Vladimír Votýpka: Příběhy tiché odvahy / ukázka

Page 1

M LČEN LI VÝ SVĚDEK

Vladimír Votýpka

1


PŘÍ B Ě H Y T IC H É O DVAH Y

Copyright © Vladimír Votýpka, 2021 Photographs © Vladimír Votýpka, Profimedia.cz / Jaroslav Vogeltanz, 2021 ISBN 978-80-7637-257-3


M LČEN LI VÝ SVĚDEK

příběhy tiché odvahy Vladimír Votýpka



OBSAH 9 Úvodní slovo autora 12 Mlčenlivý svědek 62 Pohraniční událost 103 Paarovské dědictví 168 Vzestupné proudy 206 Zdroje fotografií



Úvodní slovo autora Příběhy v této knížce nejsou vymyšlené, udály se, ale každý v jiné době. Jeden z nich, ten o pilotech, jsem psal ještě za komunistického režimu, rozpracovaný rukopis jsem však musel uložit do šuplíku. Tenkrát existovala dost přísná cenzura, bylo striktně určeno, o čem se psát může a o čem ne, a protože patřil do nepublikovatelné skupiny, žádná redakce by jej nepřijala. O cenzuře něco vím, provázela mě víc než polovinu života a patřím ke generaci, kterou tak či onak poznamenala. Za Protektorátu Čechy a Morava na všechno, co se vytisklo nebo vysílalo, dohlíželi nacisté, a to nemilosrdně. O něco později v tom pokračovali komunisté, i když – pominu-li padesátá léta – méně krutě a méně důsledně. Cenzura ovlivňovala nejen obsah, ale i způsob psaní, samotný novinářský styl. Dodržovala se předepsaná šablona, platila nezpochybnitelnost jediné pravdy a používal se slovník plný silných výrazů. Bylo až překvapivé, nakolik se ty dva totalitní novinářské styly navzájem podobaly. Cenzura se pochopitelně promítala i do našeho kaž­ dodenního života. Jinak se hovořilo v zaměstnání, ve škole či na veřejnosti a jinak uprostřed rodinného kruhu nebo mezi nejbližšími přáteli. Na někoho měla silný vliv, jiný si naopak zvykl a už ji ani nevnímal, ale zřejmě na nás tehdejší atmosféra působila víc, než jsme si

9


PŘÍ B Ě H Y T IC H É O DVAH Y

mysleli a byli ochotni přiznat, protože cizinci, s nimiž jsem hovořil, nemohli pochopit, proč jsou Češi tak uzavření, zachmuření a opatrní na slovo. Když přišel rok 1990 a cenzura z velké části skončila, k rukopisu o dvou generacích pilotů jsem se nevrátil. Nejprve jsem chtěl dokončit rozpracovaný dokumentární materiál o příslušnících české šlechty, kteří odmítli emigrovat na Západ, ačkoliv bylo takřka jisté, že budou doma v Československu pronásledováni. Záznamy našich rozhovorů jsem pořizoval v letech 1968 až 1974 a pak je odložil. O české šlechtě se psát nesmělo, patřila za komunistického režimu mezi třídní nepřátele. Naopak jsem se tuto práci snažil držet v tajnosti, neboť se jednalo o choulostivé texty a jejich shromažďování a zřejmá snaha o zveřejnění by se podle paragrafu 79 dala posuzovat jako podvracení socialistické republiky. Knihu jsem o dvacet let později přece jen dopsal a objevila se na pultech knihkupectví. Jenže jsem v ní nestačil obsáhnout všechno, co by si ten námět zasloužil, a s potěšením jsem na ni navázal pěti dalšími knihami. Teprve nedávno jsem se k příběhu pilotů vrátil. Vlastně za to do značné míry mohla zvláštní shoda okolností. Jednak jsem měl možnost v archivu bezpečnostních složek prostudovat vyšetřovací spis k zajímavému případu německého mladíka na hranicích v Rozvadově a lákala mě takřka detektivní práce při odkrývání minulosti, jednak jsem se seznámil s pozoruhodnými osudy dalších dvou lidí a nabyl přesvědčení, že by stály za

10


ÚVO D NÍ SLOVO AU TOR A

připomenutí. Tím se přímo nabízela možnost dát všechny čtyři příběhy dohromady. Každý je jiný, i prostředí je jiné, a přece mají jedno společné – jejich aktéři se museli potýkat s nespravedlností. S neobyčejnou osobní smůlou, se spletí nepříznivých okolností, s vyslovenou pokřiveností soudu, se zradou blízkého člověka. Co s tím má cenzura, o níž jsem se zmínil, společného? Já vím, vyjadřovat se či psát svobodně by měla být samozřejmost, ale po svých životních zkušenostech to jako samozřejmost prostě brát nemohu. Je to samozřejmost, ale samozřejmé to není. S pocitem vděčnosti proto přijímám, že tahle knížka mohla vyjít. Praha červenec 2021

