Michaela Štěchová: Růže z Jericha / ukázka by Nakladatelství Paseka

romรกn

Logo paseka

Růže z Jericha

Mezi Vltavou a Nilem

Michaela Štěchová

Vychází s podporou Ministerstva kultury České republiky a Česko-německého fondu budoucnosti

Nesouhlasím s tím, co říkáte, ale až do smrti budu hájit vaše právo to říkat. Voltaire

MAGDA

„Člověk musí bojovat proti tomu zlu, na které právě stačí.“ Jan Palach

29. prosince 2015

Zrovna si užívám poklidnou vánoční návštěvu v Čechách – jehličí s pomeranči provonělo obývák, rodiče se u televize opíjí domácím punčem a babička nás všechny obchází s talířem cukroví –, když vtom mi na WhatsAppu dorazí zpráva: „Magdo!!! Zatkli Mahmouda!!!“ Ach jo. Odkládám vaječňák, sjíždím hlouběji do staromódního houpacího křesla a za mírných pohupů přemýšlím, co se na podobné zvěsti asi odepisuje. Pořád si nějak nedokážu zvyknout… Po čtvrt hodině váhání se zmůžu na krátké politování a pár základních otázek: „Kdy? Proč? Dá se něco dělat?“ Odpovědi se po zbytek dne nedočkám. Neklidně se vrtím na poduškách u krbu, dívám se do ohně, tváře mi z toho sálavého horka hoří a hlavou se mi honí, co se to tam venku v tom zatraceném světě zase děje a proč se mi ten kluk neozývá. Zprávy ignoruje, telefony nezvedá… A mně z toho přestávají chutnat vanilkové rohlíčky. Ten kluk – jmenuje se Kareem – je v Německu můj nejbližší přítel. Dvaadvacetiletý muslim z Egypta, který ve vlasti protestoval proti současnému prezidentovi Sísímu tak vytrvale, až si jednoho dne musel sbalit ranec a urychleně zmizet. Svým způsobem by se dal prohlásit za uprchlíka – v některém z běženeckých táborů ostatně netrčí jen díky tomu, že si jeho otec může dovolit ta jeho „studia v Evropě“ platit. No a během nich před rokem – v jedné stuttgartské jazykovce – natrefil na mě. 11

Měl štěstí – tedy pokud se tak dá nazvat situace, kdy člověk z odstupu tří tisíc kilometrů sleduje, jak se postupně všichni jeho kamarádi schází v žaláři. Mahmoud byl poslední.

30. prosince 2015 Konečně volá. Jeho sestra s matkou už mi mezitím poslaly několik e-mailů z Káhiry, že neodpovídá ani jim a že se o něj bojí. Vědí, jak ničivě na něj podobné události působí, vždyť i já si prý musím pamatovat, co s ním v létě udělalo doživotí pro strýčka Ahmeda… Během těch čtyřiadvaceti hodin Kareemova mlčení se naše strachy sečetly v jednu velkou katastrofickou vizi, až jsem si začala balit a smiřovat se s představou předčasného návratu do Stuttgartu. Někdo by ho měl totiž zkontrolovat, jestli je v pořádku, shodly jsme se po zprávách všechny. A ten někdo budu asi já, protože jsem na rozdíl od nich aspoň v Evropě. Teď na mě ale z displeje svítí jeho jméno, díkybohu! Hovor přijímám, sotva s úlevou dosednu na postel vedle rozloženého kufru. Slyším mu na hlase, jak blízko je pláči. Drží se, ale slova mu váznou v krku. Noc prochodil po městě. Okolo poledne se mu podařilo do sebe vnutit jednu mandarinku. Je unavený, jenže nemůže usnout. Rodině se doposud neozval – ať prý jim dám vědět já, že žije. Říkám mu, že nejsem jeho sekretářka, tak ať mě neštve a zavolá své vlastní matce, nebo mu za tu psychoterapii, co jí od včerejška kvůli jeho zmizení poskytuju, pošlu fakturu. Nesměje se. Trápí ho Mahmoud. Přesný důvod jeho 12

