0033120

Kunětická hora

Kunčina – kostel sv. Jiří s galerií soch

Kunačice Osada v malebné poloze ve svahu nad pravým břehem Horského potoka, ze tří stran obklopená lesem, 8 km ssv. od Žamberka, místní část obce Kunvald. Převážná část chalup se dnes využívá k rekreaci. Stojí tu dvě kapličky z 18. a 19. stol. a pěkná socha P. Marie z počátku 20. stol. Další kaplička je pod osadou u pramene zvaného Hladová voda. Z iniciativy kunvaldského chalupníka Jana Hötzela, který propagoval „zázračné“ a léčivé účinky zdejší vody, tu v 1. polovině vzniklo poutní místo a malé očistné lázně, z rozhodnutí hradecké biskupské konzistoře po několika letech zrušené.

Na mohutném zalesněném ostrohu naproti studánce Hladová voda nad levým břehem potoka stával údajně hrad Kunaberg, založený rytířem Kunou. Písemné zprávy se však o něm nedochovaly a na údajném hradišti nezůstaly žádné stopy. Ještě v polovině 19. stol. zde prý však byly patrné zbytky zdiva. Pokud tady skutečně nějaký objekt stával, mohlo jít o sídlo nejstarších majitelů Kunvaldu, případně o opevněné strážní místo.

Z místa zvaného U modřínků je pěkný panoramatický výhled do podhůří.

Kunčice Ves s rozptýlenou zástavbou na levém břehu Tiché Orlice, od r. 1950 místní část Letohradu jižně a jv. od středu města. Poprvé se uvádí v r. 1292, kdy byla součástí lanšperského panství, v 16. stol. připadla k panství Orlice. Je nezvykle dlouhá (5 km). V r. 1686 byl ve svahu nad vsí založen dvůr Ovčín, jedna z kunčických dominant. Kunčice vešly ve známost také díky továrně na výrobu sirek, která byla v provozu až do r. 1922.

Na ostrohu nad řekou uprostřed hřbitova stojí kostel sv. Kateřiny, raně barokní z r. 1685 na gotických základech (starobylý původ naznačuje zdivo presbytáře), vybudovaný kyšperským hrabětem Leopoldem Libštejnským z Kolovrat, jednolodní s pravoúhlým presbytářem. Při přestavbě v r. 1761, kterou si vynutila narušená statika, byla prodlou-

žena kostelní loď a postavena nová hranolová věž, jejíž 2. patro má zkosené rohy.

V interiéru je barokní zařízení a obrazy od Jana Umlaufa z konce 19. stol. Na hřbitově stojí pozdně barokní márnice z r. 1766. Na Kunčicích se dochovala řada staveb lidové architektury – zděných i roubených chalup.

Na kopci u červeně značené turistické cesty z Kunčic k prameni Vaňkovka a do Dolní Dobrouče roste památná vrba bílá zv. Vondrova, stará přes 200 let, vysoká 12 m, s obvodem kmene 570 m, před několika lety poškozená požárem.

Kunčina 365 m n. m., 1 225 obyvatel Německy Kunzendorf; velká obec, dlouhá 3,5 km, pod vých. svahy Hřebečského hřbetu na Kunčinském potoce 4 km sz. od středu Moravské Třebové, doložená r. 1270, kdy zde byla dědičná rychta. Kunčinu založili němečtí kolonisté, kteří sem přišli ze Saska a Duryňska.

Jejím předchůdcem byla slovanská osada, vybudovaná na vyvýšeném místě v lokalitě na Skalce poblíž čp. 118. Archeologický výzkum v r. 1964 tu zjistil existenci několika chat, zčásti zapuštěných do země. Během staletí pak Slované splynuli s početnějšími německými osídlenci. Od r. 1365 tvořila Kunčina součást třebovského panství. Začátkem 20. stol. zde byl mlýn, výrobna sýrů a lihovin.

Před 2. světovou válkou bylo obyvatelstvo německé s nepatrnou českou menšinou. Po odsunu Němců v poválečném období byla obec nově osídlena.

Dominantou obce je kostel sv. Jiří, v jádru gotický a renesanční z doby kolem r. 1570, s téměř čtvercovou lodí a pozdně gotickou vstupní věží v záp. průčelí a gotickou čtvercovou kaplí na sev. straně. Původní presbytář byl zbořen a nahrazen moderní přístavbou. Okna kostela jsou vysoká, hrotitá, novodobě upravená, stavbu zpevňují vnější opěráky. Do podvěží vede pozdně gotický přetínavý portál a hrotité okno. Loď má renesanční valenou klenbu s lunetami,

pletencovými pásy a terči s hlavami andílků, sev. kaple gotickou křížovou klenbu s hmotnými žebry. V různorodém zařízení vyniká pozdně renesanční reliéf sv. Jiří bojujícího s drakem z konce 16. stol. na hlavním oltáři a sochy čtyř morových patronů z různých slohových období. Pozoruhodný je tesaný renesanční epitaf s nástavcem a reliéfy Jakubův sen a Zápas Jakuba s andělem. Na zdi hřbitova před kostelem je galerie asi dvou desítek soch světců a světic, některé na vysokých sloupech, dále sloup se sochou P. Marie, kalvárie a kamenný kříž, vesměs kvalitní barokní práce z let 1712–16. Před domem čp. 64 stojí socha sv. Rocha, před čp. 194 sv. Floriána z r. 1856 s postavami P. Marie, sv. Jana Nepomuckého a sv. Floriána na soklu.

Ve vsi je řada původních venkovských usedlostí; k nejlépe zachovaným patří čp. 148 a 152.

Dům čp. 50 je bývalá rychta; v jeho zahradě stojí kamenný kříž z r. 1858, postavený dědičným rychtářem Josefem Sponerem. Patrová klasicistní stará škola pochází z r. 1798.

V Kunčině je fotbalové hřiště a hřiště u základní školy. Obec plánuje vybudování nového sportovního areálu se zavlažovanou travnatou plochou, šatnami, klubovnou, posilovnou, saunou, a především multifunkčním hřištěm s umělým povrchem pro tenis, volejbal, nohejbal, basketbal, streetbal, florbal a malou kopanou a také pískovým doskočištěm s umělou rozběhovou dráhou.

Kunětice Obec na rovinatém pravém břehu Labe asi 5 km sv. od Pardubic se poprvé uvádí v r. 1353, podle archeologických nálezů však lokalita byla osídlena již v mladší době kamenné.

V r. 1794 vyhořela celá vesnice i s kostelem (další velký požár postihl obec v r. 1907).

V r. 1885 vznikl v Kuněticích první spolek – hasičský sbor, fungoval zde i ochotnický spolek. V r. 1920 byla založena TJ Sokol. Většina obyvatel se věnovala zemědělské činnosti,

další dojížděli za prací do Semtína, pracovali na dráze aj. V letech 1960–89 byly Kunětice administrativně přičleněny k Rábům.

Významnou památkou je kostel sv. Bartoloměje, stojící na zrušeném hřbitově. Svatyně má románský původ – toto nejstarší období připomíná nynější sakristie, přiléhající k sev. straně presbytáře. Ten stejně jako loď je gotický a pochází ze 14. stol., klenba lodi z 15. stol.

V r. 1794 kostel vyhořel. V r. 1897 objekt novogoticky restauroval František Schmoranz st.

– tehdy byla k záp. průčelí přistavěna věž.

V r. 1897 byly také objeveny fragmenty nástěnných maleb ze 14. stol. v presbytáři a lodi.

Poblíž kostela je socha sv. Jana Nepomuckého z 18. stol. na podstavci z r. 1852.

Hodnotný je kamenný kříž z r. 1852, další kamenný kříž je na místním hřbitově. Ve středu obce nelze přehlédnout pomník obětem 1. světové války, slavnostně odhalený v r. 1928, na hřbitově je hrob legionáře Františka Brandejského, který se v r. 1923 utopil při pokusu o záchranu dvou tonoucích dívek v Labi, dále náhrobek rodiny Novákovy, popravené gestapem 12. 12. 1944.

Chráněnými památkami jsou také fara čp. 22 a měšťanský dům čp. 2. Na jv. okraji obce upoutá pozornost vojenský most přes Labe, postavený v rámci programu UNRRA v r. 1947.

Vpravo od silnice Kunětice – Ráby na úpatí Kunětické hory roste asi 200 let památná borovice lesní, vysoká 15 m, pozůstatek původního lesa.

O společenskou a sportovní činnost dnes v obci pečuje sbor dobrovolných hasičů. Mezi tradiční akce patří Pálení čarodějnic (30. 4.), posvícení, hasičské soutěže.

Kunětická hora Mimořádnou krajinnou dominantou je osamělá vyvřelá kupa (294 m), vystupující z rovinaté polabské krajiny (okolní terén převyšuje asi o 80 m) 5 km ssv. od středu Pardubic, z jedné strany poznamenaná těžbou kamene. Z vrcholu se otvírá mimořádný výhled, za dobrých

Kunětická hora (19. stol.)

119

K

Kunětická hora

Kunětická hora

K

podmínek odtud lze spatřit vrcholky Krkonoš.

V okolí se lidé usazovali od nejstarších dob, ale historické prameny o hoře prakticky mlčí – jen Václav Hájek z Libočan si vymyslel příběh o Křesomyslově dvořanu Kunatovi, který dal v r. 838 údajně hoře jméno.

Počátky hradu nejsou zcela jasné – zřejmě jej založil panovník někdy na konci 13. nebo na začátku 14. stol. Rozsáhlý hradní komplex měl palác a hranolovou původně obytnou věž ve vých. části a kruhovou věž v záp. části. Hrad nejspíš zanikl ve zmatcích na začátku 14. stol.

Významné období ovšem přišlo s husitskými válkami. Vyznavači podobojí dobyli Hradec Králové, obsazený Zikmundovým vojskem, vyplenili opatovický klášter a logicky obsadili strategicky vynikající místo, tedy Kunětickou horu, tehdy klášterní majetek. Rozsáhlé území získal v r. 1421 husitský hejtman Bořek Diviš z Miletínka a na zbytcích původní pevnosti vybudoval nový hrad, po němž se poprvé psal v r. 1423. Kunětická hora měla rozsáhlé a velmi dobře opevněné předhradí sloužící k zimování polních vojsk. Bořek

Kunětická hora – hradní palác

120

Diviš pak v r. 1434 stál v čele vítězné panské jednoty v bitvě u Lipan a v r. 1437 zemřel.

