Édouard Louis Boje a proměny jedné ženy
překlad Sára Vybíralová
Édouard Louis Boje a proměny jedné ženy
Nakladatelství Paseka
Přeložila Sára Vybíralová
COMBATS ET MÉTAMORPHOSES D’UNE FEMME Copyright © Édouard Louis, 2021 First published in France by Éditions du Seuil, April 2021 All rights reserved. Translation © Sára Vybíralová, 2022 Cover photography © Annick Ramp, Neue Zürcher Zeitung ISBN 978-80-7637-290-0
I
Všechno to začalo jednou fotkou. Ani jsem nevěděl, že ten snímek existuje a že ho mám – kdo mi ho dal a kdy? Fotografie byla pořízena v roce, kdy jí bylo dvacet. Představuju si, že nejspíš držela přístroj obráceně, aby objektivem zachytila vlastní obli čej. V té době ještě neexistovaly mobily a fotit sám sebe nebylo tak běžné. Nakláněla hlavu na stranu a lehce se usmí vala, učesané vlasy jí překrývaly čelo, dokonalé světlé vlasy kolem zelených očí. Jako by chtěla svádět. Nenacházím slova, jimiž bych to vysvětlil, ale všechno v jejím postoji, v jejím pohledu, v pohybu
9
jejích vlasů na tom snímku evokuje svobodu, nepřebernost budoucích možností a snad i štěstí. Asi jsem zapomněl, že před mým narozením bývala svobodná – a šťastná? Když jsem s ní ještě žil, jistě mě občas napadlo, že kdysi určitě musela být mladá a plná snů, ale když jsem našel tu fotku, už dlouho jsem na to nepomyslel, ta myšlenka, to vědomí bylo příliš nejasné. Nic nebo skoro nic z toho, co jsem z ní poznal během dětství, během patnáctiletého kon taktu s jejím tělem, mi to nedokázalo naznačit. Při pohledu na ten obrázek jsem cítil, jak se mi nedostává slov. Když jsem ji viděl svobodnou, celým tělem vztaženou k budoucnosti, vybavily se mi roky jejího života, které strávila s mým otcem, jeho ponižování, chudoba, dvacet let života naru šených a skoro zničených mužskou agresivitou a bídou, od jejích pětadvaceti do pětačtyřiceti, ve věku, kdy jiní experimentují se životem a svobo dou, cestují, hledají sebe sama. Pohled na foto grafii mi připomněl, že těch zničených dvacet
10
let života není nic přirozeného, že to způsobily vnější síly – společnost, maskulinita, můj otec –, a že by tedy vše bývalo mohlo být jinak. To viditelné štěstí mi dalo pocítit, jak nespra vedlivé bylo jeho zničení. Rozplakal jsem se nad tou fotkou, protože jsem se proti své vůli, nebo možná spíš spolu s matkou a občas v opozici k ní, na tom zničení podílel.
Den hádky s mým mladším bratrem – bylo léto. Strávil jsem odpoledne na schodech před radnicí, a jen co jsem přišel domů, s mladším bratrem jsme se před tebou začali hádat. Upro střed křiku a nadávek mi bratr s co nejvíc zra ňující intonací vmetl do tváře, Stejně z tebe maj ve vesnici všichni prdel. Každej říká, že seš buze rant. Nedotklo se mě ani tak to, co řekl, ani vědomí, že má pravdu, ale fakt, že to řekl ve tvé přítomnosti.
11
Šel jsem do svého pokoje, popadl jsem lahev s barevným pískem, která stála na skříni, vrátil se za bráškou a práskl s ní před ním o zem, až se rozletěla na kusy. Tu lahev vyrobil ve škole. Uči telka dětem ve třídě ukázala, jak nechat písek nasáknout barvivy a naplnit jím lahve od koly, které se tak proměnily v pestrobarevné dekorace; zeptala se brášky, pro koho lahev bude, a on si vybral mě, to kvůli mně se snažil, kvůli mně strá vil výrobou toho artefaktu celý den. Když jsem mu lahev rozbil u nohou, vyjekl a dal se do pláče, obličej skrýval zabořený do sedačky. Přistoupila jsi ke mně, vrazilas mi facku a řekla mi, žes v životě neviděla tak kruté dítě. Už v tu chvíli jsem svého činu litoval, ale nedo kázal jsem se udržet. Zlobil jsem se na bratra, že před tebou odhalil něco ze mě, z mého života, mého trápení. Nechtěl jsem, abys věděla, kdo jsem.