zatčení se neví, ba co víc! Úřady ho prý dokonce zapírají, ačkoliv existuje několik svědků, kteří ho viděli v cele. „No počkej… Musí přece vznést nějaké obvinění a pustit k němu právníka,“ namítám. „Magdo, ty jsi tak strašně naivní… Tohle není Evropa, tohle je Egypt.“ Vysvětluje mi, že ho teď určitě vyslýchají ohledně fotek a posledních demonstrací. Budou chtít zjistit, komu snímky prodává, kdo z univerzity se na organizaci protestů podílí, jestli drží nějaké zbraně a kdo jim je dodává, a nepustí ho, dokud jim nepoví i to, co neví. A samozřejmě se nebudou zdráhat použít úplně všechno, co by mu rozvázalo jazyk. „Takže ho budou mučit?“ „Ne, Magdo, nabídnou mu kafe a sušenky,“ povzdychne si. „Jasně že ho budou mučit. Proč myslíš, že se k němu neznají? Pro ně je mnohem pohodlnější prát mu elektřinu do varlat a zároveň o něm jakože nevědět,“ vysvětluje mi. Je mi jich líto. Obou, i toho mého Kareema. Dlouhé měsíce teskní po domově, s Mahmoudovým zmizením si však prý najednou uvědomuje, že už žádný domov není. Odešel spolu s lidmi, kteří ho tvořili. Rodným Egyptem prorůstá cizota stejně jako Evropou. Chtěla bych ho obejmout a vrátit mu pocit bezpečí, jenže to se po telefonu dělá těžko. Opouštět rodinu před Novým rokem si tu taky těžko ospravedlním, když se Kareem našel, takže zbývá jediné: „Hele a nechceš se za mnou stavit v Čechách? Odpočinul by sis, ukázala bych ti Prahu…“ „Vždyť víš, že mám to praktikum.“ „Nemůžeš si vzít volno?“ 13

„Těžko.“ „Škoda. Kdybys změnil názor, dej vědět. Ráda bych tě viděla.“ Stýská se mi.

1. ledna 2016 Novoroční rodinný oběd. Sváteční tabule se prohýbá pod tíhou hojnosti. Moji rodiče představují celkem běžný pár z českého maloměsta, na němž člověka zarazí leda fakt, že za celých třicet let manželství ani jednou neuvažoval o rozvodu. Táta má výuční list a od devatenácti pracuje v jedné a té samé továrně, máma dělá zdravotní sestru. Zapřisáhlí ateisti se slabostí pro horoskopy a věštění z tarotových karet, nadšení zahrádkáři a hlavně: hrdí Češi. Poslední bod má sice tu vadu na kráse, že oba vlastně pochází ze slovenských Maďarů, kteří osidlovali po odsunu Němců Sudety, a například moje babička neuměla ještě v šesti letech jediné slovo česky, historická paměť je ale zjevně tvárnější než teplá plastelína: už o tři generace později jako by nám to tady odjakživa patřilo od Krkonoš až po Šumavu. Já se jim vymkla z rukou, chudákům. Podporovali mě totiž ve vzdělávání. Nejdřív se to zdálo jako dobrý nápad, jenže já se pak dala na humanitní obory a po pár letech na pražské filozofické fakultě začala domů nosit takové ty divné názory. Jako třeba že Benešovy dekrety nepatřily k nejlepším nápadům dvacátého století nebo že multikulturní soužití není nemožná utopie. Na magisterské 14

