Jak se veverka učila počítat by knihylevneonline

PRVNÍ ČTENÍ s úkoly

Jindřich Balík JAK SE VEVERKA UČILA POČÍTAT

Jindřich Balík

Antonín Šplíchal

JAK SE VEVERKA UČILA POČÍTAT PRVNÍ ČTENÍ s úkoly

nakladatelství

Jindřich Balík Antonín Šplíchal

JAK SE VEVERKA UČILA POČÍTAT Veselé pohádky se zvířátky

PRVNÍ ČTENÍ s úkoly

nakladatelství

i veverka a me edové strán dvěd m a N víli, že šest a tři je d evět tali za ch í č o . sp

Taky spoustu věcí známe, a co ještě nevíme, ve škole nás naučí. Už se na to těšíme! Tato knížka patří:

Jak se veverka učila počítat Léto už za sebou pomalu zavíralo vrátka. Sluníčko se koulelo nebem, ale hřálo jen málo. Jako vyhaslá kamínka. Modraly švestky, kolem lesa rudě hořely šípkové keře a na studánce každé ráno ležela bílá mlhová peřina. „To nám to pěkně začíná,“ povzdechla si veverka Terka. Seděla na pasece a měla hlad. Chtěla něco posnídat. Jako vždycky dostala chuť na pár oříšků. Přemýšlela, kam by se na ně měla rozběhnout. 5

A jak tak přemýšlí, najednou ji napadlo: „Kolik oříšků jsem už v létě snědla? Docela by mě to zajímalo. Jenže neumím počítat...“ Co teď? Podrbala se za levým uchem, poškrábala za pravým a řekla si: „Já to ale napravím – za medvědem Brumlou se hned vypravím. Ten umí všechno. Naučí mě počítat, je to dobrák od kosti. Možná mě i pohostí.“ A hop a skok, z větve na větev, ze stromu na strom a byla na medové stráni. Seskočila do mechu, zrovna když se medvěd Brumla vykolíbal z pelechu. „Ahoj Brumlo!“ křikla na něj Terka. „Přišla jsem se na tebe podívat.“ „To jsem rád,“ zabručel medvěd, „ale jistě ke mně nejdeš jen tak pro nic a za nic. Co tě trápí, veveruško? S pravdou ven, na všechno jsem připraven.“ „Chtěla bych vědět, kolik jsem v létě snědla oříšků,“ řekla Terka. „Ale neumím počítat. Nikde blízko škola není – nevzal bys mě do učení?“ 6

„To je těžké, moje milá. Kolik ty dokážeš spolykat jadýrek, do tolika já počítat neumím,“ usmál se Brumla a pohodlně se opřel o jedli. „Tohle by nesvedly ani děti z první třídy. Kdopak by si věděl rady s tou velikánskou kupou, kterou ty schroupeš? S tou ohromnou hromadou? S tou vysokánskou oříškovou horou? Ale abys odtud nešla s nepořízenou, naučím tě počítat aspoň do pěti, jestli chceš.“

„To slyším ráda,“ ujistila Terka kamaráda. „I s tím se zatím spokojím.“ Brumla před sebe shrábl pár oříšků, které se válely na mechu, největší z nich dal stranou a řekl: „Jeden...“ Veverka oříšek popadla a chroupy chroup, zmizel v ní dřív, než by žába přeplavala louži nebo studánku. Medvěd dal stranou další a zabručel: „Druhý...“ A veverka ho zase spolkla jako malinu. Brumla řekl: „... třetí... čtvrtý... pátý...“ a Terka na nic nečekala, hned si na nich pochutnala. „Vidíš, jak je to snadné,“ zabrumlal medvěd. „Teď už víš, jak se počítá do pěti. Každý den si to pěkně opakuj a přijď se na mě zase brzo podívat. Já tě vyzkouším.“ „Děkuju ti za učení,“ usmála se veverka. „Moc se mi líbilo.“ A hop a skok, z větve na větev, v černém stínu stromů pospíchala domů. Seskočila do mechu, hladila se po bříšku: „Dobře jsem se nasnídala, stačilo pár oříšků. 8

Pět jich bylo, teď to vím. Zítra se hned za medvědem znovu ráno vypravím. Ať mě z počtů přezkouší. Oříšky, co rostou na medové stráni, báječně se hodí k počítání...“

KDO TO VÍ, ODPOVÍ Proč se chtěla veverka naučit počítat? Jak se jmenují medvěd s veverkou? Medvěd naučil veverku počítat do pěti. Do kolika umíš počítat ty? Spočítej všechny šišky na stromě. Kolik kuliček má medvěd na počítadle? Pomůže ti obrázek. Jak říkají stráni, na které medvěd učil veverku počítat?