11


Mlčenlivý svědek Snad každý, kdo znal Láďu Dobiáše, by se mnou souhlasil, že se občas choval dost nepředvídatelně, jako neřízená střela. Byl bouřlivák, buřič, svérázný samo­ rost a měl mimořádnou schopnost komplikovat život sobě i ostatním. Současně to však byl hloubavý a citlivý člověk, který se těžce smiřoval s nespravedlností či křivdou, a podle toho i jednal. Jako tenkrát, když mu znemožnili jezdit s traktorem a on natruc blokoval dopravu v Řeporyjích, kde žil s rodiči a se sestrou. Dobiášové byli starousedlíci a kromě moderní strojovny jim patřilo malé hospodářství a dvě skromná políčka, kde si stačili leccos vypěstovat a posekali si trávu, aby měli krmivo pro dobytek. Pánem v domě byl Dobiáš otec, ovšem o dopravu se většinou staral Láďa a vždycky, když bylo zapotřebí něco odvézt nebo přivézt, nastartoval starého Zetora Majora třicítku. S tím vysloužilým traktorem byly jen mrzutosti, neboť se často porouchal, ale oba Dobiášové strojům rozuměli, odmalička mezi nimi vyrůstali, a tak ho dokázali opravit. Shodou okolností bydleli na opačné straně Řeporyj, než ležela jejich políčka. Jedno se nacházelo dva kilometry daleko od Ořechu, druhé dokonce ještě dál, až u Třebonic, takže museli projet celou obcí po silnici s hustým provozem směřujícím na Prahu. Traktor přitom zabíral hodně místa, pohyboval se pomalu, nemotorně a zdržoval ostatní vozidla.

12


M LČEN LI VÝ SVĚDEK

Osamělý kostelík sv. Jana a Pavla na Krteni

Na místním obecním úřadě se sice nějakou dobu tvářili, že se nic neděje, zato policajti brzy ztratili trpělivost. Láďa jel na pole, vezl třeba hnůj a zastavili ho, že si zkontrolují technický stav zetoru. Najít nějakou závadu pro ně nebylo nic těžkého, zvlášť když ji najít chtěli. Láďa musel zaplatit pokutu. Vracel se z pole zpátky, opět ho zastavili a zaplatil další. Situace se opakovala ještě několikrát, pokaždé ho pokutovali. Přijeli za ním i na pole, chtěli vidět technický průkaz, chvíli si jej prohlíželi a už mu ho nevrátili. Zanedlouho se na obou stranách ulice, kde Dobiášovi bydleli a parkovali traktor, objevily dopravní značky se zákazem vjezdu traktorů. Láďa se dlouho nerozmýšlel a zašel na stanici Veřejné bezpečnosti. „Můžete mi vysvětlit, co mají znamenat ty značky ‚Stop traktorům‘?“ zeptal se rozzlobeně.

13


PŘÍ B Ě H Y T IC H É O DVAH Y

„Tohle byste snad měl vědět vy, soudruhu, vždyť máte řidičský průkaz. Nechtějte, abychom si vás pozvali na přezkoušení. Ale když už jste tady, tak vám to povíme. My jsme si to nevymysleli, udělali jsme to na žádost Místního národního výboru. Lidé si na vás neustále stěžují, že děláte s traktorem hrozný rámus a zdržujete dopravu. Co se divíte? Měl byste mít naopak ohled na ostatní obyvatele. Nejste někde na vesnici, jste ve městě.“ „Říkáte ohled na ostatní, ohled na ostatní... tak mi povězte, jak se dostanu na svoje pole. Měl bych tam jet s trakařem? Něco takového by se vám asi nelíbilo. A na pole se nějak dostat musím.“ Pokrčili rameny. „To vám neporadíme,“ řekli. Dobiášovi se ocitli v nepříjemné situaci. Nový traktor si soukromník koupit nesměl, to mohl jen družstevní nebo národní podnik. Ve skutečnosti jim ani Zetor Major nepatřil, jeho majitelem a držitelem technického průkazu byl místní Svazarm, organizace pro spolupráci s armádou. Ta jej pro jeho opotřebovanost a nespolehlivost už nepoužívala a Dobiášům jej natrvalo zapůjčila. Láďa se vrátil domů a vyprávěl tátovi, jak pochodil. „Možná by bylo lepší pole prodat a jednou provždy se jich zbavit,“ navrhl odevzdaně Dobiáš senior. „Jsou jen pro zlost, vždyť s nimi máme jen potíže.“ „Ty se chceš vzdát tak snadno, táto?“ protestoval Láďa. „Něco snad vymyslíme. Víš, co mě onehdy napadlo? V chlívě máme dvě kravky, já je naučím tahat a budeme to dělat stejně jako kdysi náš dědeček. Zažijeme aspoň nějakou srandu a žádnej technickej průkaz při tom nepotřebuju.“