studium lingvistiky jsem se pak vydala do Německa, kde dodnes živořím jako učitelka češtiny – odchodem do ciziny jako by se příběh mého výchovného zmaru završil. Takové krásné dítě jsem kdysi byla, ale co naplat… Vyrostl ze mě společensky neužitečný povaleč, který se doma neukáže, jak je rok dlouhý. Masivní jídelní stůl teď mezi námi stojí jako nepřekročitelná propast mezi dvěma zcela odlišnými světy. „Nemohla bys ten notebook aspoň u toho jídla zavřít?“ vyjede na mě máma podrážděně, když zpoza talíře s čočkovkou neustále šilhám po monitoru na vedlejší židli. Vysvětluju jí, že s kamarádem řeším něco moc důležitého. „Jde snad o život?“ „Ano, jde.“ Působí zmateně, a tak začnu vyprávět. Líčím jim situaci v Egyptě, Kareemův útěk do Evropy, Mahmoudův únos policií i to, jak od rána posílám prosby o pomoc do jedné lidskoprávní organizace za druhou. Bohužel nejsem dost chytrá na to, abych si některé detaily nechala pro sebe. Rodiče mlčí, neurčitě po sobě pokukují a blednou. Během pár hodin se jim příběh rozleží v hlavě a odpoledne následuje scéna. Choulíme se zrovna do dek nad čajem a perníčky, lžičky cinkají o porcelán, když vtom se do té idyly ozve otcův znepokojený hlas: „Hele a ty si s tím svým Kareemem jako píšeš po telefonu, jo?“ „Sem tam,“ krčím rameny. „Tak si dej laskavě pozor, o čem si tam spolu vykládáte.“ Tvářím se nechápavě, a tak pokračuje: „Víš přece, jak to s těma sociálníma sítěma je. Tam jednou napíšeš slovo terorismus, a už tě maj napíchnutou!“ 15

„Jako kdo?“ „Co já vím! FBI! CIA!“ „No jistě,“ uchichtávám se. „Na Nově zas dávali nějakej špionážní trhák, co?“ „Si děláš srandu, holčičko, ale on tě ten úsměv přejde! Ty si s nim budeš v psaníčkách rozebírat nějaký voloviny… A nám pak tady udělá razii Státní bezpečnost!“ „Státní bezpečnost?! Oni už ji zase zavedli?“ začínám se mu smát zcela nepokrytě. „Sem tu v Čechách dlouho nebyla – povídej, tati, co je novýho…“ „Chci jen říct, že by sis měla dát bacha, s kým se o čem bavíš. Dneska to s tím terorismem vůbec není sranda.“ „Co máš furt s tím terorismem?“ „No tak u těch muslimů nikdy nevíš, že jo… Ten týpek, co se odpálil před tou kavárnou v Paříži, to byl prej taky takovej moderní pohodář a pak najednou… BUM!“ „Chceš říct, že…“ nadechuju se k rozčilenému výlevu, ale do řeči mi skočí matka: „Tak terorista on ten kluk asi nebude. Spíš bych se bála, aby na něj nenasadili někoho z toho Egypta.“ „Jako že by sem egyptská vláda poslala tajnýho agenta a pověřila ho Kareemovou likvidací?“ snažím se tvářit vážně, ale pořád mi cukají koutky. „No co na mě takhle koukáš? Holka nešťastná, dyť se takhle ještě k něčemu připleteš.“ „A třeba mě ti egyptští agenti taky unesou, že jo?“ „Ty si myslíš, že to není možný?“ Slabou půlhodinku rozebíráme, jak vysoká je asi pravděpodobnost, že nám kvůli mé korespondenci s muslimským kamarádem vtrhne do domu protiteroristická jednotka. Snažím se našim vysvětlit, že Kareem přece nestál 16

v čele státního převratu, ani nestrojil atentát na prezidenta, takže po něm v zahraničí určitě nikdo nepátrá… Ale kdepak. Ke konci už si jen nadáváme do slušnočechů a multikulti sluníčkářek a musíme se opravdu hodně krotit, abychom po sobě neházeli cukrovím. To, o čem jsem se vždy domnívala, že je možné jen ve virtuální diskuzi na Novinkách.cz, se náhle odehrává naživo u nás v obýváku a já si přísahám, že už se o podobných tématech se svými rodiči nikdy, ale opravdu nikdy bavit nebudu.