Co náš pan školník neví Byla zima. Ptáků mnoho nelétalo, také myši, brouci i zajíci byli schovaní. Ani lidem se nikam nechtělo a raději seděli doma v teple. Všechny pramínky, potůčky, potoky i řeky, všechny louže, studánky i rybníky byly zamrzlé. Země byla tvrdá na kost a po sněhu

nikde ani památky. „Nemůžeme stavět sněhuláky ani se koulovat,“ zlobily se děti. „Na co máme lyže a sáňky?“ Zvířátka v děrách si také stěžovala: „Kdypak už začne sněžit? Hned by nám bylo pod sněhem tepleji.“ „A co bude s námi?“ naříkala semínka v zemi. „Takhle se jara určitě nedočkáme. Jako oheň pálí mráz, copak vlastně bude z nás? Padej, snížku, moc tě chceme, pod tebou se zahřejeme.“ Ale sníh jako by neslyšel. Nepadal a nepadal, země byla holá dál. Vránám to nevadilo. Seděly na vysokém topolu, sem tam křikly: „Krá krá...“ a pokukovaly lhostejně k obloze. Byla jako veliká postel plná bílých peřin a polštářů. Všechny byly napěchované, naducané, jen jen prasknout. Nic se ale nedělo. Bylo bezvětří, slabounce mrzlo a sem tam se z topolu ozvalo zlověstné: „Krá krá...“ 12

Najednou to vrány přestalo bavit. Měly už koukání na nebe dost? Nebo je přepadla zvědavost? Několik jich vzlétlo vzhůru k obloze. Černé vrány zamířily rovnou k bílým peřinám a polštářům. Co je v nich? Jednou klovnou – padá sníh! Bělounce se šeří od bílého peří. Sněží! Sněží! Padá sníh!

Padá a padá na štíhlé topoly, na zajíce, co běží po poli, na chodník u školy, na cesty, na meze, na lišku, co zrovna z doupěte vyleze, na hráz i na rybník, na husté smrčí, na pejska, který hned radostně vrčí. 13

Chumelí všem pro radost. Jenom náš pan školník zvedne vyčítavě oči k obloze a řekne: „Zpropadený sníh! Nemohl tam nahoře zůstat?“ A odmetá. Neví, že to vůbec není žádný sníh. Neví, že to jsou zimní peřiny a polštáře pro lesy a pro louky a pro myši a pro brouky. A taky pro semínka. Tak ať se všem hezky spinká... 14

KDO TO VÍ, ODPOVÍ Proč se děti i zvířátka těšily, až napadne sníh? Kdo roztrhal sněhové mraky? Jak se jmenuje strom, na kterém seděli ptáci? Vyjmenuj co nejvíce zimních radovánek. 15

Jak žížala nakupovala Jednou šli přes louku dva kluci a povídali si. Mluvili a mluvili a jeden z nich řekl: „...u nás ve městě se dá koupit všechno...“ Žížala Dešťulka, která právě lezla kolem, tuhle větu moc dobře slyšela. A moc dobře si ji zapamatovala. 16

Přešel jeden den, přešel druhý, třetí a čtvrtý a přešlo těch dnů i více, že jich nechybělo mnoho do měsíce. A protože nepršelo a bylo sucho k zalknutí, vzpomněla si Dešťulka, co slyšela od kluků: „...u nás ve městě se dá koupit všechno...“ 17

Vzala si peníze a šla do města. Když na ni v obchodě přišla řada, řekla: „Prosila bych déšť.“ A otevřela nedočkavě peněženku. „Déšť?“ opakoval nechápavě prodavač. „Ano, déšť. Ani ne moc studený, ani ne moc teplý. Tak akorát. Vezmu si všechen, co máte. Snad ho tady prodáváte.“ „Bohužel, bohužel... nezlobte se... ale tohle 18

zboží u nás vůbec nevedeme,“ koktal prodavač. Střídavě rudl a bledl, ovládnout se nedovedl. „Déšť nemáme ani studený, ani teplý. Ani akorát. Nemáme žádný. Ale mohl bych vám nabídnout sodovku nebo sifon. Oranžádu, limonádu nebo sklenici vody, kdybyste měla zájem...“ „Ne, ne, děkuji. Chci déšť, a déšť není jen voda,“ vzdychla žížala roztouženě a zavřela smutně peněženku. „Zeptejte se v obchodním domě, tam mají všechno,“ radil jí ochotně prodavač. Byl rád, že už ta podivná zákaznice odchází. „Podívám se tam, podívám,“ loučila se Dešťulka a přesmutně se usmála. Když přišla do obchodního domu, zeptala se: „Máte prosím déšť?“ „Déšť?“ divila se prodavačka. „Myslíte zlatý déšť? Krásné, žluté a voňavé květy?“ „Ne, ne, žádný zlatý déšť, ale krásný a voňavý stříbrný déšť,“ řekla žížala a radostně si připravovala peněženku. 19

