toho víc než debaty o směřování a kvalitě české literatury zajímala Holinova hezká dcera Anička, s níž se seznámil v taneční škole (viz též heslo Kampa). Neruda jako oficiální nápadník se ale ke sňatku nikdy neodhodlal, a když vyšly najevo jeho vztahy ke Karolině Světlé, s Aničkou se rozešli. Anna se nikdy neprovdala, celý život pobývala právě v tomto otcovském domě v romantickém malostranském zákoutí při Čertovce. V jádru

Albrecht z Valdštejna jej dal vybudovat s jasným záměrem – vyrovnat se královskému hradu a dát okázale najevo svou moc a bohatství.

Výstavný a mimořádně rozlehlý palác je první

velkou stavbou světského baroka s prvky renesančního manýrismu. Palác potřeboval prostor – proto muselo být zlikvidováno 26 starších domů, Písecká městská brána, cihelna a tři zahrady. Původní záměr byl ještě jiný – rozpínavý Valdštejn chtěl získat pozemky s palácem Pavla Michny z Vacínova a svůj palác protáhnout až na Kampu. Areál několika obytných, hospodářských a administrativních objektů nepravidelně obklopuje pěr dvorů, na jižní straně navazuje zahrada (viz Parky a zahrady) a Valdštejnská jízdárna (viz Technické památky a zajímavosti). Stavba byla zahájena v r. 1623 – hlavními staviteli byli italští mistři, především Andrea Spezza (autor hlavního průčelí, saly terreny. Spezza v r. 1628 zemřel a jeho úlohu převzal další italský architekt Niccolo Sebregondi, jako poradce působil Giovanni Pieroni. Hlavní palácové křídlo vzniklo přestavbou původně středověkého a renesančně přebudovaného Trčkovského domu – členění fasády spojuje italské pozdní renesanční pojetí se severskou architekturou.

V této části je impozantní Rytířský sál, prostupující výškou dvou pater, první svého druhu v Praze, s původní štukovou výzdobou klenby a ústřední nástropní deskou z doby kolem r. 1630 od italského malíře Baccia del Bianca, znázorňující Albrechta z Valdštejna jako boha Marta jedoucího na triumfálním voze.

Stejný umělec vytvořil fresky a štuky např. v kruhové Valdštejnově pracovně, audienční síni a astronomicko–astrologické chodbě.

Výjevy ze Svatováclavské legendy je vyzdobena palácová kaple, prostupující obě patra budovy. Oltář a kaple, dílo truhláře a řezbáře Arnošta Jana Heidelbergera z r. 1630, je nejstarší barokní památkou svého druhu v Praze.

Albrecht z Valdštejna v paláci od dokončení v r. 1630 až do své násilné smrti v r. 1634 strávil necelých 12 měsíců. V r. 1634 byl zavražděn v Chebu, prohlášen za zrádce a jeho majetek zkonfiskován. Císař ale vyhověl žádosti vdovy a Valdštejnský palác jí ponechal – ten nakonec v r. 1639 koupil Albrechtův bratranec

Malá Strana – Valdštejnský palác

137

M