3. ledna 2016 Předsevzetí bych skoro dodržela, ale to by mi nesměl o pár dní později zazvonit o půlnoci telefon. Kareem. „Hey, wie geht's?“ „Děje se něco?“ „Co by se mělo dít?“ „Voláš mi o půlnoci!“ „No jo, promiň… Já jen že jsem tě chtěl zítra překvapit a zazvonit u vás v Rakovníku před domem, ale nějak se mi nedaří zjistit, jak se tam z Prahy dostat.“ „Rakovník je na konci světa. To dřív seženeš jízdenku do Bradavic než k nám na nádraží.“ „Takže mě vyzvedneš v Praze?“ „Cože?“ „Zítra v 17:10 na… Vydrž… Na Floulenci.“ „Počkej, počkej… Kde jsi teď?“ „Právě jsem nasedl na autobus. Nakonec se mi to volno podařilo zařídit, takže v pět ráno budu v Mnichově, 17

navštívím kámoše, trochu se tam projdu… A v poledne sedám na další bus do Čech.“ Představuju si, co by se asi stalo, kdyby se u nás na prahu bez varování objevil kudrnatý Arab a pozdravil mého otce: „Salam alejkum. Prý vás ohrožuju přes facebook, tak mě napadlo, že se radši stavím osobně.“ Chci to říct našim, ale ježto mám nahnáno, pošlu jim srabácky esemesku. Zaplaťpánbůh za moderní techniku! Přes zeď slyším, jak mámě pípne telefon. V očekávání nejhoršího pak civím do stropu a duševně se připravuju, že mě nejpozději nad ránem vystěhujou na hotel. K mému překvapení se mi však po slabé půl hodince žhavé rodičovské diskuze dostane jen suché odpovědi: „OK.“ OK?! Nic víc, nic míň.

4. ledna 2016 Praha, Florenc, 17:10. Sedím v kavárně na nádraží a skrz výlohu pozoruju přijíždějící autobusy. Z jednoho by měl každou chvíli vyběhnout Kareem. Naproti mně srká latté Alenka, má nejlepší kamarádka z gymplu. Na štíhlé prsty si nervózně namotává prameny dlouhých blond vlasů a zpytavě mi hledí do tváře. „No hlavně doufám, že za mnou za měsíc nepřijdeš, že se za něj vdáváš.“ „Sim tě.“ „Znáš se.“ 18

II.

Kareem

„Kdokoli pil jednou vodu Nilu, touží spatřit opět řeku Nil. Jeho žízeň se neuhasí vodou nižádné jiné země.“ Egypťan Sinuhet

*** … Nato se ozvala další rána a Elsayed se sesunul k zemi. Uprostřed slova, ani tu větu už nedokončil. Kareem, Mah moud, Abdul a Hussein okamžitě popadli jeho bezvládné tělo a rozeběhli se s ním směrem, kde měla stát polní nemocnice, ale bohužel… Odstřelovač mu do lebky vypálil kráter tak veliký, že mu po pár krocích vytřásli mozek z hlavy. Celý. Kareemovi pod nohy. V okolní vřavě se mísily černé požární kouře s prachem a oblaky slzného plynu a Kareem si pomyslel, že tohle je ko nec a že tam padnou všichni. Policejní kordony je obklíčily už brzy zrána, nad plameny se vznášely vojenské vrtulníky, buldozéry najížděly do stanů a reproduktory řvaly, ať ihned opustí stanoviště. Jenomže jak, když snajpři stříleli do všeho, co se venku pohnulo? Kareema ta beznaděj úplně paralyzo vala, jako by se mu hrůzou odkrvilo všechno svalstvo. Upustil Elsayedovu paži, zastavil se na místě a zadýchaně nasával štiplavý pach spáleniny. Dostali Elsayeda, dostanou i jeho, nemá cenu tady nedůstojně kličkovat přes vypleněné ná městí… Svezl se na kolena k poslední modlitbě, rozhodnutý, že prostě počká, až ho další výstřel rovněž pošle k posled nímu soudu, ale Mahmoud se pro něj vrátil. Nesmlouvavě sevřel jeho předloktí, donutil ho znovu vstát a běžet vpřed, jedno kam, hlavně vpřed, vláčel ho za sebou a řval na něj tak dlouho, dokud se v něm opět nenastartoval ten vnitřní motor, který ho do bezpečí dohnal tenkrát a který ho pořád dál žene vlastně doteď. Ten den dnes známe jako jeden z nejkrvavějších v moderní egyptské historii. Masakr na náměstí Rabaa – 14. srpna 2013. Tisíce lidí tam tehdy povstaly za demokraticky zvoleného 40