„Déšť – jako když prší? Jako když kape a cáká? Takový prosím nemáme... bohužel... nezlobte se, ale skutečně...“ koktala prodavačka a otírala si zpocené čelo. „Ale jinak máme všechno – špendlíky, rendlíky, střevíce, zdobené stojany na svíce, saně, kola, knihy, hračky, vysavače, pumpy, pračky. Čokoládu, marmeládu, náušnice pro parádu, ponožky, rohožky, kabátky – do školy, do práce i na svátky. Deštníky i paraplíčka, pestré barvy na vajíčka, míče, rýče, klíče, zámky. Stuhy, tuhy, kruhy, známky. Trubky, vany, štětky, roury, lesklé mašle pro kocoury. Pravítka, kružítka, papíry. Povidla, lepidla na díry. Cukr, sádlo, rýži, olej, krásné lampy na petrolej...“ 20

Prodavačka mluvila a mluvila, nabízela, nabízela, ale Dešťulka už neposlouchala. „Ve městě se nedá koupit všechno,“ vzdychla a mračila se. „Nedá a nedá! Déšť tam nemají.“ 21

Zklamaně se vracela domů a bylo jí smutno. Přesmutno. Když přišla na louku, začalo najednou drobounce pršet. Krápy kráp a cinky cinky, kapky vesele zvonily v trávě, jako když jsou ovečky s malinkými zvonečky v lukách mezi kopečky. Droboulinké cinkání znělo kolem ze strání. „U nás máme všechno, nač si vzpomenu,“ řekla si žížala a byla ráda. Déšť jí měkce hladil záda.

KDO TO VÍ, ODPOVÍ Vzpomeneš si, jak se jmenuje žížala? Proč se žížala vydala do města koupit déšť? 22

Co si žížala v obchodě nemůže koupit? Vyber: knihy, vítr, ponožky, cukr, hračky, sníh, klíče, déšť, čokoládu, náušnice, deštník, mlhu. Žížala si mohla v obchodě koupit spoustu věcí. Najdi je v osmisměrce. Zbývající písmena tvoří tajenku. Je v ní odpověď na první otázku.

P K Í N

Ř A Č Ý

V K S Á

E B M T

T R Ň I

N A Í A

K O L O

Í H M I

E M I

Š D K E Š

O T Č J L

Ť É

E U Y L K A K R D E P O T O R Y

rýč

konev

sáňky

míč

pastelky

mixér

kolo

batoh

rotoped

deštník

O čem se veverce zdálo Veverce se jednou v noci zdálo, že vyhrála na pouti plný pytlík oříšků. „To by mně přišlo docela vhod,“ řekla ráno, když se probudila, a mlsně se olízla. „Škoda, že to byl jen sen. Ale když budu mít štěstí, třeba se mně někdy splní,“ utěšovala se. „Kdo si počká, ten se dočká.“ Do práce se dala. Už si tím víc hlavu nelámala. Uplynul jeden týden, uběhl druhý a do měs24

tečka přijela pouť. Když se to veverka dozvěděla, hned byla čilá. Vesele si poskočila. „Půjdu se tam podívat,“ usmála se. „Uvidím, jestli sny nelžou.“ Oblékla si sváteční šaty, vysypala z prasátka našetřené peníze a šla. Na zádech se jí pohupoval plátěný batůžek.

Trávou i po mechu, neznala oddechu, hop a hop z větve na větev. Ze stromu na strom. Cestou i necestou pospíchala k městečku. Přeskočila chodník a v nastalém zmatku proběhla i křižovatku. Byla na pouti. Všude se ozývalo plno křiku, hlaholu a rámusu. Řinkotu, břinkotu a vřískotu. Krámek vedle krámku, lidí jako sardinek v krabičce. 25

Veverka se zastavila u stánku, kde prodávali losy. „Ten, kdo hraje, ten, kdo sází, toho štěstí doprovází!“ vyvolával prodavač a držel v ruce balíček losů. „Snad si dobře vyberu,“ podrbala se veverka za uchem a bez dlouhého rozmýšlení si jeden los vytáhla. Zaplatila a čekala, co bude dál. 26