Po jeho smrti se velké panství postupně rozpadlo. Hrad zdědil Bořkův syn Soběslav Mrzák z Miletínka, oddaný králi Jiřímu z Poděbrad, kterému nakonec v r. 1464 Kunětickou horu postoupil. V r. 1471 pak Kunětická hora připadla jednomu ze tří Jiřího synů – Jindřichu staršímu z Minsterberka a ten panství v r. 1491 prodal Vilémovi z Pernštejna. Právě Pernštejnové pak v letech 1491–1548 hrad velkolepě přebudovali a rozšířili. V r. 1497 navštívil hrad Vladislav Jagellonský v souvislosti s pasováním synů Vojtěcha a Jana na rytíře. Po řadě pozdně gotických a renesančních úprav dostával objekt charakter zámeckého sídla. Hlavním pernštejnským sídlem se ale staly Pardubice, a tak Kunětická Hora ztrácela význam. Nakonec v r. 1560 Jaroslav z Pernštejna prodal zadlužené panství královské komoře. V r. 1645 dobylo a zpustošilo hrad švédsko vojsko. Kunětická Hora propadala zkáze – nikdy se již pořádně nevzpamatovala a v r. 1681 byla uváděna jako pustá.

Udržována byla pouze kaple a některé další objekty. Zkázu navíc umocnila těžba kamene, trvající až do počátku 20. stol. Záp. a jz. části hradu se dokonce zřítily do lomu. Od 2. poloviny 19. stol. zde probíhaly zabezpečovací práce, v r. 1917 si Kunětickou horu pronajal a v r. 1919 koupil pardubický muzejní spolek.

V r. 1920 bylo ustaveno Kunětické družstvo, které se pustilo do dalších záchranných prací.

V r. 1923 byla zahájena obnova areálu podle projektu architektů Dušana Jurkoviče a Jana Pacla. Součástí neúplně realizovaného projektu se stala i vyhlášená restaurace s hodnotnými interiéry v záp. traktu. Po 2. světové válce bylo zajištěno skalní podloží, ale jinak areál utrpěl další rány. V r. 1950 byl narušen zbytek sev. bašty v místech, kde se plánovalo zřízení lyžařského můstku. V r. 1953 přešla Kunětická hora do majetku státu. V letech 1954–56 byl při stavbě vodojemu zničen úsek hradeb mezi první a druhou branou.

Hrad nadále chátral, až musel být v 70. letech uzavřen. Po opravách, které průběžně probíhají i nadále, byl veřejnosti opět zpřístupněn v r. 1993.

Hradní areál měl původně šest bran – z nich se zachovaly pátá a šestá, obě zastřešené a upravené v rámci Jurkovičovy přestavby.

Na skalním výběžku na předhradí stojí pozdně gotická hradní kaple Kateřiny Sienské. Vlastní hrad odděluje ve skále vytesaný příkop, překlenutý mostem. Skládá se z paláce s úzkým nádvořím, v přízemí jižního křídla lze spatřit dvě arkády se sklípkovými klenbami. Nad nárožím paláce se tyčí válcová věž (zvaná Černá nebo Čertova) s hladomornou, zvýšená ve 20. letech 20. stol. – nabízí jedinečný výhled.

Ze tří velkých předsunutých bastionových rondelů, zbudovaných v 16. stol., se dochovaly dvě. V místnostech a sálech paláce jsou sklípkové klenby – jedná se ovšem většinou

o novodobé repliky z doby poslední přestavby. Prostory hlavního paláce se využívají pro výstavní účely. Ve sklepení jsou prezentovány archeologické nálezy, v přízemí je hradní hladomorna, vězení a stálá expozice věnovaná vývoji soudnictví v Čechách. V 1. patře si návštěvníci prohlédnou zbrojnici a rozsáhlou expozici zaměřenou na parforsní hony na Pardubicku.

V areálu se konají četné divadelní, hudební a historické akce – mj. Velký střelecký den (květen), Putování za Slovany (červen), Sokolnictví (červenec), Hudební festival České hrady (červenec), Festival dobových řemesel (červenec), Dětský den (konec letních prázdnin). Historické prostory se dají pronajmout ke společenským akcím. Hrad, který místní lidé nazývají důvěrně „Kuňka“, je otevřen v sezoně od dubna do října.

Kunětický lom V 19. stol. se zkáza hradu zdála být neodvratná, k čemuž velkou měrou přispíval lom, narušující statiku a přímo pohlcující některé části. V r. 1859 byl sice vydán zákaz rozšiřování lomu směrem k hradu, jenomže pardubické panství pak v dražbě koupil Privátní rakouský úvěrní ústav a ten se zákazem necítil nijak vázán a v bezohledné těžbě se pokračovalo. V r. 1876 zúčastněné strany uznaly, že hrad je třeba zachovat, ale v r. 1881 nastoupil opět nový majitel – vídeňský průmyslník Richard Drasche. Práce v lomu pak pokračovaly bez sebemenšího ohledu ke stavu zříceniny. V r. 1884 se zřítila část parkánu i s budovami někdejších sýpek, následující rok spadl do lomu i triangulační bod. Muzejní spolek ve spolupráci s Klubem českých turistů usiloval o zastavení prací. Výsledkem bylo jen uzavření erárního lomu v r. 1887, zatímco v soukromém lomu Richarda Drascheho se těžilo až do 4. ledna 1920. Údajně pomohl situaci příznivě vyřešit

8 1 7 6 5 4 2 3

Kunětická hora 1 – dolní ohrada 2 – šestá brána se slohovými salonky 3 – nádvoří předhradí 4 – kaple 5 – jádro hradu 6 – palác 7 – černá věž 8 – předsunuté bašty

Kunvald

Kunvald – bratrský sbor

i spisovatel Alois Jirásek, který Drescheho přesvědčil na jednom abiturientském srazu – býval totiž jeho učitelem.

Kunvald 450 m n. m., 1 020 obyvatel Městys v hlubokém údolí Horského potoka na úpatí Orlických hor 5 km sv. od Žamberka.

Prvotní ves, rozdělená na Horní a Dolní Kunvald, byla založena asi ve 2. polovině 13. stol. při významné cestě do Kladska a Slezska a osazena pravděpodobně německými osadníky. České obyvatelstvo tu však, patrně vlivem starších okolních slovanských osad, již v polovině 14. stol. zcela převládlo.

První písemná zmínka o Kunvaldu je z r. 1363.

Ves patřila k litickému panství. V r. 1457 tady bratr Řehoř založil jednotu bratrskou. V minulosti obec často trpěla povodněmi; největší škody tu rozvodněný Horský potok napáchal kolem r. 1500, v letech 1774, 1997 a 2000.

Epidemie r. 1772 si vyžádala stovku obětí.

V r. 1871 byl Kunvald povýšen na městečko; status městyse mu byl vrácen v r. 2008.

Již od 14. stol. stával uprostřed dolního hřbitova dřevěný kostel ze 14. stol. s dřevěnou zvonicí, pobořený vichřicí v r. 1600. Místo něj si kunvaldští počátkem 17. stol. vystavěli o něco dále k východu nový zděný pozdně renesanční kostel sv. Jiří, přestavěný barokně r. 1746. V letech 1831–33 byla kostelní loď prodloužena směrem k západu a doplněna o průčelní věž, v letech 1900–01 zvýšenou.

Poměrně prostá stavba s trojboce uzavřeným presbytářem má cennou uměleckou výzdobu – mj. výjimečně velkou křížovou cestu od vídeňského malíře Josefa Greippela z r. 1783, od stejného autora a ze stejné doby je i obraz sv. Jiří. Sochařská výzdoba na hlavním oltáři z poslední čtvrtiny 18. stol. je dílem Alexia Cyriáka ze Žamberka, který zhotovil i některé další sochy v obci, např. sousoší sv. Anny

a Kristovy rodiny z r. 1801 a také kamenný kříž z r. 1771, které zdobí prostranství před kostelem. V dolní části Kunvaldu stojí velká zděná kaple P. Marie z let 1864–65 s průčelní věží, na níž je zavěšen nový zvon z r. 1999.

Asi uprostřed obce v travnatém svahu pod silnicí stojí starobylý domek čp. 238 zv. Na Sboru, jehož jádro tvoří původní bratrský sbor z r. 1458. Po r. 1609 byl přestavěn na školu, později přešel do soukromých rukou. V r. 1929 jej koupila Českobratrská církev evangelická a zřídila tu památník jednoty bratrské. Po rekonstrukci v r. 1992 byl objekt znovu zpřístupněn veřejnosti. Mezi exponáty se nachází i Bible kralická a pamětní kniha, vedená již od r. 1910. Památník je přístupný od května do září. Před domkem u silnice je socha Jana Amose Komenského z r. 1910, kterou podle návrhu Josefa Strachovského zhotovil O. Fiedler. V městysu se dochovalo poměrně velké množství starších vesnických staveb. Patří k nim pěkná roubená stavení z 18.–19. stol. čp. 14, 44, 52 a 115 se strmými sudetskými štíty, mladší a zdobnější čp. 3, 69, 170, 191 a 192, zdvojené chalupy čp. 110 a 190 (kovárna), roubené stodoly u Bílkova statku čp. 147 (z konce 18. stol.) a u Kořínkových čp. 189 a převážně zděná rychta z r. 1788. Ze zděných staveb vynikají Balašův statek čp. 142, tzv. Pivovar čp. 22, hostinec U Tří mostů čp. 2, Hovadův hostinec čp. 327, Janebova chalupa čp. 178, Michaličkova chalupa čp. 307 a další. Pozoruhodný a v mnoha ohledech ojedinělý je soubor kunvaldských mlýnů. Krásnou ukázkou lidové architektury Podorlicka je především Fišerův mlýn čp. 188 na dolním Kunvaldě, původně se dvěma mlýnskými koly a pilou. Mlýn postavil už v r. 1698 Jan Bulíček; od poloviny 19. stol. je majetkem rodiny Fišerových. Na jižním konci městyse u silnice na Žamberk stojí bývalý Keprtův mlýn s pilou čp. 211, dnes s charakteristickým vysokým komínem. Je cennou technickou památkou a pozoruhodným dokladem industrializace českého venkova v 19. stol. Původně šlo o selské stavení, které na mlýn přestavěl kolem r. 1800

Kašpar Buchtele. Pila byla v provozu až do r. 1992. V obci je ještě Krejčův (Trejtnarův) mlýn čp. 50 s jádrem z poloviny 17. stol. a Cikánský mlýn čp. 334. Kromě již zmíněných soch najdeme v Kunvaldě ještě další skulptury: u čp. 147 je sloup se sochou P. Marie z r. 1871, opravený v letech 1936 a 2000, na dolním Kunvaldě poblíž Keprtova mlýna socha sv. Jana Nepomuckého z r. 1798 (bez hlavy, o níž přišla již r. 1920), u mostu proti čp. 16 socha stejného světce z r. 1752 a u Lierova statku čp. 137 třetí svatojánská socha z r. 1716. U domu čp. 12 je sousoší – reliéf se scénou Dvanáctiletý Ježíš v chrámu.