islamistického prezidenta Muhammada Mursího, kterého v červenci svrhla armáda. Jenže ta si ten vzdor samozřejmě nenechala líbit… „Možná se rouhám, ale občas Elsayedovi tu kulku v hlavě závidím. Umřel v boji jako hrdina,“ řekl Kareem Magdě dva roky po události. Co se však stalo s těmi ostatními, kteří tam tenkrát stáli vedle něj? S těmi, co tam taky demonstrovali za „ukradenou revoluci“ a odvážili se postavit vojenskému puči s generálem Sísím v čele? Abdul se zalekl politického pronásledování a utekl do Súdánu. Zrovna před týdnem Kareemovi do telefonu při znal, že se mu pořád zdávají noční můry. Vídá v nich jeho s Elsayedovou krví v obličeji a mozkem v ruce, jak vyděšen klopýtá do neznáma. Hussein se po roce zbláznil a začal na facebooku sdílet divná videa. Bojovníci Islámského státu v něm promlouvali přímo k nim, zklamaným pravicovým i levicovým islamistům a podporovatelům Muslimského bratrstva, jež Sísího režim vyřadil z veřejného života. Říkali v nich: „Věřili jste v demo kracii, bratři, a podívejte, co s vámi teď ta vaše demokracie udělala…“ Jednoho večera pak Kareemovi po společné mod litbě svěřil: „Víš, Egypt je mrtvý. Ale tam v tý Sýrii, tam se dá pořád ještě něco dělat…“ Měsíc nato se k Islámskému státu sám přidal a v současnosti se pod jeho vlajkou pokouší vy bojovat svůj vysněný chalífát. Mahmouda zatkli. Kdyby ho nezabili už u výslechu, pro seděl by svůj život jako desetitisíce dalších ve vězení. No a Kareem… ***

11. února 2016

Volá otec. Během celého hovoru na Kareema nepříčetně řve – prý se k němu oklikou přes Magdu a Monu dostalo, že se chce vrátit Honolulu stezkou domů. Scheiße!, kleje Kareem v duchu německy, aniž by se otci zmohl na jakoukoliv odpověď. Tolikrát Magdu upozorňoval, aby sestře nic nepsala, jenže ona jako by ho vůbec neposlouchala… Sotva otec telefonát ukončí, vytáčí její číslo. Netrvá dlouho a z mobilu se ozve sladké: „Hey Schätzchen. Wie geht's?“ „Wie geht's?! Děláš si legraci?!“ „Co tak zhurta?“ „Hádej.“ „Hmmm… Že by ti tatínek domluvil a ty zůstáváš v Německu? To teda bylo rychlý,“ zkouší Magda a Kareem slyší v jejím hlase výsměch. Jako by už ležel v prachu a ona se vítězoslavně tyčila nad ním. „Proč jsi to udělala?!“ „No proč! Po dobrým jsem s tebou nehla a spáchat sebevraždu tě rozhodně nenechám, tak jsem prostě…“ „Víš vůbec, jak moc jsi mě naštvala?!“ „No jo, sorry. Ale já neměla jinou možnost. Jednou mi odpustíš. Co odpustíš! Jednou mi poděkuješ.“ „Tak tím si nebuď jistá. Tohle je zrada, chápeš? Skončili jsme spolu!“ přelévá na ni Kareem otcovu zlobu, načež hovor típne. Doma mu pak telefon dlouho do noci zvoní pod palbou zpráv ze všech stran. Otec vyhrožuje, že jestli se vrátí, okamžitě se ho zřekne. „V mým domě už nejsi 42

vítaný, rozumíš? V celým Egyptě pro tebe není místo! Domov máš v Německu!“ Hřejivá rodinná atmosféra z něj vskutku sálá na tisíce kilometrů daleko. Pak volá matka a mezi vzlyky Kareema prosí, ať otce poslechne a zůstane v bezpečí. Kareem ji nechápe: Jsem v Evropě – brečí. Chystám se nazpět – brečí. Co by teda chtěla?! Krátce před půlnocí mu vzkazuje Magda přes Monu, že až ho ta ublíženost přejde, má se stavit na polívku: „Molokhiovou – jako od maminky!“ To určitě!, zahazuje Kareem vypnutý mobil na dno skříně a vrší na něj svetry. Nechce ji ani vidět, natož se účastnit další z jejích katastrofálních parodií na egyptskou kuchyni.