Prodavač se smál, roztočil kolo štěstí a volal, že ho bylo slyšet po celém náměstí: „Číslo tři vyhrává plný pytlík oříšků, číslo pět modrý hřebínek. A pak je tu devítka – za tu dávám plyšového medvídka...“ Veverka se podívala na svůj los. Byla na něm pětka s bříškem baculatým jako džbán. „Škoda, nepřálo mně štěstí,“ řekla si. „Pytlík 27

oříšků bych měla radši. Ale hřebínek taky není k zahození. Každé ráno si s ním učešu kožíšek. A oříšky si přece můžu natrhat v lese sama, kdy se mně zachce,“ usmála se. I když se jí sen do puntíku nesplnil, výhra to pro ni byla cenná. Vracela se zpátky domů spokojená. Jde a jde a do kroku si tleská. Může se teď denně česat a být pořád hezká. KDO TO VÍ, ODPOVÍ Co si veverka vzala s sebou na pouť? Na pouti je spousta lidí. Dokážeš je na obrázku spočítat? Popiš, co dělají. Vzpomeneš si, která čísla losů vyhrála: plný pytlík oříšků, hřebínek a plyšového medvídka? Přiřaď čísla k výhrám.

5 4

9 7

3 8 28

O broukovi a hvězdě Byla ještě noc, když si brouk rozespale protřel oči. „Kdo mě to probudil?“ zívl a líně se protáhl. Zahoukala sova v blízkém lese, nebo zapískal půlnoční vlak? Nevěděl. Ale byl vzhůru a marně se převaloval ve vyhřátém mechu. Ne a ne znovu usnout. „Půjdu se trochu projít,“ řekl si a vystrčil hlavu zpod listu, kde měl svůj pelíšek. 29

Nebylo vidět ani na krok. Noc voněla jako zralá malina, sladce a těžce. Brouk se pomaloučku prodíral hustou trávou, a když nad sebou uslyšel tichá křídla nočního ptáka, pohlédl vzhůru. Mezi spletí stébel zahlédl kus oblohy. Byla černá jako jeho krovky a zářily na ní tisíce stříbrných hvězd. Brouk na ně v úžasu hleděl. „Aspoň jednu mít jen pro sebe, aspoň jednu si schovat pod list do mého pelíšku v mechu! Aspoň jednu...“ šeptal si plný okouzlení a stavěl se na špičky. Marně. Hvězdy byly vysoko, vysokánsko a brouk se smutně schoulil k trsu trávy. Najednou dostal nápad – a rychle se rozběhl k nejbližšímu bodláku. „Na ten si vylezu,“ zašeptal, „a hvězda bude má, jen má.“ Celý udýchaný se vyšplhal nahoru. To byla krása! Udivenýma očima si prohlížel nekonečnou oblohu a vybíral si svou hvězdu. Ale ať se nata30

hoval, jak chtěl, nebylo mu to nic platné. Houpal se bezmocně na vršíčku bodláku a poznal, že na hvězdy stejně nedosáhne. 31

Pomalu, pomaloučku slézal dolů a najednou byl rád, že si žádnou hvězdu nemohl stáhnout k sobě na zem. „Ať svítí všem,“ řekl si spokojeně, „ať svítí i ostatním broukům, ptákům a motýlům. Ať svítí každému, komu to udělá radost. A já, když budu chtít, se na ni můžu dívat třeba každou noc...“ Zalezl pod svůj list, schoulil se šťastně do měkkého mechu a za chvilku usnul. Noc zvolna bledla, ale na vysokém, vysokánském nebi ještě zářilo tisíce hvězd. KDO TO VÍ, ODPOVÍ Popiš broukův pelíšek. Co brouk udělal, když nemohl usnout? Brouk se stavěl v trávě na špičky, ale na hvězdy nedosáhl. Co ho potom napadlo? Na obloze září čtyři velké hvězdy, ve kterých najdeš různé věci. 32

ÚKOL: Najdi věci, které se opakují jen ve třech hvězdách. Je jich pět. A teď najdi věci, které jsou ve hvězdách jen jedenkrát. Jsou čtyři.

Jak zajíci hráli kuličky Na paseku u lesa, kde stál včelí úl, přiběhli čtyři zajíci. Bylo ráno, klidné ráno, března skoro půl. Zajíci přihopkali a hned věděli, co mají dělat. Nemuselo jim radit ani sluníčko, co se koulelo po nebi, ani žába, co skákala sem a tam u rákosí. Ani myška, co zvědavě vykukovala z díry. „Budeme hrát kuličky,“ řekl nejstarší zajíc a ostatní radostně volali: „Budeme hrát kuličky! Budeme hrát kuličky!“ A už si vyhlíželi nejlepší místo. Zem pěkně udupali, urovnali a už pečlivě vytáčeli hluboký důlek. „Taky bych si s vámi rádo zahrálo! Taky!“ zavolalo sluníčko mezi mraky a vesele se smálo. „To není hra pro tebe!“ křičeli zajíci a podívali se nahoru na nebe, „ještě bys mohlo spadnout do důlku a kdo by nám potom svítil a hřál, kuličko?“ Smáli se a smáli a nemohli se 34

dočkat, až začnou. Nejmladší zajíc doběhl do křoví pro pytlík kuliček a už hráli. Jedna kulička za druhou běžela k důlku. 35