14


M LČEN LI VÝ SVĚDEK

Oprášil starý fasuňk s masivními fošnami, léta uložený mezi harampádím v kůlně, a opravdu začal učit krávy tahat. Byl houževnatý a paličatý, a když stračeny po čase pochopily, co se od nich chce, naložil na bedněnou korbu dvě kupky hnoje a vydal se po silnici směrem na náměstí. Okamžitě se stal středem pozornosti nejen školních dětí, pro něž byl kravský povoz na ulici atrakcí, ale především řidičů, které zdržoval a příšerně rozčiloval. V Řeporyjích tehdy už jezdila městská hromadná doprava, a kdykoliv vyjel s fasuňkem, vytvořila se za ním šňůra osobních aut, náklaďáků a autobusů. Kravky šly pomalu, žádný spěch, jinak ani nedovedly, auta za nimi musela jet také krokem, předjet se dalo jen stěží, protože i v protisměru jelo jedno auto za druhým. Troubení aut ani nadávky šoférů ho však nezneklidňovaly a pozornost diváků na chodníku mu spíš lichotila. Bral to jako zadostiučinění po křivdě a svůj protest si doslova užíval. A než krávy došly ze vrat jejich chalupy až k políčku v Třebonicích, uběhla nejméně hodina. Situace se vyhrotila na ostří nože. Netrvalo dlouho a přišel za ním předseda Místního národního výboru. „Láďo,“ řekl nazlobeně, „zbláznil ses? Jezdit přes celou obec s krávama a s hnojem? Ve dvacátém století?“ „Nevíš náhodou, kdo za to může? Sami jste mi zakázali jezdit s traktorem,“ bránil se Láďa Dobiáš. Pohádali se, předseda bouchnul dveřmi, ale po pár dnech se objevil znovu. V ruce držel doporučení na vyšetření u psychiatra a položil je před Láďu na stůl.

15


PŘÍ B Ě H Y T IC H É O DVAH Y

„Necháš se vyšetřit. Zajdeš tam hned zejtra. Ber to jako rozhodnutí Národního výboru. Jako příkaz.“ „Jestli by z nás dvou někdo potřeboval jít k psychiatrovi, tak jsi to ty, předsedo. S tímhle mi sem podruhé nechoď,“ zakřičel na něho Láďa a hodil mu úřední lejstro zpátky. „A teď zmiz, než tě vyrazím.“ Pár týdnů nato zastavilo u chalupy Dobiášových auto Veřejné bezpečnosti a vystoupil z něho policista ze služebny v Hostivicích. Láďovi zatrnulo, přišlo mu divné, proč se o něj zajímají až v Hostivicích, kde sloužily vyšší šarže a řešily se vážnější případy, ale snažil se nedat na sobě nic znát. „Co jsem zase proved? O ničem nevím,“ hájil se. „Traktor stojí na dvoře a vůbec nevyjel z baráku. My ho nepotřebujem.“ „No právě,“ řekl smířlivě policista a podal mu zabavený technický průkaz na traktor. „Helejte, pane Dobiáš, do rána z ulice zmizí ty dopravní značky se zákazem jízdy traktorů, to vám garantuju. Vy mně na oplátku slíbíte, že nebudete s traktorem jezdit přes město, ale objížďkou pod Skálou, kde nebudete tolik překážet, a my vás jako nebudeme vidět. Chlape, pochopte taky nás a nejezděte s tím dobytkem po hlavní silnici! Kdo má pořád řešit stížnosti šoférů těch aut a autobusů, že nabíraj zdržení a maj prostoje, protože jedou hodinu přes Řeporyje kvůli vašim krávám?“ Pak nasadil přísný výraz, zasalutoval a odešel.