12. února 2016 Otec byl neústupný a Kareem bez telefonu déle než půl hodiny nevydrží, takže se jejich online hádka protáhla až k ránu. „V momentě, kdy se statisíce Arabů plaví po moři na Západ, se chce můj syn trmácet Saharou zpátky do Egypta, copak jsi opravdu tak hloupý?!“ hřímal mu do ucha. Se svítáním Kareemovi nezbylo, než se postavit pravdě čelem: Uvíznul tady. Do nemocnice dobíhá jako vždy přesně pětadvacet minut po začátku směny. Za dva měsíce ošetřovatelského praktika se mu ještě nepodařilo dorazit včas ani jedinkrát, takže vrchní sestře už dochází trpělivost. „A to jako až z vás bude ten lékař, pane Yasin, to se na vás bude na 43

operačním sále taky takhle čekat?“ volá za ním, zatímco on utíká k šatnám. „Omlouvám se,“ špitne Kareem provinile o pár minut později, když ve světle fialovém praktikantském mundúru vchází do sesterny. „No já se jen modlím, aby na vás jednou nezávisel můj život,“ zamračí se na něj vrchní a pak bradou hodí směrem ke kýblu s mopem. „Ze všeho nejdřív si na chodbě vytřete, jak jste nám tu teď našlapal.“ Kareem pak čtvrt hodiny drhne své blátivé stopy z podlahy a přemýšlí, jestli to má vůbec zapotřebí. V Egyptě studoval třetím rokem medicínu a patřil k nejlepším medikům v ročníku, jenže pak mu ta proklatá politika zkomplikovala život a tady v Německu ho žádná lékařská fakulta nepřijala ani do prváku. Nekonají se tu totiž klasické přijímací zkoušky, kdepak – studenti se nabírají jen na základě známkového průměru. A do toho se on nevejde, takže je teď sečteno podtrženo bez šance. Magda mu jednou říkala, že by mu třeba pomohlo nějaké praktikum, prý za to někde bývají extra body, a tak teď osm hodin denně umývá špinavé zadky a nechává se peskovat od frustrovaných sestřiček. … Zase ta Magda. Všechno je její vina! Zatímco během polední pauzy usíná v kantýně nad talířem, přisedne si k němu praktikantka Svenja – sedm náctileté kuře se svítivě zelenými vlasy, několika piercingy a lehkou nadváhou. Z jakéhosi nepochopitelného důvodu ho pronásleduje na každém kroku, na WhatsAppu ho pravidelně děsí fotkami svých lesbických experimentů a během žádné společné služby mu nezapomene připomenout, že jí na facebooku ještě nepotvrdil žádost 44

o přátelství. Teď se ho ptá: „Hele a co ty si vlastně myslíš o tom Islámským státu?“ Už je dnes třetí. Ya lahwaay, kolikrát se tu vůči němu ještě budu nucen vymezovat?! Copak musím opravdu každému zvlášť vysvět lovat, že stínání jinověrců ani zotročování žen skutečně ne schvaluju?! „To záleží na tom, kdo z nás dnes umyje Frau Weil,“ povídá jí po krátkém zamyšlení a tváří se přitom temně. Svenja pochopí a za celé odpoledne ho na lavor nenechá ani sáhnout.