Červená, modrá a žlutá, hnědá a zelená... Pink a cink, ťukaly do sebe, zvonily a cinkaly a to veselé zvonění a barevné cinkání přilákalo na louku kdekoho: přiběhli brouci, myšky a mravenci. Přiletěli motýli, včely a čmeláci. Přijel i šnek s domečkem a koukal z okna, přikolébal 36

se i rozespalý medvěd s medvídkem. Všichni se zvědavě dívali, radostně volali a tleskali. Všichni poslouchali veselé ťukání barevných kuliček. A s každou cvrnknutou kuličkou, ať už zelenou nebo hnědou, žlutou, modrou nebo červenou, zafoukal voňavější vánek a sluníčko se na nebi tepleji usmálo. 37

Bylo ráno, klidné ráno, března skoro půl. Na pasece u maliní, kde stál včelí úl, hráli zajíci kuličky. A když se hrají kuličky, jedna věc je jistá – jaro se k nám na návštěvu chystá! KDO TO VÍ, ODPOVÍ Co přilákalo všechna zvířátka na paseku? Sluníčko chtělo hrát také kuličky. Co mu zajíci odpověděli? Spočítej a pojmenuj všechna zvířátka na pasece. Zajíci házeli do důlku spoustu barevných kuliček. Jaké musíš smíchat barvy, aby vznikla: růžová, ﬁalová, zelená, oranžová, šedá nebo hnědá?

Co hledal myšáček Ferda Bylo nebylo. Ale ať už bylo, nebo nebylo, jednou odpoledne si sluníčko vykračovalo po obloze a rozhlíželo se po světě. Kouká, kouká – dole pod ním louka, les a pole, města, městečka a vesnice. Domy jako krabičky od sirek. Silnice jako provázky. Rybníky jako modrá zrcátka. Sluníčko si vykračuje, kouká – a najednou vidí na pasece malého myšáka Ferdu. Běhá sem a tam od jedné kytky ke druhé. „Copak asi dělá?“ pomyslelo si zvědavě a zavolalo: „Copak děláš, Ferdo?“ „Hledám pěknou kytku!“ křikl myšáček a hledal dál. Ani chvilku nepostál. „A pročpak? Chceš si k ní přivonět?“ „Nechci,“ odpověděl Ferda. Odmítavě hlavou kýve, hledá, hledá zas jak dříve. 39

„Chceš ji ochutnat?“ vyzvídalo znovu sluníčko. „Nechci a nechci,“ myšáček na to. „Dáš si ji pod polštář, aby se ti něco hezkého zdálo?“ Sluníčko se smálo. „Ale kdepak, samá voda! Hledám tu nejkrásnější kytku z celé paseky. Z celého lesa,“ řekl Ferda. „Hrozně moc ji potřebuju...“ „Tak to už se na nic neptám, nezdržuju. Poradím ti: rozběhni se za studánku na medovou 40

stráň. Široko daleko hezčí kytky nenajdeš.“ Ferda poděkoval za radu a hned se tím směrem rozběhl. Sluníčko mělo pravdu. Vybral si tam tu nejkrásnější kytku pro maminku k svátku.

KDO TO VÍ, ODPOVÍ Vzpomeneš si, na co všechno se sluníčko ptalo myšáka Ferdy? Jak se jmenuje den, kdy mají všechny maminky svátek? Víš, ve kterém měsíci se slaví? Maminky mají rády květiny. Dostala už tvoje maminka od tebe kytičku? Jaké květiny znáš? 41

O upovídaném oříšku

Veverka Barča seděla na pasece u hromádky oříšků. Jeden si vybrala, rozlouskla skořápku a chroupy chroup, už měla oříšek v bříšku. Mlsně se olízla, sáhla hned pro druhý, pro třetí, pro čtvrtý. A když se chystala ochutnat pátý – co to? 42