V dolní části Kunvaldu na úpatí Krejsova kopce stojí vila čp. 371, kterou si dal v r. 1935 vystavět významný český vědec, zakladatel čs. zootechniky akademik František Bílek,

Kunvald – socha J. A. Komenského

pocházející ze starého selského rodu Bílků, žijícího v Kunvaldě již od počátku 17. stol.

Jeho Učebnice obecné zootechniky postavila českou zootechniku na vědecké základy.

Profesor Bílek dále vybudoval Hipologické muzeum ve Slatiňanech, zregeneroval karakulskou ovci, kladrubského vraníka a zachránil koně Převalského. Zemřel v r. 1972 ve věku 87 let v Kunvaldě, kde je také pohřben. Zahradu u vily osázel řadou exotických stromů a keřů, dnes úctyhodné výšky, takže připomínala nádherný park. Nyní je bohužel neupravená, zarostlá a stejně jako vila chátrá.

U bývalého Divíškova statku na pravém břehu Horského potoka roste památná Bratrská lípa. Vznikla srůstem tří jedinců, které tu prý vysadili v r. 1547 čeští bratři, když byli nuceni poprvé opustit pro víru svou vlast. Tři původní stromy či pruty měly symbolizovat víru, naději a lásku. Dnes má lípa už jen dva kmeny, třetí zlomila v r. 1930 vichřice. Obvod srostlých kmenů měří 900 cm, strom je vysoký 32 m.

Dalším památným stromem je lípa velkolistá zv. Janebova v dolní části obce u domu čp. 178.

Je stará asi 250 let, vysoká 25 m, s obvodem

kmene 480 cm. Ve střední části městysu při silnici do Žamberka rostou čtyři památné lípy malolisté, vysazené v r. 1716 u pomníku sv. Jana Nepomuckého, dnes vysoké 26 m, s kmeny o obvodu 345–540 cm, a na samotě sz. od obce u domu čp. 54 lípa malolistá, stará 150 let, vysoká 23 m, jejíž kmen má obvod 400 cm. V okolí Kunvaldu se vyskytuje řada vzácných a chráněných rostlin, jako bledule jarní, prstnatec májový, bodlák lopuchovitý, čarovník alpský, kontryhel lysý, kuklík potoční, pcháč potoční, podbílek šupinatý, prvosenka vyšší, lilie zlatohlavá a rozrazil horský. Ve zdejších lesích žije značné množství muflonů; až do r. 2000 se mohl Kunvald pyšnit tím, že tu byl uloven největší muflon na světě.

Od domku Na Sboru vede naučná stezka Po stopách jednoty bratrské, která prochází Modlivým dolem a Jordánem k Bratrské lípě a k místu, na kterém stávala bratrská kovárna.

V městysu je sportovní areál Pod Kampeličkou s umělým povrchem, určený pro tenis, volejbal, basketbal, nohejbal a florbal, v létě je v činnosti místní přírodní koupaliště. Působí zde TJ Sokol Kunvald s oddílem orientačního běhu, volejbalu a turistiky, pod její patronací působí i ochotnický divadelní soubor.

Kunvald má několik významných rodáků. Patří k nim český historik, kazatel, správce a biskup jednoty bratrské Jan Černý-Nigranus (1500 nebo 1510–1565), kantor, výborný hudebník a skladatel Jan Michalička (1791–1867), český lékař-oftalmolog, docent očního lékařství na Univerzitě Karlově v Praze a šéfredaktor Časopisu českých lékařů Jan Evangelista Mitvalský (1861–1900), vojenský letec a příslušník 310. československé perutě ve Velké Britanii mjr. František Trejtnar (1917–82).

V obci prožil posledních 13 let života a také tu zemřel malíř, sochař a grafik Ludvík Vacátko, v mládí tu bydlel mistr sportu v letecké akrobacii Josef Jindra.

Kunvald – bratrská lípa

121

K

Kusá hora O původu jména Původ názvu obce je nejasný. Podle jedné z verzí přišli její prvotní obyvatelé, kteří kolonizovali zdejší kraj, z Lužice, kde bylo městečko Cunewalde (Kumwald), tak jako Kunvald rovněž rozdělené na horní a dolní (Obercunewalde a Niedercunewalde). Vyloučit nelze ani možnost, že ves dostala název podle vlastního jména lokátora nebo majitele. Ostatně se traduje, že na nedalekém hradě Suchá nebo na tvrzi nad osadou Kunačice měl své sídlo rytíř Kuna.

nepodařilo – českobratrský vliv stále sílil, do řad jednoty postupně vstupovali i významní představitelé šlechty a vzdělanců. Mnohokrát byla vystavena tvrdé perzekuci, v r. 1547 dal král Ferdinand I. zavřít její sbory. Stejný osud postihl i sbor jednoty v Kunvaldě, odkud byli jeho členové vypovězeni; vrátit se mohli až po Rudolfově majestátu v r. 1609. Ne nadlouho – v r. 1620, na počátku pobělohorského temna, byla jednota definitivně zakázána a nově obnovena až v r. 1873.

K Květná (u Poličky) – kostel sv. Vavřince

Jiná verze tvrdí, že v Kunvaldě bylo hodně kun a v okolí hodně lesů (les = německy wald), a tak že ze spojení slov kuna a wald vznikl Kunawald, později Kunwald a dnes Kunvald.

Jednota bratrská U zrodu jednoty bratrské stála skupina žáků pražského kališnického arcibiskupa Jana Rokycany, nespokojená s výsledkem husitské revoluce. Její členové navázali na učení jihočeského zemana Petra Chelčického; odmítali jakékoli násilí, hlásali rovnost všech lidí a spásu hledali v chudobě, pokoře a přípravě na posmrtný život. Rokycana požádal krále Jiřího z Poděbrad, aby této společnosti určil vhodné místo, kde by mohla žít po způsobu prvních křesťanů.

Tím místem se stal Kunvald na Jiřího litickém panství. Vůdcem nově vznikajícího společenství a vůdcem jednoty, která byl v Kunvaldě založena v r. 1457, byl Rokycanův synovec Řehoř Krajčí.

Ke kunvaldské komunitě se brzy začali přidávat i lidé z okolních vesnic a původně malá sekta se rychle formovala v novou silnou církev. To vyvolalo nesouhlasnou reakci Jiřího z Poděbrad, který proti jednotě tvrdě zasáhl, bratra Řehoře a některé další členy přikázal uvěznit a mučit.

V r. 1467 se na synodu ve Lhotce u Rychnova nad Kněžnou jednota bratrská oficiálně oddělila od římské církve a zvolila si svého prvního biskupa. To vedlo nakonec k tomu, že komunita byla z Kunvaldu vyhnána a musela své sídlo přenést jinam. Umlčet její učení se však 122

Kusá hora Opukové stráně asi 3 km sv. od Luže a přilehlý Štěněcký rybník jsou od r. 1990 chráněny jako přírodní památka (182,60 ha). Na plochém vrcholovém hřbetu jsou dobře patrné staré antropogenní tvary, tzv. Švédské šance (skoro 0,5 km dlouhý val), a jámovité prohlubně zvané Maštale. Členité území je zalesněno hlavně smrkovými monokulturami, v podrostu se ale dosud zachovaly rostlinné druhy dubohabřin a teplomilných doubrav. Roste zde např. lilie zlatohlavá, prvosenka vyšší, jaterník podléška, hrachor jarní, ostřice horská, řimbaba chocholičnatá, medovník meduňkolistý, violka divotvárná, hořeček nahořklý, zapalice žluťuchovitá.

Slatinná loučka u rybníka je na Chrudimsku jediným místem, kde rostou prstnatec pleťový a šišák hrálovitý. Žije zde několik druhů měkkýšů – mj. zemoun skalní, páskovka žíhaná, skalnice lepá. Tradičními obyvateli lesa jsou zmije obecná, datel černý, budníček lesní, hýl obecný, krutihlav obecný, kuna lesní, veverka obecná, na okrajích porostů a křovinatých mezích pak slepýš křehký, ťuhýk obecný, křepelka polní. Vlhčí prostředí vyhledává rejsec černý, čejka chocholatá, u vody a v rákosinách se objevuje rosnička obecná, polák černý a někteří rákosníci.

Kutřín Osada na březích Rybenského potoka těsně před jeho soutokem s Krounkou, místní část

obce Perálec, asi 5 km jv. od Skutče. Stojí tu kaplička Nejsv. srdce Pána Ježíše z r. 1901.

Kvasín Místní část Tisovce asi 4,5 km záp. od Skutče, sloužící částečně k rekreaci. Dominantou malebné vísky je kaplička, postavená na návsi v r. 1894. Poblíž rostou čtyři lípy, v jejich stínu se tyčí kamenný kříž z r. 1875. Na okraji zahrady ve vých. části vsi u čp. 2 roste památná lípa malolistá, stará asi 200 let, vysoká 26 m, s obvodem kmene 650 cm.