*** Než se to stalo, byli jako bratři. Narodili se v té samé ulici necelé dva roky po sobě a celé dětství spolu prolelkovali ve stínu flambojánů, pod kterými honili toulavé kočky a oli zovali si prsty upatlané cukrovým sirupem. Arabské jaro a revoluci v roce 2011 prožili společně jako jakousi divokou iniciaci. Kareemovi bylo tehdy teprve sedmnáct a Omarovi čerstvých osmnáct a oba se po účasti na několika masových protestech, v jejichž důsledku se nakonec podařilo sesadit Mubáraka, prvně v životě cítili jako muži: Dokázali to! Svrhli diktátora a nahlédli přitom vlastní, doposud netušenou sílu. V euforických týdnech po převratu, kdy se celá Káhira vznášela na medovém oblaku zamilovanosti do doposud neexistujícího, avšak nepochybně lepšího Egypta blízké budoucnosti, upekla Kareemova matka koláč a položila ho jako poděkování na vojenský tank stojící na rohu ulice. Ka reem s Omarem se navzájem ukájeli iluzí své čerstvě nabyté

dospělosti a věřili, že právě oni se o ten nový Egypt nějakým zásadním způsobem zaslouží. Bohužel se už brzo ukázalo, že si ho představují každý úplně jinak. Sled následujících událostí zapůsobil jak kyse lina, která vzpomínky na idylické okamžiky pod kvetoucími flambojány z Kareemovy paměti nadobro vyžrala. ***

13. února 2016 V noci se mu zdá zvláštní sen. Znovu v něm utíká po náměstí Rabaa, nikoliv však před kulkami, nýbrž před Mag dou. Vtom se před ním zjeví rodný dům. Žene se jím napříč až do svého pokoje, zabouchne za sebou a zamkne na dva západy, ale ona dveře jediným dotykem ruky prolomí. Není kam se před ní schovat. Po probuzení v něm ještě dlouho doznívá trpká pachuť bezbrannosti. Vztek na Magdu sílí spolu s vědomím, že bez ní by tenhle šedavý kontinent ztratil jakýkoliv smysl. Když odbíjí dvanáctá, přešlapuje před její bytovkou na Klingenstraße. Rušná ulice se táhne srdcem východního Stuttgartu, jehož tvář odjakživa utvářela dělnická třída na jedné straně a přistěhovalecké komunity na straně druhé. Kopce, které se na krajích pestré čtvrti zdvíhají, korunují opulentní vily zdejších průmyslových magnátů. Vedou k nim uličky doposud pojmenované po hodnostářích SS, Kareem mezi nimi při svých víkendových procházkách vypátral přinejmenším Sanderberga. V dolíku pod nimi se pak pod lehkou pěnou německého 46

pedantství divoce sváří rozličná směsice kultur a náboženství. Celé léto v parku naproti Magdině bytovce hrávali kriket indičtí inženýři, vedle nich pořádala barbecue párty hlučná turecká rodina a opodál posedávala na trávě trojice mlčenlivých burek. V horní části se cvičilo taj-či a po chodníčcích se líně procházel párek německých stařenek venčících dva vyžrané pudly. Teď v zimě však parku vládnou veverky. Jsou všude – v teplejších dnech vylézají ze svých skrýší a lítají po zažloutlém trávníku i po stromech. Svenja v nemocnici zrovna včera vyprávěla, že mezi nimi už roky zuří ničivá válka: nesnášenlivé veverky černé, které byly do Evropy dovezeny z Ameriky, prý krvelačně vyvražďují domácí veverky zrzavé – a protože ty cizí jsou větší a silnější, octly se ty zdejší už dávno na pokraji vymření. V sesterně se okamžitě zvedla vlna solidarity se zrzavými veverkami a sestra Ursel začala ihned vymýšlet, jak proti vetřelci zakročit. Kareem se z nejasných důvodů cítí, jako by za genocidu na německých veverkách nesl vinu, a když mu dnes jedna přeběhne přes cestu, nasype jí pod strom celé své balení slunečnicových semínek. Zmáčkne zvonek s Magdiným jménem. Otevře mu Esma – nosatá studentka informatiky s masitými rty a oblou siluetou bohyně plodnosti, která s Magdou bydlí. Co ji Kareem zná, řeší vleklou krizi identity: pořád se nemůže rozhodnout, jestli je Turkyně, anebo Kurdka, a tak se z nouze prohlašuje za Němku, což jí tu věří snad každý kromě Němců. Hlásí se k islámu, ale šátek nenosí, alkoholem nepohrdne a její pánské návštěvy v Kareemovi pravidelně obnažují netušenou míru puritánství. 47