Zaslechla z oříšku tichoučké křoupání a chroupání. „Kdo je tam?“ zavolala. Oříšek ztichl. Dočista oněměl. Přestalo křoupání, umlklo chroupání. Veverka poslouchá, sem tam ho naklání, dává si oříšek zvědavě k uchu. Nic. „Přece se mně to nezdálo,“ divila se. Nakousla skořápku, ze všech sil hlasitě houkla: „Ozvi se, nezbedo! Nebo chceš, abych se dovnitř koukla?“ „Ale ne, tetičko veverko! To jsem já, červík Pilka, copak mě neznáš?“ ozvalo se ustrašeně z oříšku. „Hraju si v jadýrku, starám se o dírku. Udělám tunýlek do sladké kuličky a potom do všech stran vykoušu chodbičky. Rovně si namířím, doleva zamířím, zatočím doprava, cestička k cestičce, to je má zábava. Sotva vstanu, nemám stání, hned se pustím do vrtání. Nerozbíjej můj domeček, kvůli jednomu oříšku přece nezchudneš. Nech mně tenhle pro radost, máš jich ještě dost a dost.“ 43

„To máš pravdu, Pilko. Dál už mně nic neříkej, pěkně si tam v klidu hrej,“ usmála se Barča a položila upovídaný oříšek opatrně na mechovou peřinku. Vybrala z hromádky jiný a dala si ho k uchu. Byl tichý jako lesní studánka. Neslyšela žádné křoupání ani chroupání. 44

„Tenhle bude můj,“ řekla a pustila se s chutí do jídla. Teď k tomu byla správná chvilka. Oříšky má přece ráda zrovna jako červík Pilka. KDO TO VÍ, ODPOVÍ Veverka ochutnávala jeden oříšek za druhým. V kolikátém oříšku zaslechla tichoučké chroupání? Pamatuješ si, co zavolala veverka na oříšek? Najdi v oříšku chodbičku, kterou červík leze ven.

O duhových bublinách „Jééé – to jsou věci!“ volali vesele šneci a koukali na kluka, jak vyfukuje z dlouhého brčka duhové bubliny. Jedna, druhá, třetí vzhůru k sluníčku letí. Koukali i myšky, brouci, zajíci i motýli. I veverka, co se na větvi houpala, zvědavě koukala. Všichni z toho byli celí pryč. Celí paf. Mávali bublinám na pozdrav. Taková podívaná není každý den... Kluk namočil brčko do hrníčku, zvedl je vzhůru proti obloze a zlehka do něj foukl. Na konci brčka se objevila maličká bublina, rostla a rostla, až byla veliká jako balónek. Balón. Chvěla se a třásla jako kytka ve větru, houpala se, pohupovala, a než se kdo nadál, hop – utrhla se od brčka a letěla pomaličku nad stráň. Lesklá. Zářivá. Duhová. Celá louka se v ní odrážela jako v zrcadle. 46

Byli v ní myšky i šneci se svými domky. Byli v ní brouci, zajíci i motýli. I veverka, co se na větvi houpala, v bublině ke slunci stoupala. I kytky. I keře. I stromy. Bublina se vznášela a plula jako duhový mrak. Tančila jako motýl a stoupala k modrému nebi, ale najednou – kde se vzal, tu se vzal, vyletěl z trnkového křoví

ospalý čmelák meďák a bum! Treﬁl se rovnou doprostřed bubliny. Nešika! Asi měl ještě oči zalepené snem. Asi někam spěchal nahonem. Bylo po bublině. Bylo po pěkné podívané. Zmizeli myšky i šneci se svými domky, brouci, zajíci i motýli. Zmizela veverka. Kytky. Keře. I stromy. Zbyla z nich jen kapička vody, kterou vypila vyprahlá zem. „Co jsi to udělal?“ zlobila se zvířátka na čmeláka meďáka. „Nemohl jsi dát pozor?“ „Nezlobte se na něj,“ usmál se střapatý kluk. „Vždyť se nic nestalo.“ Namočil brčko do hrníčku, zvedl je vzhůru proti obloze a zlehka do něj foukl. „Jééé – to jsou věci!“ volali vesele šneci a měli oči dokořán. V duhové bublině stoupala k nebi zas celá stráň. 48

KDO TO VÍ, ODPOVÍ Která zvířátka sledovala duhové bubliny? Víš, jak se dělá bublina? Popiš to. V bublinách na obrázku se odrážejí zvířátka z louky. Jsou tam také bubliny, které tam nepatří. Najdi je. Dokážeš seřadit bubliny od největší po nejmenší?

myška, pes, motýl, kočka, brouk, zajíc, žába, veverka, šnek, mravenec, beruška

O jablíčkové posteli Ježeček Bodlinka zabloudil. Seděl uprostřed louky sám a sám a smutně se rozhlížel. Nevěděl kudy kam. Vyšel si po obědě na procházku a teď neznal cestu domů. 50