Květná Německy Blumenau; obec při silnici 1. třídy č. 34 Polička – Svitavy a z ní odbočující vedlejší silnici na Litomyšl 6 km vsv. od Poličky, prvně zmiňovaná v r. 1347 v zakládací listině litomyšlského kláštera. Ves (jak lze odvodit z mnohých příjmení) byla původně převážně česká, později tu však žily německé nebo smíšené rodiny. V r. 1680 se zdejší poddaní zúčastnili selského povstání. Sliby litomyšlského zámeckého hejtmana, že dojde ke zmírnění roboty, zůstaly nesplněny, vůdcové rebelie byli později pochytáni a několik z nich popraveno, mj. také sedláci Czepa a Huschka z Květné. Za napoleonských válek tu dvakrát (1799, 1815) tábořila ruská vojska.

V r. 1854 řádila v obci cholera, které podlehl každý čtvrtý občan, při požáru v r. 1883 vyhořelo pět domů. V r. 1895 byl zahájen provoz na žel. trati ze Svitav do Poličky; v Květné bylo zřízeno nádraží a zastávka.

Před 2. světovou válkou žilo v obci výhradně německé obyvatelstvo, které v říjnu 1938 s nadšením přivítalo pochodující německou armádu obsazující zabrané Sudety. Po porážce Německa v r. 1945 byli místní Němci odsunuti a obec nově osídlena českým obyvatelstvem.

Původní dřevěný filiální kostel ze 14. stol., který již kapacitně nevyhovoval, nahradil v letech 1902–06 nový zděný pseudorománský kos-

tel sv. Vavřince s hranolovou průčelní věží podle návrhu Antonína Béby; stará svatyně byla v r. 1908 zbořena. Kostel stojí při silnici u hřbitova, na kterém se dochovala barokní márnice z 18. stol., čtvercová se zaoblenými rohy a mansardovou střechou, a železný kříž s kamenným soklem zdobeným reliéfy. Před kostelem je kamenný kříž s reliéfem Madony na soklu z r. 1768, nedaleko stojí budova bývalé fary. Nad farskou zahradou stojí trojboký morový sloup z r. 1716, u silnice do Svitav sousoší Nejsv. Trojice z r. 1812. Dochovala se řada domů dvorcového typu s neomítnutými opukovými zdmi a ozdobnými špaletami kolem oken.

Na ostrohu nad sev. koncem obce vpravo nad silnicí do Litomyšle je přírodní zajímavost Stráně u Květné (2,70 ha), lokalita teplomilné květeny na opukovém podkladu.

Květná Původně Kozínoha; malá ves pod sev. koncem Hřebečovského hřbetu 7 km jjz. od Lanškrouna, dříve samostatná obec, dnes část obce Luková, připomínaná v r. 1304 jako majetek zbraslavského kláštera. Ve 2. polovině 14. stol. přešla do majetku drobné šlechty, později byla součástí lanškrounského panství. V r. 1851 tu byla postavena škola. Do r. 1945 tu žilo obyvatelstvo převážně německé národnosti, v poválečné době odsunuté. Dnešní jméno má ves od r. 1952.

Na mírném návrší nad silnicí stojí bezslohová kaple sv. Vavřince z r. 1863, stavba čtvercového půdorysu s odsazeným polokruhovým závěrem a na koso postavenou věžičkou na hřebeni střechy, v letech 2001–04 byla opravena. Vedle ní stojí barokní kříž s reliéfem P. Marie Bolestné z r. 1771. Bývalou hasičskou zbrojnici v sousedství kaple si obyvatelé upravili na společenskou místnost.

Kyšperk

Květná (u Lanškrouna) – kaple sv. Vavřince s hasičskou sbrojnicí

viz Letohrad.

Lanškroun česnáček lékařský, nadmutice bobulnatá, křivatec nejmenší, kosatec žlutý, chmel otáčivý, rákos obecný, sevlák potoční. Mezi několika druhy vrb nechybí vrba pětimužná, rostoucí obvykle až ve vyšších polohách. Zaznamenat lze některé chráněné motýly (batolec červený, bělopásek topolový), rameno je také významnou lokalitou obojživelníků (skokan ostronosý a skřehotavý, čolek obecný). Objevila se užovka obojková. Na březích žijí moudivláček lužní, rákosník zpěvný a lyska černá.

Labe

Labe Jedna z největších a nejvýznamnějších evropských řek je podrobněji popsána ve Velké turistické encyklopedii, svazku věnovaném Královéhradeckému kraji. Labe pramení v Krkonoších na Labské louce v nadmořské výšce 1 348 m, u Hřenska (Ústecký kraj) pak opouští české území. Řeka je dlouhá 1 154 km (na našem území 370 km). Povodí má rozlohu 144 055 km2, z toho u nás 51 394 km2. Postupně protéká čtyřmi kraji (Královéhradecký, Pardubický, Středočeský, Ústecký). Na území Pardubického kraje vstupuje Labe u Opatovic nad Labem, protéká mj. Opatovicemi nad Labem, Pardubicemi, Přeloučí, Chvaleticemi a opouští je těsně před Týncem nad Labem (ten již leží na území Středočeského kraje).

Před Opatovicemi nad Labem odbočuje z Labe Opatovický kanál a zpátky se zprava připojuje u Semína, zleva postupně přijímá Ředický potok, Loučnou, Chrudimku aj.

Labiště pod Opočinkem Staré mrtvé labské rameno asi 5 km vých. od Přelouče, které bylo od hlavního toku odděleno při regulaci řeky na začátku 20. stol., je od r. 1982 chráněnou přírodní památkou (2,67 ha). Zachovaný zbytek říčního koryta s typickou vegetací naznačuje někdejší propojení s Labem. Rameno, které se neustále zazemňuje, obklopují břehové porosty lužního charakteru. Díky intenzivnímu zemědělskému obhospodařování okolních pozemků se zvyšuje obsah živin ve vodě. V létě se proto rozšiřuje hlavně okřehek menší a ostatní vodní rostliny nemají moc možností. Žijí zde obvyklé druhy hmyzu jako červenáček ohnivý, kozlíček osikový, babočka osiková, motýli z čeledi hřbetozubcovitých a číhalek rodu Rhegio z řádu dvoukřídlých. Rozmnožují se tu čolek velký a čolek obecný, skokan skřehotavý a rosnička zelená. Na březích lze zahlédnout užovku obojkovou. Jako své hnízdiště si lokalitu vybrala labuť velká a sklípka zelenonohá.

Labské Chrčice Obec 1,5 km sev. od Chvaletic se poprvé písemně uvádí v r. 1436. Stával zde dvůr, majetek knížat Soběslava I., v němž byli chováni chrti.

U studny poblíž čp. 15 byl nalezen džbánek se 144 mincemi z r. 1667.

Chráněnou památkou je kovárna čp. 46 na návsi, na hřbitově stojí kaplička, u hřbitova je pomník obětem 1. světové války.

Působí zde šipkařský tým Žraloci, sbor dobrovolných hasičů, který se zúčastňuje soutěží, dále se v obci hraje fotbal a stolní tenis.

K dispozici je přírodní koupaliště, sportovní a dětské hřiště. K tradičním akcím patří Pálení čarodějnic (30. 4.), Dětský den, pouť (srpen), Mikulášská nadílka, vypouštění balonků a rozsvěcení vánočního stromu, Silvestrovský turnaj v šipkách.

Labské rameno Votoka Pozůstatek mrtvého ramene Labe s navazujícími loukami a bohatými břehovými porosty asi 2,5 km záp. od Přelouče je od r. 1980 chráněno jako přírodní památka (27,16 ha). Rákosiny na březích plynule přecházejí do náletů vrb a olší. V bylinném patře se vyskytuje

Lačnov (u Svitav) – smírčí kříž

Lačnov Dříve samostatná obec uličního typu podél silnice 1. třídy č. 43, dnes místní část Svitav, s nimiž stavebně splývá, 1–3,5 km ssv. od středu města. Původně čistě zemědělská slovanská ves, zemskou hranicí rozdělená na Český a Moravský Lačnov, je doložená od počátku 14. stol. Od počátku bývala součástí svitavského správního obvodu.

Lačnov (u Poličky) – kaplička

Dominantou vsi bývala pozdně barokní kaple P. Marie s věží, postavená v r. 1749, s obrazy křížové cesty od svitavského Johanna Dittmanna. V r. 1971 byla kaple beze zbytku zbořena a stavební materiál použit na stavbu obchodu smíšeného zboží. Uprostřed Lačnova stojí barokní sousoší Nejsv. Trojice od neznámého mistra z r. 1869, na zahradě domu čp. 31 sloup se sochou Jana Nepomuckého. Ve vsi se nachází několik barokních křížů, práce místních umělců převážně z 2. poloviny 19. stol.

Poblíž křižovatky na Košíře za benzínovou pumpou je zasazen hrubý smírčí kříž o rozměrech 129 × 89 × 29 cm ze 17. stol., který připomíná vraždu selského pacholka. Nedaleko od kříže se nachází hraniční kámen panství.

Lačnov Osada na soutoku Lačnovského potoka a Svratky na hranici krajů Pardubického a Vysočina 6,5 km jz. od Poličky, část obce Korouhev.

V r. 1659 založil hrabě Max Valentin z Martinic v Lačnově u řeky Svratky hamry, ve kterých se tavila železná ruda a z ní se vyráběly železné výrobky. V okolních lesích se ve velkém získávalo dřevo na milíře, v nichž se vyrábělo dřevěné uhlí. Těžbou vzniklé paseky hrabě věnoval několika rodinám, jež si zde vystavěly domy.

Tak vznikla osada, kterou hrabě pojmenoval po své manželce – Kateřinky. Druhá osada dostala jméno po hraběti – Maxičky. Výroba železného zboží se však příliš nevyplácela, proto byly železárny již v r. 1677 zrušeny.