Prý se tu už narodila a některé věci má holt trochu jinak… No dobrá. Jen kdyby konečně přestala nasazovat na Erdoğana a zastávat se Sísího! Teď ho vítá s výrazem ustarané matky rodu: „No ještě že jdeš, doktore! Magda je na pokraji smrti.“ Kareem rychle shodí boty, proběhne chodbou a tiše vklouzne do setmělého pokoje, v němž se Magdin nasládlý parfém střetává s alkoholovými výpary a snad i kyselým odérem zvratků. Její bezvládné tělo leží na posteli zvadle jako odhozený kus hadru, saténovou noční košilku má naruby, obličej hyzdí rozpitá líčidla. Přisedne si na okraj lůžka a položí jí ruku na rameno. „Ti jeden den nezavolám a ty se hned upiješ žalem?“ „Pssst…“ zasyčí Magda. „Nemohli bychom se usmiřovat později?“ „Nemohli! Slibovala jsi polívku a já teď mám hlad.“ „Ale no tak… Nebuď Arab!“ Povzdychne si. Co já blázen tady vlastně dělám? „Kde se tu vzal ten vozík?“ zarazí se Kareem náhle, když se mu do zorného pole vklíní hluboký nákupní košík v rohu místnosti. Přes jeho madlo visí podprsenka, Kareem od ní v rozpacích odvrací zrak. Magda ztěžka zvedne hlavu a zamžourá daným směrem, pak se uhodí dlaní do čela, jako by si na něco vytěsněného vzpomněla. „Víš, jak jsme si před Vánoci slibovali, že se budeme integrovat a víc se sbližovat s Němci? No tak já se včera sbližovala,“ povídá mu. Pak vypráví, jak v jakémsi tanečním klubu potkala nagelovaného blonďáka. Když nad ránem podnik zavíral, nechtělo se jim ještě domů, a tak u jednoho supermarketu ukradli nákupní vozík a vozili se v něm navzájem po Königstraße. S rozbřeskem skončili tady. 48

„Představ si – ten blbec mě svlíknul a chtěl, abych si do toho košíku vlezla. Že prý by to bylo jako strkat ho lvici do klece,“ směje se Magda vlastní historce, jako by snad byla vtipná. „Magdo, nic odpornějšího jsem ještě nikdy neslyšel.“ „A to ještě nevíš to nejhorší.“ „Ono to může být ještě horší?!“ „No jo. On se mu tam mezi tu uzounkou mřížku totiž fakt vešel!“ chláme se do polštáře. Jako by ji vyloženě bavilo pohoršovat ho a trápit. Kareem už od jejich prvního setkání sleduje, s jak dětinskou zvídavostí osahává jeho hranice ve všech směrech, jak s ním experimentuje, jak ho zkouší – tentokrát už ale opravdu překročila veškeré meze. Ani křičet na ni nedovede, jen ji tak mlčky sleduje, rty pevně sevřené, a zhluboka dýchá. Při představě, jak se nechává opilá šoustat neznámým blbečkem ve vozíku z Lidlu, má pocit, že by ji snad nejradši holýma rukama zabil. „Schatz! Co jsi z toho hned takhle vyřízený, vždyť se dohromady nic nestalo… Sotva jsem si dovnitř klekla, přišel na mě takový záchvat smíchu, že se mnou už stejně nic nebylo,“ stáhne ho Magda k sobě do peřin a nos mu zaboří do krku. Z vlasů jsou jí cítit cigarety a nahota jejích stehen mu propaluje džíny. Ona do pár minut znovu usne, zatímco on jen civí do stropu, přemáhá erekci a ptá se sám sebe: Proč já se radši nenechal zatknout v tom Egyptě?!