12
Celé první roky svého života jsem prožil v hrůze, že mě prohlédneš. Když byly na dru hém stupni rodičovské schůzky, na rozdíl od jiných dětí s dobrými známkami jsem se snažil, aby ses to nedozvěděla. Schovával jsem a pálil pozvánky. Když se na konci roku ve vesnickém kulturním domě konala školní besídka se scén kami, písněmi a tanci, ostatní děti zvaly rodiče a celou rodinu. Já se ze všech sil snažil zařídit, abys tam nešla. Říkal jsem ti, že tanečky a zpěv budou nezajímavé, vymýšlel jsem si technické problémy, neuváděl jsem správné datum. Lhal jsem ti. Později jsem někde viděl onu ohranou filmovou a televizní scénu, v níž dítě stojící na jevišti čeká, až se v sále objeví jeho rodiče, aby obdivovali vystoupení, které pro ně celý rok pilně připravovalo, a nepoznal jsem se ani v tom oče kávání, ani ve zklamání z jejich nepřítomnosti. Jako bych celé dětství prožil v podstatě naopak. Nechtěl jsem, abys věděla, že se se mnou ve škole ostatní děti odmítají kamarádit, protože
13
být kamarádem někoho vnímaného jako buzerant by jim uškodilo. Nechtěl jsem, abys věděla, že na mě v té samé škole několikrát týdně čekají na chodbě u knihovny dva kluci, mlátí mě a pli vou mi do obličeje, trestají mě za to, kým jsem. Je to pravda, že seš buzna? Nechtěl jsem, abys věděla, že ve svých devíti nebo deseti už znám pachuť smutku a zoufalství, že jsem vlivem těch pocitů předčasně zestárl, že se každé ráno budím s týmiž otázkami v hlavě: Proč jsem takový, jaký jsem? Proč jsem se naro dil s holčičím vystupováním, s manýrami, v nichž ostatní po právu spatřují důkaz mé nenormál nosti? Proč jsem se narodil s touhou po jiných klucích, a ne po holkách jako můj otec a bratři? Proč nejsem někdo jiný? Když jsem ti o několik let později v hádce řekl, že jsem své dětství nesnášel, podívala ses na mě, jako bych zešílel, a namítla jsi: Ale dyť ses pořád usmíval! Jak bych ti mohl tuhle tvou reakci vyčítat, když svým způsobem zrcadlila mé vítězství, fakt, že se mi podařilo před tebou po celou tu dobu tajit, co
14
zažívám, a vlastně ti bránit, aby ses stala mou matkou? První stránky tohohle příběhu by se mohly jmenovat: Boj syna, aby se nestal synem. Ten rok, kdy chtěla jet na dovolenou – vešla do kuchyně a řekla nám, že už je rozhodnutá. Pojedeme. Vzpomínala na své pobyty na horách, v dětství, když ji lékaři kvůli vážnému astmatu posílali do Francouzského středohoří. Byl jsem s otcem, díval jsem se vedle něj na televizi a ona prohlásila: Pojedeme na hory. Otec se zasmál. Dál sledoval pořad a utrousil, Co to je zase za nápad. Předchozího dne byla za sociální pracovnicí. Ta jí vysvětlila, že existují státní podpůrné pro gramy pro rodiny, jako je ta naše, rodiny, které nemají peníze na dovolenou, a ona začala doufat. Od té doby často chodila do nízké budovy, kde sídlil sociální odbor, nedaleko slévárny, za kte rou už byla jen pole. Vracela se se štosy papírů pod paží, různými potvrzeními, dokumenty ještě
15
teplými z tiskárny, a s energií, kterou jsem u ní, v jejím těle ani ve tváři, nikdy dřív neviděl. Pokaždé dala dokumenty na stůl, rozložila je a ukazovala je otci, ale ten se ani neotočil od tele vize. Odpověděl, že ho to nezajímá, a ona tam tak zůstala, bez hnutí. Obrátila se ke mně, ale ani já ji neposlouchal, nevím proč, snad proto, že jsem nevědomky napodoboval otce, možná proto, že mě líčení administrativních postupů nudilo. Otec se jí dál posmíval, ale ona se nevzdávala. Vídal jsem ji mnohdy i několikrát denně vyrážet směrem k vesnickému obchodu, kde používala kopírku stojící u pokladny. Chtěla po otci nějaké úřední dokumenty, které předchozího roku jednou všechny vytřídil a ulo žil, ale říkal jí, že už neví, kam je dal. Na tváři se mu při tom rýsoval krutý úsměv. Čekala. Počkala, až půjde do baru, a pak pro hledala zásuvky. Nestačilo jí otevřít je, celé je vytáhla z komody a položila je na zem. Sedla si na dlaždice a vytahovala hromádky papírů jednu po druhé, telefonovala, nechávala vzkazy
16
na záznamnících, volala znovu, když se jí neo zvali, vyrážela zase ven, vyplňovala další formu láře, až nám jednoho dne řekla, že je vše zařízeno, že to dokázala, její věta překryla hluk televize: Příští léto pojedeme na dovolenou. Usmívala se. (Tvůj obličej se náhle tak rozjasnil.) Otec prohlá sil, že s námi nepojede, že je radši ve svym, ale nic z toho, co říkal, ji v tu chvíli nemohlo zasáh nout, teď jím pohrdala, protože nad ním zvítě zila. Ve složce měla fotky horského městečka, kam jsem s ní měl jet, i fotky ubytování, a celé měsíce před odjezdem si je každý den prohlížela, ráno, večer před spaním, stokrát. V ten den, kdy nám oznámila tu novinu, to, že určitě pojedeme, mi pošeptala, aby ji otec neslyšel, Konečně budu šťastná.
Říkali mi, že literatura se nikdy nemá snažit vysvětlovat, že má jen znázorňovat skutečnost, a já píšu, abych vysvětlil a pochopil život.
17