V osadě stojí čtyřboká kaplička s prohnutou jehlancovitou střechou, završenou lucernou.

Lanškroun 373 m n. m., 10 200 obyvatel Historické a průmyslové město, správní centrum regionu Lanškrounsko v širokém údolí Moravské Sázavy v podhůří Orlických hor 17 km jv. od Ústí nad Orlicí.

Historie • Město Lanškroun (historicky Landeskrone) bylo založeno v době vlády Přemysla Otakara II. po polovině 13. stol. v souvislosti s královskou kolonizační činností jako hlavní ekonomické centrum rozsáhlého lanšperského panství; první písemná zmínka o něm je z r. 1285 v listině Vratislava z Pernštejna. Ve stejném roce je od panovníka převzal Záviš z Falkenštejna. Díky strategické poloze se záhy stalo významnou oporou královské moci na česko-moravsko-kladském pomezí. Od r. 1304 bylo součástí majetku zbraslavského kláštera, od r. 1358 litomyšlského biskupství. R. 1371 tu litomyšlský biskup Petr Jelito založil augustiniánský klášter, později změněný na zámek. Po husitských válkách v 15. stol. získali Lanškroun Kostkové z Postupic, od r. 1507 (s výjimkou 13 let, kdy město spravovali páni z Boskovic) tu vládli Pernštejnové. Za pánů z Postupic i Pernštejnů získalo město řadu významných privilegií – právo dvou výročních a dvou týdenních trhů, právo vybírat mýtné, vařit pivo, právo odúmrti aj.

Dalšími vlastníky byli Hrzánové z Harasova, od r. 1622 patřilo lanškrounské panství Lichtenštejnům. Za třicetileté války poničila město švédská i císařská vojska. Úbytek obyvatel pak nahradili nově příchozí němečtí osadníci, kteří zde časem prosadili německou správu. Také městská kniha byla od r. 1683 psána německy.

Na přelomu 17. a 18. stol. byla dokončena stavba knížecího pivovaru. Koncem 18. stol. byl Lanškroun vyhlášen samosprávným (municipálním) městem. V polovině 19. stol. se stal sídlem okresního hejtmanství a okresního soudu; okresním městem zůstal až do r. 1960.

Velká epidemie cholery, která r. 1885 postihla 123

L

Lanškroun

Lanškroun – celkový pohled

L

Lanškroun i blízké okolí, si vyžádala 256 obětí. V témže roce byla dokončena výstavba žel. přípojky z Rudoltic v Čechách, která významně napomohla rozvoji průmyslu. Postupně tu vznikla tabáková továrna, továrna Pam a Co. na výrobu textilních dutinek, mrazírny Jana Riesse, zlatnická firma Ed. Langera, firma Stodolowski, která se zabývala výrobou plyšových přikrývek, koberců, potahových látek aj. V r. 1874 bylo otevřeno gymnázium, později střední odborná tkalcovská škola.

Během 2. poloviny 19. stol. narůstal německý nacionalismus zdejších obyvatel. Po vyhlášení ČSR r. 1918 odmítli uznat čs. vládu a vytvořili německou národní radu, která se hlásila k tzv.

Deutsch-Böhmen. Město přivedl k poslušnosti teprve zásah vojenského oddílu z Vysokého Mýta v listopadu 1918, k nacionalisticky laděným akcím proti novému státu však docházelo ve městě ještě na jaře následujícího roku. V průběhu 20. let 20. stol. vzrostl počet a vliv českého obyvatelstva, byla zde zřízena i česká měšťanská škola. Po Mnichovu 1938 byl Lanškroun připojen k Německu, více než tisícovka Čechů byla nucena uprchnout do nově vytvořeného protektorátu. Během válečných let přešla většina zdejšího průmyslu na vojenskou výrobu, bývalou tabákovou továrnu zabrala firma Siemens. Válka ve městě skončila 9. května 1945, kdy Lanškroun obsadila Rudá armáda; německé obyvatelstvo bylo do konce října 1946 odsunuto.

Památky • Historické jádro města bylo vyhlášeno za městskou památkovou zónu. Nejstarší stavbou je tu bývalý klášter augustiniánů kanovníků 1 na náměstí Aloise Jiráska, založený r. 1371, na dnešním místě vybudovaný ve dvou etapách v letech 1393–1401. Za husitských válek v r. 1421 byl vypálen a později přešel do světských rukou, od r. 1451 patřil Kostkům z Postupic, kteří si jej upravili a přestavěli pro občasný pobyt; bývalé kostkovské sídlo tvoří záp. trakt dnešního zámku. Již v r. 1507, když Lanškroun získali Pernštejnové, se objekt označoval jako zámek. Za nového majitele 124

Adama Hrzána z Harasova po r. 1588 sem byla umístěna správa rozsáhlého lanškrounsko-lanšperského panství, objekt sloužil i jako sídlo majitele, který jej renesančně přestavěl.

Z té doby pochází vstupní portál s erbem Harasů (s letopočtem ukončení přestavby 1601) i zachovalá renesanční ostění oken a dveří.

Od r. 1622 sídlili na zámku Lichtenštejnové.

Za třicetileté války v r. 1643 jej dobyli a poničili Švédové, značné škody způsobil i velký požár v r. 1645. Následná obnova se protáhla až do r. 1716. K jižnímu křídlu byla přistavěna patrová barokní budova, přibyly přízemní hospodářské stavby v nádvoří za zámkem při městských hradbách. Opravený objekt ale sloužil už jen jako sídlo správy lanškrounského panství a obydlí úředníků. Po r. 1858 byla většina budov i zeď 1. nádvoří zbořena a na jejich místě vzniklo náměstí, záp. křídlo původního

Lanškroun – renesanční radnice

kláštera bylo přestavěno na školní budovu. Od r. 1928 patří zámek městu. Během rozsáhlé rekonstrukce v letech 1940–71 dostal hladkou fasádu, která zdůraznila gotické a renesanční prvky. V nově upravených gotických prostorách záp. křídla je obřadní síň, v jižním křídle městské muzeum a kulturní centrum. R. 1995 byl po celkové rekonstrukci otevřen obnovený zámecký sál.

U zámku stojí kostel sv. Václava (dříve P. Marie 3 ), původně městský, doložený od r. 1350, v r. 1377 předaný do správy augustiniánům a využívaný jako klášterní. V r. 1421 se stal opět farním. V r. 1645 vyhořel, v r. 1653 byla přistavěna užší a kratší sev. boční loď a hlavní loď barokně upravena. V r. 1768 nově vystavěna věž v záp. průčelí, po r. 1791 zaklenuta loď. V 80. letech 19. stol. byl interiér výrazně adaptován v novogotickém stylu.

V letech 1996–97 proběhla rozsáhlá rekonstrukce kostela. Je to nepravidelné sálové dvoulodí s hlubokým pětiboce uzavřeným presbytářem se sakristií na sev. straně a věží před záp. průčelím. K jižní straně presbytáře, zpevněného opěrnými pilíři, přiléhají budovy bývalého augustiniánského kláštera, na jižní straně hlavní lodi je přístavek se sousoším Getsemanské zahrady. Presbytář je zaklenut gotickou křížovou a paprsčitou žebrovou klenbou, obě lodi, oddělené dvěma arkádami na pilířích, sakristie, kruchta i podvěží klenbou křížovou hřebínkovou. Na kruchtě jsou rokokové varhany z poloviny 18. stol. Hlavní oltář je pseudogotický od Jana Kastnera, zařízení převážně pozdně barokní (rokokové a klasicistní).

Nenechte si ujít Městské muzeum Renesanční radnice Hostinec Krčma Kostel sv. Václava Kostel sv. Maří Magdaleny Na bývalém hřbitově v Dobrovského ulici na Žichlínském předměstí stojí barokní kostel sv. Anny 4 , postavený v letech 1700–05 podle projektu Giovanniho Pietra Tencally z odkazu zemřelého lanškrounského děkana V. F. Zimpricha. Při kostele byl založen hřbitov, jenž sloužil většinou k pohřbívání zámožných a významných měšťanů a jejich rodin, zrušený po založení nového hřbitova v r. 1893. Kostel byl renovován v r. 1841 nákladem knížete Aloise z Lichtenštejna. Je to vysoká jednolodní stavba s neodsazeným trojboce uzavřeným presbytářem a trojúhelníkovým štítem, stěny člení niky se sochami sv. Anny, sv. Josefa a sv. Jáchyma. Do vnějších stěn lodi bylo vsazeno 28 empírových (z toho 11 figurálních) náhrobníků z let 1812–58. Zařízení kostela pochází převážně z 18. stol. Kamennou bránu ve hřbitovní zdi završuje barokní skupina kalvárie. Na hřbitově je několik kovaných křížů z 1. poloviny 19. stol., dále náhrobní kameny a ojedinělá sochařská díla většinou z dílny sochaře a kameníka Christiana Hahna, který se do Lanškrouna přistěhoval z Hanoverska.

V ulici 5. května, rovněž na bývalém hřbitově, v místech původního založení augustiniánského kláštera, stával roubený kostel sv. Mikuláše a sv. Kateřiny s dřevěnou zvonicí, který byl v r. 1827 nahrazen současným zdě-

Lanškroun ným kostelem sv. Maří Magdaleny 5 , velkou jednolodní empírovou stavbou s polokruhově zakončeným presbytářem, věží nad hlavním průčelím a kaplí na jz. straně lodi. Hřbitov kolem kostela byl zrušen v r. 1904. Z církevních památek je třeba zmínit ještě Husův dům – kostel Českobratrské církve evangelické, do dnešní podoby přestavěný a rozšířený v letech 1988–90, a kapli sv. Františka Xaverského v ulici Vladislava Vančury z r. 1807.

Lanškroun býval od založení městem hrazeným; poprvé se tak připomíná již v r. 1356.

Opevnění tvořila silná hradební zeď doplněná o parkán, vstup zajišťovaly dvě věžovité brány – Horní a Dolní, v 16. stol. zesílené barbakány. V 1. polovině 17. stol. se hradby několikrát opravovaly. Opevnění i s branami bylo zbořeno v r. 1791. Dnes se zachoval jen zbytek hradby severně od kostela sv. Václava a ve zdivu dlouhé renesanční budovy bývalých stájí sv. od kostela.