***

16


M LČEN LI VÝ SVĚDEK

S Láďou Dobiášem jsem se potkal až mnohem později. V rozhlasovém studiu v Praze jsme tehdy natáčeli pořad o české šlechtě, po němž následovalo Mikrofórum vysílané naživo a vyhrazené dotazům posluchačů. Byla hodina před půlnocí, přesto se jich ozvalo několik a mezi nimi i on. Zeptal se na cosi z vysílaného pořadu a mimoto chtěl se mnou mluvit po vysílání. Když nás technici přepojili, ujistil se, že jej slyším jenom já, načež se představil a řekl, že by se rád se mnou setkal. „Mám o čem vyprávět. Mohlo by vás to zajímat. Jste novinář, třeba z mého povídání něco použijete. Přijeďte za mnou,“ zval mě. Zapsal jsem si jeho telefonní číslo a dal mu svoje. V té době už nebydlel v Řeporyjích, ale kdesi na polosamotě uprostřed České Sibiře. Musím přiznat, že představa, jak kdesi bloudím a marně ho hledám, mě nelákala a cestu jsem stále odkládal. Sám se však ozval a navrhl mi, že jezdí občas do Řeporyj a mohli bychom se setkat někde poblíž. Chvilku jsem váhal, jestli mám jeho nabídku přijmout, ale cosi v jeho hlase, jakási naléhavost, touha něco sdělit, s něčím důležitým se svěřit, mě zaujala a dohodli jsme si schůzku na okraji Prahy. Nevěděl jsem, jak vypadá, podle čeho jej poznám, ale zmínil se, že přijede ve staré škodovce. Proto jsem si nedělal starosti, že bychom se mohli minout. Když jsem potom mezi renaulty, volkswageny a dalšími naleštěnými auty zahlédl zablácenou felicii s vybledlou karoserií, výrazně poznamenanou častými jízdami po polních cestách, měl jsem v té věci jasno.

17


PŘÍ B Ě H Y T IC H É O DVAH Y

Byl vysoký, kostnatý, samá ruka, samá noha, boty asi tak sedmačtyřicítky, vlasy rozevláté kolem obličeje, jedno oko skleněné, na čele hluboké nahnědlé vrásky, jaké mají lidé, kteří tráví většinu času venku. Měl chlapsky sytý baryton ovlivněný astmatem nebo spoustou vykouřených cigaret, ale pravděpodobně obojím. Často a rád se smál, srdečně a nahlas, a jeho smích pokaždé končil těžkým kašlem, takže začal sípat a jen stěží popadal dech. Shodli jsme se, že zajedeme do nedaleké malé příjemné kavárny a posadil jsem se do auta vedle něho. Jinam to ani nešlo, použít se mohla pouze přední sedadla. Ta zadní sloužila pro přepravu nářadí, strojních součástek, mazacích olejů, nejrůznějšího zboží a kdovíčeho ještě. Čekal jsem, že bude mít potíže s nastartováním, ale motor naskočil okamžitě, běžel i přes svoje stáří tiše a pravidelně a Láďa si počínal za volantem suverénně. Dokonce řadil s meziplynem – sundal nohu z plynu, vyšlápl pedál spojky, přeřadil kvalt na neutrál, přidal plyn, sešlápl spojku, zařadil nižší rychlost a přidal plyn, všechno během jedné vteřiny. Ten meziplyn byl zbytečný, ale dělalo mu radost, když si motor spokojeně vrknul. Zaparkoval před kavárnou, opatrně vystoupil z auta a sykl bolestí. Překvapeně jsem se na něho podíval. „Mám bércový vřed,“ vysvětlil. „Měl byste jít k doktorovi,“ radil jsem. „To mě ani nenapadne, dokážu se vyléčit sám,“ odsekl. Každý krok mu přitom působil potíže a sedl si na první volnou židli hned u vchodu.

18


M LČEN LI VÝ SVĚDEK

„Říkal jste, že pro mne něco máte,“ vrátil jsem se k našemu telefonickému rozhovoru. „Jo, těch věcí mám víc,“ souhlasil a začal mi vyprávět trochu zeširoka a trochu na přeskáčku, ale vždycky zajímavě. To bylo poprvé, co jsem se s ním setkal. Naštěstí ne naposledy. V Řeporyjích, kde Láďa vyrůstal a strávil větší část svého života, měl jeho otec soustružnickou dílnu. Nebyla to nějaká mrňavá bezvýznamná údržbářská dílnička, zaměstnával patnáct lidí. Ještě v padesátých letech, v době, kdy soukromníkům znárodnili živnosti, jemu podnik stále patřil. Pořád měl dost práce, v prvé řadě vyráběl pro Jáchymovské uranové doly vzduchotechnické zařízení, což mělo punc mimořádné důležitosti, neboť uran se vozil do Sovětského svazu. To nebylo jen tak. Možná měl na správném místě známé a dovedl si to obšlápnout, možná byl přinucen ke spolupráci se Státní bezpečností, aby podnik udržel. „Mám podezření, že jim táta cosi podepsal,“ připustil Láďa, když jsme o tom jedno pozdní odpoledne hovořili. „Budiž mu to odpuštěno. Já nevím nic konkrétního, nikdy o tom nemluvil, jediné slovo, ale pro svou dílnu doslova žil, proto bych se tomu nedivil.“ Bez ohledu na to se komunisté snažili jeho soukromničení ukončit. Kdykoli hrozilo, že dojde ke znárodnění, Dobiáš senior se sebral a dojel na vedení jáchymovských uranových dolů.

19


Issuu converts static files into: digital portfolios, online yearbooks, online catalogs, digital photo albums and more. Sign up and create your flipbook.