Slunce se koulelo k vršíčkům stromů a ptáci už přestali zpívat. Motýli si hledali nejlepší místo ke spaní. Včely a čmeláci zmizeli ze strání. V blízkém lese zahoukala sova. Na chviličku ztichla, pak začala znova. Dvakrát, třikrát, čtyřikrát. Celý kraj se chystal spát. V Bodlinkovi byla malá dušička. Seděl v trávě na placatém kamínku, v duchu slyšel starostlivou maminku. Říkala: „Nechoď nikam daleko, ať se neztratíš! Běž jen tam, odkud znáš cestu zpátky...“ „Ale já ji neposlechl,“ vzdychal. „Teď to mám, zavinil jsem si to sám. Co budu dělat?“ Najednou zaslechl v jeteli pod strání tichoučké dupání. Než se nadál, dupy dup, stál u něj zajíc. A hned se ptal: „Copak tady děláš, Bodlinko? Utíkej domů, za chvilku bude tma jako v pytli.“ „Já bych utíkal, až by se mně hlava třásla,“ zakňoural ježeček. „Ale nevím kudy.“ „Snad si nějak poradíme,“ chlácholil ho zajíc. 51

„Kdepak bydlíš?“ „U maminky a u tatínka,“ řekl ježeček a bylo mu málem do breku. „To je pro mě novinka,“ smál se zajíc. „A kde máte pelíšek? Na pasece v haldě klestí? Pod kopečkem u rozcestí?“ „Já nevím,“ vzdychal Bodlinka a přemýšlel. Najednou se ťukl do čumáčku a vyhrkl: „Už jsem si vzpomněl! Když jsme si hledali nové bydlení, povídal tatínek: Nejlepší spaní je pod jabloní. Jablíčka nám budou padat rovnou do postele.“ „Vidíš, jaký jsi chlapík,“ pochválil ho zajíc. „Teď už si poradíme. Rozběhni se kolem šípku a podle příkopu doběhneš k jabloňové aleji.

Tam to dobře znáš...“ Ježeček si oddechl. Poděkoval za radu a běžel. Spokojený, veselý, za chvilku už ležel doma v jablíčkové posteli.

KDO TO VÍ, ODPOVÍ Ježeček seděl smutně na kamínku a vzpomínal na maminku. Co mu říkala? Co pomohlo ježečkovi najít jeho pelíšek? Ztratil ses už někdy jako ježeček Bodlinka? 53

Jak veverka slavila svátek Bylo pondělí? Středa? Nebo pátek? Ať bylo, co bylo – veverka měla svátek. Na oříškovou paseku přišla zvířátka z celého lesa. „Copak jí dáme?“ ptali se. „Každý, co máme: myška velký pytlík zrní, košík jablek ježek z trní, medvěd plný džbánek s medem, straka prsten, aspoň jeden.“ „A povíme jí básničku,“ řekl křeček. „A taky jí zazpíváme,“ přidaly se žáby z potoka. Tak se všichni rozhodli. Tak se všichni dohodli. Za chvíli už měli dárky pohromadě a stáli před veverkou hezky v řadě. Malí vpředu, velcí vzadu, jejich projev neměl vadu: „Přejeme ti, veverunko, krásné dny a stálé slunko. Ať tě nikdo netrápí a nermoutí. Ať ti rostou oříšky i na kytkách. I na proutí.“ 54

Cvrček jim k tomu vyhrával na housle a čmelák brnkal na basu. Žáby se daly do kuňkání, ptáci do zpívání – radosti a veselí byla rázem plná paseka. Veverka seděla na větvi, usmívala se a byla šťastná, že má tolik dobrých kamarádů a přátel. 55

„Zvu vás všechny na hostinu!“ křikla vesele a hned jim všem nabízela čerstvý oříškový dort. A ten, kdo ho neměl rád, jedl borůvky a maliny a jahody, nebo jen tak koukal a něco si broukal. Koukal, co se kde děje, kdo si zpívá, kdo se směje. 56

A smáli se všichni, všichni tleskali, výskali a pískali. „Ať žije veverka!“ křičeli. „Ať má hodně oříšků a jadýrek a hub. Na každý zoubek. Na každý zub.“ Všude bylo plno radosti, plno smíchu a písniček jako někde u vesnických vrátek, kde se zrovna rozezpíval kolovrátek. Ale nebylo to tak. To jenom veverka měla svátek. KDO TO VÍ, ODPOVÍ Co přinesli myška, medvěd, ježek a straka veverce k svátku? Co připravili pro veverku k svátku žáby a křeček? Co dělají zvířátka na oslavě? Pomůže ti obrázek. Víš, kdy máš svátek a narozeniny? Vzpomeneš si, kdy mají svátek tvoji rodiče a sourozenci? Ze slov v rámečku se dá složit věta. Dokážeš to? Nevynechej ani jedno slovo.