Lanškroun – barokní sochy u zámku

Přirozeným centrem města je po staletí rozlehlé náměstí J. M. Marků mírně obdélného půdorysu, v jehož středu stojí pozoruhodná renesanční radnice čp. 5 z let 1581–82 2 , jedna z nejhezčích u nás. V r. 1830 byla přestavěna empírově, generální rekonstrukce v letech 1986–96 jí vrátila původní renesanční podobu.

Dvoupatrová budova má dvojici sedlových střech a tvarované štíty, fasádu zdobí sgrafita. Nad vých. nárožím se zvedá pětipatrová hranolová věž, na sv. a jz. straně jsou portály – severovýchodní zdobí diamantová rustika, nad níž jsou do kamene vtesány čtyři erby majitelů panství z rodu Kostků z Postupic a Pernštejnů.

Jz. portál je rovněž kamenný s diamantovou rustikou, nad ním je umístěn znak města Lanškrouna. K sev. zdi byla r. 1801 přistavěna empírová strážnice ostrostřelců. Na jv. straně radnice jsou v úrovni oken 1. patra umístěny sluneční hodiny. R. 1830 byly místnosti upra-

Lanškroun – klášter přestavěný na zámek

veny na byt městského syndika, na kanceláře pro písaře a soudního sluhu, pro výběrčí daní a také pro potřebu městského pivovaru. Když bylo r. 1850 zřízeno v Lanškrouně okresní hejtmanství a okresní soud, pronajala obec radnici státu pro sídlo těchto institucí (okresní hejtmanství se po r. 1870 přestěhovalo). Dnes slouží budova potřebám městského úřadu.

Na náměstí je několik hodnotných historických domů. Patří k nim hotel U Modré hvězdy, vzniklý v letech 1830–31 empírovou přestavbou staršího objektu, s podloubím a vysokým atikovým štítem, sochou sv. Michaela v nice a domovním znamením – modrou hvězdou, budova bývalého okresního zastupitelstva čp. 12 v historizujícím stylu z let 1906–07, se zdobeným arkýřem a výraznými ostěními oken a dveří, Stará pošta čp. 8 v novobarokním slohu z let 1900–1901, velká novorenesanční budova gymnázia čp. 113 z r. 1872, domy čp. 11, 45, 78, 96 aj. Starší i novější historické objekty se dochovaly také v přilehlých ulicích i na jiných místech města. V sousedství bývalé Horní brány v ulici 28. října stojí městský dům zv. Piano čp. 202, původně renesanční, upravený barokně po r. 1750, s patrem vysazeným na pěti kamenných volutových krakorcích a s atikovým štítem. Jednou z nejcennějších lanškrounských památek je unikátně dochovaný zájezdní hostinec Krčma čp. 77 6 na Malém náměstí, o němž je zmínka již z r. 1568.

Později byl několikrát přestavěn a upraven.

Z doby založení pochází sklep s masivním polokruhovým portálkem. Nadzemní část je dílem roubená, dílem zděná. Roubené křídlo pochází z 2. poloviny 17. nebo z počátku 18. stol. Navazuje na ně původní černá kuchyně, třetí část tvoří bývalý hospodářský trakt, kolem r. 1860 přezděný. Objekt má dvě nestejně vysoké polovalbové střechy zakončené malebnými bedněnými štíty. Největší zajímavostí Krčmy je roubená vysunutá světnička v patře nad vstupem, situovaná kolmo k podélné ose střechy, která sloužila k ubytování hostů. Je posazena na představěném dřevěném podloubí na třech sloupech s pás-

ky před průčelní stěnou budovy. Na náměstí A. Jiráska poblíž zámku stojí patrová barokní budova děkanství čp. 2 z let 1703–05 s pěkně zdobeným kamenným portálem a patrový dům čp. 142 ze 70. let 19. stol., v r. 1986 upravený na sídlo městské knihovny. Bývalá tkalcovská (dnes základní) škola v ulici Bedřicha Smetany je secesní z let 1908–10. Památku spíše technického charakteru představuje areál bývalého knížecího pivovaru v Pivovarské ulici, vybudovaný v letech 1700–11 Lichtenštejny snad podle projektu Domenica Martinelliho, později několikrát přestavovaný, rozšiřovaný a modernizovaný. V Nádražní ulici je budova bývalé tabákové továrny, vystavěná po r. 1874. Od r. 1944 se tu vyráběly součástky pro elektrotechniku, později zde vznikl podnik Tesla.

Ze soch a skulptur vyniká sloup se sochou P. Marie Immaculaty na náměstí z r. 1684, mariánské sloupy před děkanstvím z r. 1705 a v Kralické ulici před domem čp. 436 z r. 1731, sloup se sochou Nejsv. Trojice na křižovatce ulic Třešňovecké, Dobrovského a 28. října z r. 1720, kašna s figurami delfínů z 1. poloviny 19. stol., litinové pítko a památník J. Marka Marků z Kronlandu na náměstí, Pieta z 1. poloviny 18. stol. u kostela sv. Anny, pilíř s mariánskými reliéfy u silnice do Albrechtic z r. 1881,

sochy Mater Dolorosy z r. 1719 a sv. Antonína Paduánského z r. 1717 u vstupní brány do kostela sv. Anny, sochy sv. Jana Nepomuckého z r. 1714 a sv. (původně blahoslaveného) Jana Sarkandra z r. 1722 na nádvoří zámku (přenesené z bývalého mostu v Nádražní ulici), boží muka na bývalém popravišti za městem při silnici na Ústí nad Orlicí a pomník padlým v obou světových válkách z r. 1997 na rozcestí do Nepomuku a Albrechtic.

Současnost • Město je správním centrem regionu Lanškrounsko celkem pro 22 obcí, střediskem průmyslové výroby, kultury, sportu a rekreace. Prochází tudy silnice 1. třídy č. 43 z Králík-Dolní Lipky do Brna a dvě silnice 2. třídy. Žel. spojení zajišťuje lokální přípojka z Rudoltic. V Lanškrouně je silně zastoupen průmysl, zejména elektrotechnický (výroba elektronických prvků a součástí), strojírenský (jednoúčelové stroje a nástroje), papírenský (výroba, obchod a distribuce papírenských produktů) a stavební, soustředěný do dvou průmyslových zón – západní a východní.

Za rozvojem ekonomiky města stojí kromě místních podnikatelů i významné investice mnoha mezinárodních společností, které v Lanškrouně vyrábějí.

Mimořádně bohatá je činnost v oblasti kultury. Zájem turistů vzbuzuje především celoročně přístupné městské muzeum, založené v r. 1905, dnes sídlící v areálu zámku (kláštera) na náměstí A. Jiráska. Nabízí pět stálých expozic: Historie města Lanškrouna a okolí, Sklářství na pomezí Čech a Moravy, Kabinet mincí a medailí ak. sochaře Zdeňka Kolářského, Pamětní síň hudebního skladatele a dirigenta Jindřicha Pravečka a Císařský pokoj, pořádá i sezónní výstavy a vydává odborné publikace. Výstavy se pravidelně konají také v galerii Sklep v podzemních prostorách sousední základní školy. V kostele sv. Václava s vynikající akustikou se pravidelně pořádají koncerty. Ve městě je kino, nejrůznější kulturní programy, kurzy a společenské akce organizuje Kulturní centrum, aktivní činnost vyvíjí

Lanškroun – náměstí Aloise Jiráska

125

L

Lanškroun

L

XL klub Lanškroun ve Společenském domě.

V ulici Boženy Němcové čp. 124 sídlí infocentrum. Život ve městě a regionu zachycuje čtrnáctideník Listy Lanškrounska. V Lanškrouně působí Divadelní spolek Mušle, občanské sdružení Divadlo Ve středu, divadelní soubor gymnázia Škeble a divadelní a hudební spolek Omyl při střední zemědělské škole, Big band Lanškroun, Lanškrounský smíšený sbor, Lanškrounští pištci, bluegrassová skupina Fofr, rockové kapely Bulldock a Dragon, jazzpopová kapela One Brain, dívčí kapela Hlasy ve tmě, chrámový sbor, taneční studio, písničkář Jirka Hurych, hudební skupina CH.cz, taneční soubor country Line Dance, z dětských souborů pěvecké sbory Klíč a Klíček, folklorní soubor Jitřenka, Lanškrounské mažoretky, pěvecký soubor předškolních dětí Motýlek, Taneční kroužek Sluníčko, Komorní pěvecký sbor při ZUŠ J. Pravečka Komo/k/rák.

Střední školství zastupuje gymnázium, střední odborná škola a střední odborné učiliště a střední zemědělská škola. Děti mohou ve volném čase využívat programy, kroužky a aktivity Domu dětí a mládeže, o umělecky nadané žáky a studenty se stará Základní umělecká škola Jindřicha Pravečka se zaměřením na taneční a výtvarný obor.

V Lanškrouně má základnu zdravotnická záchranná služba a profesionální hasičský sbor.

Obyvatelům i návštěvníkům Lanškrouna slouží řada moderních sportovišť, např. plavecký bazén v areálu školy v Dobrovského ulici, moderní sportovní hala B. Modrého (v zimě s ledovou plochou, v létě s plastovým

Lanškroun – kostel sv. Maří Magdaleny

povrchem pro in-line bruslení), fotbalový stadion, kurty na plážový volejbal v areálu kempu Knoflík, horolezecká stěna ve škole na náměstí A. Jiráska, gymnastický sál v ulici B. Smetany, sportovní hala Střelnice, bowling centrum, fitness centrum aj. Plánuje se vybudování skateparku u sportovní haly.

Většinu sportovní činnosti zastřešuje TJ Lanškroun, který má oddíly kopané, badmintonu, florbalu, ledního hokeje, lyžování, stolního tenisu, tenisu, volejbalu, šachu, kulturistiky, sportovní radioklub, Klub vodních sportů a Klub českých turistů. Ve městě působí také cyklistický klub Lanškroun, cyklistický klub SKP Duba, zaměřený na silniční i dráhovou cyklistiku mládeže a juniorů, horolezecký klub, sportovní jezdecký klub při střední zemědělské škole, provozují se tu i bojové sporty.

Lanškroun

4

3

2

1 6 5

126

Osobnosti • Lanškrounskými rodáky byli mj. litomyšlský biskup a zakladatel lanškrounského augustiniánského kláštera Petr Jelito (1320–87), polyhistor doby pobělohorské Jan Marek Marci (1596–1667), piarista, matematik a astronom Josef Langer (1650–1710), uznávaný právník a zemský prokurátor Jan Kašpar Artzt (1688–1765), vídeňský arcibiskup, kardinál a apoštolský administrátor Friedrich Gustav Piffl (1864–1932), fyzik Herwig Schopper (1924), šachový velmistr Jan Smejkal (1946), olympijský vítěz, mistr světa i Evropy a držitel světového rekordu v desetiboji Roman Šebrle (1974).

Působili tu českobratrský kazatel a básník Michael Weisse (1488–1534), chemik, lékárník, botanik a textilní podnikatel Christian Polykarp Erxleben (1765–1831), legendární český hokejový brankář Bohumil (Bóža) Modrý (1916–63), za komunistů v r. 1948 odsouzený na 15 let za vykonstruované obvinění ze špionáže.

Zajímavosti • Augustiniánský klášter stával původně jinde – za hradbami před Dolní městskou branou u dnešního kostela sv. Maří Magdaleny. Kvůli častým záplavám a vlhku byl však v r. 1393 přenesen na současné místo (náměstí A. Jiráska) a tady nově vybudován.

Původní klášterní budova se pak změnila na špitál, sloužící jako útulek pro staré a nemajetné občany města. Přestavěná část klášterníšpitální budovy tu stála ještě v r. 1822.

Na vých. boční straně kostela sv. Maří Magdaleny je umístěna deska, připomínající, že na zdejším (dnes zrušeném) hřbitově byl v r. 1387 pohřben litomyšlský arcibiskup Petr Jelito.

Výstavbou radnice se městská správa značně zadlužila, a proto prosila majitele panství Vratislava z Pernštejna o výpomoc. Ten ale peníze také neměl, sám se pro svou rozmařilost topil v dluzích. Česky psaným pergamenem z r. 1581 však povolil městu výhradní prodej soli pro celé panství; z výtěžku se pak umořovaly obecní dluhy.

Jeden z erbů na vých. portálu radnice patří manželce Vratislava z Pernštejna Marii Manrique de Lara, Španělce z významného rodu, která jako součást věna přivezla do Čech slavné Pražské jezulátko.

R. 1622 založili neukáznění vojáci knížete Maxe z Lichtenštejna ve městě oheň, jemuž padla za oběť také radnice. Vyhořela budova i věž; vojákům to však zřejmě nestačilo, protože pak ještě vyrabovali a zpustošili radniční sklepy.

V Lanškrouně působí na 250 výrobních a obchodních společností, evidováno je přes 2 000 soukromých podnikatelů a živnostníků. Desetitisícové město dnes nabízí jen v průmyslu kolem 6 000 pracovních míst, takže velké firmy dovážejí své zaměstnance z okruhu 50 km.

Lanškrounský pivovar ukončil provoz v r. 1999, o rok později objekty koupilo město a bude je přestavovat na kulturní a obchodní centrum.

V pivovarském areálu vznikne nové náměstí, tři nové ulice a park, ponechány budou dva vysoké komíny, které už neodmyslitelně patří k městské siluetě.

Lanškroun – portál kostela sv. Anny

Z Lanškrouna pochází více než dvě třetiny světové produkce roznětek pro airbagy a také čtvrtina celosvětové výroby tantalových kondenzátorů. Většina lidí má díky tomu například ve svém automobilu nebo mobilním telefonu řadu součástek vyrobených v lanškrounských továrnách.

Akce • Lanškrounský masopust (únor), Setkání souborů zobcových fléten (duben), Retro Majáles (1. 5.), Den zemědělské školy (květen), Běh do zámeckého vrchu (květen – Nový zámek u Lanškrouna), Pravečkův Lanškroun – festival dechových hudeb (konec května), Zemská koruna – krajská výstava psů (červen), Pivní slavnost (červen), Lanškrounské zrcadlení – hudební a taneční festival (červen),

Lanšperk Kulturní léto – cyklus hudebních vystoupení (červenec, srpen), Regionem Orlicka – cyklistický závod juniorů (červenec), Závody automobilů do vrchu Laudon (září), Voříškiáda (září), Městské slavnosti (září), Lanškrounská kopa – dálkový pochod (září), Výtvarnále – výstava fotografií (září), Lanškrounský maraton – cyklistické závody (září), O pohár lanškrounské koruny – soutěž mažoretek (říjen), Adventní trhy (konec listopadu–prosinec), Dosilaso – soutěž v zálesáckém a skautském zpěvu (prosinec).

Polyhistor Marci Zřejmě nejvýznamnějším lanškrounským rodákem byl Jan Marek (Marcus) Marci z Kronlandu, velký český polyhistor pobělohorské doby, vynikající lékař, fyzik, matematik, astronom a filozof. Vystudoval v Olomouci filozofii a teologii, pak na pražské univerzitě medicínu.

V r. 1626 byl jmenován fysikem (lékařem) Království českého a r. 1630 řádným profesorem na univerzitě, později se stal děkanem lékařské fakulty a v r. 1662 rektorem Univerzity Karlovy.

Proslul svými objevy v optice, je považován za zakladatele spektroskopie. Za tyto zásluhy byl jmenován členem Královské společnosti nauk v Londýně. Z problémů čistě matematických ho nejvíce upoutala kvadratura kruhu. Vedle své profesury vykonával úspěšnou lékařskou praxi. V r. 1654 se stal osobním lékařem císaře Ferdinanda III. a v r. 1658 i císaře Leopolda I. Je po něm pojmenováno nejen hlavní lanškrounské náměstí, ale i kráter na odvrácené straně Měsíce. Jeho jméno je spolu s dalšími 71 jmény významných osobností české historie vepsáno pod okny Národního divadla v Praze.

Lanškrounské popraviště Město Lanškroun mělo přiznanou soudcovskou pravomoc spojenou s hrdelním právem. Popraviště bývalo nad Dlouhým rybníkem. Tvořila je šibenice z pěti zděných sloupků, krytá stříškou.

Nedaleko stávala boží muka a také tzv. krvavé pole, na němž se pochovávali sebevrazi. Popraviště se ale zřejmě příliš nevyužívalo. K jediné doložené popravě došlo 4. 1. 1684, kdy zde byla sťata mečem Dorota Pekařová z České Třebové.

V r. 1696 se chystala poprava Martina Muchy, ale popraviště bylo v tak dezolátním stavu, že se exekuce musela odložit. Zda a kde byla nakonec vykonána, není známo. Ke dvěma lehčím zásahům tu došlo v r. 1718 – Václavu Johnovi bylo useknuto pravé ucho a jeho kumpánovi Václavu Kupovi pro změnu levé; oba pak byli vyhoštěni z habsburské dynastie. Další exekuce již vrchnost zakázala.

Když přijel císař pán…

Začátkem září 1894 navštívil Lanškroun císař František Josef I.; přijel se podívat na podzimní manévry rakouské armády, které se konaly v okolí města. Za přechodné sídlo mocnáře a jeho doprovodu bylo vybráno gymnázium. Pro tyto účely byla budova již na konci srpna upravena

Norbertu Erxlebenovi, který byl i významným botanikem. U tohoto pramene prý rád na svých procházkách odpočíval.

Lanškrounské rybníky – letecký pohled

a vzorně vyzdobena. Na soukromé císařské apartmá se proměnily tři místnosti ve 2. poschodí. Společenský salon byl zařízen nábytkem potaženým damaškem a plyšem červené barvy ve stylu Ludvíka XVI., pracovnu ve stylu Ludvíka XV. zdobil samet olivové barvy, zatímco ložnice v barokním stylu se utápěla v barvě bleděmodré. V 1. patře byla upravena audienční místnost s červeným sametovým nábytkem a saténovými závěsy; zlatým hřebem výzdoby tu byl velký křišťálový lustr s padesáti svícemi. Balkon gymnázia osvětlovaly dvě obloukové lampy, jeho podlahu pokrýval perský koberec. Ostatní místnosti ředitelského bytu, stejně jako třídy v 1. a 2. poschodí, sloužily císařově doprovodu. Na dvorskou kuchyni se proměnila školní tělocvična. Zvláštní císařský vlak dorazil na lanškrounské nádraží 2. září o půl sedmé ráno a byl přivítán slavnostními výstřely a vyzváněním zvonů. Měl mírné zpoždění, lokomotiva totiž zdolala stoupání trati před městem až napodruhé. Na památku této události strojvedoucí ještě poměrně nedávno zdravili místo této „císařské zastávky“ houkáním.

Hledání bájných dějin Podle Václava Hájka z Libočan a jeho Kroniky české založili Lanškroun bájní germánští Hermudrové v čele s králem Panylem. Za okupace v r. 1940 se Němci pokoušeli najít pozůstatky Hermudrů a podzemní chodbu, která údajně spojuje zámek v Lanškrouně s Novým zámkem u Rudoltic – ale bez úspěchu. Našli sice celkem 17 koster, nejstarší však pocházely ze 17. stol., takže s Hermudry nemohly mít nic společného.