VŠE TI SVÁTKU NEJLEPŠÍ PŘEJEME K VEVERKO. 57

O běhání přes duhový most Zajíc Křoupálek bydlí na jahodové pasece. Zajíc Chroupálek na malinové. A mezi oběma pasekami je černý les. Když chce zajíc Křoupálek navštívit kamaráda Chroupálka, nemůže nasednout do auta, do autobusu nebo do vlaku, protože tam nic takového nejezdí. Musí běžet křovím a houštím přes černý les. Po černém chvojí. Toho se bojí, z toho má strach. Co kdyby potkal vlka? Lišku? Nebo třeba zlého medvěda? A nebo hajného se psem Brokem, jak se mu to stalo před necelým rokem? Proto si vždycky, když chce navštívit kamaráda Chroupálka, musí počkat, až začne pršet. Až začne pršet a přitom bude svítit sluníčko. V tu chvíli se na obloze objeví duhový most. Vede z jahodové paseky přes černý les až na malinovou paseku. Rovnou ke křoví, co pod ním bydlí Chroupálek. 58

A zajíc Křoupálek už na nic nečeká. Dupy dupy dup, rozběhne se po duhovém mostě za kamarádem. Chvilku běží po žlutém pruhu, chvilku po modrém, potom po červeném... Jak ho zrovna napadne. Umí to a nespadne. A na konci duhy, tam, co končí pestré pruhy, 60

si padnou s kamarádem Chroupálkem do náruče. Rychle si řeknou, jak se mají, kde se nejlíp dobře nají, rychle, rychle – co je kde nového, a tak dále a tak dál... Pokukují po obloze, aby jim snad vítr duhu neodvál. Aby se jim neztratila. 61

Pak si řeknou ahoj a Křoupálek už zase peláší po duhovém mostě zpátky na jahodovou paseku. Nad černým lesem, nad vršíčky stromů spěchá domů. A teď už víte, jak to zajíc Křoupálek dělá, když chce někdy navštívit kamaráda Chroupálka. Že se neposadí do auta, do autobusu nebo do vlaku. Že musí počkat, až začne pršet. Až začne pršet, a přitom se bude do dešťových kapek smát sluníčko.

KDO TO VÍ, ODPOVÍ Na jaké pasece bydlí Chroupálek a kde Křoupálek? Proč zajíc Křoupálek běhal za kamarádem přes duhový most? Už jsi někdy viděl duhu? Vysvětli, jak vznikne. Najdi slova, která se rýmují se slovem most. Např. kost, radost...

Obsah Jak se veverka učila počítat / 5 Co náš pan školník neví / 11 Jak žížala nakupovala / 16 O čem se veverce zdálo / 24 O broukovi a hvězdě / 29 Jak zajíci hráli kuličky / 34 Co hledal myšáček Ferda / 39 O upovídaném oříšku / 42 O duhových bublinách / 46 O jablíčkové posteli /50 Jak veverka slavila svátek / 54 O běhání přes duhový most /58

Jak se veverka učila počítat © Jindřich Balík, 2017 Ilustrace © Antonín Šplíchal, 2018 © Vydalo nakladatelství PANDA, 2018 www.nakladatelstvi-panda.cz David Šenkeřík, Ludgeřovice 1408/160 Všechna práva vyhrazena. Žádnou část knihy není dovoleno užít nebo jakýmkoliv způsobem reprodukovat bez písemného souhlasu držitele práv s výjimkou krátkých citací nebo odkazů, které tvoří součást kritického zhodnocení. Jindřich Balík Jak se veverka učila počítat Ilustrace Antonín Šplíchal Tisk GRASPO CZ, a. s., Zlín Vydání první ISBN 978-80-905738-4-0

nakladatelství

Nakladatelství PANDA již vydalo

Jak šli zajíci do školy

Jindřich Balík Antonín Šplíchal

PRVNÍ ČTENÍ s úkoly

NÍ N Í s úkoly

JAK MYŠKA UČILA ZVÍŘÁTKA ČÍST JINDŘICH BALÍK ANTONÍN ŠPLÍCHAL

Chceš vědět, co našla veverka v upovídaném oříšku? Jak žížala nakupovala v obchodě déšť? Kdo hrál na jaře kuličky? Proč se ježeček ztratil, nebo jestli se broukovi podařilo dotknout se hvězd? Vtipné, napínavé a poučné pohádky o zvířátkách jsou určeny nejen předškolním dětem, ale jejich krátké texty s velkými písmeny lze doporučit také začínajícím čtenářům. Při plnění úkolů si procvičí nejen čtení, ale i paměť a postřeh.

Doporučená cena: 179 Kč