Na sev. a sz. části území byl v r. 1990 vyhlášen přírodní park Lanškrounské rybníky o rozloze 243 ha. Zahrnuje rybníky Olšový, Pšeničkův, Sluneční a Plockův s okolními lesy a přímo navazuje na příměstskou rekreačně využívanou oblast rybníka Dlouhý. Zdejší území má v okolní krajině velkou biologickou a estetickou hodnotu, je také významným hnízdištěm vodního i mokřadního ptactva a důležitou zastávkou pro tažné ptáky. Vyskytují se zde např. bekasina otavní, bukáček malý, čáp černý a bílý, hohol severní, chřástal vodní, orlovec říční, rákosník velký a mnoho druhů kachen. Žijí zde rak říční, ropucha obecná a zelená, rosnička zelená a další obojživelníci. Květenu typickou pro vlhká stanoviště, zamokřené

Lanšperk Malá ves s romantickou zříceninou hradu vysoko na ostrohu nad levým břehem Tiché Orlice 5 km sv. od Ústí nad Orlicí, od r. 1976 část obce Dolní Dobrouč. Původně podhradí hradu Lanšperka, který byl založen jako obranné a správní středisko Podorlicka pravděpodobně během královské kolonizace v době vlády Přemysla Otakara II. po polovině 13. stol. Prvním pánem a zřejmě také lokátorem lanšperského kraje byl Vilém z Drnholce nebo jeho synové Oldřich a Heřman. V r. 1285 daroval čtrnáctiletý král Václav II. Lanšperk manželovi své matky Kunhuty, nevlastnímu otci a rádci Závišovi z Falkenštejna. Když o pět let později padla pod Hlubokou Závišova hlava, založil Václav (prý jako pokání za tento čin) klášter cisterciáků Aula regia na Zbraslavi a daroval mu ve dvou etapách – v letech 1292 a 1304 – i lanšperské panství. Nebyl to právě šťastný nápad; velká vzdálenost bránila zbraslavským mnichům účinně spravovat a bránit svůj majetek, i když tu (asi přímo na hradě) za tímto účelem zřídili proboštství. Aby se klášter vyhnul loupeživým nájezdům na tomto území, dával Lanšperk často do zástavy. Např. v letech 1319–25 byl jeho zástavním držitelem král Jan Lucemburský, v letech 1338–41 jeho syn Karel a po r. 1343 olomoucký biskup Jan III. Volek.

V r. 1358 se zbraslavští tohoto „danajského

Lanškrounské rybníky

Lanškrounské rybníky Soustava rybníků na Ostrovském potoce 1–3 km sz. od Lanškrouna. Největší z nich Dlouhý (16 ha) slouží k rekreačním účelům. Na jeho březích jsou upravené pláže přírodního koupaliště, kemp a na vodní ploše je možné provozovat vodní sporty. Nad jižními břehy rybníků směrem k Zámecké hoře vzniklo několik chatových osad.

louky i vodní plochy zastupují např. kosatec žlutý, leknín bělostný, prstnatec májový, vachta trojlistá či bledule jarní. Přírodním parkem vede naučná stezka.

V lese u Slunečního rybníka vyvěrá Eduardův (Edvardův) pramen, původně zv. Vápenný, pojmenovaný po bývalém veliteli střeleckého spolku, purkmistrovi a lékárníkovi Eduardu

daru“ konečně zbavili, když hrad vyměnili za jiné statky v okolí Prahy s litomyšlským biskupstvím. Na počátku husitských válek získal lanšperské zboží do zástavy katolický pán Václav z Dubé. Proto o pět let později Lanšperk oblehli a dobyli východočeští sirotci a svěřili jej do správy Janu Městeckému z Opočna. Ten však časem přešel do řad nepřátel husitů, a tak 127

L

Lány východu, stojí pěkná pseudogotická kaple P. Marie, vystavěná v letech 1897–98 za finanční podpory knížete Jana II. z Lichtenštejna. Otvírá se od ní nádherný výhled na panorama Orlických hor. Na opačném konci vsi, v ohybu silnice, která stoupá z údolí Tiché Orlice od žel. stanice Lanšperk, je romantická Havlíčkova studánka.

Svědectví kroniky Po zavraždění Václava III. v r. 1306 plenili Lanšpersko i sousední Lanškrounsko loupeživí majitelé okolních statků. „Tehdy jsem tam slyšel nářek chudáků, viděl jsem běhati panny i ženy bez šatů nahé a plačící,“ psal o této době autor Zbraslavské kroniky, zbraslavský opat Petr Žitavský.

Lanšperk – zřícenina hradu

L

v r. 1429 dobyli sirotci hrad podruhé. V jeho držení pak byli husitští hejtmani Jakub Kroměšín a Jan Šárovec. V r. 1451 se panství stalo majetkem Zdeňka Kostky z Postupic, který tu pravidelně pobýval. Hrad dal opravit a pravděpodobně vybudoval i opevněné předhradí, jehož hlavní částí byla mohutná bašta, střežící cestu od východu. Pány z Postupic vystřídali Pernštejnové, pak Bohdanečtí z Hodkova, znovu Pernštejnové a Hrzánové z Harasova. Od počátku 16. stol. se však na hradě již trvale nebydlelo (centrem panství se stal lanškrounský zámek); sídlil tu jen hejtman či správce, v jehož silách nebylo zabránit chátrání. V r. 1622 se Lanšperk poprvé připomíná jako pustý. Jeho zkáza pak postupovala rychle – za Lichtenštejnů sloužilo dřevo a kámen z hradních objektů jako stavební materiál pro výstavbu v podhradní vsi. Nové domky zcela porušily původní přístupovou cestu, kterou nahradila dnešní pěšina, i někdejší opevněné předhradí. Lichtenštejnové vlastnili zříceninu

1 3 4 2

Lanšperk 1 – obvodová plášťová hradba 2 – palác se suterénní místností 3 – příkop a val 4 – stopy další budovy

128

až do r. 1922, kdy se stala majetkem obce.

V r. 1944 si ji pronajal Klub českých turistů, který zde do r. 1947 prováděl zabezpečovací práce a průzkum. Tehdy bylo vyčištěno hradní sklepení a uloženy do něj nalezené raně gotické architektonické prvky.

Hrad stojí na vysokém a strmém kopci, který vybíhá do údolí řeky a pouze na sv. straně souvisí úzkou šíjí s okolním terénem. Z této strany jej chránily dva příkopy a valy; přes ně – od severu – vede také původní přístupová cesta, ústící do jediné brány. Lanšperk býval poměrně vzácným typem hradu s plášťovou zdí, bez jediné věže. Nepravidelný prostor hradiště obklopovala ze všech stran mohutná opuková hradba, k níž byly zevnitř přistavěny obytné budovy: při jv. nároží trojdílný palác s kaplí, na protilehlé záp. straně menší, snad hospodářský objekt. Kruhová prohlubeň uprostřed nádvoří prozrazuje místo studny.

Do dnešní doby se dochovaly dosud mohutné zříceniny obvodové zdi na vých., sev. a jižní straně a příčné zdi paláce s valeně sklenutou místností. Z hradního vrchu je krásný pohled do údolí Tiché Orlice. Ve skalnatých svazích nad řekou, tvořených opukovými stěnami, se nacházejí pseudokrasové jeskyně, úzké puklinové prostory, dlouhé i několik desítek metrů, často v několika vzájemně se křižujících patrech.

Vesnička Lanšperk, zčásti vestavěná do prostoru bývalého předhradí, se původně jmenovala Budy a v minulosti byla nazývána i městečkem. V r. 1568 tu žilo devět poddaných povinných robotou a krčmář. Museli se starat o panský chmel (ten se tu skutečně pěstoval!), len a zelí, uklízet na hradě a v případě potřeby se zúčastnit i honu na vlky. V lanšperském dvoře robotovali i poddaní z okolních obcí, mj. i z Ústí nad Orlicí a České Třebové. Ve vsi se dochovalo několik roubených domků.

Na bývalé baště, chránící vstup do hradu od

Lanšperk (19. stol.)

Čestný odchod Při druhém husitském obležení hradu v r. 1429 přivedl táborský hejtman Jan Kroměšín z Březovic k Lanšperku 4 400 mužů, 130 vozů, čtyři praky menší a dva větší. Takové síly se nepočetná posádka pana Městeckého z Opočna zalekla a nakonec hrad raději vydala. Za to jí byl umožněn svobodný odchod; obránci mohli dokonce odejít s tolika věcmi, co unesli.

Lanšperk – ves v podhradí

Lány Původně Čtyřicet Lánů, německy Vierzighuben; dlouhá ves (dříve městys) uličního typu na obou březích řeky Svitavy, od r. 1960 místní část Svitav, jižně od centra města. Tvoří stavebně souvislou aglomeraci se Svitavami na sev. a Hradcem nad Svitavou na jižní straně.

Vznikla při kolonizaci za olomouckého biskupa Bruna jako zemědělská ves zásobující sousední Svitavy. Název je odvozen od způsobu založení (typ lánové vsi o rozloze 40 lánů). České pojmenování je doloženo poprvé v r. 1517.

Mezi obyvateli po staletí převažovali Němci; v r. 1946 byli vysídleni do Německa, převážně do pohraničních oblastí s Francií.

Koncem 18. stol. zde bylo sídlo vrchnostenské správy panství. Bývalá správní budova zv. zámeček dnes slouží jako mateřská škola; nad vstupem je umístěn znak olomouckého biskupa. Na přelomu 18. a 19. stol. tu jako vrchnostenský úředník pracoval moravský topograf Franz Josef Schwoy. V Lánech je i klášter redemptoristů s kostelem sv. Josefa z let 1894–96 od Josefa Schmalzhoffera z Vídně, zvaným Červený kostel, pseudorománskou cihlovou trojlodní bazilikou s polygonálním závěrem a dvojicí věží v průčelí.

Svatyně se v současné době rekonstruuje.

Klášter byl v 50. letech 20. stol. uzavřen a připojen ke svitavské nemocnici. V obci se nacházejí dvě kaple z konce 19. stol., zasvěcené P. Marii a sv. Anně. Z několika barokních skulptur se dochoval sokl mariánského sloupu z r. 1721 v Husově ulici, tzv.

Hauptův kříž s reliéfy z r. 1857 u mariánské kaple, poškozený litinový kříž z r. 1883 v ulici Úvoz a sousoší Nejsvětější Trojice z r. 1815 při hlavní silnici. Při hranici se svitavským katastrem v Hraniční ulici stojí nově opravený mariánský sloup ze zač. 19. stol., v Brněnské ulici socha sv. Jana Nepomuckého z 19. stol. a pomník Johanna Wolfganga Goetha z r. 1932.